Jelikož jsem soudcem, byť jmenovaným teprve nedávno, určitě Vám neřeknu, že soudcovské dotváření práva je úplně špatně a že je to něco nemístného. Dovolím si ale tvrdit, že jsou okamžiky, kdy by se soudci a právníci měli zamyslet nad tím, kdo je v právním státě primárním tvůrcem pravidel, a někdy bychom měli přinejmenším „zatáhnout ruční brzdu“.
Soudcovské dotváření práva
Soudcovské dotváření práva je velmi konjunkturální, moderní fenomén. Celá 90. léta minulého století jsme v našem prostředí objevovali to, co se v západní a kontinentální Evropě utvářelo po 2. světové válce, a vypadalo to, že jde o něco, co přináší překonávání právního formalismu, se kterým jsme se v 70. a 80. letech potýkali. Nicméně je otázka, zda už nejsme na hranici toho, kdy soudní judikatura překračuje to, co jí přísluší, a namísto aplikace zákonů je přetváří a sama vytváří primární normy. Samozřejmě že důvody rozvoje soudcovského dotváření práva byly po 2. světové válce nabíledni, stejně jako u nás v 90. letech. Šlo o reakci na právní formalismus, zkušenosti s autoritativními a totalitními režimy, na zneužití politické většiny; soudy jsou pak v reakci na to považovány za „antimajoritární“, protivětšinový prvek, který je schopen najít a zajistit materiální spravedlnost. Ruku v ruce s tím jde celá řada dalších záležitostí. Například po 2. světové válce a u nás v 90. letech se razila koncepce přímo použitelných a ústavně zaručených základních práv, tzn. navzdory tomu, co je v zákoně, soudce má povinnost přímo aplikovat normy vyšší právní síly a hodnoty, na nichž je založen celý právní řád, nebo přinejmenším ústavní řád. Je to otázka růstu právních principů a různých judiciálních testů, počínaje testem proporcionality, které jdou ruku v ruce se soudcovským dotvářením práva.
Ve vztahu k textu zákona se dokonce běžně v doktríně i soudní praxi setkáme s tím, že nejen výklad zákona praeter legem, tedy před zákonodárcem, je legitimní, ale někdy i výklad contra legem je považován za legitimní a možný, pokud se výklad práva ze strany soudu pohybuje nikoli pouze z v rámci účelu právní normy, ale celého právního řádu či systému. To jsou hranice pro soudcovskou tvorbu práva poměrné značné a benevolentní. Výklad praeter legem je jistě možný a legitimní, zejména tam, kde soud musí vyplnit mezeru v zákoně. Jako příklad můžeme použít situaci, kdy Ústavní soud vedl soudy k tomu, aby tvořily pravidla pro stanovení výše nájemného, když z důvodu nečinnosti zákonodárce existovala mezera v zákoně, která měla být vlastně dotvořena v důsledku poměření práva vlastnického a práva na bydlení. Je to typický příklad pro legitimní použití testu proporcionality, byť vede k výkladu praeter legem. Nicméně, jde-li o výklady contra legem, ty už jsou podle mě za hranicí toho, co je z hlediska dotváření práva tolerovatelné, nebo bychom alespoň měli být při jejich použití velmi obezřetní. Test proporcionality vznikl v německé soudní praxi už na konci 19. století, poté zažil obrovský boom prostřednictvím Evropského soudu pro lidská práva, Soudního dvora EU a německého ústavního soudu. Domnívám se, že tento test má při aplikaci práva obecným soudem smysl jen tehdy, pokud vyplňuji mezeru v právu a je tedy potřeba aplikovat základní práva nebo veřejné zájmy a jejich tzv. optimalizací vytvořit konkrétní pravidlo, nebo mám-li dvě různé právní normy, za nimiž stojí různé ústavní hodnoty, a výkladem skrze test proporcionality tyto právní normy a hodnoty poměřuji. Je ale otázka, zda test proporcionality má být obecným soudem používán tam, kde je jazykové vyjádření zákona jednoznačné a kde je konflikt hodnot přítomen implicitně přímo v právní normě a v ní také zákonodárcem „vyřešen“. Domnívám se, že test proporcionality by neměl pro obecné soudy sloužit jako jakési dodatečné testování toho, zda zákonodárce poměřil dvě hodnoty správně či nikoli. Tato kompetence totiž přísluší výlučně soudu ústavnímu. Tato tendence, vedoucí ke zpochybňování právních norem obsahujících implicitní poměření ústavně zaručených základních práv a svobod či určitých ústavních hodnot, je dobře patrná právě na judikatuře obecných soudů k InfZ.
