Chrlit na vás jednotlivá paragrafová ustanovení a upozorňovat, za co všechno mohou být statutární orgány trestně stíhány, by bylo až příliš jednoduché. Zvlášť v době, kdy už máme dostatek zkušeností s trestním stíháním statutárních orgánů z nejrůznějších důvodů – někdy bych dokonce řekl z nejrůznějších záminek – a s nejrůznější právní kvalifikací, někdy dokonce hodně přitaženou za vlasy.
Zkušeností už máme dost za sebou a proto mi připadá, že by bylo možná o něco instruktivnější bavit se o vědomosti možnosti trestního stíhání z pohledu statutárních orgánů. Už jsem se dostal do stádia, kdy uvažuji, speciálně v případech, kdy trestní stíhání posléze skončí buď zastavením anebo tedy statisticky v mnohem významnějším počtu případů zproštěním statutára/statutárů, proč to celé bylo. To znamená, jestli bylo opravdu tak nezbytné trestní stíhání zahajovat a pokračovat v něm, a to se všemi následky, které zmíním dále, anebo jestli nebylo možné tomu zabránit před zahájením trestního stíhání. Tolik tedy k jakémusi mottu, k úhlu pohledu na téma, kterým se budu zabývat.
Posuzování možné trestní odpovědnosti
Z pohledu statutárních orgánů je významné, kdy, resp. za jakých okolností je rozhodováno o trestní odpovědnosti – nebo neodpovědnosti.
- Před zahájením trestního stíhání
- Po zahájení trestního stíhání
Tady je v podstatě opakování toho, čemu je dnes moderní říkat narativ. To znamená, že z pohledu těch statutárních orgánů je jistě významné, když už tedy je zahájeno trestní stíhání, vést diskuzi o tom, jestli jsou, nebo nejsou trestně odpovědní. Ale důležitým aspektem je anebo může být i to, posuzovat před zahájením trestního stíhání, jestli tady hrozí nějaké nebezpečí z trestního stíhání, a případně se mu vyhnout. Medicína to tak má, že mrtví učí živé, což se projevuje při pitvách. Takže tohle bude taky tak trochu pitva na základě jedné trestní věci, ale se snahou zobecnit tu pitvu do nějakých poučení, která mohou mít obecnější význam.
Nejčastější trestné činy spojené s výkonem statutárního orgánu
Pro začátek jen tak, řekl bych na rozdýchání, zeptal jsem se svého ochočeného AI, co jsou nejčastější trestné činy spojené s výkonem statutární funkce, a vyšlo mi toto.
- Zpronevěra (§ 206 tr. zákoníku): Přisvojení si svěřeného majetku společnosti. – Úmyslný trestný čin
- Podvod (§ 209 tr. zákoníku): Obelhání za účelem obohacení, často spjaté s podnikatelskou činností. - Úmyslný trestný čin
- Porušení povinnosti při správě cizího majetku (§ 220 tr. zákoníku): Úmyslné porušení povinnosti řádně spravovat cizí majetek se způsobením škody. Úmyslný i nedbalostní trestný čin
- Zkreslování údajů o stavu hospodářské a obchodní evidence (§ 254 tr. zákoníku): Falšování účetnictví či jiných obchodních knih. - Úmyslný trestný čin
Netvrdím, že to je zcela jediná statistika, které se lze dobrat. AI, „cvičenej idiot“, který, jak já říkám, mě odkázal na statistiku Ministerstva spravedlnosti, ve které já jsem se nikdy nevyznal, protože je vedená takovým způsobem, aby se v tom pravděpodobně lidé jako já vůbec nevyznali. Jací lidé se v tom vyznají, to je jiná věc, to můžeme nechat být. Ale každopádně si myslím, že z hlediska toho, o čem chci mluvit, není podstatné, jestli existují nějaké četnější trestné činy, z nichž jsou obviňováni členové statutárních orgánů, nebo nikoliv. Já se domnívám, že to tak zhruba může odpovídat, protože to také koresponduje s mou praxí a obhajobou členů statutárních orgánů. A toto jsou ty nejčastější, aspoň z mého pohledu, právní kvalifikace. Vyskytují se tam ještě nějaké jiné, ale to zatím není až tak podstatné, protože podstatné je právě to posuzování možné trestní odpovědnosti před zahájením trestního stíhání tak, aby trestní stíhání nebylo zahájeno, protože trestný čin nebyl spáchán.
