Následující případ však ukazuje, že jsou i žáci, kteří řeší takovou situaci podstatně rasantněji.
Student třetího ročníku střední obchodní školy byl odsouzen pro provinění šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1, 2 trestního zákoníku, neboť se rozhodl svůj problém s plánovanou písemnou prací z matematiky vyřešit tak, že ráno před neoblíbenou hodinou zavolal z blízké telefonní budky na tísňovou linku 158 a laškovným hlasem se dotázal: „Co takhle bombička do školy?“ Následně policii sdělil, že ve specifikované obchodní akademii se v jednom z automatů na nápoje nachází bomba, kterou tam sám umístil, a to ačkoliv věděl, že ve skutečnosti ve škole žádná bomba není.
Následoval zásah policie, která do několika minut přijela do avizované střední školy, evakuovala všechny studenty, profesorský sbor i zaměstnance, školu prohledala, ale žádnou výbušninu nenašla. Tento zásah ale samozřejmě trval poměrně dlouhou dobu, takže některé vyučovací hodiny musely být zrušeny. Testování vědomostí se tedy nekonalo.
Jak asi tušíte, na podobné jednání pamatuje dokonce i trestní právo, konkrétně ustanovení § 357 trestního zákoníku, šíření poplašné zprávy:
(1) Kdo úmyslně způsobí nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa tím, že rozšiřuje poplašnou zprávu, která je nepravdivá, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.
(2) Kdo zprávu uvedenou v odstavci 1 nebo jinou nepravdivou zprávu, která je způsobilá vyvolat opatření vedoucí k nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa anebo bezdůvodnou záchrannou práci integrovaného záchranného systému sdělí soudu, orgánu Policie České republiky, orgánu státní správy, územní samosprávy, nebo jinému orgánu veřejné moci, právnické osobě, fyzické osobě, která je podnikatelem, anebo hromadnému informačnímu prostředku, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti.
Jakou zprávu je ale vlastně možné označit jako poplašnou? Poplašnou zprávou je taková zpráva, která je vzhledem ke svému obsahu důvodně způsobilá vyvolat obavy z budoucích událostí, které nepříznivým způsobem zasáhnou do života obyvatel nějakého místa, a to například tak, že by mohlo dojít k ohrožení života či zdraví lidí nebo jejich majetku. Tato zpráva musí být jednak poplašná, ale zároveň je třeba, aby byla i objektivně nepravdivá, tedy v rozporu se skutečností nebo skutečný stav značně zkreslovala. Rozšířit poplašnou zprávu je třeba takovým způsobem, který zajistí, aby se o ní dozvěděla alespoň část obyvatelstva, kupříkladu v rozhlasu, tiskem apod. Sdělit poplašnou zprávu je potom možné jakkoli, tedy písemně, ústně, telefonicky, telegraficky, prostřednictvím elektronické komunikace apod.
Připomeňme si, že z hlediska subjektivní stránky je pro trestní odpovědnost za tento trestný čin třeba zavinění ve formě úmyslu, přičemž postačí úmysl nepřímý. Pachatel si musí být přinejmenším vědom toho, že zpráva je nepravdivá a že tím, že ji sdělí, může způsobit následek uvedený v § 357 odst. 1 trestního zákoníku, a s tím, že se tak stane, být srozuměn.
Milý student si zřejmě ani neuvědomil, jak draho ho může takový vtípek přijít. Věřím, že zpětně by si zřejmě raději vybral tu písemnou práci z matematiky. A určitě si nedokázal představit, jakým směrem se bude ubírat vyšetřování policie a následné dokazování před soudem.
Hlasová nahrávka telefonního hovoru učiněného na tísňovou linku byla přehrána řediteli školy a dalším pedagogům, kteří byli požádáni o sdělení, zda jim hlas na záznamu někoho nepřipomíná. Několik svědků se shodlo na tom, že podle jejich názoru by hlas mohl patřit jednomu ze studentů – obžalovanému mladistvému.