Pro úvodní ilustraci však uvedu jiný příklad. Nedávno jsem narazil na rozsudek Krajského soudu v Ostravě, který je ukázkou toho, zda je text proporcionality skutečně namístě nebo ne. Šlo o kauzu, ve které byl ze služebního poměru propuštěn policista, který podnikal a současně byl jednatelem společnosti s ručením omezeným. Byl propuštěn podle § 48 odst. 1 i 2 zákona o služebním poměru. Podle § 48 odst. 2 nemohli příslušníci ozbrojených sil vykonávat určité výdělečné činnosti, přičemž ředitel bezpečnostního sboru byl tímto ustanovením zároveň zmocněn určit další případy, kdy nelze tento typ činností vykonávat. Paragraf 48 odst. 1 zákona o služebním poměru pak bez dalšího stanoví, že příslušník nesmí být mimo jiné členem statutárního orgánu podnikající právnické osoby. Ústavní soud loni ustanovení § 48 odst. 2 zrušil a konstatoval, že je problém v samotném zmocnění, že jde vlastně o omezení práva podnikat či vykonávat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 Listiny, což musí být stanoveno přímo v zákoně a nelze to ponechat na řediteli. Odložil účinnost nálezu a konstatoval, že v mezidobí soudy tento nález musí respektovat a samy při rozhodování testem proporcionality v konkrétní věci poměřovat právo na podnikání se zájmem, aby policisté nevykonávali jinou výdělečnou činnost, která by ohrožovala jejich hlavní činnost či důstojnou reprezentaci veřejné moci atp. Nicméně v tomto konkrétním případě byl policista propuštěn i proto, že byl jednatelem s.r.o., na což míří § 48 odst. 1 a nikoli odst. 2. Krajský soud aplikoval výzvu Ústavního soudu a vyslovil, že bezpečnostní sbor musí při rozhodování testovat, zda policista vykonával takovou činnost, která ohrožuje zájmy chráněné § 48 odst. 2. Ale pokud jde o odst. 1, i tam lze podle krajského soudu provádět test proporcionality a zabývat se tím, zda porušení zákazu být členem společnosti s ručením omezením bylo dostatečně závažné a zakládalo možnost zrušení služebního poměru. Domnívám se, že pro to zde skutečně není prostor, že soud nepochopil výzvu Ústavního soudu pro aplikaci zrušeného § 48 odst. 2 a jal se test proporcionality aplikovat v situaci, kdy ustanovení zákona je naprosto jasné a kde test poměření hodnot provedl již implicitně zákonodárce. Pokud měl soud pochybnosti o ústavní konformitě řešení, obsaženého v § 48 odst. 1 zákona, pak se měl obrátit s návrhem na jeho přezkum na Ústavní soud, nikoliv je sám „přetvářet“ v testu proporcionality. Toto jsou přesně případy, které někdy rozdrolují i aplikaci InfZ, jak ještě ukážu.
Výchozí teze
Domnívám se, že recentní judikatura soudů ohledně InfZ tento zákon v částech, které se právě zabývají poměřováním práva na informace a dalších ústavně zaručených práv a hodnot, natolik rozložila, že jsme často v situaci, jako by zákon vůbec neexistoval, a povinné subjekty si musí vystačit s testy proporcionality a hodnotami, které vyplývají z ústavního pořádku. A to často i tam, kde to není vůbec nezbytné a kde lze legitimně a v souladu se zásadami právního státu použít text právní normy výslovně obsažené v InfZ. Problém již samotného InfZ je v tom, že je až příliš obecný, rezignuje na větší konkrétnost, a to právě v momentech, kdy se implicite mají vážit různé hodnoty a zájmy, které jsou ve hře při posouzení, zda poskytnout informace veřejnosti či nikoli, protože převáží jiný zájem. Tvrdím, že judikatura soudů zákonná ustanovení rozkládá ještě dále, jednak tím, že oslabuje a relativizuje text zákona, anebo je natolik nejednotná, že vystavuje adresáty zákona naprosté právní nejistotě. Nutíme pak často subjekty bez právnického vzdělání a zázemí dělat metodologicky složité testy, které tyto subjekty nejsou schopny obsáhnout, což je nakonec na škodu práva na informace.
