Ovlivnila rekodifikace soukromého práva respektive účinnost občanského zákoníku zásadním způsobem činnost Vrchního státního zastupitelství v Praze?
Civilní předpisy jsou jednoznačně spjaty s trestním právem i přesto, že se to laikům nemusí zdát. Trestní právo, především hmotné a nakonec i procesní, se musí řídit definicemi jednotlivých právních pojmů z práva civilního. Jsou to například instituty vlastnictví a spoluvlastnictví u zajišťování výnosů z trestné činnosti, kde se nelze obejít bez znalosti obchodních korporací a další materie.
V tomto ohledu předpisy nového civilního práva jednoznačně ovlivní práci státních zástupců. Základním krokem je seznámení se všemi těmito předpisy, s postupným vývojem judikatury ve vztahu k NOZ, a v tomto gardu se můžeme dozajista setkávat s nejrůznějšími problémy, jejichž dopad může být právě v právu trestním. Jako jedno z rizik pojímáme například institut svěřenských fondů, který je pro české právo novým a úplně nekoresponduje s předpisy o zajišťování majetku. Svěřenské fondy znají majetek bez vlastníka, s čímž si ve vztahu k trestním předpisům neumíme prozatím poradit.
Vliv na činnost státních zástupců rekodifikace samozřejmě má, a to především na činnost státních zastupitelství na okresní úrovni. Jsou to primárně otázky netrestní působnosti, v rámci níž vstupují do řízení ve věcech veřejného zájmu, tedy do předem vymezených řízení jako je rodičovská zodpovědnost, otázky svéprávnosti a podobné.
Institut svěřenských fondů pojímáte jako jedno z největších rizik občanského zákoníku, a též jste o tomto riziku uvědomila Ministerstvo spravedlnosti. Jak budete postupovat v případě, že tento institut nebude ve strategické novele zrušen?
V této otázce jsem reagovala na výzvu první exnáměstkyně doktorky Marvanové, v níž se dotazovala justičních institucí, které záležitosti by se v oblasti občanského zákoníku měly změnit. Jako jedna z věcí, které jsme uváděli, jako Vrchní státní zastupitelství v Praze, byla i otázka svěřenských fondů s tím, že je nezbytné jejich evidenční strukturu změnit tak, aby se nestaly neprůhledným nástrojem na legalizaci výnosů z trestné činnosti.
Exposlanec a bývalý člen ústavně-právního výboru Stanislav Polčák považuje všechny obavy týkající se svěřenských fondů za zbytečné a to zejména proto, že pokud by byly užity k legalizaci výnosů z trestné činnosti, tak by taková smlouva o převodu majetku byla v prvé řadě neplatná a veškerý majetek také dohledatelný.
My jsme ten institut zanalyzovali a myslíme si, že je tam velké riziko. Pokud se na jedné straně upozorňuje na to, že zde máme neprůhledné vlastnické struktury při získávání veřejných zakázek a činí se všechny možné kroky pro to, aby se všechny postupy ve vztahu k veřejným prostředkům zprůhlednily, tak v nás následně ta velmi volná úprava svěřenských fondů evokuje podobnost s anonymními akciemi respektive s neprůhlednou vlastnickou strukturou.
Vymazání toho institutu je otázkou diskuze, buď tedy jiného nastavení, nebo rozšíření možností dalších institutů.
Jak byste zhodnotila práce probíhající na rekodifikaci trestního řádu?
Pracovní skupiny podílející se na rekodifikaci trestního řádu jsou dvě. První užší skupina, která se podílí na tvorbě samotného textu a druhá širší skupina, na jejíž činnosti se podílím i já. Tato by měla především připomínkovat text, který vzejde z užší pracovní skupiny. V rámci setkání se zatím diskutovaly hlavní zásady a principy, respektive materiál, který je shrnutím budoucí úpravy. Jednalo se o obecné hranice a vymezení toho, na jakých zásadách vybudovat mantinely pro další kodex, který vychází ze dvou předešlých věcných záměrů. Pokud budeme mluvit o novém trestním řádu, tak by měl být skutečně nový a nikoli pouze zmodernizovány některé instituty, které jsou v trestním řádu nyní. Respektive by neměly být odstraněny pouze nejasnosti, které některé instituty provázejí v praxi.
Myslíte si, že je zde reálná možnost trestní řízení urychlit?
Já si myslím, že tu ta možnost je, a to právě odstraněním různých formálních postupů, a možná i zjednodušení některých záležitostí. Mám na mysli taková řešení, kdy se nebude postupovat cestou rozhodnutí, ale například opatřením, nebo zjednodušeným přezkumem ve věci. Tady by mělo být nastaveno, že řízení se odehrává především před soudem a nalézací soud je ten, který hodnotí veškeré důkazy. Soud je místo, kde by se měla především střetávat taktika obou stran. Přípravné řízení by mělo být odformalizováno. Bude třeba učinit i nepopulární změny – některým subjektům ubrat práv a jiným přidat povinnosti.
Jaký je Váš názor na možnost přenášet průběh řízení živě prostřednictvím veřejnoprávních telekomunikačních prostředků?
Já jsem v tomto ohledu velmi zdrženlivá, protože trestní řízení má některé prvky, které posilují kvalitu a hodnotu výpovědi. Představme si situaci, kdy v jednací síni, v průběhu hlavního líčení nemohou být přítomni svědci, kteří budou v budoucnu teprve vypovídat ve věci. Oni nemohou být seznámeni s průběhem řízení, protože právě jejich svědecká výpověď by mohla být nějakým způsobem modifikována dojmem, který si v jednací síni učiní. V situaci, kdy bude soudní proces přenášen sdělovacími prostředky online, se tyto věci absolutně znehodnotí.
