I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) částečně vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Krajského soudu v Praze, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu vlastnictví a právo na spravedlivý proces a přístup k soudu. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
Stěžovatel se v exekučním řízení domáhal na svém otce úhrady výživného v celkové výši 42 000 Kč, a to za období od srpna 2013 do září 2014. Otec stěžovatele (v exekučním řízení v postavení povinného) navrhl zastavení exekuce s tím, že dlužné výživné již zaplatil, neboť na účet matky stěžovatele poukázal v září 2013 částku ve výši 1 725 000 Kč. Z toho částka 100 000 Kč měla dle jeho tvrzení představovat výživné pro stěžovatele a částka 625 000 Kč měla být darem matce stěžovatele (bývalé manželce). Matka stěžovatele oproti tomu tvrdila, že poukázaná částka byla vypořádáním kupní ceny za prodej nemovitostí, které byly ve společném jmění manželů. Okresní soud v Kladně exekuci zastavil a uložil stěžovateli zaplatit jak náklady exekuce ve výši 7 865 Kč, tak i náklady řízení povinného ve výši 8 450 Kč. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel v řízení neprokázal, že by účelově neidentifikovaná částka 208 800 Kč, poukázaná na účet jeho matky, nebyla určena k jeho výživě. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil a navíc uložil stěžovateli zaplatit povinnému i náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 680 Kč. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti namítal, že částka poukázaná povinným na účet jeho matky byla zaslána v době, kdy probíhalo majetkové vypořádání mezi rodiči stěžovatele a nebylo tak zřejmé, z jakého titulu byly částky na účet matky připsány. Stěžovatel dále namítal, že obecné soudy nezohlednily skutečnost, že v této věci se jednalo o spor mezi otcem a synem, jenž byl v době rozhodování soudů nezletilý. Stěžovateli bylo v době zahájení řízení pouhých 15 let, a přesto mu bylo uložena povinnost hradit náklady soudního řízení svému otci. Podle názoru stěžovatele měly soudy aplikovat § 150 občanského soudního řádu.
Ústavní soud předesílá, že považuje závěry obecných soudů, týkající se hodnocení věci samé, za ústavně konformní, neboť tyto své závěry řádně odůvodnily. Pokud vzal okresní soud za prokázané, že otec stěžovatele na výživné plnil, není věcí Ústavního soudu tento závěru přehodnocovat.
Jiná situace však nastává v případě nákladových výroků, které se na základě okolností daného případu jeví jako nespravedlivé, a jimiž bylo podle náhledu Ústavního soudu zasaženo do základních práv a svobod stěžovatele. Zvláštní okolnosti zde spočívají v tom, že to byl v prvé řadě otec, který neoznačil řádně a nezaměnitelně účel platby, navíc dle okresního soudu svá tvrzení neustále měnil podle toho, co vyšlo v řízení najevo. Byl to tedy povinný, kdo zavinil nařízení exekuce i nutnost vedení řízení o její zastavení. Nelze dále přehlédnout, že řízení o nařízení exekuce bylo zahájeno v době, kdy bylo stěžovateli patnáct let, přičemž dopady tohoto řízení jej dostihly až v době zletilosti. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovateli nemohou být přičítány k tíži následky jednání, které nemohl v době své nezletilosti ovlivnit – v době řízení za něj jednala jeho matka jako zákonná zástupkyně.
Výše uvedené neznamená, že by nezletilý účastník nemohl nést náklady soudního řízení, nicméně v tomto konkrétním případě jsou soudem uložené náklady zjevně důsledkem neshody mezi rodiči, které jsou nedůvodně přenášeny na jejich syna – stěžovatele. Přitom obecným soudům občanský soudní řád umožňuje, aby nyní již zletilého stěžovatele ochránily před důsledky neshod jeho vlastních rodičů.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 613/18 je dostupný zde.
Diskuze k článku ()