Zajištění výnosů z trestné činnosti bankou dle AML zákona

1. Zdroje právní úpravy

Téma zajišťování výnosů z trestné činnosti najdeme v české právní úpravě ve dvou stěžejních zákonech.

V první řadě je to zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) (dále jen „TŘ“). Klíčovou úpravu najdeme v části první, konkrétně § 79a a následujících, které upravují zajištění nástrojů a výnosů z trestné činnosti. K zajištění peněžních prostředků ve formě pohledávek na účtu dochází na základě vydání usnesení policejního orgánu nebo státního zástupce o zajištění věci. Toto usnesení směřuje proti osobě, u které zjištěné skutečnosti nasvědčují na napojení či spáchání trestného činu legalizace výnosu z trestné činnosti.[1]

Druhým zákonem, který upravuje problematiku zajišťování peněz nikoliv však státní orgánem, nýbrž soukromou institucí, je zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (dále jen „AMLZ“).[2] Tento zákon poskytuje bankovním institucím velmi širokou pravomoc v rámci zajišťování klientových peněžních prostředků. Při splnění zákonem daných předpokladů, může banka na určitou dobu takto jednat. A to i přesto, že tak nečiní na základě rozhodnutí státního orgánu, ale ze své vlastní kontrolní činnosti.

Pro začátek je tedy důležité si uvědomit, na základě jakého zákona a v jaké situaci je zajišťování peněz prováděno. Pokud se rozhodne orgán činný v trestním řízení zajistit peněžní prostředky v rámci podezření na trestnou činnost týkající se legalizace výnosů, je na místě aplikace trestního řádu. Banka v tuto chvíli nemá v případě doručení takového usnesení na vybranou a veškeré finanční prostředky, které se nachází v den doručení na klientově účtu, musí být z její strany bezprostředně zabaveny do výše uvedené v daném usnesení dle § 79e odst. 5 TŘ.

Pokud se však bude jednat o rozhodnutí bankovní instituce o zajištění finančních prostředků na základě vyhodnocení rizik týkající se jeho klienta (§ 21a AMLZ), aplikuje se odlišný právní podklad od trestního řádu, a to AMLZ.

V tomto článku se budu tedy zabývat problematikou AML zákona. Nastíním podmínky jeho používání, široký záběr právní úpravy, ale také jeho aplikační praxi.

2. Vymezení pravomocí banky v rámci kontroly klienta a případné následné blokace

Pravomoci, které jsou upravené zákonem AML ve vztahu ke kontrole klienta, jsou poměrně široké. Stěžejním paragrafem pro kontrolu klienta je § 9 AMLZ. Ten vymezuje, že kontrolu klienta provádí povinná osoba. Po většinou se jedná o bankovní instituce, u kterých má klient uloženy své finanční prostředky. Avšak povinnou osobou mohou být i jiné subjekty, blíže v § 2 AMLZ.

a) Kontrola klienta

Kontrola klienta je velmi komplexní proces, který je ve své podstatě naplněním zásady „know your customer“. Jedná se tedy o hlavní východisko pro rozhodování o podání oznámení o podezřelém obchodu (viz § 18 AMLZ). Vzhledem k velmi pestrému spektru povinných osob není tento proces kontroly exaktně vymezen a zákon dává prostor pro povinné osoby, aby si na základě posouzení možných rizik legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu sami stanovily, jakým způsobem a v jakém rozsahu budou danou kontrolu provádět.[3] To například znamená schopnost povinné osoby rozpoznat, zda klientovy uskutečňované transakce odpovídají běžné činnosti klienta nebo zda transakce skutečně souvisí s potvrzenou podnikatelskou činností. Je tedy nutné zkoumat, zda dané transakce nevybočují z běžného rámce finančních pohybů. Pokud se ze strany banky bude jednat o korektní provádění této kontroly, měla by tato skutečnost pomoci bance pozitivně předcházet možným hrozícím sankcím, a to jak z hlediska správně-právního (§ 44 AMLZ), trestního (§ 217 trestního zákoníku), ale i občanskoprávního (§ 2910 občanského zákoníku). Sankce za překročení nebo nedodržení pravomocí ze strany bankovní instituce v rámci zajištění peněžních prostředků AMLZ neupravuje.

Důležité je si uvědomit, že proces kontroly klienta není procesem statickým, ale naopak dynamickým. Pro proces kontroly je nutný požadavek kontinuálnosti. Tento požadavek by měl korelovat s požadavkem korektnosti. A to z čistě praktických důvodů, a to vzhledem k silnému zásahu do vlastnického práva. Proto je podstatné, aby informace získané od povinné osoby byly nejen aktuální, ale aby byly také vyhodnocovány v rámci relevantnosti ve vztahu ke klientovi, typu obchodu či službě. A to jak před vznikem obchodního vztahu nebo i mimo něj.[4]

Povinná osoba by si měla rozsah kontroly stanovit v systému vnitřních zásad dle § 21 odst. 5 písm. c) AMLZ. Tento systém by měl být nastaven tak, aby ze získaných informací byla banka schopna s jistotou posoudit, zda existuje reálné riziko legalizace výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu či nikoliv. Proto je zákonem poskytnuta možnost si rozsah určit typově podle klienta, obchodu, obchodního vztahu či produktu. Stěžejní je však míra stanoveného rizika, která byla měla v rámci přímé úměry kopírovat četnost a hloubku kontroly klienta. To však neznamená, že by nešlo kontrolu klienta provádět na individuální bázi. Nezáleží na tom, jakou kontrolu si banka vybere, ale na skutečnostech, ze kterých bude schopna obhájit přiměřenost rozsahu takové kontroly v případě kontroly dozorčím úřadem blíže § 35 AMLZ.

Pokud se podíváme na vymezení pravomocí v rámci časového hlediska, je možné, aby banka kontrolu provedla v těchto případech:

• před uskutečněním obchodu při naplnění podmínek podle § 7 odst. 1 AMLZ,
• v situacích, na které se vztahuje povinnost identifikace podle § 7 odst. 2 písm. a) a b) AMLZ, a to nejpozději před uskutečněním transakce,
• v době trvání obchodního vztahu,
• uvedené v § 2 odst. písm. c) a d) AMLZ při obchodu v hodnotě 10 000 EUR nebo vyšší.[5]