Výběr soudců Ústavního soudu ČR

Úvod

Podle lakonického čl. 84 odst. 2 Ústavy ČR: „Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu.“ Uvedenému de facto závěru jmenovacího procesu však předchází mnohdy komplikovaný a zčásti zákulisní politický střet o to, kdo bude na místo, respektive konkrétní funkci na Ústavním soudu vybrán z řad potenciálních, a z nich posléze navržených, kandidátů. Přestože i v české odborné literatuře přibývá pojednání o vztahu soudů, respektive Ústavního soudu a politiky, která zvnějšku dovozují podíl osobnosti soudců na výsledku konkrétního rozhodnutí (o čemž ostatně v rozhovorech a pamětech vypovídají sami ústavní soudci), předstupeň tohoto rozhodování – samotný výběr soudců Ústavního soudu – je prozatím opomíjen a zájemci jsou odkázáni na roztroušené, ne vždy souladné a už vůbec ne úplné zmínky ve výše uvedených publikacích a na vlastní rešerše periodického tisku a dokumentů Parlamentu. Následující text proto usiluje o sesbírání a propojení v době uzavření třetí obměny Ústavního soudu dostupných dat, která by se mohla stát podkladem dalších výzkumů, neboli (slovy nestora politické jurisprudence M. Shapira) si vytyčuje cíl mnohem skromnější než nové modely či hypotézy, a to podnětná pozorování.[5][4][3][2][1]

Dosavadní výzkum výběru ústavních soudců

Výše uvedený čl. 84 odst. 2 Ústavy ČR, který představuje základní právní rámec procesu výběru soudců ÚS, je zjevně inspirován úpravou Spojených států amerických, tedy nutností kooperace prezidenta a (jedné z komor) parlamentu. Podústavní zákonnou úpravou a praxí však byl český Senát zbaven možnosti neudělit souhlas s kandidátem pouhým neprojednáním, protože jinak platí fikce, že s navrženým kandidátem vyslovil souhlas. Zatímco ve Spojených státech, představujících typický příklad prezidencialismu, vedly střety exekutivy a legislativy, ale i zkušenosti s mocí Nejvyššího soudu ke značné politizaci procesu výběru soudců Nejvyššího soudu, najdeme v tuzemsku obdobných politicko-názorově vyhrocených sporů minimálně. Přitom existují různé důvody, proč mohou mít i v demokraciích politici zájem ovlivnit výběr soudců nejvyšší soudní instance a přispět tak ke kreaci názorově spřízněných orgánů. Výstižně je shrnuje Howard Gillman ve svém příspěvku do Oxford Handbook of Law and Politics: 1) pomocí ústavního přezkumu „spřátelenými soudy“ mohou vládnoucí elity oslabovat vlivy předchozích zákonodárců a upevňovat legitimitu svých zákonů, 2) podporovat své argumenty v politickém diskurzu či 3) překonávat lokální překážky svého vládnutí mající původ v nižší územní nebo profesní samosprávě, či dokonce v místních organizacích svých politických stran. Politicky neodpovědné soudy mohou volené politiky 4) zbavit břemene voličsky nepopulárních rozhodnutí, jakož i umožnit 5) externalizovat řešení koaličních sporů. V určitých aspektech dokonce mohou 6) chránit akty momentálně vládnoucích elit před voliči po dobu několika volebních období. Nemluvě o tom, že se 7) před ústavními soudy mohou jako jednotlivci osobně ocitnout ti, kdo se na jmenování ústavních soudců podíleli.[15][14][13][12][11][10][9][8][7][6]

Je však důležité mít na paměti, že kromě těchto předem ne vždy předvídatelných politicky citlivých otázek řeší ústavní soudy převážně „běžnou“ agendu konkrétní a abstraktní kontroly ústavnosti. Jejím smyslem je mj. rovněž upozorňovat zákonodárce na konkrétní nedostatky stávající právní úpravy, které se projevily až v následné aplikační praxi, či dokonce neefektivitu právní úpravy jako takové. Dále, zatímco ve Spojených státech se vyvinul difuzní model ústavního soudnictví zastřešený Nejvyšším soudem, který si z předložených případů vybírá (grant writ of certiorari) ty, jež rozhodne, v Evropě (s výjimkou Spojeného království a skandinávských států) je běžnější koncentrovaný přezkum ústavnosti spojený s povinností ústavních soudů rozhodnout o všech případech, které jsou jim předloženy. Na rozdíl od amerických nejvyšších soudců nejsou jejich evropské protějšky jmenovány doživotně, nýbrž na časově omezená funkční období, která se výjimečně mohou opakovat, a jednotlivci tak mají méně příležitostí vtisknout do soudního rozhodování své názory. Liší se i vnímání a zejména četnost disentů k výrokům rozhodnutí a/nebo jejich odůvodněním, ze kterých by bylo možné usuzovat na postojovou orientaci jednotlivých soudců. Z právního hlediska se rovněž projevuje odlišná role nejvyšších soudů a vnímání závaznosti jejich rozhodnutí.[20][19][18][17][16]

