IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Musil) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 a usnesení Nejvyššího soudu v rozsahu týkajícím se stěžovatele, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a základní právo vyjádřit se k prováděným důkazům podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě podle článku 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Právní věty:
I. Obecné soudy při rozhodování v trestních věcech jsou povinny zabývat se námitkou obviněného, že jejich procesní postup se ocitl v rozporu s konkrétní rozhodovací praxí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, vztahující se k právu obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě. Případné pochybení soudu nižšího stupně je povinna – k námitce obviněného – napravit odvolací či dovolací instance.
II. Při posouzení, zda přečtením a následným hodnocením výpovědi svědka, kterého neměl obviněný nebo jeho obhájce možnost vyslechnout, bylo porušeno právo obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě, je třeba zkoumat: (1) zda pro nepřítomnost svědka před soudem existoval dostatečný důvod, (2) jakou důkazní váhu měla taková výpověď pro odsouzení obviněného a (3) zda v řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu proti obviněnému. Ve světle těchto tří kritérií je třeba posoudit, zda lze řízení, v němž byla použita výpověď nepřítomného svědka, považovat jako celek za spravedlivé.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()