Ústavněprávní východiska
V poslední době mě překvapuje jakési váhání, a to dokonce odborníků na ústavní právo, jaká jsou vlastně ústavní východiska InfZ. Dnes už asi nikdo nezpochybňuje, že právo na informace není pouze tzv. negativní svobodou, do níž stát pouze nesmí zasahovat, nýbrž že jde o pozitivní závazek státu a veřejné moci vůči jednotlivci. Nadále se ale vede diskuze, a je to vidět i v nedávné judikatuře Ústavního soudu, o tom, z čeho toto pozitivní právo v Listině plyne. V čl. 17 odst. 1 Listiny je zakotveno právo na informace a právo šířit informace. Čl. 17 odst. 5 pak stanoví pozitivní závazek o tom, že orgány státu a veřejné korporace mají povinnost přiměřeně v souladu se zákonem informovat. To někdy bývá vykládáno tak, že až odst. 5 deleguje na zákonodárce pravomoc přijmout úpravu, která umožní jednotlivci a veřejnosti přijímat informace, tedy jako by právo na informace a jeho rozsah měl plynout až z „prováděcího“ zákona. Podle mého názoru to tak ale není, je to vlastně nadbytečné ustanovení, jehož přítomnost v Listině je podmíněna dobově. Právo na informace jakožto pozitivní závazek je třeba vyvozovat již z čl. 17 odst. 1, tedy z práva šířit informace. Na druhou stranu existují i názory, že právo na informace od veřejné moci lze přímo spojovat se svobodou získávat a šířit jakékoli informace, přičemž pouze zákon může šíření těchto informací omezit. S tímto druhým krajním názorem ovšem také nesouzním. To, zda platí jedno nebo druhé, má ovšem obrovské konotace pro výklad InfZ a meze práva na informace. Když nahlédneme do recentní judikatury Ústavního soudu, nezřídka je odkazováno na čl. 17 odst. 5 Listiny jako na stěžejní ustanovení zakotvující právo na informace. Je podle mě neštěstí, že judikatura to takto pojímá, protože by měla jednou provždy vysvětlit, že právo na informace, jakožto pozitivní závazek veřejné moci, lze dovodit už z čl. 17 odst. 1 Listiny.
Evropský soud pro lidská práva
V oblasti ústavněprávního vymezení práva na informace není radno se při výkladu tohoto práva dovolávat judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Právě tato judikatura velmi dlouho oscilovala mezi tím, zda lze právo na informace chápat pouze jako svobodu, z níž neplyne povinnost státu informovat, nebo zda je v tomto právu obsažen pozitivní závazek státu informovat. Například ve věci Leander proti Švédsku, rozsudek z 26. 3. 1987, ESLP vyslovil, že jednotlivec nemá právo získat od státu ani informace týkající se přímo jeho osoby, které stát shromáždil. Judikatura ESLP tedy poměrně dlouho neuznávala, že čl. 10 Úmluvy zakládá status positivus. To, že se čl. 10 Úmluvy a právo šířit informace vykládá i jako povinnost státu informovat, je poměrně recentní záležitost. Tento názor je tedy až věcí recentní judikatury (například rozsudek Tarsaság a Szabadságjogokért proti Maďarsku, č. 37374/05, rozsudek ze dne 14. dubna 2009). Rozsudek velkého senátu Maďarský helsinský výbor proti Maďarsku je kompromisem mezi těmito dvěma názory. ESLP dovodil „zatím“ pouze existenci omezeného práva na přístup k informacím ve vztahu k subjektům, které plní roli „hlídacích psů demokracie“ tím, že obstarávají a následně i šíří informace přispívající k diskusi o věcech veřejného zájmu. Práva na pozitivní závazek se tedy mohou domáhat pouze ti, kdo se specializují na získávání a zpracování informací od státu. Vtáhneme-li tento závěr bez kontextů, pak v našem pojetí to může způsobit velký zmatek v judikatuře, což se také v důsledku dvou nálezů Ústavního soudu nedávno stalo.