Co dělat, aby nebylo zahájeno trestní stíhání (protože trestný čin spáchán nebyl)
Jde tedy o to, jak se chovat z pohledu statutárního orgánu, aby jednání, které tedy by mohlo být kvalifikováno jako trestný čin (záhy vysvětlím, proč se statutární orgán musí obávat, že by jeho jednání také mohlo být kvalifikováno jako trestný čin), takto kvalifikováno nebylo, aby nebylo zahájeno trestní stíhání. A tady je, řekl bych, základní motiv toho, proč jsem zvolil toto téma.
Poměrně často se totiž setkávám s tím, že je trestní stíhání zastavováno z důvodu § 172 písm. a), příp. b) trestního řádu, a ještě spíš, že je statutár zprošťován podle § 226 trestního řádu. Trestní stíhání, které samozřejmě nepotěší nikoho, kdo je nevinný, tak zejména v případě statutárních orgánů mívá velice devastující účinky, a to jednak pro statutára, protože ho to může na relativně dlouhou dobu vyřadit z činnosti, kterou vykonával, z úrovně té funkce nebo těch funkcí, jaké zastával (tzn. z jakéhosi, jak se teď moderně říká, levelu pozic, ve kterých by mohl pracovat). Takže mnohdy se stává, že pak se člověk dozví, že někdo, kdo zastával funkci nějakého CEO nebo něco na té úrovni, se s bídou chytil jako účetní anebo z milosti někde s prominutím „přicmrndává“ v nějaké společnosti svého kamaráda. A ještě to navíc významně může ohrožovat i samotnou složku, společnost, právnickou osobu, ve které působil, protože to může v řadě případů iniciovat sekundárně trestní stíhání právnické osoby.
Otázka tedy zní: dá se s tím něco dělat dopředu, aby k těmto případům nedocházelo? Nabízí se odpověď: „No, první, co je potřeba udělat, je edukovat orgány činné v trestním řízení, aby proboha přestali blbnout.“ Ale to není racionální odpověď, protože to, co oni činí, to se nedá označit v řadě případů za blbnutí, protože to je prostě výraz jejich hlubokého přesvědčení, že co činí, činí dobře, protože trestní stíhání by mělo být vedeno.
Statutární orgán – základní povinnosti
A tady jsme částečně u jádra problému: co to vlastně je výkon funkce člena voleného orgánu?
Občanský zákoník
Výkon funkce člena voleného orgánu
(1) Kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky.
Nezbytná loajalita, potřebné znalosti, pečlivost. Co je opozitem této povinnosti? Neloajálnost, absence znalostí nebo absence pečlivosti při výkonu funkce voleného orgánu, tedy takto samozřejmě též orgánu statutárního. A kdo to posuzuje? No, samozřejmě to posuzují orgány činné v trestním řízení, kdo taky jiný. Tady je totéž, co vyplývá za povinnost ze zákona o obchodních korporacích, tzn. co je povinností statutárního orgánu, pečlivě a s potřebnými znalostmi jednat, s potřebnými informacemi atd.
Zákon o obchodních korporacích č. 90/2012 ve znění pozdějších předpisů
Pravidlo podnikatelského úsudku a pokyny nejvyššího orgánu
(1) Pečlivě a s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace; to neplatí, pokud takovéto rozhodování nebylo učiněno s nezbytnou loajalitou.
A tady je poslední zákonná úprava, kde se už hovoří o povinnosti nahradit škodu při porušení povinnosti péče řádného hospodáře.
Zákon o obchodních korporacích č. 90/2012 ve znění pozdějších předpisů
Porušení péče řádného hospodáře, smlouva o vypořádání újmy
(1) Osoba, která porušila povinnost péče řádného hospodáře, vydá obchodní korporaci prospěch, který v souvislosti s takovým svým jednáním získala. Není-li vydání prospěchu možné, nahradí ho povinná osoba obchodní korporaci v penězích.
Ale to je ještě ta lepší stránka, to je stránka civilní, s ní nebo vedle ní může nastupovat i stránka trestní odpovědnosti.
Role statutárních orgánů mimo podnikatelský sektor
Tady jen připomínám, aby bylo zřejmé, že obdobou statutárních orgánů nebo statutárním orgánem sui generis jsou například zastupitelé, radní ve městech. V tomto případě tedy cituji § 35 Zákona o hlavním městě Praze, k němuž se váže ještě jaksi povinný slib zastupitele, že bude řádně spravovat majetek obce.