Přes přetrvávající rozdíly v doktrinárních přístupech ke zkoumání soudní moci, kdy dle B. Rehder zajímá americkou vědu primárně politizace justice, zatímco evropskou naopak judicializace politiky, najdeme analytické studie zabývající se potýkáním Ústavního soudu a politiky i v české právní vědě: interpretaci statistik abstraktního přezkumu ústavností zákonů z hlediska politických navrhovatelů, ověřování teze, zda je ústavní přezkum používán jako politický nástroj parlamentních menšin, interpretace statistik odlišných stanovisek jednotlivých soudců v rámci různých konstelací Ústavního soudu anebo analýzu hlasování jednotlivých soudců.[25][24][23][22][21]

Jednotlivé jmenovací procesy

S vědomím významu výše uvedeného pro jakékoliv politické aktéry lze tedy předpokládat, že rovněž výsledek nominačního procesu soudců Ústavního soudu ČR odráží jak „vektorový součet politických sil působících při schvalování kandidátů “, tak důraz, který v něm byl kladen na odbornost a profesionalitu budoucího ústavního soudce. V teorii se zdůrazňují rovněž další hlediska, jako je vyváženost soudu z hlediska politické názorové orientace a proaktivního a na druhé straně sebeomezujícího vnímání role ústavního soudu, z hlediska profesních zkušeností, případně také zastoupení menšin. V praxi hraje důležitou roli i zájem o posty ústavních soudců ze strany potenciálních kandidátů, který zejména v devadesátých letech mohla ovlivnit i skutečnost, že Ústavní soud sídlí v Brně. Vzhledem ke klíčové roli prezidenta, respektive jeho kanceláře a dalších prezidentem vybraných poradců, při jejich výběru budu pro účely tohoto textu rozlišovat kandidáty podle prezidentů, kteří je nominovali, nikoliv podle předsedů Ústavního soudu nebo podle pořadí desetiletého funkčního období převážné většiny ústavních soudců. Vzhledem k absenci veřejně dostupného seznamu osob oslovených s nabídkou kandidovat na funkci ústavního soudce, natož všech osob, o nichž se uvažovalo jako o potenciálních kandidátech, omezím se zde na ty, které byly prezidenty oficiálně nominovány.[33][32][31][30][29][28][27][26]

Za 22 let existence Ústavního soudu ČR zastávalo funkci ústavního soudce 41 osob, které uspěly z celkem 61 nominací pocházejících od tří prezidentů a projednávaných v různých funkčních obdobích Senátu (v letech 1993 a 1994 Poslanecké sněmovny). Úspěšných nominací bylo 47, z toho jeden schválený kandidát rezignoval před jmenováním prezidentem republiky a pět kandidátů bylo opětovně schváleno i na další funkční období. Zbylých 14 nominací zahrnuje dva bývalé ústavní soudce, kteří byli prezidentem opětovně navrženi, ale Senát je už podruhé neschválil, dva kandidáty, kteří byli navrženi opětovně, ale Senát je neschválil ani jednou (tj. dvakrát dvě neúspěšné nominace), a osm kandidátů, kteří nebyli Senátem, respektive Poslaneckou sněmovnou schváleni a následně ani nebyli podruhé prezidentem na funkci ústavního soudce navrženi.

