Snaha státu o zajištění existence obou rodičů dítěte je v obecné rovině logicky limitována především zajištěním výživy dítěte a plnění potřebného k jeho řádnému vývoji. Ponechme stranou další důvody, jako je třeba právo znát své rodiče a podobně. Tato snaha je však negována v případě, že rodič, ačkoliv je znám, si svou vyživovací povinnost neplní, aniž by byly dány předpokládané liberační důvody, tedy v podstatě chudoba dotyčného rodiče.
Po ukončení socialistického systému v České republice došlo k poměrně značnému nárůstu svobody osob na jejím území, včetně svobody pohybu a podnikání, kdy legislativa nebyla zcela připravena na sjednání nápravy při vyhýbání se nejen vyživovací povinnosti na dítě. Typickým příkladem je autodopravce, který tvrdí, že je nemajetný, neboť daňové přiznání vykazuje záporné hodnoty a automobily, kterými provádí své podnikání (a mnohdy poměrně luxusní) má na leasing, tedy v pronájmu. Z tohoto důvodu vznikl tabulkový systém, vypočítávající možnost průměrného výdělku při dosaženém věku a vzdělání s tím, že případné záporné vedení účtu jde v neprospěch neplatiče výživného, který si má být logicky vědom své povinnosti výživné zajistit.
Pokud nedochází k placení výživného po dobu delší než tří měsíců po sobě, může takový neplatič naplnit skutkovou podstatu přečinu dle § 196 trestního zákoníku a být odsouzen k přiměřenému trestu. Tedy v podstatě opět nic nového a zavedenou právní praxi lze označit jako vyhovující.
Zásadní změnu však přinesla novela trestního zákoníku č. 390/2012 Sb., kdy byl zařazen do trestního zákoníku § 196a jako Zvláštní ustanovení o trestání s tím, že „pachateli trestného činu zanedbání povinné výživy (§ 196) může soud uložit jako přiměřené omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 i přiměřené omezení, aby se zdržel řízení motorových vozidel. Toto přiměřené omezení soud uloží zejména tehdy, je-li důvodná obava, že povinnost uhradit dlužné výživné bude mařena nebo ztěžována.“
Na první pohled vynikající opatření proti neplatičům výživného, jak bylo i veřejnosti toto ustanovení předkládáno. S odstupem času však typický důkaz, že nesystémové zásahy do zákona přináší vždy více škody než užitku.
Jak vyplývá ze zprávy Nejvyššího státního zastupitelství, předmětná legislativní změna nepřinesla žádoucí výsledky spočívající ve snížení výskytu sledovnaného trestného činu. To tedy k účelnosti předmětného zvláštního opatření.
Při tvorbě platného práva by měli mít legislativci na zřeteli především jeho srozumitelnost, společenskou objednávku, tedy potřebnost a v neposlední řadě většinový kvalifikovaný souhlas veřejnosti. Na druhou stranu by se pak měli legislativci vyhnout nesystémovým populistickým opatřením, za které lze ustanovení § 196a trestního zákoníku bohužel považovat.
Je samozřejmě chvalitebné, že se stát snaží přinutit notorické neplatiče výživného k plnění jejich vyživovací povinnosti. V tomto smyslu pak byla vždy formulována příslušná možnost uložení odpovídajícího trestu. Odebírání řidičských průkazů lze však považovat za spíše šikanózní ustanovení zákona. Nehledě na to, že ztráta řidičského průkazu může naopak velice ztížit plnění výživného ze strany jeho neplatiče, jedná se o očité přiznání rezignace na ustálené druhy trestů, které se za takový trestný čin dosud ukládaly. Zůstává potom otázkou, kdy budeme, když i podle Nejvyššího státního zastupitelství je předmětné zvláštní opatření neúčelné, přijímat další novely trestního zákoníku a soudy budou ukládat za neplacení výživného i jiné tresty, např. propadnutí majetku, zákaz pobytu nebo zákaz vstupu na sportovní, kulturní i jiné společenské akce, ve smyslu § 52 trestního zákoníku. Lze mít za jisté, že platební morálka neplatičů výživného by výrazně vzrostla, zařadili-li bychom do zákona například i další tresty, jako je např. sekání ruky.
Zůstává proto otázkou, co je a má být úmyslem zákonodárce a kam až tyto donucovací prostředky mají zajít. Autor článku nikterak nesympatizuje s notorickými neplatiči výživného, pouze se dovolává systémovosti zákona a možná i zdravého rozumu.
Diskuze k článku ()