Rozhovor: Zdeněk Koudelka - O ústavnosti nouzového stavu, potřebě novelizací či roli advokátů

V posledních týdnech se rozvířila debata o ústavnosti vyhlášení nouzového stavu a dalších mimořádných opatření – jak se na danou situaci díváte? Proběhlo vše v souladu s ústavním pořádkem a dalšími předpisy?

Nouzový stav nemusí vést k radikálnímu zásahu do života lidí. Může sloužit k odstranění byrokratické zátěže např. při nákupu zdravotnických pomůcek tím, že veřejný sektor nemusí nakupovat podle zbyrokratizovaného zákona o zadávání veřejných zakázek. Důvodnost vyhlášení nouzového stavu byla, ale rozhodující pro život lidí je, zda jsou důvodná jednotlivá omezující opatření vyhlášená na jeho základě a jak dlouho budou trvat. Nejvyšší správní soud již prohlásil, že bylo neústavní odložení doplňovacích senátních voleb na Teplicku.

Zákaz vycestovat nemá vliv na epidemii na území Čech, Moravy a Slezska. Epidemii u nás může ovlivnit, zda někdo přijede, ne zda odejde. Pochopitelné je varování lidí, že jim v zahraničí vláda nepomůže a při návratu budou v karanténě. Je nesmyslná povinnost nosit roušky, jste-li mimo kontakt s lidmi, například na opuštěné louce. Zaznamenal jsem, že policie u Lázní Bohdaneč v Čechách přesvědčovala nudisty, aby si vzali roušky. To už je jak ze Švejka. Rovněž komicky působí, že cestuje-li v autě rodina, musí mít roušku. Pojedou-li manželé v autě, poté co si užili sexu bez roušky, jsou nuceni mít roušku.

Jak silná je v době vyhlášeného nouzového stavu role vlády? Neměla by být posílena role dalších ústavních aktérů (např. parlamentu či prezidenta)?

Ústavní zákon o bezpečnosti republiky upravující nouzový stav byl, v reakci na moravské povodně roku 1997, přijat na jaře 1998 za vlády Josefa Tošovského, která neměla většinu v Poslanecké sněmovně. Jeho přijetí vyžadovalo shodu Václava Klause a jeho ODS s Milošem Zemanem a jeho sociální demokracií, tedy dvou nejsilnějších stran. Oba měli názorový odstup od tehdejšího prezidenta Václava Havla. Proto nepřekvapuje, že byl vyřazen z rozhodování o nouzovém stavu prezident republiky.

V době výjimečné posiluje výkonná moc, ale i zde se musí dbát na ochranu před zneužitím moci. V řadě demokratických států mimořádné stavy vyhlašuje prezident na návrh vlády. U nás je to jen v působnosti vlády. Vláda má zpravidla i většinu v Poslanecké sněmovně. Proto nelze očekávat, že se sněmovna vládě vzepře. Prezident republiky může být významný kontrolní prvek. To, že byl vyšachován ze spolurozhodování o nouzovém stavu, je špatné. Zásadní omezení ústavních práv lidí má být činěno za souhlasu obou hlavních orgánů výkonné moci - prezidenta a vlády. Nutnost shody dvou orgánů výkonné moci nenarušuje schopnost výkonné moci reagovat na vývoj situace a posiluje vědomí, že opatření jsou nutná.

Mělo by po současných zkušenostech dojít k novelizaci krizového zákona, případně ústavního zákona o bezpečnosti? Vyžaduje si vyhlašování nouzového stavu a následné fungování státu v tomto režimu jinou úpravu?

Byla by dobrá změna, která vyhlášení nouzového stavu váže na rozhodnutí prezidenta učiněného na návrh vlády, v případě neodkladnosti na návrh předsedy vlády. Ovšem nejen vyhlášení nouzového stavu jako takového, ale i rozhodnutí o omezení ústavních práv občanů by mělo být činěno za shody prezidenta a vlády. Tato shoda by musela trvat nejen při jejich vyhlášení, ale i trvání. Pokud by tedy jeden z těchto orgánů došel k závěru, že jednotlivých omezení ústavních práv lidí již není třeba, vedlo by to k jejich zrušení. Rovněž Poslanecká sněmovna by měla získat pravomoc i za trvajícího nouzového stavu zrušit jednotlivá omezení práv lidí.

