Kriminalita a delikvence mládeže

Obecně lze konstatovat, že kriminalita mládeže je velmi závažným celospolečenským problémem a je třeba na něj reagovat adekvátními prostředky. Mezi nejpodstatnější prostředky, pomocí kterých je bojováno proti kriminalitě mladistvých osob, jsou prostředky právní, konkrétně pak prostředky konstituované v rámci trestního práva jako právního odvětví. Kriminalita mládeže je vnímána jako sociálně-patologický jev, který se vyskytuje ve společnosti a který narušuje její poklidné fungování a rozvoj a který ohrožuje některé statky mající pro společnost značný význam (v kontextu tématu bude typickým příkladem majetek či veřejný pořádek). 

V následujícím článku se zaměřím primárně právě na ty prostředky k boji proti kriminalitě a delikvenci mládeže, které nám dává trestní právo. Úvodem se zaměřím na problematiku trestní odpovědnosti mladistvých osob a také na její projevy v platné právní úpravě. Poté se zaměřím na samotné faktory, ovlivňující kriminalitu mládeže a na to, jak se projevují v páchané trestné činnosti. Závěrem se pak zamyslím nad některými procesními aspekty, zejména nad otázkou mimosoudního řešení trestné činnosti páchané mládeží, a také nad otázkou trestání mladistvých pachatelů s přihlédnutím k základním principům restorativní justice, která by se právě u mladistvých měla uplatňovat v co nejširší možné míře. 

Je nepochybné, že s přihlédnutím k charakteru tohoto článku nelze očekávat žádné ucelené a všeobjímající pojednání o problematice delikvence mládeže. Cílem tak bude především představit základní principy ingerence trestního práva do této problematiky a také předložit přehled možných faktorů ovlivňujících sociálně-patologické chování mladistvých a jejich možné řešení právě pomocí prostředků, které nám nabízí trestní právo. 

Problematika kriminality mládeže stojí téměř v každém státě a v rámci každé společnosti na předních místech v rámci trestně-politických úvah a programů. Je nepochybné, že zacházení s nedospělými pachateli trestných činů vykazuje význačná specifika a tato musejí být patřičně reflektována i v rámci právní úpravy jejich trestní odpovědnosti. 

Účelem trestní odpovědnosti mladistvých není pouze způsobení újmy těmto osobám za jejich protiprávní jednání (represivní funkce), ale trestní odpovědnost by měla působit rovněž preventivně (preventivní funkce) a měla by konstituovat vhodné podmínky pro zařazení mladistvého pachatele zpět do společnosti. 

Obecné vnímání pojmu trestní odpovědnost se odvíjí od vymezení protiprávního jednání, které je označováno jako trestný čin. Dle platné právní úpravy „Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.“[1] V kontextu předkládaného článku je vhodné na tomto místě upozornit, že dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže[2] se trestný čin, který spáchá mladistvý, nazývá provinění (§ 6 odst. 1 ZSM). Dle § 6 odst. 2 ZSM pak platí, že nestanoví-li tento zákon (ZSM) jinak, platí pro posouzení provinění spáchaného mladistvým trestní zákoník.  Z toho vyplývá, že trestní odpovědnost mladistvého bude založena tehdy, pokud naplní všechny zákonné znaky (byť v jeho případě v určitém ohledu modifikované) některé ze skutkových podstat trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku.

Pokud jde o znaky skutkové podstaty trestného činu, rozlišujeme čtyři základní (obligatorní) znaky, kterými jsou objekt, subjekt, objektivní stránka a subjektivní stránka a které musejí být zastoupeny ve všech skutkových podstatách. K nim pak přistupují další (fakultativní) znaky, které sice nemusejí být obsaženy v každé skutkové podstatě trestného činu, ale pokud v ní obsaženy jsou, stávají se pro tu kterou skutkovou podstatu znaky obligatorními.[3] 

Jelikož by výklad týkající se všech znaků skutkové podstaty trestného činu byl v kontextu tohoto článku bezpředmětný, zaměřím se pouze na znak subjektu trestného činu, který se vztahuje k osobě pachatele. Dle dikce § 22 odst. 1 tr. zákoníku „Pachatelem trestného činu je, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná.“ 

