Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“), obsahuje ustanovení o dovolání v § 265a a násl. Výčet dovolacích důvodů je upraven v § 265b odst. 1 trestního řádu. Aby mohlo být dovolání úspěšné, musí být opřeno o jeden z těchto důvodů. Jedinou výjimkou je případ, kdy je uložen trest odnětí svobody na doživotí. V takovém případě lze podat dovolání vždy.[1] Zákonodárce zde zohledňuje extrémní povahu tohoto trestu a posiluje pozici dovolatele tím, že nemusí být naplněn některý z dovolacích důvodů dle § 265b odst. 1 trestního řádu.
V některých případech však může dojít k tomu, že dovolatel namítá porušení svých základních práv, které ovšem zdánlivě nespadá pod žádnou situaci předvídanou v § 265b odst. 1 trestního řádu. Zákon v takovém případě ukládá, aby dovolání bylo odmítnuto.[2] Nejvyšší soud takto také postupuje, přičemž má někdy tendenci vykládat dovolací důvody restriktivním způsobem.
Ústavním soudem je uvedená praxe kritizována s poukazem na skutečnost, že námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem aplikovaného výkladu trestního řádu, nemůže obstát, neboť i pro Nejvyšší soud jsou závaznými kompetenčními normami čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Ústavní soud k tomu uvedl: „Přezkumný rámec nelze vymezit tak, že bude omezeno základní právo na přístup k soudu pro dovolatele, který jinak v celém řízení střežil svá práva náležitým procesním postupem, avšak přesto, a to jen v důsledku pochybení soudů nižších stupňů, došlo k zásahu do jeho základního práva. Stejně tak musí výklad dovolacích důvodů respektovat ústavní příkaz rovnosti účastníků řízení, zakotvený mj. v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny. Jsou-li ve hře základní práva, musí být ochránitelná cestou všech opravných prostředků. Výklad dovolacích důvodů, který a priori odhlíží od procesních vad řízení, jehož výsledek posuzuje a odmítá se jimi zabývat bez ohledu na jejich závažnost, staví postup Nejvyššího soudu mimo ústavní rámec.“[3]
Ústavní soud opakovaně shledal vážné porušení práva na spravedlivý proces ve věcech, kde jej Nejvyšší soud při přezkumu v rámci dovolacího řízení nenalezl.[4] Ústavní soud např. konstatoval protiústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl porušení zákazu reformationis in peius podřadit pod některý z dovolacích důvodů, s tím, že Nejvyšší soud tímto vybočil z mezí spravedlivého procesu.[5] V judikatuře Ústavního soudu lze nalézt i další příklady.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a je proto legitimní, aby byla možnost jeho využití omezená. Tomuto odpovídá skutečnost, že dovolací důvody lze obecně charakterizovat jako „kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího“.[6] Je zde tedy výrazný rozdíl oproti odvolání jakožto řádnému opravnému prostředku, jehož použitelnost je daleko širší.[7]
Na druhou stranu porušení základních práv dovolatele v řízení u nižších soudů lze považovat za nejzávažnější možnou vadu, která by měla být Nejvyšším soudem zohledněna. Pokud trestní řád umožňuje podat dovolání mimo dovolací důvody dle § 265b odst. 1 trestního řádu v případě uložení nejpřísnějšího trestu (trest odnětí svobody na doživotí), lze považovat za odpovídající, aby byla tato možnost otevřena i v případě protiústavních vad zatěžujících rozhodnutí nižších soudů, i kdyby tyto vady v určitém případě formálně nespadaly pod výčet dovolacích důvodů. Má-li Nejvyšší soud poskytovat dovolateli zvláštní ochranu v případě nejtěžšího trestu, měl by ji poskytovat i v případě nejzávažnějšího zásahu do jeho práv v průběhu trestního řízení.
