Zajištění výnosů z trestné činnosti bankou dle AML zákona

1. Zdroje právní úpravy

Téma zajišťování výnosů z trestné činnosti najdeme v české právní úpravě ve dvou stěžejních zákonech.

V první řadě je to zákon  č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) (dále jen „TŘ“). Klíčovou úpravu najdeme v části první, konkrétně § 79a a následujících, které upravují zajištění nástrojů a výnosů z trestné činnosti. K zajištění peněžních prostředků ve formě pohledávek na účtu dochází na základě vydání usnesení policejního orgánu nebo státního zástupce o zajištění věci. Toto usnesení směřuje proti osobě, u které zjištěné skutečnosti nasvědčují na napojení či spáchání trestného činu legalizace výnosu z trestné činnosti.[1] 

Druhým zákonem, který upravuje problematiku zajišťování peněz nikoliv však státní orgánem, nýbrž soukromou institucí, je zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (dále jen „AMLZ“).[2] Tento zákon poskytuje bankovním institucím velmi širokou pravomoc v rámci zajišťování klientových peněžních prostředků. Při splnění zákonem daných předpokladů, může banka na určitou dobu takto jednat. A to i přesto, že tak nečiní na základě rozhodnutí státního orgánu, ale ze své vlastní kontrolní činnosti.

Pro začátek je tedy důležité si uvědomit, na základě jakého zákona a v jaké situaci je zajišťování peněz prováděno. Pokud se rozhodne orgán činný v trestním řízení zajistit peněžní prostředky v rámci podezření na trestnou činnost týkající se legalizace výnosů, je na místě aplikace trestního řádu. Banka v tuto chvíli nemá v případě doručení takového usnesení na vybranou a veškeré finanční prostředky, které se nachází v den doručení na klientově účtu, musí být z její strany bezprostředně zabaveny do výše uvedené v daném usnesení dle § 79e odst. 5 TŘ. 

Pokud se však bude jednat o rozhodnutí bankovní instituce o zajištění finančních prostředků na základě vyhodnocení rizik týkající se jeho klienta (§ 21a AMLZ), aplikuje se odlišný právní podklad od trestního řádu, a to AMLZ. 

V tomto článku se budu tedy zabývat problematikou AML zákona. Nastíním podmínky jeho používání, široký záběr právní úpravy, ale také jeho aplikační praxi. 

2. Vymezení pravomocí banky v rámci kontroly klienta a případné následné blokace

Pravomoci, které jsou upravené zákonem AML ve vztahu ke kontrole klienta, jsou poměrně široké. Stěžejním paragrafem pro kontrolu klienta je § 9 AMLZ. Ten vymezuje, že kontrolu klienta provádí povinná osoba. Po většinou se jedná o bankovní instituce, u kterých má klient uloženy své finanční prostředky. Avšak povinnou osobou mohou být i jiné subjekty, blíže v § 2 AMLZ. 

a) Kontrola klienta

Kontrola klienta je velmi komplexní proces, který je ve své podstatě naplněním zásady „know your customer“. Jedná se tedy o hlavní východisko pro rozhodování o podání oznámení o podezřelém obchodu (viz § 18 AMLZ). Vzhledem k velmi pestrému spektru povinných osob není tento proces kontroly exaktně vymezen a zákon dává prostor pro povinné osoby, aby si na základě posouzení možných rizik legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu sami stanovily, jakým způsobem a v jakém rozsahu budou danou kontrolu provádět.[3] To například znamená schopnost povinné osoby rozpoznat, zda klientovy uskutečňované transakce odpovídají běžné činnosti klienta nebo zda transakce skutečně souvisí s potvrzenou podnikatelskou činností. Je tedy nutné zkoumat, zda dané transakce nevybočují z běžného rámce finančních pohybů. Pokud se ze strany banky bude jednat o korektní provádění této kontroly, měla by tato skutečnost pomoci bance pozitivně předcházet možným hrozícím sankcím, a to jak z hlediska správně-právního (§ 44 AMLZ), trestního (§ 217 trestního zákoníku), ale i občanskoprávního (§ 2910 občanského zákoníku). Sankce za překročení nebo nedodržení pravomocí ze strany bankovní instituce v rámci zajištění peněžních prostředků AMLZ neupravuje.