V průběhu funkčních období prezidenta Havla se jednalo celkem o 22 osob, z toho osmnáct navržených při prvním konstituování Ústavního soudu ČR. Z šesti soudců předchozího, rok působícího federálního Ústavního soudu, bylo nominováno a Poslaneckou sněmovnou schváleno pět (Jiří Malenovský již působil při Radě Evropy), avšak Pavel Mates rezignoval, patrně v reakci na předchozí negativní kampaň, která byla proti němu po jeho odsouhlasení druhým nejvyšším počtem hlasů (140, proti 1) vedena v Poslanecké sněmovně kvůli jeho prý totalitě poplatným článkům. Podobně ostře se poslanci vymezili i vůči další navržené kandidátce, Ireně Pelikánové, ale nikoliv z hlediska odborných kvalit, nýbrž kvůli jejímu manželství s profesorem státního práva SSSR. Druhým kandidátem Václava Havla, s nímž Poslanecká sněmovna nevyslovila souhlas, byl docent ústavního práva Ivan Průša. Konkrétní důvody však nelze v oficiálních dokumentech ani v publikovaných pamětech účastníků dohledat, pouze Antonín Procházka k jeho jménu ve svých pamětech připsal, že „v Čalfově vládě pracoval jako vedoucí Úřadu vlády“. Pro úplnost dodejme, že nejnižší počet hlasů, avšak dostačující pro udělení souhlasu, obdrželi Vlastimil Ševčík, dlouholetý advokát a od roku 1990 poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění za Občanské fórum, zpravodaj k návrhu Listiny základních práv a svobod, později člen poslaneckého klubu Občanského hnutí, které po volebním výsledku v roce 1992 nemělo zastoupení v Poslanecké sněmovně (80 hlasů), a Vladimír Paul, polyglot, který po dlouhou dobu zastával funkci vedoucího právních odborů strojírenských podniků a v rozpravě ke kandidátům na soudce Ústavního soudu v Poslanecké sněmovně byl popsán slovy: „komerční právník, který se věnuje mezinárodnímu právu soukromému, pracuje také jako mezinárodní rozhodce“ (99 hlasů).[42][41][40][39][38][37][36][35][34]

Nominace úspěšných kandidátů pak byly buď politicky předjednané, anebo zdůvodněné potřebou odbornosti a praxe v jednotlivých právních odvětvích (týkalo se to zejména bývalých soudců obecných soudů). Přes úvahy o vhodnosti nominovat někoho, kdo by se ideově blížil myšlenkám komunistické strany, která ve volbách do České národní rady v roce 1992 získala v koalici s Demokratickou levicí ČSFR 14,05 % hlasů a i po rozdělení Československa měla v Poslanecké sněmovně 33 křesel (po ODS druhý nejvyšší počet), nebyl takový návrh podán. Ve smyslu ideovém se tak pestrost projevovala spíše v příklonu k právnímu positivismu anebo k přirozenoprávnímu myšlení, a to nejenom mezi soudci, ale i jednotlivými senáty. Uvnitř senátů byla zřejmá snaha o profesní pestrost – zasedali spolu soudci s praxí soudní, advokátní anebo akademickou. Antonín Procházka zmiňuje i pestrost generační.[48][47][46][45][44][43]

Z komparativního hlediska tak můžeme vést úvahy, jaký vliv mělo uvedené ideové zakotvení soudců českého ústavního soudu na řešení případů spojených s přechodem k demokracii – např. možnost potrestání politicky motivovaných trestných činů pomocí upravené konstrukce promlčecích lhůt, otázky restitucí anebo lustrací. Na druhé straně pamětníci zmiňují určitou stmelující atmosféru, která mezi první generací soudců Ústavního soudu panovala jako důsledek nutnosti vymezovat se vůči ostatním soudům či autoritativně řešit spory nejvyšších státních orgánů. Přispět mohla i skutečnost, že na rozdíl od Polska nebo Maďarska se v začátcích činnosti Ústavního soudu neprojednávaly významné případy týkající se sociálních práv, respektive ty, jež se v oblasti hospodářských, sociálních a kulturních práv rozhodovaly, nebyly jako problematické vnímány. Nepřímým potvrzením této situace je i malý počet disentů, které soudci k rozhodnutím v prvním desetiletí činnosti Ústavního soudu připojovali.[55][54][53][52][51][50][49]