Na několika případech si nyní ilustrujme, jak judikatura s právem na informace zachází.
Definice veřejné instituce
Veřejná instituce je neurčitý právní pojem a narážím zde na judikatorní obrat v chápání obchodních korporací vlastněných státem nebo veřejnoprávními korporacemi jako veřejných institucí. Ústavněprávní východisko, o kterém jsem hovořil, je poměrně zásadní z hlediska zodpovězení otázky, kdo je adresátem práva na informace z Listiny. Listina zavazuje orgány veřejné moci, nikoho jiného. Ústavněprávním východiskem InfZ je tedy to, že povinným subjektem bez další diskuze musí být orgány státu a veřejnoprávních korporací. Listina takovouto povinnost neukládá soukromým subjektům. Ty mají právo sířit informace, ale nemají povinnost je poskytovat komukoli. To neznamená, že zákon takovou povinnost nemůže komukoli uložit (například ve Švýcarsku jsou příjmy všech členů orgánů obchodních korporací veřejné). Stát tedy může takovou povinnost uložit, nicméně nejedná se pak o povinnost plynoucí z pozitivního závazku veřejné moci, ale o „prvotní“ uložení povinnosti zákonem, který proto musí splňovat všechny kautely ústavního pořádku směřující k ukládání povinností. Pak musíme zkoumat, zda je tato povinnost přiměřená a zda požadavek poskytnout informaci je přiměřený ve vztahu k omezení práva na soukromí subjektu.
Takto rozumím nálezu Ústavního soudu ve věci ČEZ, sp. zn. IV. ÚS 1146/16, který byl a je často kritizován. Domnívám se, že nález ve věci ČEZ vlastně jen upozornil na to, že je potřeba zatáhnout ruční brzdu, protože judikatura Nejvyššího správního soudu postupně dovozovala, že jakékoli efektivní ovládání korporace státem nebo veřejnoprávní korporací činí z obchodní korporace povinný subjekt. Na to Ústavní soud řekl, že zde jsou ale jiná východiska z hlediska toho, kdo je primárním a jediným nositelem povinnosti poskytovat informace a komu se tato povinnost ukládá na úrovni zákona. Tedy výklad pojmu veřejná instituce nelze napínat do nekonečna, neboť si je třeba uvědomit, že ústavně zaručené právo na informace implikuje povinnost poskytnout informaci pouze tehdy, pokud jde o stát a subjekty veřejné moci. V ostatních případech se jedná o povinnost, která je uložena nad rozsah ústavně zaručeného práva na informace, jedná se o prvotní stanovení povinnosti zákonem, a proto musí být zákon maximálně určitý.
Nedávno Ústavní soud vyhlásil další nález, sp. zn. II. ÚS 618/18, ve věci OTE a.s. Tento nález byl vyhlášen poté, co se rozhodující senát obrátil na plénum Ústavního soudu s návrhem sjednocujícího stanoviska, neboť podle něj existuje rozpor v nálezech Ústavního soudu ve věci případu Letiště Praha (ÚS I. ÚS 260/06) a ve věci případu ČEZ (ÚS IV. ÚS 1146/16). Většina pléna se domnívala, že procesně se situace OTE nijak neliší od závěrů, které zazněly v případu ČEZ, tedy že OTE je 100% vlastněna státem, a tudíž na tuto situaci bez dalšího dopadá nález ve věci ČEZ (pokud je korporace 100% vlastněná státem nebo jinou veřejnou korporací, jedná se o povinný subjekt). Tento závěr nakonec nález ve věci OTE a.s. následoval a nijak nerozporoval. Sám jsem ovšem nález ve věci ČEZ chápal především jako jakousi rukavici hozenou zákonodárci, aby v zákoně výslovně konkretizoval další subjekty, které mají povinnost poskytovat informace, tedy například právě obchodní korporace, které nejsou vlastněny státem ze 100 %. Je mi líto, že při projednávání novely zákona o registru smluv byla v Poslanecké sněmovně odstraněna část novelizující § 2 odst. 1 InfZ, která právě řešila tento problém a podle níž by ČEZ a další subjekty byly dále považovány za povinné subjekty. Nález ČEZ proto čtu tak, že upozornil na to, že výklad pojmu „veřejná instituce“ má své meze a je na zákonodárci, aby jednoznačně upravil povinnost těm, kterým neplyne přímo z ústavního pořádku.
