Ustanovení § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, charakterizuje trestný čin podvodu takto: „Kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou (…).“ Trestní zákoník nestanoví, že k trestní odpovědnosti postačuje v případě podvodu zavinění z nedbalosti, proto je vyžadováno úmyslné zavinění. Úmysl nelze pouze předpokládat. Naopak je třeba jej na základě zjištěných okolností prokázat.[1] Prokázání úmyslu je mnohdy komplikované a v tomto procesu proto někdy dochází k vadám.
Úmysl musí existovat v době jednání
Zavinění obviněného je nutné posuzovat ve vztahu k době, kdy se měl vytýkaného jednání dopustit. Dle judikatury Nejvyššího soudu platí, že „je tedy třeba úmyslného zavinění, a to ne v kterýkoliv okamžik, ale již od počátku jeho jednání vůči poškozenému“.[2] Odebere-li tedy např. obviněný zboží, za které následně nezaplatí, nelze pouze ze samotného nezaplacení dovozovat jeho úmysl již k okamžiku uzavření kupní smlouvy. Zamýšlí-li v rozhodnou dobu řádně zaplatit, a tento postoj změní až následně, o podvod se nejedná (nepřipojí-li se další specifické okolnosti).
Na druhou stranu, pokud v době uzavření kupní smlouvy obviněný neměl reálnou představu o tom, zda vůbec a kdy zaplatí dodavateli za zboží kupní cenu, pak jeho jednání ve vztahu k této okolnosti lze považovat za lhostejné, přičemž se jedná o takový typ lhostejnosti, který je výrazem jeho kladného vztahu k tomu, že způsobí škodu na cizím majetku, což zakládá nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku.[3] Podmínka úmyslného zavinění je tedy v takovém případě splněna.
Úmysl musí směřovat k porušení chráněného zájmu
V praxi někdy dochází k tomu, že soudy učiní závěr o úmyslném zavinění pouze na základě vědomosti obviněného o tom, že poskytuje druhé straně realitě ne zcela odpovídající informace, z nichž následně tato strana mylně vychází, přičemž dojde ke vzniku škody. Toto však samo o sobě není dostatečné. Nejvyšší soud judikoval: „K naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu totiž nestačí pouhé zjištění, že pachatel jednal úmyslně, neboť musí být postaveno najisto, že chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem.“[4]
Zavinění spočívá na složce vědění a složce vůle. Existence složky vědění přitom se složkou vůle není spojena automaticky. Volní složku, tj. srozumění pachatele s tím, že poruší nebo ohrozí chráněný zájem, zpravidla není snadné prokázat, neboť ji lze seznat pouze tím, že buď slovní informaci o úmyslu poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v jeho chování.[5] V případě podvodu musí úmysl pachatele směřovat ke způsobení škody. Pokud však o možném způsobení škody v době svého jednání neví, případně ví, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že k němu nedojde, může jednat pouze v nedbalosti. Spáchání trestného činu podvodu pak konstatovat nelze.
Je třeba zkoumat vědomost „podvedeného“ subjektu
Další z významných skutečností, které je třeba při posuzování trestného činu podvodu posuzovat, je otázka vědomosti druhé strany o rozhodných skutečnostech, resp. její možnosti tuto vědomost nabýt. Měla-li např. určitá osoba před správním orgánem zakrývat určitou skutečnost, lze závěr o jejím úmyslu zpochybnit poukazem na to, že se ve správním spise nacházel dokument, z něhož mohl správní orgán jednoduše zjistit skutečný stav věci.[6]
Trestní odpovědnosti nebrání sama o sobě skutečnost, že poškozený si byl schopen prověřit skutečný stav rozhodných okolností, ale neučinil tak v důsledku ovlivnění ze strany pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací.[7] Na druhou stranu platí, že „trestní represe uplatněná proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv.“[8] V souladu se zásadou subsidiarity trestní represe je tedy třeba zvážit, zda by neměla být věc řešena mimo rovinu trestního práva (např. občanskoprávní žalobou).
[1] Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09
[2] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 6 Tdo 568/2015
[3] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 5 Tdo 211/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1226/2015
[4] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 3 Tdo 26/2013 (viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 3 Tdo 796/2016). V citovaném usnesení Nejvyšší soud konstatoval obecné východisko plynoucí z konstantní judikatury, podle kterého „samotné zjišťování zavinění (a jeho formy) je za časté nesnadné, když jde o prokazování skutečností, které jsou součástí vnitřního života pachatele a které jiné osoby nemohou pozorovat, a přímým důkazem tak bývá pouze pachatelova výpověď.
[5] Nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09
[6] Nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. I. ÚS 2086/17
[7] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1641/2014
[8] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012
Diskuze k článku ()