II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel uzavřel se žalovaným městem v říjnu roku 2013 pracovní smlouvu na dobu neurčitou. V srpnu roku 2014 byla uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru mezi stěžovatelem a městem s tím, že pracovní poměr končí okamžitě. Okresním soudem v Lounech byl o dva dny dřív vydán příkaz k domovní prohlídce, jejímž předmětem byla kancelář užívaná stěžovatelem; jejím důvodem bylo podezření na manipulaci s veřejnými zakázkami. Stěžovatel by zadržen policejním orgánem a umístěn do cely předběžného zadržení. V cele ho navštívil tajemník města s personalistkou a stěžovateli sdělili, že chtějí, aby okamžitě opustil zaměstnání a předali mu k podpisu předmětnou dohodu o rozvázání pracovního poměru. Tajemník stěžovatele seznámil s tím, že ví o tom, že během pracovní doby sledoval pornografické internetové stránky, a že když dohodu podepíše, nikdo, ani jeho partnerka, se nedozví o tom, že je skutečným důvodem ukončení pracovního poměru. Stěžovatel za těchto okolností dohodu podepsal a následujícího dne byl propuštěn na svobodu. Poté s městem zahájil pracovněprávní spor o určení, že je dohoda u rozvázání pracovního poměru neplatná. Okresní soud v Lounech nejprve stěžovateli vyhověl a určil, že dohoda byla neplatná. K odvolání města však Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Odvolací soud sice ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že ze strany žalovaného jako zaměstnavatele se jednalo o takovou formu psychického nátlaku, jenž nepochybně svobodu vůle žalobce při podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru omezil. Šlo tedy o neplatné právní jednání z důvodu bezprávné výhružky. Odvolací soud nicméně zároveň konstatoval, že jde o tzv. relativní neplatnost (§ 587 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), které je nutné se dovolat v rámci obecné tříleté promlčecí lhůty, jejíž běh skončil v srpnu roku 2017. Žalovaný vznesl námitku promlčení a odvolací soud nesdílel názor okresního soudu, že je uplatnění této námitky v rozporu s dobrými mravy (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 85/2010 či sp. zn. 25 Cdo 4223/2016). Stěžovatel poté neuspěl ani se svým dovoláním u Nejvyššího soudu. Proto se následně obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy neposoudily individuální okolnosti případu ve všech jeho souvislostech a pouze mechanicky aplikovaly právní normu vztahující se k relativní neplatnosti.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud vycházel z toho, že fakta každého případu jsou jedinečná a je nezbytné vycházet z jeho individuálních okolností, a to i když specifické skutečnosti mohou být složité a netypické, což však nevyvazuje soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení. Podobné chování a nátlak nemůže soud demokratického právního státu aprobovat, a to ani s poukazem na možné formální hmotněprávní či procesněprávní pochybení žalobce.
Pokud město označilo ve svém vyjádření jednání svého tajemníka za návrh gentlemanské dohody, pak k tomu Ústavní soud poznamenává, že podobné „gentlemanské dohody ve vězení“ nemají s původním významem slova gentleman nic společného. Ze strany tajemníka města se jednalo o bezprávnou výhružku, neboť hrozil něčím, co nebyl oprávněn učinit – nepřípustným zásahem do osobnosti stěžovatele, tedy do jeho práva na zachování důstojnosti, vážnosti, cti a soukromí. Významné je v této situaci rovněž to, že se policie chovala k zaměstnancům města mimořádně vstřícně a vpustila je do cely předběžného zadržení, kde podle zákona o policii neměli co dělat.
Stěžovatel však přesto, vlivem údajného formálního nedostatku či pochybení, byl po dlouhém soudním řízení neúspěšný. Ústavní soud je toho názoru, že uplatnění námitky relativní neplatnosti rozvázání pracovního poměru lze vyčíst již z původní stěžovatelovy žaloby. Neobstojí ani námitka promlčení, neboť předmětné jednání v nesouladu s dobrými mravy bezpochyby je a stěžovatel se spoléhal na obecné soudy, jejichž závěry tomu v prvních rozhodnutích odpovídaly. Věřil tedy, že vše podstatné uplatnil již předmětnou žalobou, případně (pokud jde o další dovolání se relativní neplatnosti) že námitka promlčení bude ve vztahu ke všem okolnostem věci posouzena jako nesouladná s dobrými mravy. To, že následně bylo rozhodnuto jak shora uvedeno, lze potom přinejmenším považovat za překvapivé a nadmíru formalistické.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy je proto nutno vykládat i jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či výjimečně dokonce contra legem.
Ústavní soud uzavírá, že odvolací a dovolací soud v této věci pominuly nejen zvláštní okolnosti, ale při svých závěrech o promlčení nevzaly dostatečně do úvahy ani korektiv dobrých mravů. Věc se nyní vrací ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.
Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2883/21
Diskuze k článku ()