Změny v požadavcích na výstavbu a v povolování staveb

Požadavky na výstavbu

Začneme hmotněprávní částí, kterou označujeme jako požadavky na výstavbu. Sama o sobě je tato úprava ve stavebním zákoně nová, starý stavební zákon žádné hmotné právo neupravoval. 

Dříve bylo hmotné právo jen v podzákonných vyhláškách, tj. platil bonmot JUDr. Staši z Právnické fakulty UK v Praze, že žádné stavební právo neexistuje. Nový stavební zákon ale tento ústavní deficit odstraňuje, protože povinnosti lze ukládat jen zákonem nebo na základě zákona a v jeho mezích, což dřívější právní úprava úplně nesplňovala. Nový stavební zákon na to reaguje tím, že v části čtvrté výslovně upravuje celý blok, který je označen jako hmotné právo. Stavebníci mu říkají spíše požadavky na výstavbu, protože to je termín, který používaly i dřívější vyhlášky.

Hmotné právo dělíme na několik okruhů. Jsou to jednak požadavky na vymezování pozemků a požadavky na umisťování staveb, tyto dva okruhy souhrnně označujeme jako územní požadavky. Pak máme technické požadavky, které platí především pro povolování staveb. 

Územní požadavky jsou hmotným právem jak pro územní plánování, tj. když pořizuji územní plán, stejně tak když stavby povoluji. Naopak u technických požadavků jde o blok, který dopadá z hlediska podrobnosti především na stavební řád čili na povolování staveb. V územním plánování nás pochopitelně nezajímá, jak velké má být schodiště nebo jak široké chodby. 

Poté máme v části čtvrté ještě úpravu výjimek, které platí jak pro územní plánování, tak pro povolování staveb.

Požadavky na vymezování stavebních pozemků § 140

Pojďme rovnou ke klíčovým požadavkům. Nebudeme probírat všechny, ale podíváme se na některé územní požadavky a některé technické požadavky. Začneme územními požadavky v § 140 - Požadavky na vymezování stavebních pozemků. 

Základním parametrem pro vymezování stavebních pozemků je, aby jakákoliv stavba měla k dispozici parkovací místa, bylo řešeno nakládání s odpady a bylo řešeno nakládání se srážkovými vodami, u nichž vidíme i nějakou hierarchii toho, jak s nimi nakládat. To znamená primárně vsakováním, akumulací, pouze pokud to není možné, tak odváděním do vod povrchových, a pouze pokud to není možné, tak regulovaným odváděním do jednotné kanalizace.

Požadavky na veřejná prostranství § 141

Dále máme požadavky na veřejná prostranství, tedy ulice, parky, náměstí a další veřejný prostor měst, který je definován v § 34 zákona o obcích. Požadavkem na veřejná prostranství je vytvářet prostupný spojitý systém, který musí odpovídat charakteru území, potřebám života lidí, musí přispívat k obytné kvalitě, významu místa, a také se zde zdůrazňuje myšlenka veřejné zeleně, tzn. umisťování stromů, realizace výsadbových pásů do ulic apod.

Zóna setkávání, resp. sdílená zóna

Spolu s požadavky na veřejná prostranství se můžeme podívat ještě na jednu novinku, která platí od 1. ledna 2024, a to je tzv. sdílená zóna. Jde o stavebně-urbanisticko-dopravní model, který upravuje zákon o provozu na pozemních komunikacích č. 271/2023 Sb. v novém § 39b. 

Je to něco, co lze využívat při projektování ulic, hlavně významných městských tříd, různých prostor, kde je vysoká koncentrace lidí, jako jsou prostory před nádražími, před veřejnými budovami, školami apod. Sdílená zóna umožňuje pohyb všech účastníků provozu, to znamená, že neodděluje jednotlivé druhy dopravy, není tam konstrukčním oddělením řešena žádná vozovka, žádné chodníky s obrubníky, ale všichni uživatelé tohoto veřejného prostoru se pohybují v jedné úrovni. Platí tam pouze přednost tramvaje a jinak princip vzájemné ohleduplnosti při maximální rychlosti 20 km/h pro motorová vozidla.