Jaký má podle Vás důvod ukončení účinnosti některých vládních krizových opatření a na jejich místo uplatnění mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví dle zákona o ochraně veřejného zdraví? Není za tím skryta snaha vlády vyhnout se možným náhradám škody?

Předpokládám, že ano. Vláda změnila některé zákazy z režimu vládního nouzového krizového řízení, kde stát hradí škodu, na rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví dle zákona o ochraně veřejného zdraví, kde je náhrada škody problematičtější. Připomíná to jednání Ministerstva financí v roce 2002, kdy zrušilo cenový výměr o nájmu z bytu, jenž byl napaden u Ústavního soudu, a vydalo nový se stejným obsahem. Ústavní soud tuto hru na slepou bábu zarazil a, na základě návrhu na zrušení původního rozhodnutí, zrušil i nové.

Již několik stěžovatelů se obrátilo na Ústavní soud se stížnostmi na ústavnost mimořádných opatření, ať již těch vyhlášených vládou nebo Ministerstvem zdravotnictví. Je v současné situaci potřeba dát přednost omezení vlastních práv s cílem zabránit šíření pandemie nebo bychom se neměli vzdávat práv a svobod zaručených Ústavou a Listinou a brát se za ně?

Nelze paušalizovat. Některá omezení jsou evidentně správná, například zákaz akcí, kde se shromažďuje velké množství lidí. Některá jsou zbytečná - jako povinnost mít ve dvou v autě roušku, když se lidem nezakazuje sex. Doufám, že tento rozhovor nebude inspirací pro někoho, aby v rámci antivirového boje nezakázal sex, případně jej nepodmínil nasazením roušky.

Je možné odhadnout, jak Ústavní soud o těchto stížnostech rozhodne? Můžeme najít nějakou paralelu s dřívějšími rozhodnutími?

Očekávání výsledku soudního rozhodnutí může být podobné očekávání výsledku rulety. Soudy by zřejmě nerozhodly paušálně. Některá rozhodnutí by akceptovaly a některá ne.

Jaká může být v dnešní situaci role advokátů? V jednom ze svým příspěvků jste napsal, že „je povinností advokáta právní pomoc poskytnout a nečekat, až bude lepší počasí pro takové i onaké právní postupy.“ Je tedy za všech okolností rozhodující přání klienta?

Advokacie je služba klientovi, ne panování nad klientem. Člověk, jehož práva byla porušena, je nadán svrchovaností určit, zda a jak se svého práva bude domáhat.

Hraje v současnosti, tedy v době vyhlášeného nouzového stavu, při podávání žalob či zahajování sporů nějakou roli kritérium morálky, etiky? Nebo má prosazování práva smysl za každé situace?

Právo a morálka jsou dva normativní systémy. Někdy se prolínají, ale ne vždy. Člověk má schopnost poznání, co je správně a co ne. Morálka je otázkou svědomí jedince. V právních sporech jde o řešení rozporných zájmů účastníků. Poskytnutí právní pomoci je povinností advokáta, je to jeho práce. Advokát, který se vykašle na klienta, aby se zalíbil jiným, nejedná ani podle práva, ani morálně.

Je pro advokáty obracející se v současné době na Ústavní soud přiléhavé přirovnání např. k obhájci Leopolda Hilsnera Zdenko Auředníčkovi či k obhájci předsedy protektorátní vlády Jaroslava Krejčího advokátu Janu Pštrossovi, jak jste to udělal v jednom se svým blogů? Nebo je současná situace jiná?

Jde o jiné časové období a jiné situace. Podobnost je v tom, že advokát se dostává do situace, kdy jeho právní pomoc klientovi je okolím odsuzována. Přesto ji musí poskytnout. Ovšem v tom není sám. Například exekutoři jsou vláčeni blátem za svou práci. Přitom vykonávají to, co rozhodl soudce či správní úřad. I ve věci dětských dluhů za nezaplacené popelnice či černé jízdy přece dluhy dětí musel uznat soud nebo správce daně. Přitom se o těchto osobách mlčelo a jen se nadávalo na exekutory. Tož může advokáty potěšit, že v tom nejsou sami a že jiní jsou na tom ještě hůře.