Informace o platech zaměstnanců
Toto je velmi aktuální a výbušné téma. I tady si myslím, že je „zakopaný pes“ v obecnosti zákona, tedy v otázce, zda § 8b InfZ dopadá i na poskytování informací o platech. Toto ustanovení se dostalo do zákona novelou, která byla poslaneckým pozměňovacím návrhem, takže k němu neexistuje důvodová zpráva. Výslovné znění § 8b směřuje k příjemcům veřejných prostředků, což se domnívám mělo znamenat příjemce dotací. Dlužno říct, že problém s poskytováním platů vyřešil rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 8 As 55/2012-62, podle něhož se ustanovení § 8b vztahuje na poskytování informací o platech zaměstnanců povinných subjektů, přičemž v tomto ustanovení je i implicitně obsaženo poměření v kolizi stojících práv a zájmů (práva na informace a práva na soukromí). Pokud by ovšem toto ustanovení mělo být soudy bráno skutečně vážně tak, jak je formulováno, pak by to ale znamenalo, že povinný subjekt poskytne nejen informace o platu a případně jménu zaměstnance, ale také o bydlišti, roce narození apod. Je pravda, že do tohoto řešení, které tedy také nebylo ideální, razantně „šlápla“ judikatura Ústavního soudu, se kterou už jen metodologicky nesouhlasím. Ústavní soud vtáhl do hry test společenského hlídacího psa, který je převzat z judikatury ESLP, kde ale kontext vzniku dané evropské judikatury je diametrálně odlišný od naší právní úpravy. Dokonce si troufám říci, že test hlídacího psa může být i v rozporu s čl. 17 odst. 1 Listiny, protože je diskriminační. Právo na informace neumožňuje rozlišovat, a je to také podstatou práva na informace, kdo je žadatelem o informaci. Neumožňuje tedy někoho prioritizovat, tzn. někomu informaci poskytnout a někomu ne. Nechávám přitom zcela stranou procesní konotace, neboť Ústavní soud vlastně vůbec nedopověděl, jak test hlídacího psa provádět. Tím pádem vytvořil velmi nepřehlednou situaci, v jejímž důsledku se „rozjíždí“ judikatura správních soudů. Některé správní soudy pochopily test hlídacího psa jako test, který má předcházet testu proporcionality, některé ho chápou jako součást testu proporcionality, jako například i Nejvyšší správní soud. A objevil se už i rozsudek Městského soudu v Praze, který se otevřeně vzepřel nálezům Ústavního soudu a vyslovil, že odkaz na judikaturu ESLP je nesmyslný a že je třeba bez testu hlídacího psa provádět pouze test proporcionality. Podle mě měl Ústavní soud buď zpřesnit test proporcionality na straně nikoli žadatele, ale dotčených osob, případně mohl podobně jako v nálezu ČEZ říci, že § 8b InfZ se na poskytování informací o platech vůbec nevztahuje a je na zákonodárci, aby tuto úpravu upřesnil a jasně vymezil mantinely vážení práva na soukromí a práva na informace.
Výjimky z poskytování informací
Domnívám se, že to, co bylo řečeno o testech proporcionality, platí při výkladech § 11 InfZ, neboť při nich soudní judikatura „gleichšaltuje“, tedy stírá rozdíly mezi fakultativními a obligatorními omezeními, tedy důvody odmítnutí poskytnutí informace. Soudy vyžadují, aby i u obligatorního odmítnutí informace byl proveden test proporcionality, byť je implicitně obsažen přímo v InfZ. Konkrétně mám na mysli požadavek, aby při aplikaci obligatorní výluky podle § 11 odst. 4 zákona povinný subjekt vždy individuálně testoval, zda dané omezení práva na informace není nakonec přece jen nepřiměřené, když požadavek zjednoduším.