Tvrdí-li dovolatel porušení svých základních práv a jeho dovolání je Nejvyšším soudem odmítnuto, může se domáhat nápravy ústavní stížností. V případě, že k zásahu do jeho základních práv skutečně došlo, Ústavní soud příslušná rozhodnutí (včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu) zruší. Dovolatel však v důsledku postupu Nejvyššího soudu musí setrvávat delší dobu v nejistotě, navíc může být v době rozhodování o jeho ústavní stížnosti již omezen na svobodě v důsledku výkonu trestu. Zejména v těchto případech by měl Nejvyšší soud ochranu základních práv dovolateli poskytnout – jednak by měl napravit jejich porušení v předcházejícím řízení a jednak by měl zabránit dalšímu zásahu, který je výkonem trestu (bylo-li o něm rozhodnuto pochybením soudu) způsoben.
Namítne-li dovolatel porušení svých základních práv, Nejvyšší soud by měl jeho dovolání věcně přezkoumat, i když námitka obsahově na první pohled nespadá pod žádný z dovolacích důvodů dle § 265b odst. 1 trestního řádu. Jako cesta se nabízí primárně extenzivní výklad dovolacích důvodů již zakotvených v § 265b odst. 1 trestního řádu. V této souvislosti je nejvíce používán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který se nabízí zejména s ohledem na svoji relativně obecnou formulaci, podle které lze dovolání podat, pokud „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“. I zde ovšem mohou formálně ztroskotat některé námitky dovolatelů, neboť uvedený důvod se vztahuje dle svého znění pouze na nesprávné právní posouzení hmotně právního charakteru. Text trestního řádu tedy při striktně gramatickém výkladu neumožňuje účinně namítat pochybení nižších soudů mající svůj původ v procesním právu.
Nicméně i zde existuje určitá cesta, jak ukazuje judikatura Nejvyššího soudu, resp. senátu 3 Tdo, který v některých rozhodnutích použil extenzivní výklad dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, když vyslovil: „Zásadní procesní pochybení, která v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítl dovolatel, je třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit v tom směru, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného skutku. Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i takové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.“[8] V dalším rozhodnutí podobně uvedl: „Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze interpretovat natolik striktně, aby pod ním nemohly být uplatněny i námitky procesního charakteru. Musí se však jednat o takové procesní námitky, jež by mohly mít vliv na následné správné právní posouzení skutku nebo na jiné hmotněprávní posouzení.“[9] Na uvedená rozhodnutí navázal i později.[10]
Výše popsaný postup lze jen přivítat. Ústavně konformním výkladem existujícího textu trestního řádu je zde dosaženo ochrany základních práv dovolatele. Obdobný výklad (a to nejen v souvislosti se zmíněným dovolacím důvodem dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu) by měl být používán ve všech případech, kdy se jedná o porušení základních práv dovolatele. Ke „kreativnímu“ postupu aplikace práva tam, kde je toho ze závažných důvodů třeba, ostatně vyzývá ve své judikatuře i Ústavní soud.[11]
[1] § 265b odst. 2 trestního řádu
[2] § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu
[3] Nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04
[4] Nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/2005
[5] Nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 304/2004
[6] Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, komentář k § 265b trestního řádu
[7] Viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, komentář k § 249 trestního řádu: „Ustanovení § 249 odst. 1 vymezuje základní obsahové náležitosti pro odůvodnění odvolání. Jinak ovšem trestní řád výslovně nestanoví důvody odvolání ani nevymezuje a neomezuje jejich okruh. Oprávněná osoba tedy může zásadně napadat rozsudek z jakýchkoli důvodů, které považuje ze svého hlediska za významné a způsobilé přesvědčit odvolací soud o nezákonnosti, neodůvodněnosti, neúplnosti či jiné nesprávnosti napadeného rozsudku. Zákon však v obecných rysech určuje, v jakých případech lze považovat odvolání za důvodné a kdy jeho podání může zvrátit výsledek řízení před soudem prvního stupně, protože specifikuje případy, které opodstatňují zrušení rozsudku soudu prvního stupně napadeného odvoláním (§ 257 a 258).“
[8] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016
[9] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 992/2016
[10] Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 197/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 3 Tdo 315/2017
[11] Viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96: „Soud přitom není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku.“
Diskuze k článku ()