Důležité je si uvědomit, že proces kontroly klienta není procesem statickým, ale naopak dynamickým. Pro proces kontroly je nutný požadavek kontinuálnosti. Tento požadavek by měl korelovat s požadavkem korektnosti. A to z čistě praktických důvodů, a to vzhledem k silnému zásahu do vlastnického práva. Proto je podstatné, aby informace získané od povinné osoby byly nejen aktuální, ale aby byly také vyhodnocovány v rámci relevantnosti ve vztahu ke klientovi, typu obchodu či službě. A to jak před vznikem obchodního vztahu nebo i mimo něj.[4] 

Povinná osoba by si měla rozsah kontroly stanovit v systému vnitřních zásad dle § 21 odst. 5 písm. c) AMLZ. Tento systém by měl být nastaven tak, aby ze získaných informací byla banka schopna s jistotou posoudit, zda existuje reálné riziko legalizace výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu či nikoliv. Proto je zákonem poskytnuta možnost si rozsah určit typově podle klienta, obchodu, obchodního vztahu či produktu. Stěžejní je však míra stanoveného rizika, která byla měla v rámci přímé úměry kopírovat četnost a hloubku kontroly klienta. To však neznamená, že by nešlo kontrolu klienta provádět na individuální bázi. Nezáleží na tom, jakou kontrolu si banka vybere, ale na skutečnostech, ze kterých bude schopna obhájit přiměřenost rozsahu takové kontroly v případě kontroly dozorčím úřadem blíže § 35 AMLZ. 

Pokud se podíváme na vymezení pravomocí v rámci časového hlediska, je možné, aby banka kontrolu provedla v těchto případech:

• před uskutečněním obchodu při naplnění podmínek podle § 7 odst. 1 AMLZ, 
• v situacích, na které se vztahuje povinnost identifikace podle § 7 odst. 2 písm. a) a b) AMLZ, a to nejpozději před uskutečněním transakce,
• v době trvání obchodního vztahu,
• uvedené v § 2 odst.  písm. c) a d) AMLZ při obchodu v hodnotě 10 000 EUR nebo vyšší.[5]

Předmět kontroly zahrnuje získání a vyhodnocení informací o účelu a zamýšlené povaze obchodu nebo obchodního vztahu a informací o povaze podnikání klienta, zjištění totožnosti skutečného majitele a přijetí opatření k ověření jeho totožnosti z důvěryhodných zdrojů, průběžné sledování obchodního vztahu včetně přezkoumávání obchodů prováděných v průběhu daného vztahu za účelem zjištění, zda obchody jsou v souladu s tím, co je povinné osobě známo o klientovi a jeho podnikatelském a rizikovém profilu, přezkoumávání zdrojů peněžních prostředků nebo jiného majetku, kterého se obchod nebo obchodní vztah týká a další.[6]

b) Součinnost klienta

Klient má dle § 9 odst. 7 AMLZ ve všech případech kontroly klienta povinnost součinnosti, a to nejen co se týče požadavku na poskytnutí informací, které jsou pro banku nezbytné, ale i předložení příslušných dokladů. Odmítne-li klient poskytnout potřebnou součinnosti, je to pro banku důvod k postupu dle § 15 odst. 1 AMLZ, tedy k neuskutečnění daného obchodu, popř. odmítnutí navázání jeho obchodního stavu nebo jeho ukončení. 

Jakým způsobem si tedy banka určuje, co je pro ni nezbytné pro provedení kontroly a uskutečnění daného obchodu?

Odpověď na tuto otázku konkrétně v AMLZ nenajdeme. Z mého pohledu a praktické zkušenosti zde zákon poskytnul velký aplikační prostor pro banku, která v rámci uvážení potřebné součinnosti může tímto způsobem nastavit velmi obsáhlý požadavek na poskytované informace. Zde narážím na určitou kolizi v rámci postavení banky jako soukromé instituce, která si může sama určovat nezbytnost potřebných informací a zásah do práv klienta, kterému AMLZ moc práv nepřiznává. 

