První část článku naleznete zde.
c) Resocializace vs. celoživotní stigma
Z pohledu trestního práva je jedním ze základních cílů každého trestního postihu resocializace pachatele, tedy jeho návrat do společnosti jako řádného občana, který má možnost vést běžný život a pracovat. Tento princip vychází z přesvědčení, že výkon trestu má směřovat nejen k potrestání, ale také k nápravě a znovuzařazení pachatele do běžného života. Institut dětského certifikátu však tento princip v podstatě popírá. Zápis v evidenci, který má v řadě případů trvat po zbytek života, totiž prakticky uzavírá cestu k jakékoli profesi spojené s dětmi, bez ohledu na to, zda se pachatel od svého jednání distancoval, vedl po mnoho let řádný život nebo si trest již dávno odpykal.
Takto nastavený systém vytváří dojem, že jednou spáchaný čin trvale vylučuje možnost důvěry a společenské reintegrace, čímž se popírá samotný smysl trestního práva jako nástroje spravedlivého a individuálního posuzování viny i nápravy.
Z hlediska právní jistoty i principu proporcionality je proto otázkou, zda plošné a doživotní omezení skutečně přispívá k ochraně dětí, nebo spíše udržuje stigmatizaci osob, které by jinak mohly vést plnohodnotný život a do společnosti se vrátit bez rizika recidivy.
d) Retroaktivita
ZTR obsahuje přechodné ustanovení, které stanovuje retroaktivitu dětského certifikátu, a to pro všechny taxativně vyjmenované trestné činy dle § 9d odst. 1 písm. a), za které došlo k odsouzení nejdříve v roce 2005 a dosud neuplynula doba, po kterou má být záznam v takové evidenci podle § 9d odst. 3 písm. a) nebo b) téhož zákona veden. Vzhledem k tomu, že se jedná o evidenci v rozsahu 100 a 20 let, bude se prakticky jednat o skoro všechny trestné činy, které splňují podmínky stanové zákonem.
Možnost zpětného zařazení osob do evidence skutečností významných pro práci s dětmi narušuje zákaz retroaktivity trestního práva, princip právní jistoty a předvídatelnosti legislativního postupu. V demokratickém právním státě by zásadně nemělo být možné, aby právní následky nově přijaté právní úpravy dopadaly zpětně na osoby, jejichž trestný čin byl spáchán v minulosti, neboť trest by měl být ukládán a jeho důsledky určovány v době rozhodování o skutku, nikoli deset či více let poté. Předmětná právní úprava tímto způsobem svou povahou omezuje základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem.
e) Délka zapsání dětského certifikátu
Z § 9d odst. 3 ZTR vyplývá, že zákonodárce se rozhodl hodnotit závažnost trestného činu objektivně podle horní hranice trestní sazby, nikoli podle toho, jaký trest byl konkrétnímu pachateli skutečně uložen. Záznam v evidenci skutečností důležitých pro práci s dětmi se vede po dobu 100 let od narození fyzické osoby, pokud spáchala trestný čin s horní hranicí trestní sazby odnětí svobody nejméně pět let (u právnické osoby od pravomocného odsouzení). Pokud jde o trestný čin s horní hranicí sazby nižší než pět let, záznam se vede po dobu 20 let. U fyzické osoby, která se dopustila činu jinak trestného, stanoví délku vedení záznamu soud individuálně. Tím se vychází z předpokladu, že právě zákonná sazba nejlépe vyjadřuje společenskou škodlivost a potenciální nebezpečí činu pro děti jako chráněnou skupinu. Takový přístup však znamená oslabení principu individualizace trestní sankce, neboť osoba, která spáchá méně závažnou formu činu v rámci téže trestní sazby, je z hlediska evidence posuzována stejně jako pachatel činu mimořádně závažného.
Právní úprava tím jednoznačně posiluje preventivní a ochrannou funkci práva. Dává přednost ochraně dětí a veřejnému zájmu před individuálním posouzením míry viny pachatele. Na druhé straně může vést k tomu, že pachatelé, kteří se dopustili činu s nižší intenzitou nebo u nichž již došlo k nápravě, budou evidováni po nepřiměřeně dlouhou dobu, což může ztěžovat jejich resocializaci.
U činů jinak trestných, kde soud stanoví dobu vedení záznamu individuálně, je tento přísně normativní přístup částečně zmírněn. To naznačuje, že zákonodárce se snažil hledat rovnováhu mezi ochranou dětí a možností nápravy pachatele, avšak v rámci nové úpravy se těžiště této rovnováhy jednoznačně přesouvá na stranu preventivní ochrany společnosti a dětí.