Na straně pachatele trestného činu se pak zkoumají tři základní podmínky – podmínka věku, příčetnosti a u mladistvých ještě rozumové a mravní vyspělosti. Co se týče podmínky věku, dle platného práva jsou trestně odpovědné ty osoby, které v době spáchání činu již dovršily patnáctý rok svého věku, tedy v den patnáctých narozenin daná osoba ještě není trestně odpovědná. Příčetnost se předpokládá, a proto se nedokazuje, dokazuje se pouze stav nepříčetnosti, který je vymezen v ustanovení § 26 tr. zákoníku. Podmínka rozumové a mravní vyspělosti je pak zakotvena v § 5 odst. 2 ZSM. Dle tohoto ustanovení „Mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.“ To znamená, že i pokud bude splněna podmínka věku a příčetnosti, nemusí být mladistvý vždy trestně odpovědný, pokud soud dojde k závěru, že není dostatečně intelektuálně vyspělý či nemá správně rozvinuté mravní vnímání. Toto posuzuje soud vždy individuálně s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu a osobnosti mladistvého pachatele.[4] 

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že úprava trestní odpovědnosti mladistvých vykazuje mnohá specifika. Z větší části je tato problematika upravena v samostatném zákoně – zákoně o soudnictví ve věcech mládeže – který vystupuje jako lex specialis ve vztahu k trestnímu zákoníku, ze kterého však zároveň vychází a na která na mnoha místech přímo odkazuje. Trestný čin spáchaný mladistvým pachatelem se označuje jako provinění, přičemž ke spáchání provinění musí být splněna podmínka minimálního věku patnácti let, příčetnosti a rozumové a mravní vyspělosti. Pokud některá z těchto podmínek nedojde svého naplnění, nebude mladistvý trestně odpovědný a jednání, kterého se mladistvý dopustil bude označeno jako tzv. čin jinak trestný.[5]  

Faktory ovlivňující kriminalitu mládeže neboli tzv. kriminogenní faktory vstupují do života mladistvých v různém věku. Některé mají charakter spíše dlouhodobější (zde půjde zejména o problémové rodinné vztahy a zázemí), ale jiné naopak vstoupí do života mladistvého náhle a ovlivní jeho další vývoj, přičemž zároveň zvýší pravděpodobnost toho, že se daná osoba stane v brzké době pachatelem trestné činnosti (např. vstup dítěte do party).

Pokud se mám blíže zabývat faktory ovlivňujícími kriminalitu mládeže, je třeba dívat se na danou problematiku optikou kriminologie, která zabývá zkoumáním trestné činnosti a jejích pachatelů a obětí.[6]  V rámci tohoto kriminologického pohledu je možné zkoumat jak faktory ovlivňující samotnou kriminalitu, tedy příčiny a podmínky jejího páchání, tak i osobnost mladistvého pachatele a také otázku prevence a účinné nápravy mladistvého.[7]

Aby bylo možné kriminalitu mládeže zkoumat, je vždy třeba se zaměřit na poznání jejího stavu, její struktury a dynamiky. Stav kriminality vyjadřuje, v nejobecnější rovině, hojnost výskytu spáchaných určitých trestných činů či trestných činů spáchaných specifickým pachatelem, v tomto případě mladistvou osobou. Informace o stavu kriminality získáváme ze statistik, které mají povinnost vytvářet orgány činné v trestním řízení, tedy policejní orgán, státní zastupitelství a soud. 

Mnoho relevantních informací lze získat také z Analýzy trendů kriminality v ČR[8], kterou zpracovává Institut pro kriminologii a sociální prevenci, přičemž tato analýza byla vydána právě i letos, a to s výsledky vztahujícími se ke kriminalitě za rok 2020. Ke kriminalitě mládeže se v této zprávě uvádí: „Kriminalita mladých lidí do 18 let se nadále meziročně snižuje. Je ovšem třeba vzít v úvahu vliv pandemie. V roce 2020 došlo k poklesu jak stíhaných, obžalovaných tak i odsouzených osob u této věkové kategorie. Podíl odklonů s restorativními prvky se ale příliš nezměnil. V případě sankcí, ukládaných soudy jako hlavní, nedošlo vzhledem k předchozímu roku k žádným výrazným změnám. Trend zvýšeného užívání peněžitého opatření se u mladistvých neprojevuje. Zmínit lze určitý, byť ne příliš výrazný, nárůst nepodmíněných opatření odnětí svobody a také nárůst počtu vězněných mladistvých.“[9] 

