Ústavní soud zrušil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle kterého obce jako veřejní opatrovníci nevykonávají přenesenou působnost.
Ústavní soud se v nálezu zabýval povahou veřejného opatrovnictví. Přezkoumával rozhodnutí kompetenčního senátu Nejvyššího správního soudu, podle kterého činnost obcí jako veřejných opatrovníků nepředstavuje výkon přenesené působnosti. Ústavní soud shledal, že rozhodnutí kompetenčního senátu vychází z nesprávného výkladu ústavního pořádku a nerespektuje výslovnou zákonnou úpravu. Kompetenční senát se navíc odchýlil od dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a porušil povinnost předložit věc k rozhodnutí devítičlennému rozšířenému senátu.
Veřejným opatrovníkem stěžovatelovy matky je jedna z pražských městských částí. Stěžovatel požádal o nahlédnutí do opatrovnického spisu. Magistrát hlavního města Prahy uložil úřadu městské části zastavit řízení o této žádosti pro její zjevnou právní nepřípustnost. Stěžovatel se bránil podnětem k provedení přezkumného řízení. Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo vnitra a Ministerstvo práce a sociálních věcí postupně odmítla svou pravomoc se tímto podnětem zabývat s odůvodněním, že nespadá do jejich kompetence. Stěžovatel se poté obrátil na kompetenční senát Nejvyššího správního soudu a domáhal se určení, že jeho podáním se mělo zabývat Ministerstvo práce a sociálních věcí.
Kompetenční senát žalobu odmítl. Uvedl, že obce jako veřejní opatrovníci nevykonávají přenesenou působnost, ale činnost soukromoprávní povahy. Dokumentace, kterou obce o této činnosti vedou, nemá povahu správního spisu. O nahlížení do této dokumentace tedy nelze vést správní řízení ani přezkumné řízení. Žádné z ministerstev tedy nemá kompetenci zabývat se stěžovatelovým podnětem a případně zahájit přezkumné řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že závěry kompetenčního senátu odporují pojetí veřejného opatrovnictví a odchylují se od ustálené judikatury.
V řízení se vyjádřil i veřejný ochránce práv jako amicus curiae. Upozornil mimo jiné na to, že závěry kompetenčního senátu narušují fungování veřejného opatrovnictví. Zpochybňují rovněž oprávnění veřejného ochránce šetřit podněty na činnost obcí jako veřejných opatrovníků. Veřejný ochránce práv je přitom lépe než soudy uzpůsoben tomu, aby poskytl dostupnou a efektivní ochranu právům opatrovanců.
Třetí senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Baxa) rozhodnutí kompetenčního senátu zrušil. Kompetenční senát totiž porušil právo stěžovatele na soudní ochranu a na zákonného soudce.
Ústavní soud zdůraznil, že přímo ústavní pořádek zakládá závazek státu zajistit osobám, které za sebe nemohou v plném rozsahu samostatně právně jednat, pomoc a podporu, která v některých případech spočívá v ustanovení veřejného opatrovníka. Stát tedy má pravomoc a působnost v oblasti veřejného opatrovnictví, kterou ale může zákonem přenést na obce. Je věcí zákonodárce, jakým způsobem tuto činnost obcí upraví. Opačné závěry kompetenčního senátu představují chybný výklad ústavního pořádku.
Zákonodárce dosud nepřijal obecný předpis o veřejném opatrovnictví, s jehož vydáním počítá občanský zákoník. Tuto mezeru v právní úpravě zákonodárce zčásti vyplnil tak, že činnost obcí jako veřejných opatrovníků výslovně označil za výkon přenesené působnosti. Kompetenční senát ovšem tuto výslovnou úpravu nerespektoval a považoval ji za pouhé ustanovení o odměňování obcí. Při výkladu zákonné úpravy tím kompetenční senát vybočil z ústavních mezí. Navíc se kompetenční senát odchýlil od dřívějšího rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, avšak případ nepředložil k rozhodnutí devítičlennému rozšířenému senátu, jak to vyžaduje soudní řád správní. Porušil tedy i stěžovatelovo právo na zákonného soudce.
Nedostatečně odůvodněná je navazující úvaha kompetenčního senátu, že dokumentace o činnosti veřejného opatrovníka nemá povahu správního spisu, a proto se nerozhoduje o nahlížení do ní ve správním řízení. Není vyloučeno, aby se ve správním řízení rozhodovalo o nahlížení do opatrovnickém spisu, což v minulosti v obdobné kauze týkající se opatrovnictví nezletilých dětí připustil i Nejvyšší správní soud. Ústavní soud ovšem zdůraznil, že je úkolem obecných soudů, aby nalezly funkční režim rozhodování o nahlížení do dokumentace vedené v souvislosti s výkonem veřejného opatrovnictví.
Úkolem kompetenčního senátu je se při respektování závěrů Ústavního soudu znovu zabývat tím, které z ministerstev má kompetenci vyřídit stěžovatelův podnět.
Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu
Celý text nálezu Ústavního soudu III. ÚS 1951/21
Diskuze k článku ()