Komentář k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. 23 Cdo 453/2013
Toto rozhodnutí ukazuje na konkrétních příkladech, jak soustavná judikatorní činnost v praxi usnadňuje svým sjednocujícím významem další rozhodování a posiluje princip předvídatelnosti, který patří k základním postulátům demokratického právního státu. Tam, kde existuje konstantní judikatura, která dlouhodobě a s propracovanou argumentací poskytuje interpretační a aplikační východiska, zlepšuje se nepochybně vymahatelnost práva a snižuje nebezpečí překvapivých rozhodnutí soudů (resp. obecně orgánů veřejné moci).
Na platnosti tohoto poukazu a závěrů z něj vyplývajících nic nemění ani skutečnost, že soud v tomto případě posuzoval věci podle zrušeného občanského zákoníku 1964 a zrušeného zákona o pojistné smlouvě, neboť to přirozeně plyne z povahy hmotného práva.
Za zmínku, která může být zajímavá zejména pro laika nebo pro právníka, který se nezabývá speciálně problematikou pojistné smlouvy, především ovšem pro ty, kteří s jistým znepokojením sledují některé tendence tuzemského legislativního procesu, stojí fakt, že zákon o pojistné smlouvě z roku 2004 stihl ve vlně soukromoprávní rekodifikace jistým způsobem podivný osud. Tento zákon totiž jako celek zrušen nebyl – zrušení se týkalo „jen“ jeho první části. Přesto byl z právního řádu fakticky odstraněn. Došlo k tomu v bodu 205 § 3080 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kde se zrušuje část první zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě). Kdo z tohoto derogačního ustanovení nabude dojmu, že „jiné části“ zákona o pojistné smlouvě zůstávají v platnosti, bude možná překvapen, když zjistí, že ony „jiné části“ se vůbec netýkají samotného zákona o pojistné smlouvě, nýbrž těch v názvu zákona uvedených „souvisejících zákonů“. Drobná ukázka legislativní nedbalosti je podle našeho názoru hodna kritiky.
Text komentovaného judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()