Stalking (nebezpečné pronásledování) – část I.

Trestný čin, konkrétně přečin nebezpečného pronásledování byl zaveden do našeho právního řádu s účinností od 1. 1. 2010 novým trestním zákoníkem č. 40/2009 Sb.. Širší veřejnosti je spíše znám pod anglickým pojmem stalking, který původně označoval v řeči lovců stopování a přiblížení se k lovené zvěři. Toto označení ve své podstatě výstižně shrnuje jak záměr pachatele, tak pocity oběti tohoto trestného činu. Od té doby se výklad nebezpečného pronásledování díky četné judikatuře poměrně ustálil a byla vyřešena řada souvisejících otázek, zejména jakým způsobem vymezit hranici závažnosti jednání pachatele, tedy kdy je již na místě posuzovat pronásledování osoby jako trestný čin.

Vzhledem k šíři této problematiky bude pojednání rozděleno do více článků, přičemž v této první části se budu zabývat základním vymezením a některými znaky tohoto trestného činu.

Pojem nebezpečného pronásledování

Přečinu nebezpečného pronásledování se dle ustanovení § 354 trestního zákoníku[1] dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že

a) vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým,

b) vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje,

c) vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje,

d) omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života, nebo

e) zneužije jeho osobních údajů za účelem získání osobního nebo jiného kontaktu,

a tímto jednáním v něm vzbudí důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.

Je možno se setkat také s definicí pojmu stalking, obvykle používané zejména v odborné psychiatrické a psychologické literatuře, dle které se jím rozumí obsesivní fixace známého nebo neznámého pachatele na určitou osobu, kterou pak obtěžuje systematicky a úporně nevyžádanou a nechtěnou pozorností. Pachatel pronásleduje vyhlédnutou oběť dopisy, telefonicky, SMS zprávami či vtíráním do její blízkosti[2].

Zajímavé je zařazení tohoto trestného činu mezi trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných, do podskupiny trestných činů narušujících lidské soužití. Dle zákonodárce je důvodem tohoto zařazení zájem na ochraně nerušeného lidského soužití, což potvrdila i judikatura[3]. Konkrétně je předmětem ochrany tělesná a duševní integrita, osobní svoboda a soukromí každého jedince.

Nebezpečné pronásledování v sobě zahrnuje několik zásadních pojmových znaků, které musí být jednáním pachatele naplněny a k nimž se postupně judikatura vyjadřovala:

1. dlouhodobé pronásledování,
2. prováděné v taxativně vymezených formách jednání,
3. způsobilost jednání vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých[4].