Ze statistik lze vyčíst, že kriminalita mládeže má sestupnou tendenci, což je nepochybně velmi pozitivní zjištění.[10] Co se týče typizace páchané kriminality, pak převládá kriminalita majetková, která je následována kriminalitou násilnou a poté mravnostní.[11] V drtivé většině případů (1750 skutků) se pak jedná u mladistvých pachatelů o muže, ženy jsou zastoupeny výrazně méně (310 skutků).[12]

Tabulka č. 1 – celkový počet mladistvých pachatelů za roky 2016-2020 a jejich rozdělení podle věku:[13]

Tabulka č. 2 – typizace trestné činnosti páchané mladistvými:[14]

Co se týče příčin a podmínek, které zapříčiňují a umožňují existenci fenoménu kriminality mládeže, jejich poznání je významné především z hlediska prevence. Obecná kriminologická nauka rozeznává dva druhy faktorů, které působí na osobu (potenciálního) pachatele. Jedná se o faktory vnitřní, mající původ v jedinci samém a faktory vnější, které jsou reprezentovány především působením rodiny, přátel či společnosti jako celku.[15]

Vnější kriminogenní, nebo také rizikové, faktory jsou faktory na úrovni komunity, ve které se daný jedinec pohybuje. Lze sem řadit nejrůznější sociální (socio-kulturní) faktory, enviromentální faktory či faktory sociálního vývoje, jako je chudoba, nezaměstnanost, nevyhovující bydlení či špatná ekonomická situace a v dnešní době v neposlední řadě i migrace.[16]  

Vnitřní kriminogenní faktory, které bývají rovněž označovány jako individuální, reprezentují chování jednice a jeho individuální charakteristiky. Tyto pak ovlivňují riziko nebo rezistenci k nastoupení kriminální dráhy.[17] Pokud jde o děti a mladistvé osoby, je velmi častým indikátorem vyšší náchylnosti k zapojení se do kriminálního jednání asociální chování. Jak však správně upozorňuje autorská dvojice Blatníková – Netík „ne všechny „asociální“ děti se stávají v dospělosti pachateli trestných činů“.[18] 

Mezi základní vnitřní kriminogenní faktory patří nízká inteligence.[19] Ta může být jako prediktor budoucího kriminálního chování indikována relativně brzo, a proto je možno na takového jedince preventivně působit, vést jej ke správným hodnotám a snažit se o co největší míru individualizace vzdělávacích programů tak, aby byly pro mladistvého skutečným přínosem a nikoli pouze stresovým faktorem, který naopak uspíší jeho nástup kriminální dráhy. Nevýhodou je, že mladiství s výrazně nižší inteligencí jsou poměrně velmi snadno ovlivnitelní, a proto se mohou kupříkladu stát tzv. živým nástrojem při páchání trestné činnosti. Tento mladistvý sice nebude zpravidla ve smyslu § 22 odst. 2 tr. zákoníku trestně odpovědný, avšak to nezabrání vzniku škodlivých následků trestného činu, který byl „jeho prostřednictvím“ spáchán. Osoby s nízkou inteligencí se stávají především pachateli drobné majetkové trestné činnosti (zejména tzv. krádeže prosté).

Dalším vnitřním faktorem je empatie, resp. její nedostatek. Empatie jako schopnost vcítit se do druhých je důležitou osobní vlastností, která usnadňuje navazování mezilidských kontaktů a také zvyšuje jejich kvalitu a stálost. Osoby s nedostatkem empatie hledají jen velmi těžko přátele, a proto se mohou stát snadno asociálními. Tyto osoby mají větší sklon k dopouštění se násilné trestné činnosti, a to především proto, že se nedokáží vcítit do utrpení a pocitů druhých. Na tyto osoby lze rovněž preventivně působit, a to především prostřednictvím různých preventivních kognitivně-behaviorálních programů, které jsou zaměřeny na trénink empatie.[20] 

Impulzivita je rovněž důležitá charakteristika osobnosti člověka, která může mít vliv na jeho sklon k páchání trestné činnosti. Impulzivitu je možno vnímat jako nedostatečnou sebekontrolu při reakci na neočekávané události. Přemíra impulzivity může rovněž indikovat některé psychiatrické poruchy související s trestnou činností, jako je kleptomanie či pyromanie. 

