Provokace v trestním právu - část II.

Nejen díky kauze Dozimetr rezonuje ve společnosti téma týkající se provokace k trestnému činu, a to nikoli pouze provokace ze strany bezpečnostních složek, ale i provokace soukromými osobami, jednajícími např. na popud policejního orgánu.

Advokát / Partner, ROWAN LEGAL, advokátní kancelář s.r.o.
DJ
koncipientka; ROWAN LEGAL, advokátní kancelář s.r.o.
Foto: Fotolia

První část článku si můžete přečíst zde.

V praxi se zejména kvůli velice tenké hranici mezi tím, co je a co není považováno za provokaci, jedná o komplikovanou problematiku. Je také třeba rozlišit, zda se jedná o policejní provokaci, nebo o provokaci soukromou osobou, jelikož důsledky jsou pro trestní řízení rozdílné. V následujícím článku se autoři snaží danou problematiku nastínit a pomoci se v ní zorientovat.

Hmotněprávní aspekty policejní provokace 

Agenty tedy de facto můžeme rozlišovat tři:

  • agenta kontrolora,
  • policejního agenta provokatéra a
  • soukromého agenta provokatéra.

V případě jejich provokace ke spáchání trestného činu odlišujeme kromě rozdílných procesních důsledků i různé dopady z hlediska hmotného práva. Nepůjde pouze o různé podmínky trestnosti pro samotné agenty, ale i pro vyprovokované osoby.

Jelikož činnost agenta kontrolora je v českém právu povolena, byla navíc v některých případech pro zajištění jeho většího úspěchu při odhalování pachatelů nejzávažnější trestné činnosti zavedena jeho beztrestnost. Ta je upravena v § 312c zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále „tr. zákoník“), v případě účasti agenta kontrolora na činnosti teroristické skupiny a v § 363 tr. zákoníku při účasti na činnosti organizované zločinecké skupiny. Pro oba tyto případy obsahuje § 312c odst. 2 tr. zákoníku taxativní výčet trestných činů, za které nebude agent kontrolor trestně odpovědný, pokud je spáchá s cílem odhalit teroristickou či organizovanou zločineckou skupinu. Vyprovokovaná osoba bude v případě dodržení všech zákonných podmínek ze strany agenta kontrolora trestně odpovědná.

Trestnost policejního agenta provokatéra se bude dle převažujících doktrinálních názorů[1] posuzovat podle obecných ustanovení o účastenství (především ustanovení o návodu, nevylučuje se ale ani organizátorství či pomoc) a půjde o tzv. účastenství na trestném činu sui generis. Pro dovození trestní odpovědnosti agenta je třeba splnit podmínky akcesority účastenství, naváděná osoba se tedy bude muset o trestný čin alespoň pokusit, jinak připadá v úvahu pouze odpovědnost za přípravu. Ta je však trestná jen u zvlášť závažných zločinů, jestliže tak trestní zákoník výslovně stanoví. Může tedy dojít na případy, kdy agent provokatér nebude trestně odpovědný vůbec.

Jak již bylo uvedeno výše, ač soukromá provokace bez pověření státního orgánu zakázána není, nevylučuje to odpovědnost soukromé osoby za případný návod k trestnému činu. Osoba naváděná k trestnému činu totiž neví, že nejde o klasický návod k trestnému činu, ale že se jedná o provokaci.[2] Rozdílem je, že u provokace ze strany příslušníků Policie ČR je možné uvažovat i o spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby ve smyslu § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což u čistě soukromoprávní provokace nepřipadá v úvahu.[3]

Jako další otázka pak vyvstává, jak je to se zánikem trestnosti účastenství, pokud by agent včas oznámil trestnou činnost příslušným orgánům v době, kdy nebezpečí ještě mohlo být odstraněno. Odborníci nemají na uvedený postup jednotný názor, autoři se však přiklánějí k tomu, že pokud by u agentů provokatérů bylo možné vyvodit zánik trestnosti účastenství, vedlo by to k absurdním situacím, a to třeba i k tomu, že by se soukromí agenti provokatéři dopouštěli úmyslné iniciace trestných činů za účelem pozdějšího udání osob za ně zodpovědných. Z tohoto důvodu by bylo vhodné např. upravit stávající ustanovení o zániku trestnosti účastenství a výslovně zakotvit, že se uvedené nevztahuje na případy, kdy pachatel trestný čin vyprovokoval.[4][5]

Co se týče trestnosti vyprovokované osoby, je třeba rozlišovat mezi procesními a hmotněprávními aspekty. Jak již bylo uvedeno výše, v případě policejní provokace jsou důkazy získané provokací v trestním řízení absolutně nepřípustné. Dle převažující části odborné veřejnosti to však trestní odpovědnost pachatele bez dalšího nevylučuje, neboť trestná činnost může být prokazována i jinými, legálně získanými důkazy.[6],[7]  Opačný názor k tomu zaujal Nejvyšší soud v recentním rozhodnutí ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 6 Tdo 793/2022. V rámci obecného shrnutí policejní provokace totiž uzavřel, že pokud soudy dojdou k pozitivnímu závěru o tom, že se jednalo o provokaci, tak vyprovokovaný skutek „nezakládá trestní odpovědnost vyprovokované osoby trestným činem, jehož zákonné znaky by jím – nebýt provokace – byly naplněny“. Jaký vliv bude mít toto rozhodnutí na rozhodovací praxi, prozatím není jasné.

