Povinnost oznámit / překazit trestný čin

Právní úprava povinnosti týkající se trestných činů jiných osob vychází ze snahy potlačovat zločinnost a bojovat s kriminalitou. Nastavení odpovídá tomu, že postižení při neoznámení/nepřekažení se týká jen vybraných trestných činů, z hlediska společnosti těch nejzávažnějších, kde je vysoký zájem na jejich odhalování a postihování pachatelů. 

Podle tohoto kritéria je třeba rozlišovat tři kategorie trestných činů:

• Trestné činy, které se již staly a u kterých je povinnost je oznámit. Tyto jsou nejzávažnější, proto existuje zájem na odhalení a potrestání pachatele, i když jde o minulost a pro případnou oběť se nic nezmění.
• Trestné činy, které trvají nebo se připravují a u kterých je povinnost je překazit. Tyto jsou natolik závažné tak, aby existoval zájem na jejich potlačení, avšak již není nezbytné je odhalovat, pokud se již staly. 
• Trestné činy, u kterých není povinnost ani oznámit, ani překazit, jde o trestné činy méně závažné.

Na tomto místě upozorním na jeden z častých omylů, kdy v praxi není dostatečně rozlišována povinnost oznámit a povinnost překazit, přičemž ve skutečnosti je to významný rozdíl, se značným dopadem pro oběti. Dále u někoho přetrvává nesprávné přesvědčení ohledně výčtu trestných činů, které je třeba oznámit/přerušit, kdy bývá názor o povinnosti reagovat na trestné činy, kde to není nutné.

Povinnost oznámit spáchaný trestný čin

Povinnost oznámit trestný čin má v souladu s § 368 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TZ“) ten, kdo se hodnověrným způsobem dozví, že někdo spáchal některý z vymezených trestných činů. Povinnost nastupuje v případě spáchaných trestných činů, kdy jednání již netrvá. Postačí vědomí o spáchání trestného činu, není nutná i znalost pachatele. 

Povinnost oznámit trestný čin je jedním z průlomů do povinnosti mlčenlivosti, je tak nutno trestné činy dle § 368 TZ oznamovat i v případě zákonné mlčenlivosti, čehož si nejsou všechny příslušné profese vždy vědomy. Jedinou výjimkou mají

• advokáti a jejich zaměstnanci, kteří se dozví o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem advokacie nebo právní praxe, 
• duchovní registrované církve a náboženské společnosti s oprávněním k výkonu zvláštních práv, dozví-li se o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo obdobného práva, 
• ve vztahu k obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 TZ (jde o nedobrovolnou prostituci dospělých osob) a zbavení osobní svobody dle § 170 TZ má výjimku také osoba poskytující pomoc obětem trestných činů

Povinnost zahrnuje oznámení trestného činu státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, a to bez odkladu, tedy při nejbližší možné příležitosti. Zde je výklad zcela jednotný, oznámení má proběhnout v okamžiku, kdy je to fakticky proveditelné, typicky v okamžiku, kdy se osoba dostane k telefonu. 

V praxi může být složité posouzení toho, zda bylo zjištění dosaženo „hodnověrným způsobem“. Toto je nutné posuzovat podle okolností daného případu. U vlastního pozorování je možno vycházet z pozorovaného děje, či přímo vnímaných skutečností. V případě nepřímého sdělení, typicky při sdělení oběti, je třeba posuzovat důvěryhodnost zdroje, formu a obsah informace, rovněž také okolnosti a podmínky, za kterých byly informace získány. 

Trestný čin neoznámení trestného činu musí být spáchán ve formě úmyslu, a to i ve formě nepřímého úmyslu, kdy pachatel věděl, že má oznámit, a byl s tím srozuměn. Naopak trestní odpovědnost nenastupuje v případě nedbalosti, ať již v případě vědomé nedbalosti, kdy pachatel věděl, že by měl oznámit, ale spoléhal bez přiměřených důvodů na to, že nemusí, nebo v případě nevědomé nedbalosti, kdy pachatel nevěděl, že by měl oznámit, ač to vědět mohl a měl. V některých případech může nastupovat i úvaha o skutkovém omylu, který vylučuje úmyslné zavinění. 