Čili je to něco, co vypadá jako na obrázku. To je určitě vhodné pro budování příjemných a hezkých center měst. Tak bychom si měli představovat kvalitní urbanismus sídel, a nikoliv tak, jako to často vídáme dnes, že ulice netvoří ulici ve smyslu veřejného prostoru města, ale jde spíše o silnici (pozemní komunikaci) ve smyslu dopravních předpisů. Čili naopak, měli bychom se snažit o takováto řešení.

Požadavky na umísťování staveb § 143

Zde si všimněme jednoho velkého fenoménu, který nový stavební zákon přináší – jde o požadavek kvality architektury, kvality urbanismu nebo obecně řečeno, kvality vystavěného prostředí, tzn. všeho, co je uměle vytvořeno člověkem, co není příroda. 

Požadavek kvality se objevuje přímo v § 143 jako součást hmotného práva. Je to jednak základní zásada, kterou vidíme v § 1, ale je to zároveň i konkrétní územní požadavek na výstavbu, byť formulovaný relativně neurčitým právním pojmem. Tj. je to něco, co musí zvažovat i stavební úřad při povolování záměrů. A ono se nám to pak hezky promítá i do procesní úpravy v § 193, kde jsou vyjmenovány různé požadavky a různé skutečnosti, které zvažuje stavební úřad při povolování staveb. Vedle dalších požadavků, jako je soulad záměru s územně plánovací dokumentací nebo správnost projektové dokumentace, stavební úřad jako kritérium zvažuje i zákonné požadavky na výstavbu, a mezi nimi je právě i požadavek kvality. Nejenom do hmotného práva a do zásad, ale i do povolování se nám tím pádem dostávají relativně neurčité právní pojmy a stavební právo se posouvá od technokratického pojetí, kdy šlo spíše zkoumání souladu s nějakými exaktně stanovenými veličinami, s vyhláškami a s normami, a dostává kvalitativní rozměr. 

Začíná to od osvícenosti investora, projektanta, ale i stavební úřad by měl tyto požadavky zvažovat. Ono je to samozřejmě trochu obousečné, protože toho lze zneužít, může to být trochu subjektivní, ale na druhou stranu to není v právu neobvyklé. Poměrně širokou míru správního uvážení máme i v jiných agendách, jako je třeba krajinný ráz. Jde nějak změřit krajinný ráz? Jde nějak vyčíslit? Nebo památková péče? To jsou situace, kdy dnes mají správní orgány nějaké kvalitativní správní uvážení, a to se nyní svěřuje i stavebnímu úřadu. 

Tady se můžeme podívat ještě na jeden obrázek, abychom nemluvili jenom o paragrafech a podívali se i na něco dobře srozumitelného.

Vidíme dvě ulice. Můžeme se zamyslet nad tím, která vytváří kvalitní veřejný prostor, kvalitu vystavěného prostředí, a která ne. Můžeme se zamyslet i nad tím, co je Česká republika, a co je západní Evropa. To asi poznáme všichni na první pohled. Mnozí na pravém obrázku poznají Nádražní ulici v Ostravě ve směru k Nové Karolíně a k Dolním Vítkovicím. A myslím, že to je příklad toho, jak by neměla být budována centrální městská třída, která je ponížena zejména na dopravní prostor pro automobilovou, případně i tramvajovou dopravu a je upozaděn prvek pobytu, zeleně a dalších funkcí, které vytvářejí ulici jako veřejný prostor, prostor města. Všimněme si i těch detailů konstrukce cyklistické stezky, která tam vytváří různé záhyby a úzká místa nebo osazení zpomalovacích prahů pro chodce na chodníku, což jsou absurdní věci. 

Na levém obrázku naopak vidíme sdílenou zónu, zónu setkávání, kde všichni účastníci provozu sdílejí stejný uliční profil, který není technicky ani dopravně nijak oddělen. Vidíme různé pobytové prvky jako lavičky, sezení, vidíme tam veřejnou zeleň, vidíme tam aktivní parter města, tzn. obchody, služby. Celkový dojem je úplně jiný. To je nějaký makro pohled z hlediska celé ulice. Obdobné parametry a požadavky můžeme vnímat i mikro pohledem. Zde zase malá ukázka, co lze udělat ze tří parkovacích míst. Jak je lze přetvořit na oázu zeleně v centru New Yorku, udělat tam rovněž pobytové aktivity, instalovat veřejnou zeleň. Rázem je výsledný dojem z ulice úplně jiný.

