Rozhodování o vzetí do vazby představuje pro většinu lidí první zkušenost svého druhu v životě. Pro osobu nepohybující se v (trestním) právu může být obtížné rychle a správně zajistit provedení potřebných kroků, díky kterým lze této situaci čelit. Právě o nich je následující text.
Jak se bránit vzetí do vazby?
Vazbu lze nařídit pouze v případě existence některého ze zákonných důvodů upravených zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Může se jednat o tzv. vazbu útěkovou (důvodná obava, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat), koluzní (že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání) či předstižnou (že obviněný bude pokračovat v trestné činnosti).[1]
Do vazby nelze vzít obviněného, který je stíhán pro úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dvě léta, nebo pro trestný čin spáchaný z nedbalosti, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři léta.[2] Tato omezení se však v některých případech neuplatní – zejména tehdy, pokud obviněný již dříve některý z vazebních důvodů skutečně naplnil, tedy například pokud již uprchl, nebo již působil na dosud nevyslechnuté svědky.[3]
Zásadní je, že do vazby může být vzat pouze obviněný.[4] Tedy ten, pro němuž bylo zahájeno trestní stíhání.[5] Rozhodování o vzetí do vazby typicky následuje poté, co je dotyčný zadržen. K tomu může dojít zpravidla v případě, že je přistižen při trestném činu nebo zastižen na útěku, či při realizaci plánované policejní akce spojené zejména s domovními prohlídkami.
S tím souvisí skutečnost, že rozhodování o vazbě se děje ve velmi krátkých lhůtách. Následuje-li po zadržení dané osoby, musí být nejpozději do 48 hodin od zadržení odevzdána soudu, jinak musí být propuštěna na svobodu. Soudce má následně dalších 24 hodin na to, aby o vazbě rozhodl. I zde překročení dané lhůty vede k propuštění na svobodu.
Uvedené lhůty jsou svým způsobem dvousečné. Na jednu stranu respektují zásadu, že osoba by měla být omezena na svobodě pouze po nezbytnou dobu, na druhou stranu však také značně omezují možnosti obrany proti hrozícímu vzetí do vazby. O to větší jsou pak požadavky na obhájce, který se musí s věcí rychle seznámit a připravit argumentaci a relevantní podklady pro vazební zasedání. Stejně tak případně i na (zejména) rodinu osoby ohrožené vazbou, se kterou především je třeba v této fázi spolupracovat – tzn. nejen jí vysvětlit situaci, ale především s ní koordinovat postup, díky kterému by vazba nebyla nařízena – tedy např. i zjistit její možnosti složení peněžité záruky (kauce).[6]
Má-li být argumentace proti případnému vzetí do vazby co nejúčinnější, je samozřejmě třeba věc konzultovat s obviněným – a to (v rámci možností) s předstihem, tedy dříve než u soudu bezprostředně před zahájením vazebního zasedání. Díky tomu lze danou osobu na rozhodování o vazbě připravit a potvrdit si obsah toho, co (ne)bude v rámci svého výslechu uvádět. Tento kontakt také velmi zefektivní přípravu a její koordinaci s dalšími osobami, které mohou pomoci k tomu, aby k vazbě nedošlo.
Cílem je vytvořit podmínky, za kterých bude možné přesvědčit soudce zejména o tom, že v daném případě není dán žádný z důvodů vazby dle § 67 trestního řádu a pokud je, že lze vazbu nahradit zárukou, dohledem, předběžným opatřením nebo slibem[7], případně že lze obviněného ponechat na svobodě na základě peněžité záruky, která bude složena.[8]
Jak propuštění z vazby aktivním přístupem urychlit?
Je-li přeci jen rozhodnuto o vzetí obviněného do vazby, lze proti příslušnému usnesení podat stížnost. Ta nicméně nemá odkladný účinek a obviněný je proto převezen do vazební věznice.
Vazba bývá horší než vězení (tzn. výkon trestu odnětí svobody po právní moci odsuzujícího rozsudku). To potvrzuje mnoho těch, kdo měli možnost obojí zažít. I proto v případě neúspěšné snahy o zamezení vzetí obviněného do vazby práce obhájce (a úsilí blízkých obviněného) nekončí. Právě naopak.