Ve svém druhém funkčním období navrhl Václav Havel ještě čtyři kandidáty na ústavní soudce po odchodu Ivy Brožové na Nejvyšší soud a Ivany Janů na Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii, úmrtích Vladimíra Paula a Vlastimila Ševčíka. Ačkoliv všichni byli Senátem schváleni, rozsah a zaměření veřejně dohledatelné pozornosti senátorů k jednotlivým kandidátům se velmi lišily. U Jiřího Malenovského, odborníka na mezinárodní právo a bývalého soudce federálního ústavního soudu, byla obšírně probírána jeho profesní minulost před rokem 1989. Navíc je zřejmé, že byl senátory dotazován ohledně tzv. Benešových dekretů nebo některých nálezů Ústavního soudu, jakož i hodnocení Ústavy ČR a připravované legislativy. Eliška Wagnerová, bývalá advokátka, emigrantka, asistentka soudce Ústavního soudu, soudkyně a posléze i předsedkyně Nejvyššího soudu s poměrně napjatými vztahy s tehdejším ministrem spravedlnosti Jaroslavem Burešem, ale i s některými tehdejšími soudci Ústavního a Nejvyššího soudu, popsala svůj nominační proces jako nesnadný: proti byly dvě nejsilnější strany, ODS a ČSSD, spojené v té době opoziční smlouvou, avšak v Senátu měla po volbách 12. 11. 2000 většinu Čtyřkoalice (s KDU-ČSL, US, DEU, ODA – 39 křesel, ODS a ČSSD spolu 37, 3 KSČM a 2 nezávislí) a osobně přišel její kandidaturu podpořit i prezident Václav Havel. Eliška Wagnerová se tak se 42 hlasy ze 70 zařadila ke kandidátům, na nichž panovala nejmenší shoda. Naopak patrně nejméně výhrad měli senátoři k Františku Duchoňovi (45 hlasů z 54), v té době předsedovi občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, a Jiřímu Muchovi (68 ze 79 hlasů), bývalému advokátu s polistopadovou zkušeností z Rady Evropy.[62][61][60][59][58][57][56]

Článek byl publikován v časopise Právník, č. 11, 2016. Pokračování článku dostupné zde.

---

Např. SMEKAL, H. – POSPÍŠIL, I. et al. Soudcokracie, nebo judicializace politiky? Vztah práva a politiky (nejen) v časech krize. Brno: Masarykova univerzita, 2013; HLOUŠEK, V. – KOPEČEK, L. – ŠEDO, J. Politické systémy. Brno: Barrister & Principal, 2011; ŠIMÍČEK, V. (ed.). Role nejvyšších soudů v evropských ústavních systémech – čas na změnu? Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2007; PÍŠA, R. Bilaterální legislativní suverenita jako model českého ústavního systému. Právník. 2015, č. 12, s. 1075 an.[1]

CHMEL, J. Politika na Ústavním soudě? 1. část. Časopis pro právní vědu a praxi. 2013, č. 2, s. 178–185, 2. část, s. 475–482; LAJSEK, V. Vybrané mimoprávní aspekty ovlivňující rozhodování soudců. In: J. Kysela – J. Ondřejková a kol. Jak se píše o soudech a soudcích: soudní moc v mezioborové perspektivě. Praha: Leges, 2012, s. 24 an.[2]

PROCHÁZKA, A. V boji za ústavnost: ze vzpomínek bývalého ústavního soudce. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2008; NĚMEČEK, T. Vojtěch Cepl: Život právníka ve 20. století. Praha: Leges, 2010; RYCHETSKÝ, P. – NĚMEČEK, T. Diskrétní zóna. Praha: Vyšehrad, 2012; NĚMEČEK, T. Padni komu padni: život a případy Elišky Wagnerové. Praha: Leges, 2014; FIALA, P. – MIKŠ, F. Rozhovory s Vladimírem Čermákem: o filosofii, politice a právu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2000; KYSELA, J. – BLAŽKOVÁ, K. – CHMEL, J. a kol. Právnický Olymp. Portréty vybraných soudců Ústavního soudu ČR. Praha: Leges, 2015; rozhovory se současnými i emeritními soudci Ústavního soudu publikované v časopisu Soudce. 2014, č. 9; 2015, č. 4 a 2015, č. 9 a další literatura citovaná v článku.[3]

SHAPIRO, M. Political Jurisprudence. Kentucky Law Journal. 1963, s. 294–345.[4]

GILLMAN, H. Martin Shapiro and the Movement from “Old” to “New” Institutionalist Studies in Public Law Scholarship. Annual Review of Political Science. 2004, č. 7, s. 371.[5]

V podrobnostech viz např. ŘÍHA, M. Ústavní soud ve třetí dekádě: trendy a změny ve výběru strážců ústavnosti. In: J. Kysela – K. Blažková – J. Chmel a kol. Právnický Olymp. Portréty vybraných soudců Ústavního soudu ČR, s. 216 an.[6]

