Pojem „extrémní nesoulad“ má relativně abstraktní obsah a jeho podoba nabývá věcné náplně teprve v konkrétním případě, vždy však musí jít o zásadní (předkládané rozhodnutí používá termín „očividný“) rozpor mezi tím, co bylo zjištěno, a závěry, které z toho po stránce skutkové a/nebo právní vyvodil soud.
Jde samozřejmě o velmi citlivou záležitost, protože na extrémní nesoulad bude v drtivé většině případů poukazovat ten, jemuž výsledek rozhodování není příznivý. V tomto ohledu je velmi důležitý dnes již klasický odkaz na právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zdůraznění, že toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Problém se v mnoha případech objektivně koncentruje do rozdílné optiky. Obviněný, strana sporu či jiný účastník řízení mohou skutečně a bez předstírání vykládat určité jevy, události a další skutečnosti jinak než soud. V tom se ovšem ještě extrémní nesoulad projevovat nemusí, ba nejčastěji ani neprojevuje.
Důležité je, aby soud vyvozoval závěry logicky a v duchu zásady volného hodnocení důkazů, která požaduje analytické i syntetické postupy – hodnocení každého důkazu zvlášť a všech ve vzájemných souvislostech. Dostojí-li kroky soudu těmto požadavkům, je poukaz na extrémní nesoulad zpravidla předem diskvalifikovaný.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()