Trestné není, pokud by osoba oznámením uvedla v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání sebe nebo osobu blízkou.[1]

V § 368 odst. 1 TZ je obsažen souhrnný výčet trestných činů, které je povinnost oznámit. Tento seznam se mění a je obsáhlý, takže by bylo velmi obtížné si jej pamatovat. V případě pochybností je nejlepší se podívat na aktuální znění § 368 odst. 1 TZ. Pro získání představy v rámci tohoto článku však uvádím skupiny trestných činů a v rámci nich jejich výčet (či shrnující popis) s poznámkou, které činy tam naopak nespadají, ač se to někteří nesprávně domnívají: 

• Trestné činy proti životu a zdraví: vražda, těžké ublížení na zdraví, mučení a jiné nelidské a kruté zacházení (nikoli zabití, ublížení na zdraví z omluvitelné pohnuty nebo z nedbalosti, ani neposkytnutí pomoci)
• Trestné činy proti svobodě: obchodování s lidmi, zbavení osobní svobody, braní rukojmí
• Trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti: zneužití dítěte k výrobě pornografie (nikoli již znásilnění, ani pohlavní zneužití apod.)
• Trestné činy proti rodině a dětem: týrání svěřené osoby (nikoli týrání osoby žijící ve společném obydlí)
• Trestné činy proti majetku: žádné
• Trestné činy hospodářské: zde je výčet obsáhlejší, jde převážně o trestné činy proti platebním prostředkům a měně a trestné činy proti oběhu zboží s cizinou
• Trestné činy obecně nebezpečné: i zde je výčet obsáhlejší, z častějších trestných činů je možno zdůraznit obecné ohrožení
• Trestné činy proti České republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci: i zde je výčet obsáhlejší, jde převážně o trestné činy související s terorismem
• Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných: přijetí úplatku a podplacení, u kterých obecné povědomí o oznamovací povinnosti u těchto trestných činů spíše chybí
• Trestné činy proti lidskosti, míru a válečné trestné činy – zde výčet neuvádím, jde o trestné činy mimo běžnou praxi

Trestem za neoznámení trestného činu je odnětí svobody až na tři léta (případně mírnější u trestných činů s mírnějším trestem).

Povinnost překazit trvající nebo připravovaný trestný čin

Povinnost překazit trestný čin má v souladu s § 367 TZ ten, kdo se hodnověrným způsobem dozví, že někdo připravuje nebo páchá některý z vymezených trestných činů. I zde platí, že povinnost překazit trestný čin je jedním z průlomů do povinnosti mlčenlivosti a je tak povinné překazit trestné činy uvedené v § 367 odst. 1 TZ i v případě zákonné mlčenlivosti. Výše uvedené výjimky týkající se povinnosti oznámit trestný čin v tomto případě neplatí, povinnost překazit se tak vztahuje i na advokáty, duchovní a osoby poskytující pomoc obětem. 

Výklad ohledně zavinění a případného skutkového omylu platí obdobně i v tomto případě, odkazuji na text u povinnosti oznámení výše.

Povinnost překazit je možné splnit více způsoby. Nejčastějším a obvykle nejjednodušším způsobem je včasné oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Není nutné, aby šlo o věcně a místně příslušný orgán, může jít o orgán v jiném místě, např. s ohledem na dostupnost. V některých případech ale může být povinnost překazit splněna i jiným jednáním, které je způsobilé zabránit spáchání, dokončení nebo jeho další trestného činu (např. působení na pachatele, zajištění ochrany oběti).

Na tomto místě je nutné upozornit, že pokud je u trestného činu povinnost oznámit i překazit (tj. je ve výčtu § 367 i § 368 TZ), tak nepostačí překažení jiným jednáním a je nutné trestný čin oznámit bez ohledu na zvolený způsob překažení. 

Za situace, kdy jednání pachatele probíhá nebo hrozí v budoucnu, je možno zabránit škodlivému následku, nebo jej zmírnit. Výčet trestných činů, které je nutno překazit, je proto širší, než výčet trestných činů, které je nutno oznámit. 

