Odškodnění za nezákonné trestní stíhání vysoké úřednice

Odškodnění ve výši 150 tisíc Kč bylo podle Ústavního soudu nedostatečné

Vývoj judikatury v otázce platnosti užívacích právních titulů
Foto: Fotolia

Proti stěžovatelce bylo zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby. Její stížnost proti zahájení trestního stíhání byla zamítnuta. Rozsudkem krajského soudu byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v délce osmi let a šesti měsíců. Proti  rozsudku podala odvolání a následně byla zproštěna obžaloby. Nezákonným rozhodnutím jí měla být způsobena nemajetková újma, došlo k zásahu do její morální sféry a zcela ztratila důvěru v orgány činné v trestním řízení. Došlo k poškození její dobré pověsti a měla obavy o budoucnost svou i své rodiny. Její případ byl extrémně medializován a trestní stíhání se negativně podepsalo na jejím zdravotním stavu. Způsobilo jí zdravotní a rodinné komplikace, byla poškozena její pověst jako vysoké státní úřednice. Negativně byla ovlivněna také její kandidatura do Senátu. Nepodařilo se jí ani najít zaměstnání odpovídající jejím schopnostem a zkušenostem. Obecné soudy následně rozhodovaly o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala přiměřeného zadostiučinění v částce 48 550 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání. Obvodní soud uložil vedlejší účastnici (Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti) povinnost zaplatit stěžovatelce částku 150 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. Naproti tomu žalobu, aby vedlejší účastnice zaplatila stěžovatelce částku 48 400 000 Kč s příslušenstvím, zamítl a vyslovil, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 110 964 Kč. Městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil, pouze ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že jejich výše činí 65 948,50 Kč. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl.

Druhý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) ústavní stížnosti vyhověl a rozhodnutí obecných soudů zrušil. Došlo jimi totiž k porušení práva stěžovatelky na  soudní ochranu a na náhradu škody  způsobené  nezákonným rozhodnutím soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a  čl. 36 odst. 3 Listiny).

Soudy nepostupovaly zcela v souladu s obecnými principy odškodňování a stěžovatelce přisoudily částku, kterou nelze považovat za  přiměřené odškodné. Obecné soudy sice z velké části přisvědčily argumentaci stěžovatelky, že trestní stíhání zasáhlo hluboce do jejího osobního, rodinného, pracovního i společenského života. Se stěžovatelkou se však neztotožnily ve výši peněžité částky, která by měla útrapy stěžovatelky odškodnit. Při rozhodování o výši odškodnění totiž obecné soudy srovnaly případ stěžovatelky s případy zjevně nesrovnatelnými, namísto toho, aby stanovily přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé.

Při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odškodnění odpovídat výši zadostiučinění ve srovnatelných případech. Odchylky v rozhodování by soudy měly pečlivě odůvodnit. Případ stěžovatelky sice podle judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu obecné soudy porovnávaly s jinými případy, které  v napadených rozhodnutích také řádně specifikovaly, avšak po jejich podrobnějším přezkoumání dospěl Ústavní soud v mnoha aspektech k významným skutkovým odchylkám. 

Za  nejpodstatnější považuje Ústavní soud odsouzení stěžovatelky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. A zejména pak skutečnost, že celkem 21 měsíců (do rozhodnutí odvolacího soudu) stěžovatelka žila v nejistotě, zda tento trest nebude muset skutečně vykonat. Není proto možné tento případ srovnávat s případy, kdy buď bylo rozhodnuto  o zproštění obžaloby již soudem prvního stupně, nebo kdy sice bylo rozhodováno v několika stupních, avšak uloženým trestem byl pouze trest podmíněný.

Ústavní soud nezpochybňuje závěry Nejvyššího soudu učiněné v rozsudku ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 (a předtím v    rozsudku  ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, zařazeném do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek jako Rc 122/2012), ale zdůrazňuje, že ke srovnání lze používat pouze případy skutečně srovnatelné. V případě stěžovatelky obecné soudy nepostupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Srovnaly případ stěžovatelky s případy zjevně nesrovnatelnými, namísto toho, aby stanovily, řečeno slovy Nejvyššího soudu, „přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé“. 

Případ se nyní vrací před obecné soudy, které jsou závěry Ústavního soudu vázány.


Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu

Celý text nálezu sp. zn. II. ÚS 379/23

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články