První část článku si můžete přečíst zde.
V praxi se zejména kvůli velice tenké hranici mezi tím, co je a co není považováno za provokaci, jedná o komplikovanou problematiku. Je také třeba rozlišit, zda se jedná o policejní provokaci, nebo o provokaci soukromou osobou, jelikož důsledky jsou pro trestní řízení rozdílné. V následujícím článku se autoři snaží danou problematiku nastínit a pomoci se v ní zorientovat.
Hmotněprávní aspekty policejní provokace
Agenty tedy de facto můžeme rozlišovat tři:
- agenta kontrolora,
- policejního agenta provokatéra a
- soukromého agenta provokatéra.
V případě jejich provokace ke spáchání trestného činu odlišujeme kromě rozdílných procesních důsledků i různé dopady z hlediska hmotného práva. Nepůjde pouze o různé podmínky trestnosti pro samotné agenty, ale i pro vyprovokované osoby.
Jelikož činnost agenta kontrolora je v českém právu povolena, byla navíc v některých případech pro zajištění jeho většího úspěchu při odhalování pachatelů nejzávažnější trestné činnosti zavedena jeho beztrestnost. Ta je upravena v § 312c zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále „tr. zákoník“), v případě účasti agenta kontrolora na činnosti teroristické skupiny a v § 363 tr. zákoníku při účasti na činnosti organizované zločinecké skupiny. Pro oba tyto případy obsahuje § 312c odst. 2 tr. zákoníku taxativní výčet trestných činů, za které nebude agent kontrolor trestně odpovědný, pokud je spáchá s cílem odhalit teroristickou či organizovanou zločineckou skupinu. Vyprovokovaná osoba bude v případě dodržení všech zákonných podmínek ze strany agenta kontrolora trestně odpovědná.
Trestnost policejního agenta provokatéra se bude dle převažujících doktrinálních názorů posuzovat podle obecných ustanovení o účastenství (především ustanovení o návodu, nevylučuje se ale ani organizátorství či pomoc) a půjde o tzv. účastenství na trestném činu sui generis. Pro dovození trestní odpovědnosti agenta je třeba splnit podmínky akcesority účastenství, naváděná osoba se tedy bude muset o trestný čin alespoň pokusit, jinak připadá v úvahu pouze odpovědnost za přípravu. Ta je však trestná jen u zvlášť závažných zločinů, jestliže tak trestní zákoník výslovně stanoví. Může tedy dojít na případy, kdy agent provokatér nebude trestně odpovědný vůbec.[1]
Jak již bylo uvedeno výše, ač soukromá provokace bez pověření státního orgánu zakázána není, nevylučuje to odpovědnost soukromé osoby za případný návod k trestnému činu. Osoba naváděná k trestnému činu totiž neví, že nejde o klasický návod k trestnému činu, ale že se jedná o provokaci. Rozdílem je, že u provokace ze strany příslušníků Policie ČR je možné uvažovat i o spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby ve smyslu § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což u čistě soukromoprávní provokace nepřipadá v úvahu.[3][2]
Jako další otázka pak vyvstává, jak je to se zánikem trestnosti účastenství, pokud by agent včas oznámil trestnou činnost příslušným orgánům v době, kdy nebezpečí ještě mohlo být odstraněno. Odborníci nemají na uvedený postup jednotný názor, autoři se však přiklánějí k tomu, že pokud by u agentů provokatérů bylo možné vyvodit zánik trestnosti účastenství, vedlo by to k absurdním situacím, a to třeba i k tomu, že by se soukromí agenti provokatéři dopouštěli úmyslné iniciace trestných činů za účelem pozdějšího udání osob za ně zodpovědných. Z tohoto důvodu by bylo vhodné např. upravit stávající ustanovení o zániku trestnosti účastenství a výslovně zakotvit, že se uvedené nevztahuje na případy, kdy pachatel trestný čin vyprovokoval.[5][4]
Co se týče trestnosti vyprovokované osoby, je třeba rozlišovat mezi procesními a hmotněprávními aspekty. Jak již bylo uvedeno výše, v případě policejní provokace jsou důkazy získané provokací v trestním řízení absolutně nepřípustné. Dle převažující části odborné veřejnosti to však trestní odpovědnost pachatele bez dalšího nevylučuje, neboť trestná činnost může být prokazována i jinými, legálně získanými důkazy., [7][6] Opačný názor k tomu zaujal Nejvyšší soud v recentním rozhodnutí ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 6 Tdo 793/2022. V rámci obecného shrnutí policejní provokace totiž uzavřel, že pokud soudy dojdou k pozitivnímu závěru o tom, že se jednalo o provokaci, tak vyprovokovaný skutek „nezakládá trestní odpovědnost vyprovokované osoby trestným činem, jehož zákonné znaky by jím – nebýt provokace – byly naplněny“. Jaký vliv bude mít toto rozhodnutí na rozhodovací praxi, prozatím není jasné.