K tomu, aby mohl klient součinnost poskytnout podle představ bankovních institucí, a to s přihlédnutím k požadavku přiměřenosti, bych z pohledu advokáta navrhoval důkladnou odůvodněnost daných požadavků, nikoliv jen strohý odkaz na paragraf, i přestože zákon takové jednání nevylučuje. Je nutné totiž brát v potaz klientova práva, do kterých je zasahováno.  Zajišťováním peněžních prostředků ze strany banky bez dostatečného vysvětlení dochází k zásahu do základního práva na vlastnictví. Což u určitých klientů může vyvolat fatální existenční následky v případě, že provedené zajištění nebude provedeno oprávněně a pouze po dobu nezbytně nutnou. Mnohdy ze strany banky neexistuje dostatečně odůvodněný podklad pro zajištěních takových finančních prostředků. Největším excesem, se kterým jsem se v praxi setkal, byla paušální blokace pohledávky na běžném účtu ve výši 10 miliard Kč (která se na účtu pochopitelně nenacházela, avšak systém internetového bankovnictví to jinak neuměl vyznačit). Na tento „destruktivní“ postup banky neexistuje žádný zákonný podklad a už vůbec takovýto postup nekoresponduje s obecnou zásadou přiměřenosti.[7] 

Na tyto zásahy navazuje i judikatura Ústavního soudu týkající se ochrany vlastnického práva, resp. balancování mezi veřejným zájmem na odhalení trestné činnosti a potrestání jejího pachatele (potažmo veřejným zájmem na včasné odhalování podezřelých obchodů povinnou osobou dle AMLZ) a vlastnickým právem soukromé osoby. Mám za to, že na banku jakožto povinnou osobu dle AMLZ by se měly při zajišťování prostředků na účtu přiměřeně aplikovat ustanovení trestního řádu upravující postup orgánů činných v trestním řízení při zajišťování výnosů z trestné činnosti na účtech.

Zde judikatura konstatuje, že nároky na odůvodnění rozhodnutí o zajištění prostředků na účtu narůstají s prodlužující se dobou na intenzitě, a to tím spíše, domáhá-li se vrácení prostředků osoba, která v trestním řízení nevystupuje jako obviněná.[8]  Při hledání proporce mezi veřejnými a soukromými zájmy je navíc třeba pečlivě zvažovat, o které konkrétní platby a v jaké výši se jedná, jaká je délka trvání zajištění či rozsah zajištěného majetku vůči majetku a závazkům zasažené osoby.[9] Současně, je třeba dbát na to, aby negativní důsledky zajištění peněžních prostředků nepřevážily nad pozitivem, kterým je ochrana veřejného zájmu.[10]

Liknavý a strohý přístup ze strany banky s pouhým odkazem na paragraf (např. § 15 AMLZ) by neměl být v těchto případech brán jako dostačují. Proto bych navrhoval, aby banka podložila každou kontrolu klienta, alespoň v základním měřítku, jakým způsobem a na základě jakých kritérií prováděla kontrolu a co přesně za informace a dokumenty postačuje k tomu, aby banka rozhodla o důvěryhodnosti transakce. To vše samozřejmě v souladu s bankovní mlčenlivostí. 

Dále bych také chtěl upozornit na vágní formu oznámení kontroly ve vztahu k pomyslné časové ose před zajištěním finančních prostředků. AMLZ opět tuto skutečnost neřeší a není zde žádná zákonem obligatorně předepsaná forma. To je potencionálně jedna z věcí, které banky využívají ve svůj prospěch, a to hlavně v rámci telefonické komunikace. V praxi mohou banky brát telefonickou komunikaci bez úspěšného kontaktování klienta v rámci jednoho dne za neposkytnutí součinnosti. Na základě této skutečnosti bez další komunikace s klientem ihned uplatní § 15 AMLZ a finanční transakce rovnou neuskuteční.

c) Neuskutečnění obchodu 

Co se týče § 15 AMLZ, ten již navazuje na skutečnost, kdy se povinná osoba rozhodne neuskutečnit daný obchod nebo navázání obchodního vztahu, anebo není-li to zvláštním právním předpisem vyloučeno ukončí obchodní vztah v případě, že je dána povinnost identifikace nebo kontroly klienta.[11] 

V tomto případě se zcela jistě jedná o kogentní normu a za zákonem stanovených podmínek musí dojít k zajištění finančních prostředků. Toto ustanovení je praxí značně využíváno, bohužel často však i zneužíváno. Je právě používáno jako nástroj donucení klienta k součinnosti při provádění jeho kontroly, popřípadě identifikace.

