III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) zamítl ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, neboť neshledal, že by jimi došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky.
Stěžovatelka byla v lednu roku 2017 (ve věku sedmi let) napadena na ulici volně pobíhající fenou rasy tibetská doga. Majitel psa a jeho manželka (v tomto řízení vedlejší účastníci) byli trestně stíháni pro podezření ze spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, neboť v době, kdy k incidentu došlo, byli oba zaneprázdněni odklízením sněhu a v rozporu s obecnou prevenční povinností (§ 2900 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a obecně závaznou vyhláškou Zastupitelstva města Trutnova č. 5/2005, o pravidlech pro pohyb psů na veřejných prostranstvích nechali otevřenou bránu ze své zahrady, jímž pes unikl. Stěžovatelka utrpěla zranění v obličejové a temenní části hlavy, která si vyžádala třítýdenní léčení. Okresní soud v Trutnově ústavní stížností napadeným usnesením postoupil skutek, původně kvalifikovaný jako trestný čin, k posouzení Městskému úřadu v Trutnově jako přestupek. Okresní soud vycházel nejprve z podané obžaloby, že zranění stěžovatelky je možno posuzovat jako zohyzdění, což je jedna z forem přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, po provedení dokazování dospěl k závěru, že způsobená zranění nedosahují pro zohyzdění dostatečné intenzity. Rovněž zvažoval změnu právní kvalifikace na přečin lehkého ublížení na zdraví z nedbalosti, nicméně uzavřel, že vedlejší účastníci neporušili podmínku, kterou tento přečin současně vyžaduje, a to porušení důležité povinnosti vyplývající z jejich povolání, zaměstnání, postavení, funkce nebo uloženou jim zákonem. Stížnost státního zástupce, podanou proti tomuto usnesení, zamítl Krajský soud v Hradci Králové jako nedůvodnou. Stěžovatelka se poté obrátila se svou ústavní stížností na Ústavní soud.
Po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí a argumentací stěžovatelky i ostatních účastníků a vedlejších účastníků řízení dospěl Ústavní soud k názoru, že celá stěžovatelčina argumentace vlastně směřuje proti jí subjektivně pociťované nedostatečnosti provedení trestního řízení proti vedlejším účastníkům pro předmětný skutek, neboť porušení svých základních lidských práv spatřuje v tom, že věc byla nesprávně postoupena správnímu orgánu jako podezření z přestupku, ačkoliv podle stěžovatelky mělo jít o trestný čin a že majitelé psa měli být odsouzeni. Podstatou ústavní stížnosti je tedy problematika tzv. práva na účinné vyšetřování.
Jak ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) konstatuje ve své rozhodovací činnosti ustáleně Ústavní soud, právo na účinné vyšetřování nenáleží každému poškozenému a v zásadě mu odpovídá toliko povinnost orgánů činných v trestním řízení vynaložit kvalifikované úsilí na objasnění podezření ze spáchání trestného činu, nikoliv povinnost konkrétní osobu stíhat či odsoudit a potrestat dle představ poškozeného.
Ústavní soud tak pro rozhodnutí ústavní stížnosti musel odpovědět na dvě otázky: zda stěžovatelce v této věci vůbec právo na účinné vyšetřování náleželo a pokud ano, zda v její věci orgány činné v trestním řízení účinné vyšetřování provedly.
Co se týče průběhu předmětného skutku, o tom není mezi stěžovatelkou a ostatními účastníky řízení sporu. Je tedy nesporné zejména to, že pes nepozorovaně vyběhl ze zahrady vedlejších účastníků, kteří byli zaneprázdněni odklízením sněhu, otevřenou brankou, že stěžovatelka je nezletilou, která se v té době nacházela na ulici mimo přímý dozor svých rodičů, že se ke psu přiblížila a byla jím kousnuta do hlavy, utrpěla zranění v obličejové části, pro něž musela být krátkodobě hospitalizována, že však nebyla ohrožena na životě a že léčba proběhla zdárně, jakož i to, že napadená rozhodnutí obecných soudů neznamenají definitivní konec projednávání skutku před orgány veřejné moci, neboť jimi sice bylo formálně ukončeno trestní řízení, ale věc byla postoupena příslušnému správnímu orgánu k projednání podezření ze spáchání přestupku.
Pokud jde o závažnost vzniklé újmy, podle názoru Ústavního soudu na případ dopadají právní závěry rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku, podle něhož oběti újmy na zdraví způsobené nedbalostně jiným jednotlivcem nevykonávajícím přitom veřejnou moc za okolností, které lze označit za ojedinělou nahodilou nešťastnou náhodu, nevzniká právo na účinné vyšetřování ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle tohoto rozhodnutí je nutné se v případech nedbalostních zásahů do fyzické integrity z hlediska kritéria bezprostřednosti a reálnosti rizika smrtícího následku přísně držet skutkového stavu (respektive skutkového děje) každého konkrétního případu tak, jak se udál, nikoliv tak, jak se v mnoha různých variantách udát mohl, resp, jaké následky mohl teoreticky mít. V posuzované věci stěžovatelka nebyla po skončení předmětného skutku v bezprostředním ohrožení života a ani při jejím prvotním ošetření lékaři tuto variantu vývoje nepřipouštěli.
Podle názoru Ústavního soudu poškozené právo na účinné vyšetřování nenáleží a stěžovatelka jiné než námitky směřující proti kvalitě vyšetřování předmětného skutku nevznesla. Nemá-li stěžovatelka právo na účinné vyšetřování, zůstává objasnění skutku zakládajícího podezření, že byl spáchán trestný čin, v jehož rámci došlo k zásahu do její fyzické integrity, a případné potrestání jeho pachatele či jiná veřejnoprávní reakce vůči němu, v mezích vztahu výlučně mezi státem (v procesní rovině reprezentovaným orgány činnými v trestním řízení) a pachatelem (v procesní rovině osobou, proti níž se řízení vede). Odpověď na druhou otázku je v této situaci tedy bezpředmětná.
Projednání věci v přestupkovém řízení nevylučuje možnost požadovat náhradu škody v občanskoprávním řízení.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2012/18 je dostupný zde.
Diskuze k článku ()