Přerušení trestního stíhání právnické osoby na žádost České národní banky

Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob (dále jen "ZTOPO")[1] jako speciální právní předpis formuluje několik modifikací a specialit, které jsou pro svou povahu typické a aplikovatelné ve vztahu k právnickým osobám. Jednou z těchto zvláštností je i možnost přerušení trestního stíhání na základě žádosti České národní banky podle § 33a ZTOPO, a to za podmínky, je‑li to zapotřebí pro zajištění účinného uplatnění opatření k řešení krize nebo opatření včasného zásahu uloženého podle zákona upravujícího ozdravné postupy a řešení krize na finančním trhu.

Uvedené ustanovení bylo do ZTOPO zakotveno na základě směrnice EU, známé pod zkratkou BRRD, respektive i zákona č. 374/2015 Sb., o ozdravných postupech a řešení krize na finančním trhu (dále jen „ZOPFT“). Jejich hlavním cílem je zajistit harmonizaci řešení selhání bank, družstevních záložen a obchodníků s cennými papíry a dalších vymezených osob a vytvořit účinné nástroje, které mají zaručit, aby náklady na selhání takové instituce nesli zejména její akcionáři a věřitelé, avšak nikoli daňoví poplatníci. Pro tento účel tak byly zavedeny i preventivní postupy a instituty, které se vztahují k době před vznikem samotné krize. Celkově pak jde o součást projektu tzv. bankovní unie.[2]

A právě v rámci ZOPFT lze nalézt ekvivalent k § 33a ZTOPO. Podle § 82 písm. e) ZPOFT totiž Česká národní banka může požádat soud o přerušení řízení, ve kterém je povinná osoba účastníkem, nebo o přerušení trestního stíhání, které je vedeno proti právnické osobě, a navrhnout dobu přerušení řízení. Pouhým jazykovým výkladem lze dospět k závěru, že citované ustanovení ZPOFT se podobá § 33a ZTOPO, avšak na rozdíl od ZTOPO vkládá České národní bance příležitost navrhnout dobu přerušení řízení. Můžeme však vést spory o tom, jestli může Česká národní banka dle znění ZPOFT požádat o přerušení trestního stíhání pouze soud či i jiný příslušný orgán činný v trestním řízení v jeho aktuální fázi.

Zákonodárcem zvolená formulace „může“ v § 33a ZTOPO značí fakultativní postup příslušných orgánů při rozhodování o předmětné žádosti. I přesto zde nelze odhlížet od skutečnosti, že zákonodárce i na základě legislativy EU odlišil postupy při trestním řízení vedeném proti určitým právnickým osobám, typicky bankám. Nabízela by se tak otázka, zdali je tato právní úprava v souladu se zásadou rovnosti, a to nejen ve vztahu mezi fyzickými a právnickým osobami, ale i mezi právnickými osobami samotnými, jako je tomu i u některých dalších ustanovení ZTOPO.[3]

Ovšem, nelze hledat rozdíly mezi fyzickými a právnickými osobami v případech, kdy pominou důvody k přerušení trestního stíhání, poněvadž i v tomto uvedeném případě nelze opomenout povinnost pokračovat a dokončit takové trestní stíhání.[4] Uvedené vyplývá i ze základních zásad trestního řízení, ze zásady oficiality a legality, nakonec ale i z práva obviněného na spravedlivý proces, neboť i on má právo na to, aby bylo o jeho trestní věci v přiměřené lhůtě rozhodnuto, přičemž takovým rozhodnutím není rozhodnutí o přerušení trestního stíhání, jež nelze z tohoto hlediska považovat za meritorní, ale toliko za mezitímní, jak uvádí Nejvyšší státní zastupitelství ve svém stanovisku ke srovnatelnému postupu státního zastupitelství po předání trestního stíhání obviněného do ciziny.[5] I proto se zde nejedná pouze o jakési dobrodiní zákonodárce, ale spíše o eventuální odlišení postupu při trestním stíhání některých právnických osob od osob ostatních.

Závěrem by se jevilo jako vhodné zabývat se konkrétními případy, ve kterých byla výše citovaná ustanovení ZTOPO a ZOPFT aplikována v praxi. Avšak, jak plyne z informací uvedených na internetových stránkách České národní banky, výše uvedené instituty nebyly doposud použity.[6] Je tedy otázkou do budoucna, v jakých konkrétních situacích a za jakých podmínek se k uplatnění kompetencí svěřených České národní bance výše uvedenými právními předpisy tato instituce odhodlá.