Rozumím východisku tohoto požadavku, jímž je zajištění maximální otevřenosti a poskytnutí maximálního množství informací. Jistě platí ústavní požadavek podle čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož je při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod třeba šetřit jejich podstatu a smysl a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům. Pokud je však třeba při aplikaci každého zákonného ustanovení provádět test proporcionality, a zkoumat, zda jeho aplikací není narušena přiměřenost ve vztahu k právu na informace, pak se táži, k čemu taková ustanovení zákona výslovně stanovící omezení práva na informace vlastně slouží? Obligatorní omezení práva na informace uvedená v zákoně představují konkretizaci důvodů omezení plynoucích z čl. 17 odst. 4 Listiny a domnívám se tak, že test proporcionality provedl vlastně již implicite zákonodárce při formulaci těchto obligatorních důvodů. Pokud má soud za to, že obligatorní důvod omezení je stanoven neproporcionálně, pak je jedinou cestou návrh Ústavnímu soudu na přezkum takového ustanovení. Tak tomu bylo například ve věci Pl. ÚS 2/10 (byť zde se na Ústavní soud neobracel obecný soud, ale žadatel), v níž ÚS zrušil nepřiměřeně omezující podmínku právní moci rozsudku.
Poskytování informací ze správních spisů účastníkům řízení
Osobně mám velmi dlouho pochybnosti o tom, co dovodila doktrína, a nakonec i soudní judikatura, a co dnes již patří k notorietám aplikace InfZ, totiž že není vyloučeno, aby účastník řízení žádal podle InfZ o informace ze spisu o „jeho“ vlastním řízení, namísto aby využil institutu nahlížení do spisu. Nakonec jsem se s těmito závěry smířil a akceptoval je, neboť chápu, že skutečnost, že je někdo účastníkem řízení, jej nemůže diskvalifikovat z realizace obecného práva na informace – pokud jsou tyto informace poskytnutelné komukoliv, jistě platí, že musí být poskytnutelné i účastníkovi řízení, byť ten má vedle toho jiný, kvalifikovanější přístup.
Co je ale podle mého soudu již za hranou práva na informace, je konstrukce účastníka řízení jako privilegovaného žadatele: soudní judikatura totiž dovodila, že účastník řízení jako žadatel podle InfZ má právo obdržet informace v rozsahu, který by mu příslušel jako účastníkovi řízení, tj. neuplatní se na něj jakákoliv další omezení přístupu k informaci podle InfZ. Mám však za to, že v takovém případě by se účastníkovi – žadateli o informace měla dostat naprosto stejná informace jako komukoliv jinému, tj. povinný subjekt by již naopak neměl při poskytnutí informace zohledňovat to, že žadatel je současně účastníkem řízení. To ze stejného důvodu, který jsem uvedl v případě požadavku společenského hlídacího psa: podstatou práva na informace není a nemůže být kvalifikace žadatele. Účastník řízení tak má na výběr: buď uplatní výlučná procesní práva účastníka řízení a má plný přístup k informacím ve spise, nebo uplatní materiální právo na informace, které přísluší obecně veřejnosti, pak by ale povinný subjekt neměl přihlížet k tomu, že je žadatel současně účastníkem řízení.
Závěrem
Stálo by tedy za to, aby se zákonodárce skutečně zamyslel nad tím, jestli není potřeba zpřesnit ustanovení, kde dochází k vážení různých zájmů. To, že zejména recentní judikatura přispívá k nejistotě adresátů, je bohužel jasné. Jakožto soudci bychom měli být zdrženlivější při výkladu InfZ, protože vystavujeme povinné subjekty situacím, kdy musí používat složité judiciální testy, které často neumíme používat (nebo máme různé představy o jejich podobě) ani my sami, práva znalí.
Diskuze k článku ()