Nebudu se zde zabývat ústavními požadavky na kandidáty dle čl. 84 odst. 3 Ústavy (bezúhonnost, volitelnost do Senátu, vysokoškolské právnické vzdělání a alespoň desetiletá právní praxe), které ostatně nebývají při projednávání nominací zpochybňovány – viz ŘÍHA, M. Ústavní soud ve třetí dekádě: trendy a změny ve výběru strážců ústavnosti, s. 218–219 a 234. Přesto v odborné literatuře panuje nejistota ohledně výkonu povolání, při nichž sice bývá právo aplikováno nebo tvořeno, avšak pro takové povolání, respektive pracovní pozici není podmínkou vysokoškolské vzdělání v oboru právo (např. politické funkce primátora, ministra anebo členství v ústavněprávním výboru komory parlamentu, pozice ve státní správě, jejíž podmínkou není právnické vzdělání, a obdobně v soukromé sféře různá poradenství, dozor apod.), srov. RYCHETSKÝ, P. – LANGÁŠEK, T. – HERC, T. – MLSNA, P. a kol. Ústava České republiky. Zákon o bezpečnosti České republiky. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 836–837. J. Kysela v této souvislosti shrnuje, že „zejména po roce 2003 je ale zřejmé, že shodnou-li se na tom prezident republiky a Senát, nemá k Ústavnímu soudu předem uzavřenou cestu téměř žádný právník starší 40 let “. KYSELA, J. Komentář k čl. 84 Ústavy. In: K. Klíma a kol. Komentář k Ústavě a Listině. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 657.[7]

Ostatně to přiznávají i osoby zúčastněné na tvorbě Ústavy, srov. vystoupení M. Sylly a dalších v debatě Václav Havel jako tvůrce justice ze 7. 4. 2015. Záznam dostupný z: (http://www.vaclavhavel-library .org/cs/index/ videa/481/vaclav-havel-jako-tvurce-justice-7-4-2015).[8]

  Další empirické modely kreace ústavních soudů představují jednoduchá jmenovací procedura pro soudce všech soudů, rozdělení jmenovací pravomoci mezi více navzájem nezávislých orgánů, volba soudců parlamentem, případně kombinace volby parlamentem následným jmenováním jiným orgánem. Srov. KYSELA, J. – KÜHN, Z. Kreace ústavních soudů ze srovnávací perspektivy. Časopis pro právní vědu a praxi. 2003, č. 1, s. 3–4. Na tomto místě dlužno podotknout, že snahy autorky o rozpracování stručné komparatistiky jmenování ústavních soudců se ukázaly jako nepříliš jdoucí nad rámec posledně uvedeného článku a další spoluautorské statě Z. Kühna a J. Kysely: Z. KÜHN – J. KYSELA. Nomination of Constitutional Justices in Post-communist Countries: Trial, Error, Conflict in the Czech Republic. European Constitutional Law Review. 2006, č. 2, s. 183–208, proto si na ně dovoluje v dalším odkázat.[9]

K projednávání návrhu zákona o Ústavním soudu viz podrobně WINTR, J. Dvacet let fungování Ústavního soudu České republiky. Právněhistorické studie. 2015, 44, č. 2, s. 83 an.[10]

ŘÍHA, M. Ústavní soud ve třetí dekádě: trendy a změny ve výběru strážců ústavnosti, s. 231, ke kritice § 6 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu viz KYSELA, J. – KÜHN, Z. Kreace ústavních soudů ze srovnávací perspektivy, s. 8. Navržená novela Ústavy, sněmovní tisk 506, 7. volební období Poslanecké sněmovny, to má konstitucionalizovat, tedy vložit 60 dnů do Ústavy.[11]

V české literatuře se často uvádí příklad neúspěšné nominace R. Borka, představitele tzv. originalistického výkladu americké ústavy, prezidentem R. Reaganem. K němu i k příkladům dalších kontroverzních nominací viz KYSELA, J. – KÜHN, Z. Kreace ústavních soudů ze srovnávací perspektivy, s. 6–7. Právě na poměru obsazení Senátu a úřadu prezidenta USA členy demokratické a na druhé straně republikánské strany demonstrují J. M. Balkin a S. Levinson rozdíl mezi soudci H. Blackmunem a A. Scaliou, oběma republikány navrženými republikánskými prezidenty, avšak za různých konstelací Senátu (v prvním případě v něm převládali demokraté, v druhém republikáni) ve spojení s dalšími politickými okolnostmi. BALKIN, J. M. – LEVINSON, S. Understanding the Constitutional Revolution. Virginia Law Review. 2001, č. 6, s. 1069–1070. Na následujících stranách textu tito autoři uvádějí kontextuální vysvětlení provázející výběr dalších soudců Nejvyššího soudu USA.[12]