Následně byl proto zadán znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistické audio expertizy - fonoskopie. Jak název napovídá, kriminalistická fonoskopie je metodou kriminalistické identifikace, která se zabývá zkoumáním lidského hlasu a dalších stop vzniklých ve zvukových záznamech, s cílem zjistit identitu mluvící osoby, případně i nahrávacího zařízení a dalších okolností. Je založena na principu, že ani dvě osoby nemají ve všech důsledcích totožný hlas, což je dáno rozdílnostmi v anatomickém uspořádání hlasových orgánů. Znalkyně při znaleckém zkoumání porovnávala parametry v několika znacích, jimiž byla kvalita hlasu, poloha hlasu, fonace, artikulace vokálů, artikulace konsonantů souhlásek, dikce, frázování řeči a dynamika řeči a i s ohledem na velmi dobrou kvalitu nahrávky dospěla k jednoznačnému závěru o totožnosti obžalovaného, jehož srovnávací záznam měla rovněž k dispozici.
Svědci se dále shodli na tom, že obžalovaného viděli ve škole při evakuaci, určitě s nimi byl na hřišti, kam byli všichni posláni, nicméně zda byl na vyučování i hned ráno si žádný z nich nedovedl vybavit. V třídní knize nebyl jako chybějící zapsán, nicméně svědci připustili, že se občas nedopatřením stane, že žák není zapsán, neboť absentující hlásí vždy ostatní studenti a mohou někoho přehlédnout.
Obžalovaný mladistvý se nakonec pod tíhou důkazů k trestné činnosti doznal. Připustil svou obavu z písemné práce z matematiky, na kterou se nepřipravil, i svůj spásný nápad, jak ji odvrátit. Telefonní hovor na policii uskutečnil v době, kdy šel již na první hodinu pozdě, a to z budky nacházející nedaleko školy. Aby nevzbudil pozornost, že právě on dorazil na vyučování až v průběhu hodiny, vyčkal a přišel do budovy školy až o první přestávce. Při vstupu se zamíchal do davu studentů opouštějících kvůli kouření o přestávce školu. Následně zjistil, že shodou okolností si jeho absence na první hodině nikdo nevšiml a učitel ji proto nezapsal do třídní knihy. Pak se již spolu s ostatními spolužáky a učiteli evakuoval na školní hřiště a dodržoval pokyny policie stejně jako ostatní studenti.
Nad svým jednáním vyjádřil lítost s tím, že vůbec nepřemýšlel nad tím, že páchá trestný čin, jednal zkratovitě, byl to momentální nápad, který se rozhodl uskutečnit s vidinou toho, že se vyhne nepříjemnému zkoušení a pravděpodobné špatné známce. Nechtěl nikomu způsobit takové starosti, ani si neuvědomil, že zásah policie vlastně někdo musí zaplatit.
Soud na základě provedeného dokazování uznal obžalovaného mladistvého vinným z provinění šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1, 2 trestního zákoníku a uložil mu trestní opatření odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na dobu jednoho roku.
Co z uvedeného plyne?
S nadsázkou by se dalo říci, že učitelé zřejmě dobře vědí, proč často nehlásí písemné práce dopředu. S o trochu větší nadsázkou můžeme uzavřít, že zatajení písemné práce učitelem je součástí prevence kriminality mladistvých.
Spíše je ale patrné, že obžalovaný svým jednáním rozhodně nechtěl nikomu ublížit a své chování v té chvíli nejspíš vnímal jen jako neškodnou klukovinu.
Ve skutečnosti však spáchal ne úplně banální trestný čin, jímž znepokojil stovky lidí, vyvolal obavu o jejich životy, narušil chod školy a v neposlední řadě si vyžádal zbytečný zásah policie, který daňové poplatníky připravil o nemalé peníze. On totiž není rozdíl, s jakým úmyslem volající nepravdivou poplašnou zprávu šíří, důsledek jeho jednání je vždy stejný.
Jako soudce, který se v devadesátých letech specializoval na trestnou činnost mladistvých, musím zmínit ještě jedno velmi pozitivní poučení. Se současným vybavením policie a technickými možnostmi potenciálních cílů podobných telefonátů je pravděpodobnost dopadení pachatele vysoká. Tehdy volávali na soud někteří výtečníci vždy, kdy měli být souzeni. Ač jsme podle toho dne projednávaných případů tušili, kdo za bombovým telefonátem asi stojí, prokázat mu to většinou nešlo. Tak to udělal příště zase. Dnes je podobných událostí díky hrozbě rychlého odhalení minimum.
Výchovná douška závěrem. Je asi lepší se na vysokou školu hlásit s horší známkou z matematiky, než se záznamem v rejstříku trestů.
Diskuze k článku ()