Ohledně výčtu trestných činů, který se týká povinnost překazit platí totéž, co výše – je obtížné si je pamatovat. Při potřebě je tak vhodné zkontrolovat příslušné ustanovení, v tomto případě § 367 odst. 1 TZ. Pro získání představy i zde uvádím skupiny trestných činů a v rámci nich jejich výčet (či shrnující popis), tento výčet byl v oblasti trestných činu v sexuální oblasti značně rozšířen novelou trestního zákoníku. Opět doplňuji i poznámky, které činy tam naopak nespadají a pro přehlednost jsou kurzívou označeny trestné činy, u kterých není oznamovací povinnost:

• Trestné činy proti životu a zdraví: vražda, zabití, těžké ublížení na zdraví, mučení a jiné nelidské a kruté zacházení, nedovolené přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy, neoprávněné odebrání tkání a orgánů (nikoli ublížení na zdraví z omluvitelné pohnuty nebo z nedbalosti, ani neposkytnutí pomoci)
• Trestné činy proti svobodě: obchodování s lidmi, zbavení osobní svobody, zavlečení (kvalifikovaná podoba odst. 2 a 3), loupež, braní rukojmí, vydírání(kvalifikovaná podoba odst. 3 a 4), neoprávněnénakládání s osobními údaji(kvalifikovaná podoba odst. 3 a 4) 
• Trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti (zde je aktuálně výčet širší po novele): znásilnění, sexuální útok, sexuální nátlak, pohlavní zneužití, zneužití dítěte k výrobě pornografie (nikoli již znásilnění, ani pohlavní zneužití apod.)
• Trestné činy proti rodině a dětem: týrání svěřené osoby (avšak nikoli týrání osoby žijící ve společném obydlí)
• Trestné činy proti majetku: na rozdíl od oznamovací povinnosti zde je výčet poměrně obsáhlý, ale jde o kvalifikované podoby trestných činů, obvykle se znakem vysoké škody nebo poměrně obsáhlý rámci organizované skupiny
• Trestné činy hospodářské: zde je výčet obsáhlejší, jde převážně o trestné činy proti platebním prostředkům a měně a trestné činy proti oběhu zboží s cizinou, stejně jako v případě oznamovací povinnosti
• Trestné činy obecně nebezpečné: i zde je výčet obsáhlejší, z častějších trestných činů je možno zdůraznit obecné ohrožení a nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
• Trestné činy proti České republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci: i zde je výčet obsáhlejší, jde převážně o trestné činy související s terorismem
• Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných: násilí proti orgánu veřejné moci(kvalifikovaná podoba odst. 3 a 4), násilí proti úřední osobě(kvalifikovaná podoba odst. 3 a 4), přijetí úplatku a podplacení, násilné překročení státní hranice (kvalifikovaná podoba odst. 2 a 3), organizování a umožnění nedovolené překročení státní hranice (kvalifikovaná podoba odst. 4), vzpoura vězňů
• Vojenské trestné činy, trestné činy proti lidskosti, míru a válečné trestné činy – zde výčet neuvádím, jde o trestné činy mimo běžnou praxi

Nepřekažení není trestné, pokud by osoba překažením uvedla v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání sebe nebo osobu blízkou[2] a dále v případě, že by osoba nemohla trestný čin překazit bez značných nesnází (např. limitující podmínky kvůli zdravotnímu stavu, absence prostředků k zákroku). Odborná literatura zmiňuje, že trestnost by neměla nastat při neúspěšné snaze překazit (např. pro volbu nevhodných prostředků).

U trestu za nepřekažení trestného činu platí totéž, co výše u neoznámení, tedy odnětí svobody až na tři léta (mírnější u trestných činů s mírnějším trestem). Osobně mám za to, že by u nepřekažení trestného činu měla být vyšší trestní sazba, neboť jde o jednání s výrazně vyšší společenskou škodlivostí. Ve chvíli, kdy lze odvrátit nebo zmínit následek trestního jednání, je pro společnost důležitější, aby osoba s vědomím o páchání trestné činnosti situaci řešila. 

Závěr

Jak je z výše uvedeného patrné, v případě zjištění o trestné činnosti je třeba pečlivě rozlišovat jednotlivé kategorie trestných činů a podle toho volit odpovídající postup. Osoba bez zákonné povinnosti mlčenlivosti má tuto otázku jednodušší v případě, že chce trestný čin oznámit, neboť tomuto jejímu postupu samozřejmě nestojí nic v cestě. Jiná je však situace u osoby, která zákonnou povinnost mlčenlivosti má a musí tedy zvažovat, zda je tato prolomena či nikoli. U advokáta a duchovního to platí i s nutností dbát na existenci povinnosti překazit, avšak neexistenci povinnosti oznámit trestný čin.

 

---

[1] Osobou blízkou se rozumí příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec, manžel a partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní (viz § 125 TZ).

[2] Osobou blízkou se rozumí příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec, manžel a partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní (viz § 125 TZ).