Kdybychom chtěli následující argumentaci ještě více vystupňovat, můžeme odkázat na roli soudů v autoritářských režimech: kontrola politických oponentů, legitimizace režimu právem, dohled nad byrokracií, garance zahraničních investic, přesouvání řešení nepopulárních problémů na soudy – viz KYSELA, J. Ústava mezi právem a politikou. Úvod do ústavní teorie. Praha: Leges, 2014, s. 302 s odkazem na knihu Toma Ginsburga a Tamira Moustafy: GINSBURG, T. – MOUSTAFA, T. Rule by Law. The politics of Courts in Authoritarian Regimes. Cambridge – New York: Cambridge University Press, 2008.[13]

GILLMAN, H. Courts and the Politics of Partisan Coalitions. In: K. E. Whittington – R. D. Kelemen – G. A. Caldeira. The Oxford Handbook of Law and Politics. New York: Oxford University Press, 2008, s. 644 an.[14]

GUARNIERI, C. – PEDERZOLI, P. The power of judges: a comparative study of courts and democracy. Oxford: Oxford University Press, 2002.[15]

GILLMAN, H. Courts and the Politics of Partisan Coalitions, s. 657.[16]

K funkčnímu srovnání těchto modelů viz např. FERRERES COMELLA, V. Constitutional Courts and Democratic Values. New Haven – London: Yale University Press, 2009.[17]

Vědomí časové omezenosti funkčního působení na druhé straně může vést ke snaze zbytečně vyhraňovat řešení problémů, jež daný soudce nebo soudkyně subjektivně považuje za mimořádně závažné, avšak judikatorně opomíjené.[18]

K hodnocení významu disentů soudců Nejvyššího soudu USA viz např. TUSHNET, M. I Dissent: Great Opposing Opinions in Landmark Supreme Court Cases. Boston: Beacon Press, 2008.[19]

BOBEK, M. – KÜHN, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. vydání. Praha: Auditorium, 2013, s. 23 an.[20]

REHDER, B. What is Political about Jurisprudence? Courts, Politics, and Political Science in Europe and the United States. Contemporary Readings in Law and Social Justice. 2010, č. 1, s. 100 an.[21]

KÜHN, Z. Ústavní soud České republiky: proměny instituce v průběhu dvou desetiletí. In: A. Gerloch – J. Kysela et al. 20 let Ústavy České republiky. Ohlédnutí zpět a pohled vpřed. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 250 an.[22]

KOPEČEK, L. – PETROV, J. From Parliament to Courtroom: Judicial Review of Legislation as a Political Tool in the Czech Republic. East European Politics and Societies and Cultures. 2016, č. 1, s. 120 an.[23]

GRINC, J. Odlišná stanoviska soudců Ústavního soudu České republiky. In: J. Kysela – J. Ondřejková a kol. Jak se píše o soudech a soudcích: soudní moc v mezioborové perspektivě, s. 69 an. a literatura tam uvedená.[24]

CHMEL, J. Politika na Ústavním soudě? 1. a 2. část nebo CHMEL, J. Vliv politické ideologie na rozhodování Ústavního soudu ČR. V tisku.[25]

BALKIN, J. M. – LEVINSON, S. Understanding the Constitutional Revolution, s. 1069.[26]

V následné praxi nicméně mohou hrát důležitou roli asistenti, které si ústavní soudci vyberou. Srov. HOŘEŇOVSKÝ, J. – CHMEL, J. Proces vzniku rozhodnutí Ústavního soudu ČR. Časopis pro právní vědu a praxi. 2015, č. 3, s. 304 an.[27]

KYSELA, J. – KÜHN, Z. Kreace ústavních soudů ze srovnávací perspektivy, s. 10–12.[28]

Na rozdíl od soudů mezinárodních – viz v částech popisujících Českou republiku KOSAŘ, D. Selecting Strasbourg Judges: A Critique. In: M. Bobek (ed.). Selecting Europe’s Judges. Oxford: Oxford University Press, 2015, s. 120 an.[29]