Zákon o hl. městě Praze č. 131/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů
Odpovědné hospodaření s majetkem
(1) Majetek hlavního města Prahy musí být využíván účelně a hospodárně v souladu s jeho zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti. Porušením povinností stanovených ve větě první není takové nakládání s majetkem hlavního města Prahy, které sleduje jiný důležitý zájem hlavního města Prahy, který je řádně odůvodněn. Hlavní město Praha je povinno pečovat o svůj majetek, kontrolovat hospodaření s tímto majetkem a vést účetnictví podle zákona o účetnictví.
(1) Mandát člena zastupitelstva hlavního města Prahy vzniká zvolením; ke zvolení dojde ukončením hlasování.
(2) Člen zastupitelstva hlavního města Prahy složí slib na začátku prvního zasedání zastupitelstva hlavního města Prahy, jehož se po svém zvolení zúčastní.
(3) Slib člena zastupitelstva hlavního města Prahy zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji na svou čest a svědomí, že svoji funkci budu vykonávat svědomitě, v zájmu hlavního města Prahy a jeho občanů, řídit se Ústavou a zákony České republiky."
A výsledný efekt je v podstatě úplně stejný, jako by šlo o statutární orgán, který je instalován na základě občanského zákoníku nebo zákona o obchodních korporacích, obvykle obojího. Slib tady připomínám v souvislosti se Zákonem o hlavním městě Praze, ale stejně tak se to týká obcí, a je tedy zase zřejmé, že odpovědnost statutárních orgánů je potřeba vnímat komplexněji. Já jsem jen namátkou připomněl některé jiné zákony, z nichž vyplývá stejná povinnost - ať už je to zákon o bankách, investičních fondech, doplňkovém penzijním spoření, autorský zákon a tak dále.
- § 38 a násl. z.č, 128/2000 o obcích
- § 14 a násl. a § 47 odst. 1 MajČR, pro osoby oprávněné činit právní úkony jménem státu při hospodaření s majetkem státu,
- § 12 BankZ, pro působení banky, která je povinna při výkonu své činnosti postupovat obezřetně, 15 a násl. ZPKT pro obchodníka s cennými papíry, který poskytuje investiční služby, podobně to platí podle § 32 ZPKT pro investičního zprostředkovatele,
- § 18 a násl. ZISIF pro obhospodařovatele investičního fondu nebo zahraničního investičního fondu,
- § 48 a násl., § 116 zákona č. 427/2011 Sb., o doplňkovém penzijním spoření, pro hospodaření penzijní společnosti
- § 95 a násl. AutZ pro kolektivního správce majetkových práv autorských a majetkových práv souvisejících s právem autorským
To znamená, že pojem statutární orgán nemusí být explicitně takto označen z hlediska povinnosti, kterou upravuje konkrétní zákon, podle něhož povinnost vykonává, ale je ve stejném postavení statutárního orgánu.
Podstata zjišťování
A teď jsme u toho, co já vnímám za základ problému.
V případě podezření ze spáchání tr. činu porušení povinnosti při správě cizího majetku orgány činné v trestním řízení velmi často musí posuzovat, co se mělo stát, nikoliv co se stát nemělo.
Konkrétně, jak měl statutární orgán postupovat v konkrétní věci s péči řádného hospodáře.
Nechme stranou ty nuance, které by se týkaly toho, že kdyby šlo o statutární orgán obce, tak by to vyplývalo z citace Zákona o obcích anebo Zákona o hlavním městě Praze anebo o vyšších územních celcích, to je úplně jedno. Hovoří se tady o povinnosti řádného hospodáře - co to je tedy ta povinnost nebo zkušenost hospodáře? A jsme u další otázky: kdo to posuzuje. Právě to je základní problém.
Podotýkám, že jsem si modelově vybral ze všech možných trestných činů cosi, co se dá označit jako porušení povinnosti při správě cizího majetku. Tak to bylo kvalifikováno. O malinko složitější to může být v případě trestného činu podvodu nebo trestného činu zpronevěry, ale ve své podstatě jde vždycky o to, že je tvrzeno, že statutární orgán obvykle měl něco udělat, co neudělal, a tím něco způsobil. Trochu variantou je obvinění z trestného činu podvodu, ale není to zas až tak velký rozdíl.