Jak již bylo naznačeno výše, vnější kriminogenní faktory jsou takové, které nepocházejí přímo od daného jedince, ale jsou založeny vlivem prostředí, ve kterém se tento jedinec pohybuje. Bez větších diskusí lze konstatovat, že nejvýraznějším vnějším faktorem (a v případě mladistvých pachatelů obzvlášť) je vliv rodiny a rodinného prostředí. I když význam rodiny v klasickém slova smyslu v posledních desetiletích upadá, stále má rodina vliv na výchovu a vedení dětí do ní narozených. Právě výchova dokáže výrazně ovlivnit to, zda se mladistvý bude později dopouštět kriminálního chování. Rodina slouží pro dítě jako vzor a také utváří jeho představu o tom, co je správné a co je normální. Proto, pokud bude dítě vyrůstat v rodinném prostředí, kde se jednotliví členové rodiny dopouštějí trestné činnosti či dokonce dítě k takovéto činnosti navádějí, vytvoří si mladistvý představu o tom, že je takové jednání správné a zároveň i normální, což ovlivní i jeho budoucí postoj k problematice kriminality. Na osobnost mladistvého může mít rovněž vliv to, jestli je rodina úplná či neúplná, zda například ztratil některého z rodičů či jiných blízkých osob apod. Výrazně negativně pak na osobnost mladistvého bude působit i jeho zneužívání či zanedbávání péče o něj. Tyto osoby pak mohou mít touho po pomstě a jejich budoucí oběti budou typově shodné s jejich trýzniteli z mládí.[21] Proto je i z pohledu kriminalistické praxe velmi významné analyzovat rodinnou anamnézu podezřelých osob, neboť je možné například indikovat právě podobnost obětí s příbuznými některého z podezřelých apod.

Kromě působení rodiny lze mezi vnější rizikové faktory řadit i působení školního prostředí a s tím se často pojící i působení různých skupin, subkultur či hnutí mládeže. Škola má děti a mládež připravovat na budoucí život a hned vedle rodinného prostředí má asi nejvýraznější vliv na formování osobnosti mladistvého. Je však zároveň nutné, aby tuto skutečnost reflektovaly i různé vzdělávací programy, které by měly být vhodně přizpůsobovány vývoji vědy, techniky a celospolečenských hodnot. Na to vše by měla reagovat vzdělávací politika státu. Školní prostředí však může zároveň působit i jako rizikový činitel. Jak uvádí autorská dvojice Matoušek-Matoušková, „přechodem do škol každé dítě ztrácí výlučné postavení, které do té doby mělo v rodině“.[22] Dítě se totiž musí adaptovat na nové prostředí, musí si zvyknout na poslušnost vůči učiteli a také navazuje nové kontakty a hledá si přátele. Tato přechodová fáze může proběhnout v určitých ohledech abnormálně, což později může ovlivnit vývoj mladistvého a jako rezistenci vůči kriminálním vlivům. S výše předloženým pak souvisí i problematika různých skupin či subkultur, kde může často docházet ke kumulaci „problémové“ mládeže, což může velmi často uspíšit nástup na kriminální dráhu a daného jednotlivce. Ve vyšších školních stupních pak může být účast v těchto subkulturách spojena i se záškoláctvím, požíváním alkoholu či konzumací drog a jiných omamných a psychotropních látek. 

Závěrem této části lze konstatovat, že výše byl nastíněn pouze příkladmý výčet možných kriminogenních faktorů ovlivňujících kriminalitu mládeže. Krom již zmíněných existuje velké množství dalších faktorů, které mohou ovlivnit vztah dospívající osoby ke kriminalitě, avšak jejich bližší rozbor není s ohledem na charakter tohoto publikačního výstupu možný. Zároveň také nelze opomenout, že většinu těchto faktorů je možné vhodnou prací s mladistvými ovlivnit, o tom však bude rovněž pojednáno v následující části.

Z hlediska vývoje kriminality páchané mládeží je možné sledovat v posledních letech sestupnou tendenci. To je dáno mimo jiné i nastavením systému trestní justice, kdy je trestní odpovědnosti mladistvých a práci s mladistvými pachateli věnována stále větší pozornost.