4. Srovnání se zahraniční právní úpravou
V řadě evropských států byly zavedeny či navrženy registry osob, které byly pravomocně odsouzeny za trestné činy v oblasti sexuálního zneužívání či jiných činů útočících na děti či zranitelné osoby. Tyto systémy obvykle spojují povinnost registrace s konkrétními činy, například podle katalogu trestných činů, a zajišťují, že osoby s rizikem opakování jsou identifikovány. Dále často obsahují mechanismus hlášení změn (např. změna bydliště, zaměstnání) či jiného kontaktu s orgány činnými v trestním řízení, což umožňuje lepší sledování potenciálních rizik. Právní rámce těchto systémů zdůrazňují ochranu dětí a veřejnosti jako hlavní motivaci zavedení. Zároveň však tyto systémy v evropském kontextu kladou silný důraz na ochranu osobních údajů, přiměřenost zásahu do práv a jednotlivou posuzovatelnost rizik.
Výzkumy však upozorňují, že samotné registry nemusejí mít jednoznačně preventivní efekt. Některé studie uvádějí, že existuje riziko, že plošné registrace všech osob odsouzených za daný čin jednotně bez ohledu na rizikovost mohou vést ke stigmatizaci, problémům s reintegrací a nejsou vždy efektivní v predikci recidivy [10].
Z těchto poznatků lze odvodit několik praktických inspirací pro českou právní úpravu, a to nejprve zavedení rizikové diferenciace, tedy oddělení vysoce rizikových pachatelů od těch s nižším rizikem a možnost individuálního posouzení namísto automatismu. Také by bylo vhodné regulovat čistotu vstupu do profesí s dětmi s ověřením minulosti a zároveň nastavit časové limity či revizi zápisu, což podporuje zásadu proporcionality a možnost resocializace. Pokud má česká úprava i nadále vycházet z toho, že zápis nepředstavuje trestní sankci, je žádoucí výslovně vymezit jeho preventivní povahu a jasně oddělit tento nástroj od trestního postihu. Zároveň by měly být stanoveny transparentní podmínky pro možnost vymazání záznamu, což odpovídá evropským standardům ochrany základních práv a důrazu na proporcionalitu zásahů do soukromí [11] .
5. Závěr
Přijetí nové právní úpravy upravující dětský certifikát lze zcela jistě hodnotit jako pozitivní krok dopředu v rámci ochrany dětí před rizikovými pachateli trestné činnosti. Nejde však přehlédnout fakt, že nově přijatá právní úprava trpí některými zásadními nedostatky, které jsou v rozporu se základními principy právního státu a měly by být do účinnosti této úpravy doplněny.
Jako jeden z návrhů, které UOČR ve svém stanovisku navrhlo, je přenesení podstatné části právní úpravy do trestního zákoníku spolu s doplněním nového trestu zákazu práce s dětmi. V rámci tohoto řešení by tak soud měl pravomoc takovýto zákaz uložit v těch případech, kdy se pachatel dopustil úmyslného trestného činu na dítěti, a to jakékoliv charakteru. Tento trest zákazu práce s dětmi by mohl jít uložit na mnohem delší dobu než klasický trest zákazu činnosti (a to až na doživotí). Podobně jako u stávajících trestů zákazu činnosti by bylo možné uplatnit záchranné mechanismy, např. po výkonu určité části trestu by soud mohl podmíněně upustit od zbytku jeho výkonu (srov. § 90 a násl. TZ), například pokud by pachatel prokázal řádné chování nebo absolvování vhodného terapeutického či převýchovného programu. Při podmíněném upuštění by se stanovila zkušební doba, během níž by soud mohl sledovat, zda pachatel vede řádný život a vyhovuje uloženým podmínkám. Pokud by se pachatel osvědčil, mohl by být trest považován za vykonaný, přičemž by následovalo i zahlazení v evidenci. V případě porušení podmínek zkušební doby by soud mohl rozhodnout o vykonání zbytku trestu, případně stanovit dohled, přiměřená omezení či povinnosti směřující k nápravě. Takto by právní úprava kombinovala dlouhodobou ochranu dětí s principem proporcionality a individuální spravedlnosti, přičemž by zachovala možnost, aby pachatel získal druhou šanci, pokud prokáže změnu chování.
