Úvod
„Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.“ - čl. 9 odst. 2 Ústavy
Materiální jádro Ústavy - přirozenoprávní garance demokracie v nejdůležitějším právním dokumentu České republiky - se stala v roce 2009 předmětem kauzy vyvolané ústavní stížností na ústavní zákon o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny. Následné zrušení tohoto ústavního zákona Ústavním soudem vyvolalo mnoho otázek: Jak nejlépe interpretovat imperativ nezměnitelnosti materiálního jádra Ústavy? Jak velké nebezpečí pro nás představují zásahy do ústavního pořádku? Kam až sahá derogační pravomoc Ústavního soudu? Ve své práci se tedy na tyto otázky pokusím odpovědět.
Zpracování tohoto tématu je pro mě jakožto studenta prvního semestru magisterského studia velmi náročným úkolem. S minimální znalostí teoretických právních disciplín a ústavního práva bude pro mě tato práce prvním kontaktem s touto problematikou. Doufám však, že mi poskytne základ pro další práce podávané na Právnické fakultě. Téma jsem si vybral ze dvou hlavních důvodů. Prvním z nich je můj zájem o českou politickou scénu a její souvislosti s právem. Druhým důvodem je snaha o pochopení přirozenoprávních principů, se kterými se setkávám již od samého začátku studia a které pro mě byly prozatím jen abstraktními pojmy. Při psaní této práce se tak budu snažit všem těmto principům co nejlépe porozumět.
Práce je rozdělena do čtyř hlavních kapitol. V kapitole první se budu věnovat iusnaturalismu jakožto myšlenkovému směru. Nastíním jeho historický vývoj od doby vzniku až po zasazení jeho principů do Právního řádu České republiky. Druhá kapitola představuje shrnutí kauzy Melčák – popíšu zde politickou situaci, která kauze předcházela, dále se pokusím shrnout nález Ústavního soudu a definovat problematiku materiálního jádra Ústavy, nakonec pak nabídnu srovnání onoho ústavního zákona s podobným ústavním zákonem z roku 1998, kterým byla vyřešena ústavní krize po pádu druhé vlády Václava Klause. Ve třetí kapitole se zabývám interpretací materiálního jádra ústavy z pohledu ústavní judikatury a odborné veřejnosti, v kapitole poslední pak otázkou derogační pravomoci Ústavního soudu a jejího možného řešení.
1. Iusnaturalismus
Iusnaturalismus, neboli přirozenoprávní teorii, bychom mohli definovat jako právně filozofický směr upřednostňující přirozené právo před právním formalismem, tedy právem vytvořeným státem. Protichůdnou nauku, která klade důraz na právní formalismus, nazýváme iuspozitivismus.
Myšlenky iusnaturalismu se často považují za vlastní jádro teorie moderního právního státu. Jde především o lidská práva a svobody, které jsou odvozeny z přirozených práv člověka jako lidské bytosti, ať již je jejich zdrojem příroda, boží vůle, antropologická povaha člověka či lidský rozum. Tato lidská práva a základní svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nezrušitelné a nepromlčitelné.[1]
Iusnaturalismus operuje s tezí, že právo a morálka jsou spojeny, přičemž dochází k jejich vzájemnému prolínání nebo k jejich institucionálnímu spojování. Iusnaturalismus konstatuje, že právní pravidla jsou racionálně odvoditelná a vyvoditelná jedno od druhého. Dále pak předpokládá, že důvodem platnosti práva je něco jiného než pouze normotvorná aktivita příslušných státních orgánů. Právo je platné z jiného důvodu, než že jej vytvořil subjekt nadaný příslušnou autoritou.[2]
1.1 Právo přirozené
Ius naturale, neboli právo přirozené, je právo, které pochází od nadpřirozeného či jinak empiricky nezjistitelného normotvůrce a existuje nezávisle na tom, kdo jej poznává. Není vytvářeno určitými členy společnosti, ale je buď vytvořeno společností jako celkem, nebo je jí dáno z vnějšku, bez jejího přičinění. Je zdánlivě neměnné a univerzální a nemůže být změněno volní lidskou aktivitou, mění se totiž pouze tak, jak se mění jeho zdroj.[3]
1.2 Historické kořeny přirozeného práva
1.2.1 Počátky a řecké pojetí přirozeného práva
S přirozeným právem se můžeme setkat již ve starověku. Ačkoliv je původ přirozeného práva ponořen do teologických a mýtických představ, přece jenom více do popředí vstupuje jeho sepětí se vznikem filosofie v archaickém Řecku v 7. století před naším letopočtem.[4] Přirozené právo jako terminus technicus vychází patrně z Hérakleitova díla O přírodě – Peri fyseos, kde rozlišuje mezi božím zákonem a lidskými zákony, které jsou mu podřízeny.[5] Řečtí filosofové tedy postavili božský zákon chráněný nejvyšším bohem Diem nad zákony pozitivní, které měly z onoho absolutního zákona božího vycházet.