Jak bývalý ústavní soudce A. Procházka, tak předseda Ústavního soudu P. Rychetský nezávisle na sobě uvádějí tehdejší obtížnou situaci, kdy pro účely všech ústavních soudců bylo k dispozici jedno (RYCHETSKÝ, P. – NĚMEČEK, T. Diskrétní zóna, s. 207), respektive dvě (PROCHÁZKA, A. V boji za ústavnost: ze vzpomínek bývalého ústavního soudce, s. 133–134) služební auta.[30]

KYSELA, J. Reflexe způsobu konstituování „druhého“ Ústavního soudu ČR. In: V. Hloušek – V. Šimíček (eds). Dělba soudní moci v České republice. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 134–136.[31]

T. Němeček vychází při popisu výběru kandidátů na první soudce Ústavního soudu z údajů v archivu prezidentské kanceláře a uvádí, že „celkový seznam ani zdůvodnění výběru nebyly – s ohledem na odmítnuté uchazeče – dosud zveřejněny “. NĚMEČEK, T. Vojtěch Cepl: Život právníka ve 20. století, s. 120.[32]

Přestože existují zmínky o tom, že kancelář prezidenta V. Havla před koncem jeho funkčního období připravila seznam osob, o nichž by bylo možné v souvislosti s nominací na Ústavní soud uvažovat, srov. např. rozhovor V. Havla pro Právo z 15. 5. 2004. Dostupné z: (http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=ro zhovory&val= 1557_rozhovory.html&typ=HTML).[33]

V. Ševčík, V. Güttler, Z. Kessler, P. Mates, A. Procházka.[34]

Zatímco A. Procházka s tímto hodnocením polemizuje (PROCHÁZKA, A. V boji za ústavnost: ze vzpomínek bývalého ústavního soudce, s. 131), T. Němeček jej přebírá jako fakt (NĚMEČEK, T. Vojtěch Cepl: Život právníka ve 20. století, s. 126, pozn. xix).[35]

I. Pelikánová je od roku 2004 soudkyní Tribunálu Soudního dvora Evropské unie.[36]

NĚMEČEK, T. Vojtěch Cepl: Život právníka ve 20. století, s. 124–125.[37]

Stenoprotokol z 13. schůze Poslanecké sněmovny konané ve středu 13. října 1993, avšak nejednotnost názorů ohledně jeho osoby se projevila již v nepřijetí stanoviska na 32. schůzi ústavněprávního výboru PSP z 12. října 1993. „Výhrady z hlediska hodnocení osobnosti“ ze strany výběrové komise prezidenta Havla zmiňuje T. Němeček v knize NĚMEČEK, T. Vojtěch Cepl: Život právníka ve 20. století, s. 123.[38]

PROCHÁZKA, A. V boji za ústavnost: ze vzpomínek bývalého ústavního soudce, s. 133.[39]

Podrobně viz BROZ, J. Vlastimil Ševčík – Chvála zdrženlivosti. In: J. Kysela – K. Blažková – J. Chmel a kol. Právnický Olymp. Portréty vybraných soudců Ústavního soudu ČR, s. 192 an.[40]

PÍŠA, R. Vladimír Paul – Internacionalista na Ústavním soudu. In: J. Kysela – K. Blažková – J. Chmel a kol. Právnický Olymp. Portréty vybraných soudců Ústavního soudu ČR, s. 186 an.[41]

Stenoprotokol z 11. schůze Poslanecké sněmovny konané ve čtvrtek 8. července 1993.[42]

„Prezident si přál Vladimíra Klokočku, [KDS] Antonína Procházku, ODS Zdeňka Kesslera, ODA Vojtěcha Cepla.“ Citace M. Bendy v knize NĚMEČEK, T. Vojtěch Cepl: Život právníka ve 20. století, s. 124. Z dalších navržených byl Vojen Güttler členem KAN a Vlastimil Ševčík patřil jako nestraník do klubu poslanců OH, Ivana Janů byla členkou ČSL.[43]

I. Brožová, M. Holeček, V. Jurka, P. Varvařovský, E. Zarembová.[44]

Josef Mečl, o němž se v této souvislosti uvažovalo, ani sám o funkci nejevil zájem. Viz NĚMEČEK, T. Vojtěch Cepl: Život právníka ve 20. století, s. 122–123.[45]

PROCHÁZKA, A. V boji za ústavnost: ze vzpomínek bývalého ústavního soudce, s. 141.[46]

ŘÍHA, M. Ústavní soud ve třetí dekádě: trendy a změny ve výběru strážců ústavnosti, s. 237, tabulka č. 1.[47]