Specifikum tohoto ustanovení je to, že může být aplikováno jako zajišťovací institut jen na odchozí transakce ze strany klienta (ve spojení s § 20 AMLZ); zákon však nehovoří o příchozích platbách. To prakticky znamená, že dojde ze strany banky k blokaci peněžních prostředků do doby, než klient poskytne potřebnou součinnost. Hrubým nedostatkem, který u tohoto ustanovení shledávám, je nestanovení lhůty, po kterou může být blokace nastavena. A to vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o zásah do majetkových práv, je tento postup aplikovatelný jen na nezbytně nutnou dobu a v přiměřené míře, což ze strany bankovních institucí nemusí být vždy dodržováno. Takovéto nedodržení by mělo být legitimně napadnutelné.[12] 

Banka může také uplatňovat svoji pravomoc i na jiné bankovní produkty ,např. kontokorent, cestovní pojištění a jiné pohledávky. Zde by měla postupovat v rámci následného kontaktu klienta s vyrozuměním o zrušení, popř. žádostí o sdělení čísla jiného účtu, na který dané prostředky převede, ale nezajistí. 

Celá právní úprava AMLZ pojednává o odchozích platebních transakcích, nikoliv o těch příchozích. Ostatně AMLZ se zadržením plateb připsaných na účet nijak nepočítá, pomineme-li usnesení orgánu činného v trestním řízení o zajištění výnosů z trestné činnosti dle TŘ; jediným ustanovením AMLZ, kde se hovoří o příchozích platbách, je příloha č. 2 AMLZ, bod 2 písm. d), která vymezuje faktory možného zvýšeného rizika v rámci hodnocení klientů povinnou osobou dle § 21a odst. 1, § 30a odst. 2 AMLZ.

3. Odklad splnění příkazu klienta

AMLZ pro případ hrozby nebezpečí nebo podstatného ztížení zajištění výnosů z trestné činnosti umožňuje dočasné omezení vlastnických práv za zákonem stanovených podmínek dle § 20 AMLZ. 

Tento institut se nazývá odklad splnění příkazu klienta. Jedná se o tzv. zajišťovací opatření s časovým omezením, které má za cíl zabránit dalšímu převodu nelegálně nabytého majetku. Toto ustanovení se v praxi bere jako jedno z nejúčinnějších v rámci boje proti praní špinavých peněz. Pravomoc použít odkladu splnění příkazu klienta nemá jen povinná osoba jakožto bankovní instituce, ale také Finanční analytický úřad (dále jen „ FAÚ“). Ten je právě jedním z kontrolních orgánů povinných osob. Tento nástroj musí oprávněné osoby použít v případě, že by bezodkladným splněním příkazem klienta došlo ke zmaření nebo zajištění výnosů z trestné činnosti. Odpovědnost za případnou škodu v rámci aplikování tohoto nástroje nese stát viz judikatura Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 479/2007. [13]

V případech spadající pod § 20 AMLZ je nutné si uvědomit dvě skutečnosti. Zaprvé pro provedení zajištění není rozhodující, zda klient příkaz již zadal či nikoliv. Stačí pouhá existence nebezpečí spočívající ve zmaření nebo ztížení zajištění výnosů z trestné činnosti. Povinná osoba musí tedy zajistit například i trvalý příkaz, který byl zadán s předstihem. Nelze však zablokovat majetek, který se již nenachází v dispozici klienta. To v praxi znamená, že pokud obdrží banka od klienta platební příkaz, který má být však splněn až po úspěšném připsání platebních prostředků a banka má již důvodné podezření o podezřelém obchodu, nemůže postupovat dle § 20 AMLZ, ale musí nejdříve použít § 18 AMLZ, na základě kterého učiní oznámení podezřelého obchodu. Nelze zde aplikovat právní úpravu o zajištění, jelikož se dané finanční prostředky ještě nenachází na účtu klienta.

Druhý prvek spočívá v mlčenlivosti a neinformovanosti podle § 38 odst. 1 AMLZ, a to ve vztahu ke krokům činěných vůči klientovi v rámci odkladu splnění příkazu, zajištění majetku nebo podání oznámení podezřelého obchodu. Tuto povinnost lze prolomit pouze s předchozím souhlasem FAÚ. 

Zajištění dle § 20 AMLZ podléhá zákonným lhůtám. Běh základní zákonné lhůty, která činí 24 hodin započne běžet okamžikem přijetí oznámení podezřelého obchodu ze strany FAÚ. U této lhůty není rozhodné, zda skončí v pracovní či jiný den. V tomto případě nesmí být tedy klient ze strany banky nijak informován, jinak by se dopustila přestupku dle § 43 AMLZ. 

Ustanovení § 20 AMLZ odst. 1 nelze použít pro zajištění náhrady škody nebo zajištění náhradní hodnoty. 