Určitě je ale podstatné, kdo to posuzuje. A tady je zřejmá obrovská diskrepance, protože na jedné straně se očekává od statutárního orgánu, že bude postupovat s náležitou informací, loajálně, odpovědně atd., a tedy s využitím i svých zkušeností, což bylo mnohdy tím základním předpokladem, proč byl jmenován do té funkce. A proti němu stojí, zjednodušeně řečeno, policista, který v životě nevedl ani trafiku. A problém nastává v tom, jak přesvědčit toho policistu. Bavíme se stále o stádiu šetření, to znamená podezření, že byl spáchán trestný čin, nikoli o obhajobě ve chvíli, kdy už je vzneseno obvinění. Ono je to poměrně velmi identické. Snaha tady je přesvědčit toho policistu, případně dozorujícího státního zástupce, že to, co se stalo, se stalo správně, řádně a že to bylo opravdu to, co měl v dané chvíli s tou mírou loajality, odpovědnosti, vyžádání příslušných informací statutární orgán udělat. A mnohdy člověk naráží skutečně na problém spočívající v tom, že jde-li o sofistikovanější podnikatelský problém nebo rozhodovací problém, tak proti sobě stojí dva světy, které se nijakým způsobem nepropojují, protože jeden je svět argumentací poukazující na zkušenosti, znalosti a tak dále, a druhý svět namnoze bývá světem, který Maďaři vyjadřují výrazem „nem tudom“ (nevím).
Trestní stíhání Opencard
A právě proto případ, který teď budeme modelovat, není případem, který by se týkal statutárního orgánu, právnické osoby, podnikatelského subjektu, ale vybral jsem pro tu stručnou (když už jsem ten výraz použil, tak se ho budu držet) pitvu, případ, který jste asi všichni nějakým způsobem registrovali, nebo snad většina z vás. Byl to případ pověstných Opencard - trestního stíhání radních hlavního města Prahy. A protože popis skutku posléze v usnesení o zahájení trestního stíhání zabíral několik stránek, vypreparoval jsem z něj to, co je na tom nejpodstatnější:
Prostě rada schválila postup spočívající ve výběru dodavatele jakéhosi zařízení, přesněji softwaru, tím způsobem, že poté, co dostali nějaké informace, uznali, že jedinou možností je komunikovat s jedním jediným výhradním dodavatelem, protože on byl tím, kdo držel původně autorská práva k softwarovému systému, který město provozovalo, dále ho provozovat chtělo, ale ta autorská práva znamenala, že jakýkoliv rozvoj tohoto systému znamená zásah do tohoto systému, a k tomu zásahu, jak je všeobecně známo, je oprávněn pouze autor, pokud v rámci převodu licence systém neuvolnil. To znamená neotevřel licenci. V tomto případě se to nestalo, licence nebyla uvolněna, takže zbylo jediné, to znamená takzvané JŘBU, tzn. jednací řízení bez uveřejnění. Což podotýkám, že samo o sobě, když slyším, že se některý statutární orgán pro něco takového rozhodl, tak už si připravuji plnou moc, protože s poměrně slušnou pravidelností se stává, že JŘBU je posléze napadeno jako cosi, co bylo nezákonné. A dostáváme se k tomu vysvětlování, proč to ti lidé udělali, jaké k tomu měly důvody.
V tomto případě bylo na začátku tvrzeno, že byla způsobena škoda v rozsahu cca 25 mil. Kč, což už byla tedy poměrně slušná škoda. Podotýkám, že interní komentář na dotazy: „Proboha, proč je tedy stíháte, když máte toto a to“, byla odpověď: „Oni si to odhlasovali po hodině diskuze, to nemohli přeci úplně celé probrat.“ A jsme tady u dalšího, řekl bych, částečného jádra problému, protože ta diskuze o schválení tohoto mechanismu dalšího postupu byla skutečně, řekněme, hodinová, jenomže to byla diskuze v orgánu, který byl tvořen politicky, byl tvořen koaličně. To znamená, že v něm byli zástupci několika politických stran, a ti si to už interně, kuloárně mezi sebou projednali jako politický problém a jeho politické řešení, které potom vyjádřili tím hlasováním. To znamená, že to hlasování mohlo být možná ještě kratší, protože příprava, která skutečně předcházela rozhodování, byla podstatně delší a podstatně zodpovědnější, což se projevilo i posléze v posledním rozsudku v této věci, rozsudku Vrchního soudu v Praze z 29. 6. 2022.