Politika architektury a stavební kultury České republiky

Abychom trochu konkretizovali požadavek kvality, není to ryze subjektivní úvaha úředníka o tom, co se mu líbí nebo nelíbí. Nový stavební zákon stanoví jako kritérium k posuzování kvality vystavěného prostředí politiku architektury a stavební kultury. Jde nově o zákonný institut v § 136a nového stavebního zákona. Týká se jak územního plánování, tak povolování staveb. A co je významné, tak právě politika architektury a stavební kultury je oním kritériem kvality vystavěného prostředí. Můžeme se na ni podívat ve větším detailu. Ona už existuje, byla schválena v roce 2022 vládou na návrh České komory architektů, která ji zpracovala společně s Ministerstvem pro místní rozvoj.

Aktuálně platná aktualizace Politiky architektury a stavební kultury dle usnesení vlády č. 6 z 4. 1. 2022 zde; obsahuje devět základních témat:

1. uspořádání krajiny a sídel
2. veřejná prostranství
3. začlenění staveb do prostředí
4. kvalita staveb
5. zadávání zakázek a dotace
6. vzdělávání
7. osvěta a média
8. výzkum a vývoj
9. vedení, koordinace a spolupráce

Zejména první čtyři body politiky architektury a stavební kultury hovoří o požadavcích na vystavěné prostředí. Čili jsou to kvalitativní kritéria pro uspořádání krajiny a sídel, pro budování veřejných prostranství, pro začleňování staveb, pro prostředí a pro samotnou architektonickou a technickou kvalitu staveb. Požadavky na kvalitu, které byly doposud spíše doménou architektů a projektantů, se nám dostávají do právní roviny přes kvalitativní prvky požadavků na výstavbu. 

Čili jde o hmotné právo, a i tyto technické nebo architektonické, zkrátka věcné otázky se stávají relevantními pro povolování stavebních záměrů a pochopitelně budou i předmětem různých námitek. Účastníci, kterým se nebude líbit to či ono, budou pochopitelně argumentovat obecnými tezemi o kvalitě území, o tom, že je to v nesouladu s charakterem území, a taková argumentace se bude používat i v právu, v povolovacím řízení a v soudním přezkumu. Je tedy dobré o těch věcech vědět a nastudovat si vedle nového stavebního zákona i věcné know-how typu politiky architektury a stavební kultury.

Technické požadavky § 145 – 151

Pojďme dál od územních požadavků, které jsou více vzletné a obecné, k požadavkům technickým, které se týkají z hlediska jejich podrobnosti hlavně stavebního řádu a povolování staveb. Najdeme je v § 145–151. 

V prvním paragrafu je jejich výčet, další paragrafy je potom konkretizují, a ještě větší konkretizaci potom najdeme v prováděcích vyhláškách, které uvidíme za chvilku.

Opět je to něco, co jsme doposud v zákoně neznali. Je dobře, že je základní úprava je v zákoně, neboť je tím naplňován čl. 79 odst. 3 Ústavy. Na jednu stranu je tím sice zákon trochu zatížen, je tam třeba nějakých 20 paragrafů navíc, ale zároveň to vytváří limit pro podzákonnou normotvorbu, protože vyhlášky si nemohou vymýšlet nic nad rámec zákona. Dříve to bylo tak, že když zákon nestanovil nic, tak vyhlášky nevěděly, co mají dělat a stanovily všechno možné. Teď je jasné, že vyhláška může provádět jenom to, co je alespoň rámcově v zákoně.

Konkrétně jde o požadavky na statiku, požadavky na požární bezpečnost, na hygienu, na ochranu životního prostředí, na bezbariérovost, na úsporu energie a na udržitelné využívání přírodních zdrojů.