Pokud by právní úprava setrvala na taxativním vymezením trestných činů, mělo by z mého pohledu zcela jistě dojít k jeho upřesnění a zároveň rozšíření, jelikož nelze přehlédnout, že řada velmi nebezpečných trestných činů, které jsou páchány na dětech nebo přímo cílí na tuto rizikovou skupinu přijatá právní úprava nereflektuje. Na opačné straně však existuje problém, kdy jsou v taxativním výčtu zahrnuty trestné činy, jejichž skutková podstata nijak nesvědčí o riziku vůči dětem. Typickým příkladem je úmyslné těžké ublížení na zdraví spáchané v afektu mezi dospělými či v jiném kontextu, který nesouvisí s výkonem činností spojených s dětmi. Automatické zahrnutí takových činů do evidence vede k situaci, kdy se osoby, které nikdy nepřišly do kontaktu s dětmi v rizikovém kontextu, ocitají v dlouhodobém omezení profesních možností. To vyvolává otázku v oblasti proporcionality a individualizace trestu dle § 39 TZ, protože samotný trestný čin není dostatečným indikátorem reálné hrozby pro děti.
Rovněž dochází k napětí se zásadou individuální odpovědnosti a odpovědnosti za zavinění, neboť presumpce rizikovosti může sankcionovat i osoby, které jednorázový čin spáchaly bez úmyslu či vědomé možnosti ohrozit dítě. Nadto z § 9d odst. 3 ZRT vyplývá, že zákonodárce se rozhodl hodnotit závažnost trestného činu objektivně podle horní hranice trestní sazby, nikoli podle toho, jaký trest byl konkrétnímu pachateli skutečně uložen, což může dále zvyšovat disproporcionalitu a neindividualizovaný charakter dětského certifikátu. Současně tento přístup znevýhodňuje princip přiměřenosti a spravedlnosti trestního práva, neboť důsledky dětského certifikátu mohou trvale zasahovat do života pachatele, aniž by existoval důkaz skutečného rizika vůči dětem.
Právní úprava by měla vycházet z ústavně legitimního cíle ochrany slabší skupiny osob, zejména dětí, které představují zranitelnou skupinu vyžadující zvýšenou míru právní ochrany. Zákonodárce by měl usilovat o vyvážení dvou ústavně chráněných hodnot. Na jedné straně veřejného zájmu na ochraně společnosti před kriminalitou a na ochraně dětí před možným ohrožením ze strany pachatelů závažných trestných činů, a na straně druhé zájmu samotného pachatele na jeho resocializaci, rehabilitaci a na možnosti nového začátku po splnění zákonných podmínek.
Právní úprava by tedy měla být nastavena tak, aby chránila děti a zároveň neuzavírala cestu k nápravě a znovuzařazení pachatele do společnosti. Smyslem by mělo být, aby systém nezůstával jednostranně represivní, ale umožňoval po uplynutí určité doby a splnění všech podmínek reálnou možnost zahlazení záznamu, a tím i obnovení důvěry ve schopnost jedince vést řádný život. Takové vyvážení by naplňovalo zásadu humanity a individualizace trestní sankce, aniž by oslabovalo preventivní ochranu dětí jako prioritní veřejný zájem.
U takto přijaté právní úpravy bychom si měli pokládat otázku, který z těchto zájmů má skutečně převážit a zda budou takto nastavené podmínky efektivní a v souladu s principy právního státu. Nová úprava by mohla být efektivně zachována, pokud by byla doplněna o mechanismy, které umožní odlišit závažné trestné činy směřující proti dětem od méně závažných činů vůči dospělým a zároveň zajistit, aby osoby s pravomocně zahlazeným odsouzením nebyly neoprávněně stigmatizovány. Takový přístup by umožnil maximalizovat ochranu dětí, aniž by byla zbytečně omezena práva pachatelů, kteří již prokázali svou nápravu a mohou být bezpečně začleněni do společnosti.
[10] Kazić, Ena. Yes or No to Sex Offender Registries? Lessons for Bosnia and Herzegovina. The Lawyer Quarterly (TLQ), roč. 11, č. 3 (2021), s. 440–458.
[11] Federal Research Division, Library of Congress, and Office of Sex Offender Sentencing, Monitoring, Apprehending, Registering, and Tracking (SMART), U.S. Department of Justice. Sex Offender Registration and Notification Laws around the World: A Report (April 2022). Washington: Library of Congress / U.S. Department of Justice.
Diskuze k článku ()