PROCHÁZKA, A. V boji za ústavnost: ze vzpomínek bývalého ústavního soudce, s. 133.[48]

Situace v jednotlivých zemích byla samozřejmě komplexnější, srov. např. PROCHÁZKA, R. Mission accomplished: on founding constitutional adjudication in Central Europe. Budapest: Central European University Press, 2002, s. 29 an.[49]

Srov. ROBERTSON, D. The Judge as Political Theorist. Contemporary Constitutional Review. Princeton – Oxford: Princeton University Press, 2010, kapitola 3, s. 83 an.[50]

PROCHÁZKA, A. V boji za ústavnost: ze vzpomínek bývalého ústavního soudce, s. 134 a zejména 137–139.[51]

Byť P. Rychetský považuje za jediný nález prvního Ústavního soudu, který přímo zasáhl do politické sféry, pouze tzv. volební nález o zrušení části zákona o volbách do Poslanecké sněmovny sp. zn. Pl. ÚS 42/2000, který po novele připravené v rámci tzv. opoziční smlouvy znevýhodňoval malé strany při přepočtu volebních hlasů na poslanecké mandáty. Naopak např. spor o jmenování guvernéra a viceguvernérů ČNB (sp. zn. Pl. ÚS 14/01) považoval za politicky neproblematický, který měl pouze do budoucna vyjasnit kompetence RYCHETSKÝ, P. – NĚMEČEK, T. Diskrétní zóna, s. 205–206.[52]

Srov. např. ROBERTSON, D. The Judge as Political Theorist. Contemporary Constitutional Review, s. 91 an.[53]

Viz např. zrušující nález Pl. ÚS 35/95 ze dne 10. 6. 1996 o právu na ochranu zdraví a na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky na základě veřejného pojištění, k němuž nebyl připojen žádný disent.[54]

GRINC, J. Odlišná stanoviska soudců Ústavního soudu České republiky, s. 72.[55]

Sama Iva Brožová popisuje tento postup včetně svého pozdějšího jmenování předsedkyní Nejvyššího soudu jako domluvený – viz LESCHTINA, I. Iva Brožová: S žalobou na Klause jsem neváhala ani minutu. Rozhovor publikovaný 18. 3. 2015. Dostupné z: ().http://nazory .aktualne.cz/rozhovory/iva-brozova-s-zalobou-na-klausejsem-nevahala-ani-minutu/r~2aaceddacc8a11e497be0025900fea04/[56]

Ve stenoprotokolech zachycené rozpravě a následnému hlasování o vyslovení souhlasu s navrženým kandidátem na plénu předchází slyšení v ústavněprávním výboru (dále jen ÚPV) a ve výboru petičním, pro lidská práva, vědu, vzdělávání a kulturu (dále jen VVVK), jakož i návštěvy v senátorských klubech. Zatímco jednání výborů je veřejné, zápisy z něj nemají příliš velkou vypovídací hodnotu. Návštěvy v senátorských klubech jsou neformální a nepořizuje se z nich veřejně dostupný záznam. Podrobně viz ŘÍHA, M. Ústavní soud ve třetí dekádě: trendy a změny ve výběru strážců ústavnosti, s. 227–230.[57]

Zápis z jednání ÚPV ze dne 12. 1. 2000, stenozáznam ze dne 2. února 2000, senátní tisk č. 138.[58]

FRIEDEL, T. Jiří Malenovský – Tam, kde jiní končí. In: J. Kysela – K. Blažková – J. Chmel a kol. Právnický Olymp. Portréty vybraných soudců Ústavního soudu ČR, s. 141–142.[59]

Viz NĚMEČEK, T. Padni komu padni: život a případy Elišky Wagnerové, s. 86–98, dále zápis ze schůze VVVK konané dne 7. 3. 2002 a potvrzení těchto okolností v knize RYCHETSKÝ, P. – NĚMEČEK, T. Diskrétní zóna, s. 220. Naopak A. Procházka a později i P. Rychetský hodnotí E. Wagnerovou velmi kladně.[60]

Na jednání pléna dne 31. 5. 2002 nebyl představen ani jeho stručný životopis, zpravodaj pouze zmínil, že byl kandidát dotazován na „hodnocení stavu našeho soudnictví, srovnání s úrovní soudnictví jiných států, v tom také Ústavního soudu“.[61]

Stenozáznam schůze z 23. 1. 2003.[62]