Komentář k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4017/2013
Pravidla předkupního práva podle občanského zákoníku 1964 jsou uvedena v § 602 a násl. tohoto zákona, který byl od 1. 1. 2014 nahrazen tzv. novým občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb., v němž speciální úpravu předkupního práva obsahují ustanovení § 2140 a násl. Jedná se o klasický právní institut, jehož základním cílem je de facto ochrana jednoty vlastnictví.
V základních směrech mezi oběma zákony není podstatného rozdílu.V každém případě se totiž prosazuje princip autonomie vůle, který umožňuje předkupní právo mezi stranami hmotněprávního vztahu dohodnout. Zjednodušeně řečeno: Povinná osoba (v daném případě podílový spoluvlastník) je zavázána věc, na niž se vztahuje předkupní právo, nabídnout ke koupi prioritně oprávněné osobě (nový občanský kodex ji nazývá předkupník), jež má přednost před jiným zájemcem o koupi (podle nového zákonného pojmosloví koupěchtivý). Jestliže tuto povinnost povinná osoba (dlužník) nesplní a prodá věc koupěchtivému, může se předkupník proti takovému právnímu jednání bránit. Koupěchtivý je totiž povinen na žádost předkupníka nabídnout mu věc ke koupi za týchž podmínek, za jakých ji získal od původního prodávajícího. Tento nárok předkupníka je žalovatelný, přičemž případnou absenci souhlasné vůle koupěchtivého nahradí soud svým rozhodnutím.
Nutno konstatovat, že úprava předkupního práva v novém civilním kodexu je komplexnější a bude zřejmě lépe plnit základní funkci ochrany tohoto institutu než dřívější relativně stručná regulace v občanském zákoníku 1964.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()