Rozsudek VS ze dne 29. června 2022, sp.zn. 5 To 26/2022 ve věci přezkumu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2016, sp. zn. 10 T 8/2014
K pochybení došlo, ale….
17. Podle skutkových zjištění soudu v již skončené trestní věci však nebylo prokázáno, že by se tak tomu stalo s vědomím obžalovaných, tedy že by kdokoliv z obžalovaných jednal v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona o veřejných zakázkách, či za vědomého porušení povinností, jak je obžaloba specifikovala, neboť žádné takové zvláštní povinnosti pro opatrování majetku hl. m. Prahy pro obžalované z ničeho neplynuly, tedy je ani obžalovaní porušit nemohli. Nebylo ani prokázáno, že by během i mimo rámec jednání rady vyvstaly jakékoli pochybnosti o účelnosti a hospodárnosti zvoleného řešení a způsobu zadání dané veřejné zakázky.
Kauza začala v roce 2013, úplně skončila v roce 2022. Abych orgánům činným v trestním řízení nenasazoval zbytečně velkou psí hlavu, tak podotýkám, že v roce 2022 to bylo skončeno ve vztahu k jednomu z členů radních, který požíval čtyři roky poslaneckou imunitu a nebyl vydán k trestnímu stíhání, zatímco ostatní už byli zproštěni o něco dříve. Ale podstatné tady je to, co cituji: „Podle skutkových zjištění v již skončené trestní věci však nebylo prokázáno, že by se tak stalo s vědomím obžalovaných, tedy že by kdokoliv z obžalovaných jednal v rozporu s příslušnými ustanoveními a tak dále.“ Prosím, přečtěte si to. A nabízí se samozřejmě otázka, kdy se objevil tento fakt nebo tato série důkazů.
Na začátku bylo trestní stíhání, samozřejmě ve všech případech všech obviněných radních napadené z nejrůznějších důvodů celým, řekl bych, rojem argumentů. Vše bylo šmahem odmítnuto a následovalo dokazování, které nepřineslo vůbec nic nového, protože fakta, která byla posléze zhodnocena tak, jak to tady čtete, tak ta fakta prostě od začátku ležela na stole, jenom byl drobný problém v tom, jak byla interpretována.
A to je další část rozsudku Vrchního soudu:
Nebylo ani prokázáno, že by během i mimo rámec jednání rady vyvstaly jakékoli pochybnosti o účelnosti a hospodárnosti zvoleného řešení a způsobu zadání dané veřejné zakázky. V tomto ohledu všichni radní, i obžalovaný …….., rozhodovali, resp. připravovali podklady se znalostí právního stanoviska AK Abbot Legal s vědomím toho, že toto právní stanovisko není ojedinělé. Z předchozí doby byly totiž k dispozici i další stanoviska, která se stanoviskem AK Abbot Legal zcela korespondovala, tedy že jediným způsobem, jak právně relevantním způsobem zadat tuto konkrétní veřejnou zakázku je JŘBU.
„Nebylo ani prokázáno, že by během i mimo rámec jednání rady vyvstaly jakékoliv pochybnosti o účelnosti a hospodárnosti zvoleného řešení a způsobu zadání.“ Všimněte si, nebylo prokázáno, že by během i mimo rámec jednání rady vyvstaly jakékoliv pochybnosti. Pokud by to mělo být prokazováno, že ty pochybnosti byly, tak by to samozřejmě muselo být jasné už na samém začátku, protože jaksi může se vynořit svědek deus ex machina, který náhle dosvědčí, že obžalovaný z nějakého trestného činu v době, kdy ho měl spáchat tady v Praze, byl v Austrálii, a to je, řekněme, nový důkaz. Ale v tomhle případě žádné nové důkazy nebyly. Tady šlo jenom o to, jak bude interpretována ta realita, která prostě, jak říkám, ležela na stole.
A já to tady shrnuji do jakéhosi závěru: po několika letech řízení, dvou odsuzujících rozsudcích. Podotýkám, že městský soud ve dvou případech postupně poté, co to bylo zrušeno, v jednom případě rozhodl o vině, zrušeno, vráceno vrchním soudem, znovu tvrdošíjně rozhodnuto o vině - tam už se děly jakési podivné pikle s přepisováním protokolů o výslechu některých svědků a některých obžalovaných. Potom, když to, lidově řečeno, prasklo, tak to stálo předsedu senátu místo a dneska už je z něj pouze votant na městském soudě. To už je jenom takový možná detail. Na podruhé už ztratil odvolací soud úplně trpělivost a dokonce rozhodl o tom, že to nadále bude projednávat jiný senát, protože dosavadní senát se mu zdál být už příliš zdivočelý. Ale stále: kde udělali chybu? A jsme u toho, co je otázkou: bylo to opravdu nezbytné, anebo nebylo.