FAÚ má také podle § 20 odst. 3 AMLZ pravomoc prodloužit lhůtu na odložení příkazu o nejvýše dva pracovní dny v případě existence předpokladu pro složitější šetření. Odlišností od lhůty v § 20 odst. 1 AMLZ je, že do této lhůty nespadají dny pracovního klidu a nezapočítává se do ní den, kdy se stala událost určující její počátek. 

Šetření podezřelého obchodu ač by se to mohlo zdát nespadá pod správní řízení, uplatní se na něj speciální procesní postupy, které jsou upraveny v AMLZ. Avšak co se týče formy rozhodnutí, jedná se jeho povahou o správní rozhodnutí ve smyslu § 67 zákon č. 500/2004 Sb., správního řádu. K této specifické povaze rozhodnutí se vyjádřil i Nejvyšší správní soud ve svém nálezu sp.zn. NSS 6 Afs 129/2019-55, zde také dovodil, že FAÚ nemusí rozhodnutí o zajištění odůvodňovat.[14] Nabytí právní moci je spojeno s vyhlášením v jakékoliv z uvedených forem, a to vzhledem charakteru rozhodnutí navázaném na časovou tíseň. Rozhodnutí se doručuje v písemné podobě pouze povinné osobě, která má majetek zajistit. Nikomu dalšímu se nedoručuje. Opravný prostředek není přípustný. 

Pokud nebude šetřením vyloučeno podezření o podezřelém obchodu, musí FAÚ podat trestní oznámení dle § 32 odst. 1 AMLZ a lhůta k zajištění majetku se prodlouží o další tři dny. FAÚ má opět povinnost kontaktovat pouze povinnou osobu, forma není stanovena. Poté mohou nastat dvě situace, a to vydání usnesení o zajištění ze strany orgánu činného v trestním řízení nebo dojde k marnému uplynutí lhůty a povinná osoba daný příkaz klienta provede po dni určujícím konec lhůty. 

4. Stížnost a náhrada škody

Dozorčím orgánem, který dohlíží na plnění povinností stanovených AMLZ je Finanční analytický úřad a Česká národní banka.

K těmto orgánům je možné podat podnět, popřípadě stížnost v rámci neplnění nebo překročení pravomocí daných ALMZ. Spolu s podnětem na FAÚ nebo ČNB dle § 35 odst. 1 AMLZ je možné též uplatnit nárok na náhradu škody vůči státu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

Posledně citovaný postup judikatura umožňuje v případě, že se v trestním řízení prokáže, že daný obchod nenaplňoval znaky podezřelého obchodu, tj. pokud nedojde vůbec k odsouzení klienta nebo dojde k jeho odsouzení pouze za nedbalostní trestný čin.[15] Analogicky se tedy domnívám, že by takový nárok měl být přijatelný i v případě, že povinná osoba překročí zákonem stanovené lhůty pro odložení splnění příkazu klienta dle § 20 AMLZ. 

5. Závěr

AMLZ slouží jako nástroj v boji proti praní špinavých peněz. Umožňuje i jiným než státním subjektům prověřovat podezřelé transakce, identifikovat skutečné majitele, dopátrat se původu finančních prostředků a také je na určitou dobu zajistit.

Zda „podezřelý obchod“ dle § 6 AMLZ naplňuje podmínky pro důvodné podezření pro to, že určitá věc je výnosem z trestné činnosti ve smyslu § 79a (1) TŘ, přísluší bance posuzovat pouze po dobu lhůt uvedených v § 20 AMLZ, tj. max. 6 pracovních dnů; pouze po takto krátkou dobu je suspendováno právo klienta banky na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práva a svobod bez možnosti podání opravných prostředků a soudního přezkumu.

Po uplynutí této lhůty zákonodárce předvídá, že další zásah do vlastnického práva klienta banky může učinit pouze policejní orgán se souhlasem státního zástupce či státní zástupce, který musí být řádně odůvodněn včetně výše zajištění a jejichž postup je přezkoumatelný cestou opravných prostředků tak, jak předvídá čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [viz § 20 odst. 6, odst. 7 AMLZ, § 79a odst. 1, § 79a odst. 5, § 79e odst. 5 TŘ, § 146a odst. 1 písm. c) TŘ].

V rámci kontroly klienta by bankovní instituce měly začít více dbát obecných zásad, a to hlavně proporcionality a přiměřenosti. Také by měly klást větší důraz na odůvodněnost a formu oznamování.