Významným milníkem v oblasti trestní odpovědnosti mladistvých bylo přijetí zákona č. 218/2003 Sb., tedy zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Tento právní předpis nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2004. Smyslem přijetí tohoto zákona bylo vytvoření samostatného předpisu věnované trestní odpovědnosti mladistvých osob, který bude v postavení lex specialis ve vztahu k trestnímu zákoníku. Jak uvádí komentářová literatura, „předmětem úpravy tohoto zákona je úprava trestní odpovědnosti mládeže, ukládání opatření za protiprávní činy, řízení ve věcech mládeže a výkon těchto opatření“.[23] Z toho vyplývá, že se jedná o předpis primárně hmotněprávní, který se věnuje otázkám trestní odpovědnosti a trestání mladistvých. Co se týče otázky řízení proti mladistvému, pak se v zásadě postupuje podle občanského soudního řádu[24], což koresponduje restorativnímu pojetí odpovědnosti mladistvých. 

Toto restorativní pojetí vyplývá přímo z dikce ustanovení § 1 odst. 2 ZSM, dle kterého „Projednávání protiprávních činů, kterých se dopustili děti mladší patnácti let a mladiství, se sleduje, aby se na toho, kdo se takového činu dopustil, užilo opatření, které účinně přispěje k tomu, aby se nadále páchání protiprávního činu zdržel a našel si společenské uplatnění odpovídající jeho schopnostem a rozumovému vývoji a podle svých sil a schopností přispěl k odčinění újmy vzniklé jeho protiprávním činem; řízení musí být vedeno tak, aby přispívalo k předcházení a zamezování páchání protiprávních činů.“ To v praxi znamená, že na rozdíl od trestní odpovědnosti dospělých je na spáchaný čin, resp. provinění hleděno nikoli jako na konflikt mezi pachatelem a státem, jak je tomu u dospělých, ale mezi pachatelem a poškozeným. Z toho vyplývá, že je kladen důraz na nápravu stavu, který zde byl před spácháním provinění a také na nápravu samotného mladistvého pachatele. Na něj má být prostředky trestního práva působeno tak, aby se již příště vyvaroval protiprávnímu jednání. Represivní postupy jsou v řízení vedeném proti mladistvému upozaděny. Naopak je zde snaha o to, aby OČTŘ přizpůsobily svůj postup rozumové a mravní vyspělosti mladistvého a aby na něj působili především výchovně. 

Jistá benevolence ve snaze působit spíše preventivně, než represivně se projevuje i v rovině trestů, resp. v případě mladistvých opatření. Ve vztahu k vedenému řízení jde především o uplatňování tzv. odklonů, jejichž paleta je oproti dospělým poněkud bohatší a také jejich využívání v praxi je hojnější. To zcela koresponduje trestní politice v oblasti trestní odpovědnosti mladistvých, neboť při splnění stanových podmínek by měly mít tyto postupy přednost před represivním postihem.[25]Pokud jde o konkrétní formy odklonů, jedná se o zastavení trestního stíhání pro neúčelnost [§ 172 odst. 2 písm. c) TrŘ], odstoupení od trestního stíhání (§ 70 ZSM), podmíněné zastavení trestního stíhání (§ 307 a násl. TrŘ), podmíněné odložení podání návrhu na potrestání (§ 179g TrŘ), narovnání (§ 309 TrŘ) a odložení věci při schválení narovnání [§ 179c odst. 2 písm. f) TrŘ].

Dalším specifikem soudnictví ve věcech mládeže je oblast trestání. Neukládají se tresty, ale opatření a tato opatření jsou oproti trestům ukládaným dospělým mírnější a opět jsou více směřovány k převýchově mladistvého pachatele a k preventivnímu působení na něj.  Velmi důležitá je také práce s mladistvým vykonávajícím uložené opatření, kdy dochází nejen k zapojování Probační a mediační služby, ale i Orgánu sociálně právní ochrany dětí. 

Závěrem tohoto článku lze shrnout, že trestná činnost páchaná mladistvými je velmi specifickou oblastí, na kterou je nutno vhodně reagovat i prostředky práva, konkrétně pak práva trestního. V přeložené práci byly nastíněny obecné výklady týkající se trestní odpovědnosti mladistvých, její právní úpravě a jejím specifikům.