Tady se dostanu malinko mimo rámec obrazové prezentace. Podle mého názoru ve všech těchto případech je základní problém v tom, že chybí dostatečné předchozí analýzy, které by bylo možné předložit. A kdyby ten statutární orgán nebo ty statutární orgány řekly: „Podívejte se, jaké jsme měli podklady, a teď nám je zkuste zpochybnit.“ Skoro to vypadá tak, i když už dnes ne na sto procent, že se prostě usnesou a říkají: „Vždyť vlastně neděláme nic špatného, nejsme žádní zločinci, proč bychom o tom dlouze dělali zápisy, proč bychom si obstarávali nějaké složité speciální další analýzy, protože přeci nekrademe.“ No, nekradou, ale to ještě neznamená, že když si to o sobě myslí oni a když doopravdy nekradou, tak že si o nich někdo jiný nebude myslet opak.
To, co je vtěleno do nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 698/19 ze dne 24. září 2019 o tom, že je potřeba k rozhodování přistupovat, řekl bych, z hlediska existence rozumné pochybnosti o tom, že byl spáchán trestný čin, zní to možná absurdně nebo trochu absurdně. Možná se kolegové trochu naježí, když to řeknu, ale tady ta primární důkazní povinnost leží na straně potenciálního obviněného. On musí založit dostatečné doklady o tom, že například představenstvo akciové společnosti jednalo, představenstvo si obstaralo informace, představenstvo mělo dostatečné podklady, analýzy, odborné posudky atd.
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 698/19 ze dne 24. září 2019
Trestní právo představuje v systému právní regulace příslovečné ultima ratio (čl. 39 Listiny základních práv a svobod). To znamená, že nikoliv každé jednání, které se ukáže být iracionálním, nehospodárným, či dokonce protiprávním, je nutně i jednáním, které by mělo být potrestáno prostředky trestního práva.
Nelze-li mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost prokázat, že stěžovatel úmyslně porušil povinnosti řádného hospodáře spravovat cizí majetek, jak dovodily obecné soudy, nastala situace spočívající v existenci zásadního rozporu mezi výsledky provedeného dokazování a z něho dovozenými právními závěry a z toho plyne porušení zásady in dubio pro reo, jež vyplývá z principu presumpce neviny zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak se tedy bránit tomu, že je zahájeno trestní stíhání, ve kterém jsou pak jsou za velkého jásotu, zejména obhajoby, obžalovaný nebo obžalovaní zproštěni? Co ta léta, kdy museli prožívat úděl obviněného/obžalovaného, co s tím vším, co jim zkazilo život, v některých případech definitivně, v některých případech jenom částečně, ale ono i částečně zkažený život - každý si posuďte, jak je to příjemné. Jsem přesvědčen, že zásadní chyba spočívá v nedostatečné opatrnosti. A to zejména tam, kde se týká věcí, které nejsou zcela jasné nebo se mohou někomu jevit jako nejasné. A zdůrazňuji, že tady je potřeba přistoupit na úroveň představivosti a znalosti toho, kdo to bude posuzovat a neříkat si, že když je to jasné mně, tak to bude jasné jemu.
Omyl právní § 19 TZ
(1) Kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat.
(2) Omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.
Na začátku je tedy možnost právního omylu, to znamená, aby bylo zřejmé, že jednající nejednal v právním omylu, který mohl odstranit. A to i za situace, kdy by k právnímu omylu došlo, to znamená, kdyby ten čin mohl být trestným činem, ale on to nevěděl. Na to navazuje další rozhodnutí, kterých je mimochodem několik, kde byli vyviněni ti, kteří byli obžalováni, ale byli vyviněni až soudem s tím, že měli náležité stanovisko právníka, v tomto případě advokáta. Ale toto, prosím, není upoutávka na advokátní služby, to vůbec nemusel být advokát, mohl to být prostě jakýkoliv jiný odborník v tomto případě na právo. Ale pro nalézací soud to nebylo dostatečné, pro orgány činné v přípravné fázi trestního řízení to nebylo dostatečné. A z toho vyplývá, že sice oni jednali skutečně bona fide, ale nedostatečně o tom dokázali přesvědčit příslušný rozhodující orgán. Což může někomu připadat jako problém, který vyplývá ze špatné aplikace zásady in dubio pro reo. Ale ta zásada in dubio pro reo, ta byla jednoznačně posléze aplikována v rámci rozhodování soudu. Podle této zásady nepostupují orgány činné v trestním řízení a nejsou povinny postupovat, to znamená, že tam už musíme být poněkud ofenzivnější.