Technické požadavky jsou dále konkretizovány prováděcími předpisy, a tady dochází k další poměrně významné změně. V souvislosti s celkovou snahou sjednocovat a unifikovat veřejné stavební právo se ruší hned osm stávajících prováděcích vyhlášek. Tři jsou v gesci Ministerstva pro místní rozvoj, to je vyhláška č. 501/2006 Sb., o požadavcích na využívání území (územní požadavky), potom vyhláška č. 268/2009 Sb., nazývaná ve stavební praxi jako OTP, obecné technické požadavky, což jsou technické požadavky na stavby, a bezbariérová vyhláška č. 398/2009 Sb. Dále však nová vyhláška nahrazuje i vyhlášky jiných ministerstev, takže v sobě obsahuje i ustanovení o požadavcích na koupaliště, bazény, sauny či dětská pískoviště a nahrazuje vyhlášku k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích, vyhlášku k provedení zákona o pyrotechnice pro stavby k plnění funkcí lesa a vyhlášku o technických požadavcích na vodní díla. Takže místo osmi vyhlášek budeme mít do budoucna jenom jednu integrovanou vyhlášku č. 146/2024 Sb., o požadavcích na výstavbu. Po takové vyhlášce se v praxi poměrně dlouho volalo. Ministerstvo pro místní rozvoj ji dokončilo již v r. 2023, pak byla dvakrát projednávána v orgánech Legislativní rady vlády a aktuálně je již po notifikaci v Evropské komisi, protože je to technický předpis a podléhá notifikačnímu procesu.

Vyhláška tedy rozvíjí jednak požadavky na vymezování pozemků, požadavky na umisťování staveb, technické požadavky a dále v přílohách 1–13 upravuje požadavky na konkrétní typy staveb. Toto je vlastně v praxi onou náhradou předchozích vyhlášek, tj. jsou to jednotlivé přílohy, které stanoví specifické požadavky na to, jak mají vypadat bazény a koupaliště, lesní stavby a podobně. 

Co je také cenné, tak nová vyhláška dělá pořádek v odkazování na technické normy. V tom byl doposud spíše velký nepořádek, protože různé právní předpisy dosti chaoticky odkazovaly na normy. Nově se všechny odkazy na technické normy slučují na jediné místo, najdeme je v příloze 14 vyhlášky, kde je komplexní seznam všech zezávazněných technických norem. Tam, kde vyhláška odkazuje na normy, se norma stává závaznou, stává se jakoby součástí právního řádu. To pak mimo jiné také znamená povinnost orgánu, který normu využil, zajistit její bezplatnou přístupnost, což zařídí Ministerstvo pro místní rozvoj ve spolupráci s Úřadem pro normalizaci a zkušebnictví. 

Z hlediska obsahových změn dochází k liberalizaci, z mého pohledu žádoucí. Vyhláška opouští některé příliš přísné nebo příliš dogmatické požadavky, které jsme znali historicky již od sedmdesátých let z doby budování socialistických sídlišť. Zejména je to požadavek proslunění bytů, který můžete dobře splnit, právě když stavíte nové domy na zelené louce, jako se stavěla sídliště, ale velmi obtížně splníte požadavek v centrech měst, kde máte blokovou výstavbu, vyšší činžovní domy nebo obecně tam, kde chcete zužovat prostory a zvyšovat koncentraci zástavby. Požadavek na proslunění bytů nakonec vypadává a myslím si, že je to dobře. Podotýkám, že v pražských stavebních předpisech ten požadavek nebyl nikdy a kdybychom ho tam měli, tak by nikdy nešlo budovat Prahu, nešlo by povolovat byty v centru města, kde byty chceme samozřejmě mít.

Dále dochází k vypuštění požadavku dveří mezi záchodem a obytnou místností. To je takové české specifikum, které vzbuzovalo v Evropě úsměvy. Nevím o tom, že by to někde jinde bylo. Zdá se to možná jako detail, ale při cenách bydlení a cenách metrů čtverečního je zásadní, jak velké nebo spíše malé můžete budovat byty. Požadavek dvojích dveří mezi záchodem a obytnou místností vede samozřejmě k tomu, že v bytě musíte mít nějakou další místnost, chodbu, a to není o 1 m2. Bavíme se třeba o 5 až 10 metrech čtverečních. Taková nepatrná změna může mít zásadní vliv na to, jak lze legálně snížit výměru a budovat legálně zkolaudovatelné byty, které budou odpovídat vyhlášce. 