Vodítkem by mohla být již starší judikatura Ústavního soudu, který dne 22. 6. 2000 v řízení pod sp. zn. III. ÚS 597/99 rozhodl nálezem o tom, že ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k nezákonné policejní provokaci, a předchozí rozhodnutí nalézacích soudů zrušil. Případ byl poté nalézacími soudy rozhodován znovu a pachatel byl opět odsouzen. Soudy však tentokrát při rozhodování rozlišovaly, kdy do skutkového děje zasáhla policie nezákonnou provokací a kdy se pachatel dopustil trestného činu před touto provokací. Důkazy získané zákonným postupem tak byly v trestním řízení použitelné, ale důkazy získané policejní provokací nikoli. Autoři se domnívají, že tento postup dodržuje všechny procesní zásady trestního práva o stíhání osob pouze ze zákonných důvodů a právo pachatelů na spravedlivý proces.[8]
V případě policejní provokace je rovněž nutné pamatovat na to, že pokud v průběhu trestního řízení vyvstane pravděpodobnost, že v řízení došlo k nepřípustné provokaci, je úkolem orgánů činných v trestním řízení dokázat, že se tak nestalo.[9]
Závěr
V každém trestním řízení je třeba rozlišovat, zda šlo při zásahu bezpečnostních složek do skutkového děje o dovolenou činnost (tedy použití agenta kontrolora), či o nezákonnou provokaci k trestnému činu. Tu poté rozlišujeme na provokaci policejní a provokaci soukromými osobami.
Je také třeba v každém konkrétním případě posuzovat provokaci nejen z pohledu procesního, ale i z hlediska hmotného práva. Procesní otázky se týkají zejména použitelnosti důkazů získaných agentem provokatérem, kdy tyto důkazy by dle názoru některých odborníků měly být považovány za nepřípustné jak v případě tzv. „státní provokace“, tak i v případě provokace ze strany soukromých osob.
Z pohledu hmotného práva je třeba posuzovat trestní odpovědnost vyprovokované osoby i osoby provokující. Agent provokatér může být trestně odpovědný jako účastník na trestném činu nebo za přípravu trestného činu. Rovněž vyprovokovaná osoba by dle dřívějších názorů odborníků měla být i v případě dovození nepřípustné provokace trestně odpovědná. Nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu však uvádí, že policejní provokace nezakládá trestní odpovědnost vyprovokované osoby.
Je však třeba v každém konkrétním případě skutkový stav posuzovat individuálně, a pokud je to možné, oddělit důkazy získané nezákonnou provokací od důkazů získaných v souladu s právním řádem a základními zásadami trestního řízení. Jenom v takovém případě budou splněny všechny předpoklady právního státu, které zajistí nejen zájem společnosti na odhalování a potrestání pachatelů trestné činnosti, ale i právo na spravedlivý proces pro tyto případné pachatele.
Článek by publikován v Advokátním deníku.
Výjimkou je např. Kratochvíl, který považuje činnost policejního agenta za nepřímé pachatelství a vyprovokovanou osobu za živý nástroj (viz V. Kratochvíl: Policejní provokace „trestného činu“ z pohledu právního a ústavněprávního, Trestní právo č. 10/2001). Autoři však s tímto konceptem nesouhlasí, jelikož považují vyprovokovaného za trestně odpovědnou osobu, a nikoli za živý nástroj, z tohoto důvodu se tímto konceptem blíže nezabývají.[1]
V. Pelc: Problematika agenta provokatéra v trestním právu, in P. Šturma a kol.: Konference SVOČ doktorských studentů v oboru právo a právní věda, Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, Praha 2012, str. 49-51.[2]
To dovozuje právě např. Kratochvíl (viz op. cit. sub 14).[3]
Je možné se inspirovat např. § 64 odst. 2 zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, který stanovil u zániku účinné lítosti, že: „Oznámením trestného činu nezanikne však trestnost toho, kdo trestný čin nastrojil nebo k němu navedl proto, aby dal podnět k trestnímu stíhání jiné osoby.“[4]
J. Jelínek: Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část, 7. akt. a dopl. vyd., Leges, Praha 2019, str. 332-333.[5]
Odpůrcem této teorie je již např. výše zmiňovaný Kratochvíl či Cimr, který považuje jednání vyprovokované osoby nikoli za trestný čin, ale za čin jinak trestný.[6]
V. Pelc: Problematika agenta provokatéra v trestním právu, in P. Šturma a kol.: Konference SVOČ doktorských studentů v oboru právo a právní věda, Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, Praha 2012,str. 53-54.[7]
Konkrétně usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02.[8]
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 6. 1998, Teixeira de Castro proti Portugalsku, č. 25829/94.[9]
Diskuze k článku ()