II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo porušeno základní právo stěžovatele na ochranu tělesné a duševní integrity a právo na soudní ochranu podle čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v lednu 2017 v nočních hodinách uklouzl při přestupu na autobusové zastávce. Chodník, jehož úklid proběhl naposledy před více než dvěma dny, byl v té době namrzlý a pokrytý sněhem. Stěžovatel se domáhal na Technické správě komunikací hl. m. Prahy („TSK“) zaplacení bolestného.
Obvodní soud pro Prahu 1, který při posouzení věci vyšel rovněž z judikatury Ústavního soudu, žalobě vyhověl. Jeho rozhodnutí ovšem změnil Městský soud v Praze napadeným rozsudkem, jímž žalobu naopak v plném rozsahu zamítl. Podle městského soudu totiž vlastník či správce komunikace odpovídá za újmu způsobenou závadami ve schůdnosti, které musí mít charakter nepředvídatelné změny ve schůdnosti. Ve stěžovatelově případě byl ovšem chodník viditelně namrzlý a pokrytý sněhovým popraškem, a proto se o závadu ve schůdnosti nejednalo.
Ústavní soud věc posoudil v souladu se svými předchozími rozhodnutími, zejména principy vyloženými v nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde). Zdůraznil, že utrpí-li chodec újmu na zdraví, a tím i zásah do tělesné integrity (čl. 7 odst. 1 Listiny) v důsledku toho, že se na chodníku nachází sníh či led, nemůže být odpovědnost vlastníka (správce) komunikace vyloučena poukazem na to, že pro chodce byl stav chodníku předvídatelný. Je třeba na jedné straně zkoumat, nakolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel, a na druhé straně zhodnotit, nakolik vlastník či správce komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby tato komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců.
Městský soud se při posuzování stěžovatelova případu principy plynoucími z judikatury Ústavního soudu neřídil. Vyloučil totiž náhradu újmy jen proto, že stav chodníku označil za předvídatelný pro stěžovatele jako chodce. Nezabýval se tedy tím, zda skutečnost, že chodník nebyl po několik dnů ze strany TSK jako správce komunikace ošetřen, nesvědčí o porušení povinností TSK. Dalšího pochybení se městský soud dopustil tím, že se s judikaturou Ústavního soudu žádným způsobem nevypořádal, ačkoliv se již rozhodnutí obvodního soudu zakládalo i na této judikatuře.
Ústavní soud proto rozsudek městského soudu zrušil. Úkolem městského soudu nyní bude se případem opětovně zabývat a při hodnocení věci vycházet z judikatury Ústavního soudu.
Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu TZ 84/2021
Celý text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1991/20.
Diskuze k článku ()