Rovněž dochází ke zmírnění požadavků na parkovací stání. To je další velký problém, který také není černobílý, a střetávají se v něm dva přístupy – mít co nejvíce parkovacích stání ve městě, a naopak zbavovat centra měst aut. Rovněž zde můžeme vidět, jak se ty přístupy promítaly do různého uvažování. Předchozí vyhláška byla konstruována tak, že pokud chci byt, pokud chci kancelář, pokud chci někde nějakou provozovnu, musím mít adekvátní počet parkovacích míst. Pražské stavební předpisy byly konstruovány od počátku naprosto opačně, říkají, kolik maximálně může být parkovacích míst. Když stavíte Florentinum nebo Masaryčku v centru Prahy, tak ano, mohou tam být podzemní garáže, ale může tam být nejvýše tolik míst. Logika je taková, že nechceme v centru města zvyšovat kapacity parkování, ale naopak parkovací místa alespoň ve velkých městech, které mají systém kapacitní veřejné dopravy, se mají budovat na stanicích kapacitní veřejné dopravy, a nikoliv v centru. Takže změny jsou poměrně zajímavé nejenom formálně, ale i věcně.

Neuplatnění požadavků na výstavbu (§ 137/4) vs. výjimky z požadavků na výstavbu § 138

Výše uvedené neplatí úplně vždy a všude. Nový stavební zákon přináší další poměrně zajímavou věc, a to, že se požadavky na výstavbu neuplatní tam, kde to není technicky nebo územně rozumně možné. Není to úplná novinka, znali jsme to již z dřívější vyhlášky o technických požadavcích na výstavbu, ale nově se to povyšuje přímo na zákonné ustanovení. A přiznejme si upřímně, když dělám úpravu stávající stavby na stávajícím místě, třeba v centru města, není možné splnit technické požadavky na šířku chodeb, na výtahy, na hygienu, na parkování, protože to v daném území prostě nejde. Zde by se měl aplikovat ten § 137 a daný technický požadavek vyloučit. 

Vedle neaplikace známe i výjimky, což je klasický institut, který existuje i dnes. Výjimku lze povolit rozhodnutím, dříve samostatným rozhodnutím. Nově je to integrované rozhodnutí jako součást rozhodnutí o povolení záměru. Ovšem na výjimku není právní nárok, byť je právní nárok na spravedlivé rozhodnutí o výjimce. Rozlišujme tedy situaci, kdy dochází k neaplikaci nějakého požadavku na výstavbu ex lege podle § 137 a kdy dochází k výjimce na základě rozhodnutí podle § 138 čili ex actu.

Podrobnost dokumentace pro povolení záměru (§ 158)

Další významnou změnou je podrobnost dokumentace pro povolení záměru. Ustanovení § 158 stanoví podmínky pro dokumentaci pro povolení záměru a stanoví, co dokumentace může obsahovat nebo obsahuje čili nesmí obsahovat nic víc. Ani vyhláška nemůže nutit k ničemu dalšímu, než je základní urbanistické a architektonické technické řešení umožňující posouzení statiky, požární bezpečnosti a vlivů navenek. 

Jinými slovy se zde říká, že podrobnost povolování bude v zásadě v podrobnosti dnešního územního rozhodnutí doplněného o statiku a požární bezpečnost. Celkově se nám povolovací režim zjednodušuje v tom směru, že stavební úřady již nebudou zajímat vnitřní technické detaily v podrobnosti, v jaké dneska bylo stavební povolení. Nové povolení záměru se z hlediska podrobnosti mnohem více blíží současnému územnímu rozhodnutí.

Dokumentace staveb

Dokumentace staveb nebo její detaily jsou rovněž stanoveny prováděcím předpisem. Koho to zajímá více, aktuálně je po připomínkovém řízení návrh vyhlášky o dokumentaci staveb, můžete ho najít v eKLEPu. Je to spíše už pro projektanty a architekty, aby se podívali na detail, a pro nás asi stačí závěr, že i prováděcí vyhláška odpovídá smyslu a účelu § 158 a poměrně zásadně snižuje podrobnost dokumentace pro povolení záměru.

Provádění stavby

Samotné provádění stavby se již nebude nijak povolovat, tj. mizí stavební povolení nebo ohlášení nebo společné povolení, tak, jak ho známe dnes včetně jeho současné technické podrobnosti. Samotná realizace stavby bude čistě věcí odpovědnosti stavebníka a projektanta. Projektant disponuje kulatým razítkem, takže v tomto ohledu je garantem zákonnosti, garantem toho, že jsou splněny vyhlášky a technické normy. Zvyšuje se také odpovědnost projektanta, ale to je něco, co stavební úřad nezajímá, nepovoluje to a nezkoumá tyto aspekty ani v kolaudaci. V kolaudaci opět posuzuje jenom soulad s povolením, tj. posuzuje ho v podrobnosti povolení.