Jaký je Váš postoj k začleňování angloamerických institutů do našeho právního řádu? Mám na mysli zejména institut korunního svědka.
Velmi často zaměňujeme institut korunního svědka s naším spolupracujícím obviněným. Svědek je skutečně osoba, která vystupuje v rámci trestního řízení a není proti ní řízení vedeno. To znamená, že je to osoba, která podává pouze svědeckou výpověď a přístup je k ní v angloamerickém či spíše v americkém systému jiný. U nás je spolupracující obviněný osoba, která se podílela na trestném činu. Mantinely jsou zde tak široké, že pokud poskytne skutečně vysoce relevantní informace, které usvědčují ostatní osoby ze spáchání závažné trestné činnosti, tak může soud dokonce upustit od potrestání.
Rozdíl je zde skutečně v procesní pozici. Spolupracující obviněný může být odsouzen, protože uznává svou trestnou činnost. Není však potrestán. Přičemž svědek není ani obviněn, jelikož se u něj otázka viny nerozhoduje.
Domnívám se, že v našem právním systému je institut spolupracujícího obviněného dostatečně definován, a že i pojistky a benefit v podobě možného upuštění od potrestání je dostatečný.
Ministerstvo spravedlnosti chce v souvislosti s možnou podobou zákona o státním zastupitelství zřídit speciální útvar pro vyšetřování závažné korupční činnosti. Byla byste ochotna se v případě zrušení vrchních státních zastupitelství postavit do čela takového útvaru?
Pokud takový útvar vznikne, tak bude stěžejní otázkou jeho působnost. Skutečně nechci předjímat, zda bych se ubírala takovouto úvahou. Je to z mého pohledu hodně předčasné.
Věříte, že takovýto útvar bude mít větší úspěšnost při řešení tzv. velkých kauz než samotné státní zastupitelství?
My si musíme říci, co od takového útvaru očekáváme. Rozhodně to nemůže být úřad, který bude jedinou spásou a postihne celou škálu trestné činnosti. Efektivita těchto útvarů spočívá v tom, že jsou v nich zařazeni úzce specializovaní státní zástupci. Útvar má určité pojistky proti tomu, aby z nich mohli být státní zástupci odvoláni, překládáni, což je na vrchních státních zastupitelstvích možné. Dále můžeme mluvit o ochraně informací. Pokud zřídíte malý útvar, který má své informační systémy, tak tímto způsobem chráníte informace před ostatními, což je velmi podstatné. Trestní věci v rukách státních zástupců jsou v těchto útvarech personálně či skutkově propojeny a nějakým způsobem spolu souvisejí. Úřad, což není obecně obvyklé, musí pracovat jako tým. Kauzy se musí vzájemně diskutovat tak, aby se zjistilo, zda se neprolínají. V tomto vidím sílu takového úřadu.
Na druhou stranu by měl být specializován opravdu na malé množství trestních věcí, které by měl rozkrývat komplexně. S úřadem však nemohou být spojována nereálná očekávání.
Jak se v této souvislosti díváte na spolupráci veřejných žalobců na mezinárodní úrovni? Je tato spolupráce dostatečná?
Myslím si, že spolupráce funguje velmi dobře a naším vstupem do Evropské unie se tato v mnohém posunula. Mezinárodní spolupráce se vyvíjí velmi dynamicky. Máme nový zákon o mezinárodní trestní spolupráci, kde se některé instituty a postupy jasně definovaly. Ale spolupráce s řadou států, povětšinou s našimi sousedy, funguje na formální i neformální bázi. Kdybych měla porovnat tuto situaci z historického hlediska, kdy se posílaly veškeré právní pomoci přes Nejvyšší státní zastupitelství, nebo Ministerstvo spravedlnosti, tak právě zde je obrovský posun.
Jaký je Váš názor na pracovní skupinu Ministerstva spravedlnosti pro obnovení důvěry ve spravedlnost v ČR? Chce tohoto docílit zejména rekodifikací trestního řádu, občanského soudního řádu apod.
Já si myslím, že důvěru ve spravedlnost posiluje každý státní zástupce a soudce v justici svým každodenním jednáním. To je to podstatné. Je to primárně o přístupu každého jednotlivce v systému a jeho každodenní činnosti. Myslím si, že důvěru adresátů, tedy těch, kteří přichází s justicí do kontaktu, je možno posílit jejich dobrou individuální zkušeností, a tím rozhodně nemyslím, že obviněný je spokojený se svým trestem. To po něm nemůžeme ani požadovat. Myslím tím to, že pro adresáta je justice srozumitelná a snaží se nalézat spravedlnost, i když se to vždycky nemusí podařit, protože je to skutečně kategorie velmi složitá. Pro naplnění tohoto předpokladu potřebují jednotlivci přesně předpisy, jako jsou trestní řád, občanský soudní řád, což je potom samozřejmě záležitostí legislativce potažmo Ministerstva spravedlnosti, aby k tomu tyto nástroje přizpůsobil.
Jsou za Vámi nějaké hmatatelné úspěchy, na které jste opravdu pyšná?
Myslím, že toto musí hodnotit jiní. Já jsem si nikdy žádný žebříček úspěchů nestanovovala. Možná se v budoucnu ohlédnu do minulosti a řeknu si, že toto byly ty zlomové okamžiky, které s postupem času mohu hodnotit jako správné.
Diskuze k článku ()