1.2.2 Římské pojetí přirozeného práva
Pod vlivem stoické filosofie pronikaly do římského platného práva pojmy rovnosti, spravedlnosti a poctivosti, a to především do práva národů, které bylo téměř ztotožňováno s právem přirozeným.[6] V Digestech například najdeme zásadu: In omnibus quidem, maxime tamen in iure aequitas spectanda sit[7], což by se dalo volně přeložit jako: Na rovnost se má hledět ve všem, nejvíce však v právu. Ona aequitas sloužila Římanům nejen ve funkci měřítka pro posouzení dokonalosti platného práva, nýbrž i ve funkci doplňujícího pravidla, podle kterého se dotvářelo volné uvážení soudce nebo praetora.[8]
Ius naturale v římském pojetí bylo integrující součástí historicky vzniklého římského práva. Na rozdíl od koncepce řecké je v římském právu přirozeném spojena teorie spravedlnosti s teorií utilitarismu[9], tedy eticko-politickou teorií pokládající užitečnost za kritérium mravnosti.[10] Avšak vzhledem k tomu, že to byl jediný rozdíl mezi pojetím řeckým a pojetím římským, lze se domnívat, že myšlenky řeckých filosofů můžeme najít i v římských právních textech.
1.2.3 Středověké pojetí přirozeného práva
Ve středověku rozeznáváme dva mocenské subjekty – Církev, čili moc duchovní a stát, moc světskou. Z pohledu státovědného si můžeme položit otázku, která z nich měla k přirozenému právu bližší vztah.
Na straně jedné se ukazuje ve dvojici Církev – Stát útočištěm přirozeného práva Církev, na straně druhé je stát přirozeným společenstvím a dokonalostí. Nejednoznačnost připouští zvýraznění pozitivního práva a přirozenému právu ponechává jen míru morálního řádu.[11]
1.2.4 Novověké pojetí přirozeného práva
Definici přirozeného práva, případně přirozeného zákona, se v období novověku snažilo najít mnoho myslitelů v čele s tvůrci teorie společenské smlouvy. Například Thomas Hobbes ve svém díle Leviathan definuje přirozené právo takto:
„Přirozené právo, které se v literatuře obyčejně nazývá jus naturale, je svoboda, kterou má každý člověk, aby uplatňoval svou vlastní moc, jak sám chce, k zachování své vlastní přirozenosti, to znamená, svého vlastního života a tedy aby dělal cokoli, co pokládá podle svého vlastního úsudku a rozumu za nejvhodnější prostředek k tomuto cíli.“[12]
Dalším, kdo se problematikou přirozeného práva zabýval, byl holandský právník Hugo Grotius, který se dokonce považuje za „otce“ novověké přirozenoprávní školy. Přirozené právo vymezuje následovně:
„Přirozené právo je příkazem rozumu a stanovuje, že v činech, které vedou k jeho shodě nebo neshodě s rozumnou přírodou, tkví morální ohavnost nebo morální nutnost, přičemž Bůh jako stvořitel přírody takové jednání přikázal nebo zakázal.“[13]
1.3 Přirozené právo v kodifikaci právního řádu České republiky
Uplatnění přirozeného práva v kodifikované podobě představuje Listina základních práv, ústavní výklady, vycházející z fiktivního katalogu přirozených práv, který však v žádné základní formě neexistuje a v krajní podobě bývá zaměňován za pokusy o základní věty morálních systémů nebo za biblické Desatero.[14]
Přirozené právo v české ústavě vyjadřuje slib soudce Ústavního soudu. V nálezech ústavního soudu se mu často nedostává specifikace a namísto diskurzu vítězí emoce, zdánlivě zdůrazňující konstatování ústavního soudce. Ústavní soud je autoritou, není však zárukou odpovídající interpretace, naopak otevírá větší prostor pro falzifikace.[15]
Cena Františka Weyra
Dne 30. 1. 2015 proběhlo v prostorách Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně finále prvního ročníku soutěže Cena Františka Weyra. O ocenění za nejlepší studentský esej o právní teorii a filosofii se ucházelo celkem patnáct studentů. Organizaci této akce zajišťovali doktorandi Katedry právní teorie za spolupráce mediálního partnera, kterým byl odborný portál Právní prostor.
[1] HARVÁNEK, Jaromír et al. Právní teorie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 119
[2] HOLLÄNDER, P. Filosofie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s. 29
[3] HARVÁNEK, J. Právní teorie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 84.
[4] PINZ, J. Přirozeněprávní theorie a moderní právní stát. Nymburk: OPS, 2010, s. 9.
[5] Srov. NOVOTNÝ, F. Gymnasion. Praha: G. Volenský, 1922, s. 59.
[6] PINZ, J. Přirozeněprávní theorie a moderní právní stát. Nymburk: OPS, 2010, s. 66.
[7] D L, 17, 90
[8] PINZ, J. Přirozeněprávní theorie a moderní právní stát. Nymburk: OPS, 2010, s. 67.
[9] Tamtéž. s. 68.
[10] ŽALOUDEK, K. Encyklopedie politiky. Praha: Libri, 1999, s. 477.
[11] SLÁMA, M. Hledání přirozeného práva, Praha: Ústav práva a právní vědy, o.p.s., 2012, s. 165.
[12] HOBBES, T. Leviathan. Praha: OIKOYMENH, 2010.
[13] SLÁMA, M. Hledání přirozeného práva, Praha: Ústav práva a právní vědy, o.p.s., 2012, s. 182.
[14] Tamtéž, s. 321.
[15] Tamtéž, s. 325.
Diskuze k článku ()