Rozdělení staveb

Stavby podle nového stavebního zákona rozlišujeme na čtyři kategorie. Jsou to stavby drobné, jednoduché, vyhrazené a, řekněme, zbývající, jejichž seznamy jsou uvedeny v přílohách 1, 2 a 3 nového stavebního zákona.

Myslím, že je to řazeno lépe, srozumitelněji a logičtěji. Dnes bychom nic takového v přílohách nenašli, resp. museli bychom hledat stavby, které nevyžadují ani ohlášení, ani povolení, a pak stavby, které vyžadují ohlášení, což je schováno v různých paragrafech současného stavebního zákona. 

Nově je to vyňato hezky do příloh. V příloze 1 máme drobné stavby, což jsou stavby takzvaně ve volném režimu, které nevyžadují žádné povolení stavebního úřadu, nevyžadují ani projektovou dokumentaci a při jejich realizaci je třeba splnit jenom hmotné právo. Pak máme jednoduché stavby, to jsou ty, které dříve byly na ohlášku. Pak máme vyhrazené stavby, což jsou naopak ty nejsložitější, zejména liniové nebo průmyslové záměry, které povoluje Dopravní a energetický stavební úřad. A nakonec máme stavby obyčejné, normální a zbytkové. 

I tady dochází k určité liberalizaci. Například se rozšiřuje okruh drobných staveb, zvětšuje se třeba výměra stavby ve volném režimu z původních domečků 5 x 5 m, které známe ze zahrádek, na 40 m². Máme tam třeba bazén na zahradě rodinného domu o výměře 40 m². Máme tam fotovoltaiku do 50 kW na střeše rodinného domu, máme tam běžný dobíjecí bod, dvakrát 20 kW pro elektromobilitu. To jsou všechno věci, kde nepotřebuji žádné stavební povolení.

Povinnosti vlastníka stavby § 167

Tady upozorňuji ještě na jednu povinnost vlastníka. Hmotné právo dopadá nejenom na povolování záměrů, ale i na stávající stavby. Takže pozor na to. Aniž byste cokoliv budovali, tak pokud máte nějakou stavbu, která není stavbou pro bydlení, ale je to třeba pro průmysl, obchod, služby, sportovní zařízení, školy apod., a jsou k ní kolaudována parkovací místa, tak od 1. ledna příštího roku na každých 20 míst je třeba vybudovat jeden dobíjecí bod. Pokud to neuděláte, tak je to přestupek. Čili třeba firmy, kde mají firemní parkoviště, jsou od 1. ledna povinny zřizovat dobíjecí body. Takže tolik k tomu hmotnému právu.

„Nové“ stavební úřady

Nakonec se po všech těch peripetiích původní myšlenka, že vznikne soustava státních stavebních úřadů, zase změnila, zůstal z ní jenom dopravní speciál na dálnice a železnice. Obecná soustava stavebních úřadů zůstává tak, jak ji známe dneska. To znamená, že v čele stojí Ministerstvo pro místní rozvoj, druhým stupněm jsou krajské úřady a tím prvním stupněm jsou obecní úřady. Úřadů zůstane plus mínus tolik, jako je dneska. Stavební úřady budou i na obcích druhého typu a některých obcích prvního typu, bude jich celkově zhruba 600.

Mnohem větší nepořádek je v dotčených orgánech. Tohle je poměrně složitý obrázek:

Dotčené orgány se původně měly integrovat do stavebního úřadu, to byla hlavní reformní myšlenka celého nového stavebního zákona –vytvořit státní soustavu stavebních úřadů a integrovat do nich i dotčené orgány s jejich agendami tam, aby bylo vedeno jen jedno řízení jedním integrovaným úřadem zakončené jedním rozhodnutím, a nikoli s mnoha podklady ve formě samostatných vyjádření a závazných stanovisek. Nakonec k tomu někde dojde, někde nedojde. Řešení dotčených orgánů je velmi zvláštním hybridním mixem, který nakonec používá snad všechny možné metody, které si lze představit. 

V některých případech dochází k plné integraci do stavebního úřadu, takže třeba soulad s územním plánem už nebude posuzovat úřad územního plánování závazným stanoviskem, ale posoudí si ho přímo stavební úřad. Stejně tak to bude při povolování dopravních staveb, některých vodních staveb, vodovodů a kanalizací.