Ve své práci jsem se pokusil alespoň v obecných rysech vymezit, jaké faktory mohou ovlivňovat to, zda se mladistvá osoba vydá na tzv. kriminální dráhu, či vyroste ve spořádaného občana. Jak bylo v samotné práci uvedeno, výčet těchto faktorů nelze v žádném ohledu pojímat taxativně. Na každou mladistvou osobu totiž působí různé vlivy, které se více či méně projevují při formování její osobnosti a nastavování žebříčku jejích hodnot. Nutno také zdůraznit, že tyto faktory nelez vnímat odděleně, ale naopak je třeba na ně nahlížet v jejich vzájemných souvislostech, neboť tyto faktory bývají velmi často provázány a zpravidla formují osobnost mladistvého až ve svém souhrnu, nikoli jednotlivě. 

Závěrečná část tohoto pojednání byla věnována trestněprávní reakci na trestnou činnost páchanou mládeží. Pokusil jsem se v krátkosti představit cíle speciální právní úpravy trestní odpovědnosti mladistvých a řízení vedeného proti nim a také základní principy, na kterých je tato právní úprava vystavěna. Je třeba mít na paměti, že v souladu s koncepcí trestní odpovědnosti mladistvých tak, jak je v současné době legislativně upravena, je kladen důraz především na preventivní působení na mladistvé pachatele a na snahu o nápravu vztahu mezi pachatelem (mladistvou osobou, která se dopustila provinění ve smyslu zákona o soudnictví ve věcech mládeže a trestního zákoníku) a poškozeným (osobou, kterou za poškozeného označí zákon, jedná se tedy o objektivní pojetí pojmu poškozený). Další specifika se pak projevují při vedení řízení proti mladistvému, kdy jsou nezřídka uplatňovány tzv. odklony, jejichž hlavním smyslem je skončení trestní věci jiným způsobem než odsuzujícím rozsudkem vyneseným v hlavním líčení. To vše je v souladu se zásadami tzv. restorativní justice. Zvláštní postavení mladistvých pachatelů se pak projevuje rovněž v rovině trestu, kdy opatření ukládaná mladistvým jsou mírnějšího charakteru než tresty ukládané dospělým a také jejich sazby se značně liší.

---

[1] Blíže srov. § 13 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“ nebo „TrZ“.

[2] Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ZSM“.

[3] K tomu blíže srov. např. KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 176 a s. 194 a násl. ISBN 978-80-7179-082-2.

[4] ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 43-44. ISBN 978-80-7179-375-5.

---

Použitá literatura

• BLATNÍKOVÁ, Š., NETÍK, K. Predikce vývoje pachatele. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2008, 216 s. ISBN 978-80-7338-075-5.
• GŘIVNA, T., SCHEINOST, M., ZOUBKOVÁ, I. a kol. Kriminologie. Praha: Wolters Kluwer, 2019, 588 s. ISBN 978-80-7598-554-5.
• HULMÁKOVÁ, J. Trestání delikventní mládeže. Praha: C. H. Beck, 2013, 251 s. ISBN 978-80-7400-450-6.
• CHROMÝ, J. Kriminalita páchaná na mládeži. Aktuální jevy a nová právní úprava v České republice. Praha: Linde, 2010, 239 s. ISBN 978-80-7201-825-3.
• KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Praha: C. H. Beck, 2012, 961 s. ISBN 978-80-7179-082-2.
• MATOUŠEK, O., MATOUŠKOVÁ, A. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 2011, 344 s. ISBN 978-80-7367-825-8.
• SCHEINOST, M. a kol. Analýza trendů kriminality v České republice za rok 2020. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2022, 262 s. ISBN 978-80-7338-196-7.
• ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2007, 1227 s. ISBN 978-80-7179-375-5.
• TOMÁŠEK, J. Úvod do kriminologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2019, 215 s. ISBN 978-80-7380-746-7.
• VRÁBLOVÁ, M. Kriminologické a trestnoprávne aspekty trestnej činnosti mládeže. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2012, 188 s. ISBN 978-80-7380-371-1.
• ŽATECKÁ, E., HRUŠÁKOVÁ, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, 312 s. ISBN 978-80-7478-848-2.

Internetové zdroje

• Institut pro kriminologii a sociální prevenci: Analýza trendů kriminality v České republice za rok 2020 [cit. 11. 4. 2022]. Dostupné z: http://www.ok.cz/iksp/docs/Rocenka_2020_sablona.pdf.