Trestní řád sice stanoví nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby, stejně jako povinnost její trvání pravidelně přezkoumávat, aktivním přístupem lze však v některých případech zajistit rychlé propuštění obviněného z vazby (a to bez ohledu na případně podanou stížnost).
Zatímco totiž (ve fázi přípravného řízení) rozhoduje o vzetí obviněného do vazby soudce[9], v případě žádosti obviněného o propuštění je to již státní zástupce (soudce až tehdy, pokud žádosti nevyhoví státní zástupce).[10] To již dává obviněnému, resp. jeho obhájci podstatně širší prostor k jednání se státním zástupcem o tom, za jakých podmínek bude ochoten obviněného propustit z vazby. Tento postup může být velmi efektivní – zejména za situace, kdy je jak státní zástupce, tak i obhájce (a případně i další osoby) dostatečně flexibilní k tomu, aby byla nalezena shoda na podmínkách umožňujících zajištění účelu trestního řízení i bez nutnosti setrvání obviněného ve vazební věznici.
Jednání se státním zástupcem v tomto smyslu je vhodné iniciovat i s ohledem na to, že při prvotním soudním rozhodování o vzetí do vazby z důvodu velmi omezených lhůt často obviněný a jeho obhájce nedisponují dostatkem argumentů, resp. podkladů, na jejichž základě by bylo možné vzetí do vazby odvrátit. Pokud je nemají k dispozici v době rozhodování o vzetí do vazby ani orgány činné v trestním řízení, soudci nezbývá než obviněného vzít do vazby.
Jak může v průběhu vazby pomoci advokát?
Role advokáta – obhájce se v případě vzetí obviněného do vazby neomezuje pouze na snahu o její ukončení. Obhájce může svému klientovi pomoci mimo jiné díky svému privilegiu navštěvovat obviněného neomezeně ve vazební věznici, které mu přiznává zákon č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů.[11] Jinak má obviněný právo zásadně pouze na přijetí návštěvy v počtu nejvýše čtyř osob jednou za dva týdny v trvání devadesáti minut.[12] Obhájce tak představuje operativního prostředníka mezi obviněným a jeho rodinou, resp. celým vnějším světem.
Uvedené je významné nejen pro zajištění chodu záležitostí obviněného a předání pokynů osobám „venku“, ale i pro pomoc s (co nejrychlejší) realizací praktických věcí pro život obviněného ve vazební věznici. Tedy např. pro koordinaci toho, co má rodina obviněnému zaslat do vazební věznice v rámci balíčku (včetně toho, aby nebyl zbytečně vyčerpán „limit“ na zasílání[13]), zajištění telefonního kreditu pro umožnění telefonického kontaktu obviněného z věznice atd.
Obhájce může účinněji řešit i případné stížnosti obviněného ohledně porušování jeho práv. A to nejen díky právnímu vzdělání, ale i praktickým zkušenostem. Může tak zásadním způsobem přispět, aby byl pobyt obviněného ve vazbě nejen co možná nejkratší, ale i co nejvíce snesitelný.
Potřeba (pro)aktivity advokáta a úzké koordinace postupu s klientem je dána nejen v případě vazby. Je klíčová pro celé trestní řízení. Čím efektivnější je tato spolupráce, a čím dříve je zahájena, tím větší je šance, že trestní řízení dopadne pro dotyčného dobře – tedy ideálně bez jakékoli sankce, nebo alespoň tou nejmírnější, které lze v konkrétním případě dosáhnout.
[2] § 68 odst. 2 trestního řádu
[3] § 68 odst. 3 trestního řádu
[4] § 68 odst. 1 trestního řádu
[9] § 73b odst. 1 trestního řádu
[10] § 73b odst. 2 trestního řádu
[11] § 14 odst. 9 zákona o výkonu vazby
[12] § 14 odst. 1 zákona o výkonu vazby
[13] Obviněný má dle § 16 odst. 2 zákona o výkonu vazby právo jedenkrát za 3 měsíce přijmout balíček s potravinami a věcmi osobní potřeby do hmotnosti 5 kg. Omezení se nevztahuje na balíčky obsahující oblečení zasílané za účelem jeho výměny, knihy, denní tisk a časopisy a hygienické potřeby a na balíčky obsahující věci pro potřeby dítěte, které má ve výkonu vazby jeho matka u sebe.
Diskuze k článku ()