Vodítkem by mohla být již starší judikatura Ústavního soudu, který dne 22. 6. 2000 v řízení pod sp. zn. III. ÚS 597/99 rozhodl nálezem o tom, že ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k nezákonné policejní provokaci, a předchozí rozhodnutí nalézacích soudů zrušil. Případ byl poté nalézacími soudy rozhodován znovu[8] a pachatel byl opět odsouzen. Soudy však tentokrát při rozhodování rozlišovaly, kdy do skutkového děje zasáhla policie nezákonnou provokací a kdy se pachatel dopustil trestného činu před touto provokací. Důkazy získané zákonným postupem tak byly v trestním řízení použitelné, ale důkazy získané policejní provokací nikoli. Autoři se domnívají, že tento postup dodržuje všechny procesní zásady trestního práva o stíhání osob pouze ze zákonných důvodů a právo pachatelů na spravedlivý proces.

V případě policejní provokace je rovněž nutné pamatovat na to, že pokud v průběhu trestního řízení vyvstane pravděpodobnost, že v řízení došlo k nepřípustné provokaci, je úkolem orgánů činných v trestním řízení dokázat, že se tak nestalo.[9]

Závěr

V každém trestním řízení je třeba rozlišovat, zda šlo při zásahu bezpečnostních složek do skutkového děje o dovolenou činnost (tedy použití agenta kontrolora), či o nezákonnou provokaci k trestnému činu. Tu poté rozlišujeme na provokaci policejní a provokaci soukromými osobami.

Je také třeba v každém konkrétním případě posuzovat provokaci nejen z pohledu procesního, ale i z hlediska hmotného práva. Procesní otázky se týkají zejména použitelnosti důkazů získaných agentem provokatérem, kdy tyto důkazy by dle názoru některých odborníků měly být považovány za nepřípustné jak v případě tzv. „státní provokace“, tak i v případě provokace ze strany soukromých osob.

Z pohledu hmotného práva je třeba posuzovat trestní odpovědnost vyprovokované osoby i osoby provokující. Agent provokatér může být trestně odpovědný jako účastník na trestném činu nebo za přípravu trestného činu. Rovněž vyprovokovaná osoba by dle dřívějších názorů odborníků měla být i v případě dovození nepřípustné provokace trestně odpovědná. Nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu však uvádí, že policejní provokace nezakládá trestní odpovědnost vyprovokované osoby.

Je však třeba v každém konkrétním případě skutkový stav posuzovat individuálně, a pokud je to možné, oddělit důkazy získané nezákonnou provokací od důkazů získaných v souladu s právním řádem a základními zásadami trestního řízení. Jenom v takovém případě budou splněny všechny předpoklady právního státu, které zajistí nejen zájem společnosti na odhalování a potrestání pachatelů trestné činnosti, ale i právo na spravedlivý proces pro tyto případné pachatele.

Článek by publikován v Advokátním deníku.


[1] Výjimkou je např. Kratochvíl, který považuje činnost policejního agenta za nepřímé pachatelství a vyprovokovanou osobu za živý nástroj (viz V. Kratochvíl: Policejní provokace „trestného činu“ z pohledu právního a ústavněprávního, Trestní právo č. 10/2001). Autoři však s tímto konceptem nesouhlasí, jelikož považují vyprovokovaného za trestně odpovědnou osobu, a nikoli za živý nástroj, z tohoto důvodu se tímto konceptem blíže nezabývají.

[2] V. Pelc: Problematika agenta provokatéra v trestním právu, in P. Šturma a kol.: Konference SVOČ doktorských studentů v oboru právo a právní věda, Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, Praha 2012, str. 49-51.

[3] To dovozuje právě např. Kratochvíl (viz op. cit. sub 14).

[4] Je možné se inspirovat např. § 64 odst. 2 zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, který stanovil u zániku účinné lítosti, že: „Oznámením trestného činu nezanikne však trestnost toho, kdo trestný čin nastrojil nebo k němu navedl proto, aby dal podnět k trestnímu stíhání jiné osoby.“

[5] J. Jelínek: Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část, 7. akt. a dopl. vyd., Leges, Praha 2019, str. 332-333.

[6] Odpůrcem této teorie je již např. výše zmiňovaný Kratochvíl či Cimr, který považuje jednání vyprovokované osoby nikoli za trestný čin, ale za čin jinak trestný.

[7] V. Pelc: Problematika agenta provokatéra v trestním právu, in P. Šturma a kol.: Konference SVOČ doktorských studentů v oboru právo a právní věda, Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, Praha 2012,str. 53-54.

[8] Konkrétně usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02.

[9] Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 6. 1998, Teixeira de Castro proti Portugalsku, č. 25829/94.

 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články