Porušení povinnosti při správě cizího majetku
Soudy se také dostatečně nevypořádaly s obhajobou obviněných D. Ř. a J. M., pokud namítali, že jejich jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka, když dali na radu JUDr. P. a postupovali podle jeho pokynů. Ani sám JUDr. P. jak vyplývá z jeho shora citované výpovědi nepopíral, že to byly právě jeho rady, které dával obviněným a kterými se tito následně řídili. K tomu je třeba zdůraznit, že jestliže laické osoby se spolehnou na informace advokáta, jako osoby práva znalé, aniž by měly nějaké věrohodné signály, z nichž by mohly dovodit nesprávnost takových informací, nelze u nich zpravidla dovodit úmyslné zavinění ve vztahu k vzniku tvrzené škody na podkladě jejich jednání v právním smyslu. 5 Tdo 848/2010
Zmíním už jen na závěr, co už by v současné době mělo by být součástí kultury právnických osob, speciálně podnikatelských subjektů. Tady cituji dnes už 8 let staré usnesení Vrchního soudu v Praze, které definuje to, co by mělo být naplněno, aby bylo splněno veškeré úsilí, které je možné po právnické osobě požadovat.
Usnesení VS v Praze ze dne 9. 3. 2017 sp. zn. 6 To 7/2017
Za veškeré úsilí, které je možno po právnické osobě spravedlivě požadovat, je třeba považovat naplnění formálních kroků (compliance program apod., s nimiž bude předmětná fyzická osoba ad § 8 odst. 1 TOPO seznámena a na níž bude vynucena jejich akceptace) a současně poctivou prokazatelnou snahu právnické osoby, aby byla přijatá ochranná opatření životaschopná, byla naplňována, vyžadována, kontrolována, vynucována a revidována.
To už je tedy výlet do trestní odpovědnosti právnických osob. Upozorňuji, že jakousi biblí orgánů činných v trestním řízení pro posuzování odpovědnosti právnické osoby je toto, řekl bych, stanovisko nebo tento materiál Nejvyššího státního zastupitelství.
Aplikace § 8 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim
Kontext právnické osoby z pohledu rizikové analýzy. Každému nastavení relevantních opatření musí předcházet důkladná riziková analýza, na základě které organizace identifikuje rizika, kterým je vystavena a nadefinuje obsah a zaměření opatření, která budou způsobilá zabránit spáchání protiprávního činu příslušnými osobami.
- Preventivní účel. Opatření organizace orientovaná na vyloučení, omezení a neutralizaci faktorů vedoucích ke spáchání protiprávního činu, který by měl být právnické osobě přičítán.
- Detekční účel. Opatření organizace orientovaná na zavedení a prosazování faktorů vedoucích k odhalení protiprávního činu, který by měl být právnické osobě přičítán.
- Reakční (represivní) účel. Opatření organizace orientovaná na zavedení a vynucování faktorů vedoucích k postihu protiprávního činu, který by měl být právnické osobě přičítán.
Vše se potom promítá i do posuzování a mělo by se promítnout do toho, jak se chovají právnické osoby i z hlediska toho, aby nebyly stíháni jejich statutáři, protože u právnické osoby stíhání statutárů velmi často znamená i stíhání právnické osoby a škody, které právnické osobě vzniknou. A dokonce bych si dokázal představit zběsilé akcionáře, kteří by ochotně podali společnickou žalobu nebo akcionářskou žalobu podle Zákona o obchodních korporacích a domáhali se náhrady škody proti představenstvu, které sice posléze bylo zproštěno, právnická osoba byla také zproštěna, ale proč to trestní stíhání muselo probíhat, kdyby byli o něco transparentnější, například při výrobě zápisu z jednání představenstva akciové společnosti.
Tento text je přepisem příspěvku předneseného na Kongresu Právní Prostor 2025.
Diskuze k článku ()