II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Městského soudu v Praze, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Stěžovatel uzavřel smlouvu o úvěru se společností PROFI CREDIT Czech, a. s. (v tomto řízení vedlejší účastnice). Úvěr však nebyl schopen splácet a vedlejší účastnice spor postoupila v rozhodčí doložce stanovenému rozhodci. Následně Obvodní soud pro Prahu 2 za základě rozhodčího nálezu zahájil proti stěžovateli exekuci k vymožení částky 32 399 Kč s příslušenstvím včetně smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně (v době podání stížnosti ve výši zhruba 50 000 Kč). Stěžovatel podal návrh na zastavení exekuce, neboť měl za to, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a že věc projednávající rozhodce neměl pravomoc vydat exekuční titul, protože byl ekonomicky závislý na vedlejší účastnici. Obvodní soud návrh na zastavení exekuce zamítl a stěžovatel poté neuspěl ani s odvoláním u Městského soudu v Praze. Námitce stran ekonomické závislosti rozhodce, který měl tvrzeně hrát roli „bílého koně“ jednajícího ve prospěch Rozhodčí společnosti Pardubice, s. r. o., městský soud nepřisvědčil. Podle názoru městského soudu měl stěžovatel možnost rozhodčí smlouvu nepodepsat, případně k osobě rozhodce vznést výhradu, což však neučinil. Stejně tak mohl uplatnit svoje další námitky v rozhodčím řízení, což však neučinil. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítal, ve smlouvě označený rozhodce ve věci vůbec nerozhodoval, neboť věc byla fakticky posuzována soukromým rozhodčím soudem, což v průběhu exekučního řízení navrhoval prokázat důkazem v podobě svědecké výpovědi rozhodce. Městský soud však tento důkaz neprovedl.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Městský soud v Praze zcela opomenul důkazní návrhy stěžovatele (návrh na provedení výslechu rozhodce), které k projednávané věci vztah měly, resp. přinejmenším mít mohly. Pokud soud tyto důkazy neprovedl a nevyvodil z nich skutková zjištění, bylo jeho ústavní povinností alespoň stručně vyložit, z jakého důvodu tak neučinil.
Ústavní soud je rovněž toho názoru, že stěžovateli nelze vyčítat neuplatnění námitky podjatosti rozhodce. Je podstatné, že argument ekonomické závislosti, související s případným vyloučením rozhodce pro podjatost, byl stěžovatelem předložen v zásadě okamžitě, co se dozvěděl o okolnostech, jež tuto závislost přinejmenším naznačují. Ústavní soud má za to, že s přihlédnutím k okolnostem nyní posuzované věci, lze uvažovat rovněž o podjatosti rozhodce z důvodu opakovaného a nikoliv zanedbatelného využívání jednoho a téhož rozhodce (v odborné literatuře označovaný jako tzv. repeat player; ze sdělení Okresního soudu v Pardubicích vyplývá, že stanovený rozhodce rozhodoval v posledních letech více než 13 000 věcí, v nichž jako oprávněná vystupovala vedlejší účastnice). Ústavní soud si je sice vědom, že opakované využívání jednoho rozhodce není v praxi ničím neobvyklým, neboť taková osoba zpravidla (a právě proto) disponuje potřebnými znalostmi a zkušenostmi, současně však skutečně nelze vyloučit, že v těchto situacích může vztah mezi rozhodcem a oprávněným subjektem přerůst až v ekonomickou závislost. V každém případě je však nutné vzájemné vztahy rozhodce a účastníků řízení posuzovat detailněji, a to bude nyní úkolem Městského soudu v Praze. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že mu nepřísluší, aby sám posuzoval, zda v této věci skutečně rozhodoval podjatý rozhodce či nikoliv, a proto žádným způsobem nepředjímá výsledek tohoto posouzení městským soudem.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že rovněž přisvědčil námitce stěžovatele poukazující na rozpor v judikatuře Městského soudu v Praze. Naopak dalším námitkám stěžovatele stran rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy či nedostatečného posouzení jeho úvěryschopnosti Ústavní soud přisvědčit nemohl.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1851/19 je dostupný zde.
Diskuze k článku ()