Některé jiné aspekty však budou řešeny tzv. koordinovaným závazným stanoviskem obecního úřadu obce s rozšířenou působností nebo krajského úřadu. Tam patří třeba památková ochrana a některé další agendy. 

Agendy v oblasti životního prostředí budou sloučeny do jednotného environmentálního stanoviska, v němž budou stanoviska podle zákona o ochraně přírody a krajiny, zákona o ochraně zemědělského půdního fondu a zákonů o lesích, vodách, ovzduší, odpadech, integrované prevenci a některých dalších. 

Někde dochází ke změně závazného stanoviska na vyjádření, což je třeba případ energetické inspekce. Někde závazná stanoviska zůstávají, a někde zůstávají vyjádření. 

Takže to je poměrně pestrá paleta.

Nový jediný proces povolování

Samotný stavební řád se mění naprosto zásadně. Ruší se všechny povolovací procesy, které známe dneska, to znamená „územní a stavební řízení , společné řízení, veřejnoprávní smlouvy, ohlášky, územní souhlasy. To všechno zaniká a nově od 1. července budeme mít pouze jediné řízení o povolení záměru v podrobnosti územního rozhodnutí.

Účastenství § 182

Účastenství v řízení zůstává plus mínus stejné, jako bylo doposud, byť se oproti předchozí právní úpravě doplňují ekologické spolky, pokud v řízení jde o kácení dřevin nebo druhové výjimky. Nicméně je pravda, že judikatura dovodila jejich účastenství i v předchozí právní úpravě. Takže opticky je to změna zákona, ale fakticky se nic nemění.

Žádost o povolení záměru, digitalizace

Proces by měl být veden digitálně. To znamená, že jak žádosti, tak projektové dokumentace se budou předkládat stavebnímu úřadu v elektronické podobě a Ministerstvo pro místní rozvoj připravuje k 1. červenci 2024 ke spuštění několik zásadních informačních systémů. 

Jednak je to agendový informační systém stavebního řízení pro stavební úřady, jednak je to portál stavebníka ve webovém prohlížeči, prostřednictvím kterého budou moci účastníci činit podání a nahlížet do originálního elektronického spisu, a dále jsou to evidence dokumentací a Národní geoportál územního plánování.

Zrychlené řízení (§ 212)

Velmi dobrým nástrojem je zrychlené řízení v § 212. Tohle by mělo být cílem všech rozumných stavebníků i stavebních úřadů. Snažit se, aby žádost byla tak úplná, že má všechna závazná stanoviska, všechny souhlasy, všechna vyjádření, a v takovém případě stavební úřad řízení nevede, nezahajuje, nevyrozumívá účastníky a vydává stavební povolení jako první úkon v řízení.

Odvolání – plná apelace, zákaz ping-pongu (§ 225/1)

Zásadní změny jsou i v oblasti opravných prostředků. Na úrovni druhého stupně, v odvolání, je to princip plné apelace, tzn. odvolací stavební úřady nebudou již moci rušit napadené rozhodnutí a vracet věc k dalšímu řízení na první stupeň, ale budou muset vždy meritorně rozhodnout. To je zásadní posun oproti stávající praxi, která je z 95 % přesně opačná.

Změny v oblasti soudního přezkumu v NSZ

A poslední okruh změn se realizuje i na úrovni soudního přezkumu, kde dochází ke zkrácení lhůty pro podání žaloby ze dvou měsíců na jeden měsíc, zavádí se nepřípustnost žalobních bodů, pokud nebyly uplatněny v povolovacím řízení. Stanoví se pravidlo, že byl-li přiznán žalobě odkladný účinek, tak ji soud projedná přednostně a s nejvyšším urychlením, a dále povinnost rozhodnout o všech žalobních bodech. Posilují se také apelační prvky, aby soud mohl i meritorně rozhodnout. Ne, že by to asi bylo nějak časté, ale ta možnost tady je. Omezuje se formalismus převzetím paragrafu ze správního řádu o tom, že k vadám, které neměly vliv na zákonnost, se nepřihlíží. A konečně se zavádí možnost uložit pořádkovou pokutu a odmítnout žalobu pro nepřípustnost při podání, které sleduje zjevné zneužití práva.