V obecné rovině je třeba vycházet z ustanovení § 24 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, kde je uvedeno, že: "Provoz na dálnicích, silnicích, místních komunikacích a veřejně přístupných účelových komunikacích může být částečně nebo úplně uzavřen, popřípadě může být nařízena objížďka. Nikdo nemá nárok na náhradu případných ztrát, jež mu vzniknou v důsledku uzavírky nebo objížďky."
Současně je třeba vycházet ze skutečnosti, pakliže má být být dodržen právní řád České republiky, že obvykle k uzavírce v případě opravy veřejné komunikace či inženýrských sítí dojde na základě rozhodnutí příslušného správního orgánu, kterým může být například obecní úřad či úřad příslušené městské části, a v obecné rovině nikdo nemá nárok na náhradu škody, když v této souvislosti existuje nález Ústavního soudu ze dne 27. června 2017 sp. zn. Pl. ÚS 21/16.
V citovaném nálezu Ústavní soud uvedl, že: "Ústavní soud nemá žádné pochyby o ústavní konformitě možnosti správního orgánu za určitých okolností přistoupit dočasně k částečné nebo úplné uzavírce pozemní komunikace. Ostatně možnost pozemní komunikaci uzavřít je v podstatě nezbytnou podmínkou toho, že taková komunikace bude moci být dlouhodobě veřejné přístupná, neboť k uzavírce dochází typicky např. při povolení zvláštního užívání komunikace spočívajícího v provedení nezbytných stavebních prací na komunikaci“.
Pokud tedy budeme chtít rozebrat typové příklady, kdy poškozený má či nemá nárok na náhradu způsobené škody v příčinné souvislosti s uzavírkou pozemní komunikace z důvodu její opravy či opravy inženýrských sítí, je třeba si definovat, kdo je poškozeným a v jakém případě nárok na náhradu škody může existovat a může být soudně vymahatelný.
Příklad č. 1 (nárok neexistuje):
V případě, že fyzická osoba vlastní nemovitost anebo disponuje užívacím titulem k nemovitosti (například na základě nájemní smlouvy jakožto nájemce nemovitosti), hradí roční poplatek za parkování v určité zóně (dle regionu, např. v Brně modrá zóna, v Praze zase fialová zóna) a tato fyzická osoba se domnívá, že jí vzniká škoda tím, že nemůže parkovat své vozidlo v blízkosti domu a například musí ujít pěšky delší vzdálenost ke svému vozidlu, pak tato osoba nárok na náhradu škody nemá, neboť oprava veřejné cesty je ve veřejném zájmu a tuto opravu je nutné realizovat proto, aby komunikace byla nadále přístupná. Jinými slovy, taková osoba musí strpět toto předmětné omezení, neboť zde převažuje veřejný zájem nad zájmem soukromoprávním. Nad rámec výše uvedeného, parkovací oprávnění nikdy negarantuje možnost parkování na konkrétním parkovacím místě nebo na konkrétní ulici. Odlišná situace by mohla být, pakliže by byly uzavřeny všechny pozemní komunikace v zóně, ke které má fyzická osoba parkovací oprávnění, ovšem tato situace není příliš reálná, proto se touto situací autor tohoto článku nebude více zabývat.
Příklad č. 2 (nárok neexistuje):
V podstatě totožná situace může být v případě fyzické osoby, která se domnívá, že jí vznikla škoda tím, že musí například dojíždět osobním vozidlem do práce trasou mimo uzavírku, což znamená ujet větší vzdálenost a tedy vynaložit vyšší náklady na cestovné, než-li by vynaložila v případě, že by fyzická osoba využila trasu po veřejné komunikaci, která je uzavřena z důvodu rozhodnutí o uzavírce komunikace. Zde taktéž jako v příkladu č. 1 převažuje veřejný zájem nad zájmem soukromoprávním.
Příklad č. 3 (nárok neexistuje):
Třetí typový příklad, kdy stěžovatel - fyzická osoba nemá nárok na náhradu škody, ačkoli tato situace je více diskutabilní a autor tohoto článku nemůže interpretovat rozhodnutí soudu, je taková situace, kdy dojde k vydání rozhodnutí o uzavírce pozemní komunikace z důvodu její opravy anebo opravy inženýrských sítí, přičemž investor (například vlastník inženýrských sítí, vlastník komunikace) předmětné rozhodnutí sice zcela dodržuje, ovšem předmětné rozhodnutí může být nesprávné či nezákonné, přičemž fyzická osoba, která se domnívá, že jí vznikla škoda, nemůže toto rozhodnutí nijak napadnout, například proto, že došlo k jeho vyvěšení na úřední desce a rozhodnutí již nabylo právní moci. Ku příkladu je v rozhodnutí uvedeno, že dochází k úplné uzavírce veřejné pozemní komunikace a nejsou v něm popsány situace týkající se příjezdu či přístupu vozidel PČR, IZS anebo třeba nezbytného přístupu k nemovitostem. Z toho vyplývá, že pokud někdo vlastní nemovitost (dům/ byt/ garáž) a do této nemovitosti má přístup například pouze pěší a nemá jak vyřešit své parkování.
Pakliže budeme vycházet z ustanovení § 7 odst. 5 zákona č. 274/ 2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, v platném znění, pak platí, že: "Vznikla-li osobě uvedené v odstavci 4 výkonem práv stavebníka nebo vlastníka vodovodu nebo kanalizace podle odstavců 1 a 2 majetková újma, nebo je-li tato osoba omezena v obvyklém užívání pozemku nebo stavby, má tato osoba právo na náhradu. Nedojde-li k dohodě o výši a způsobu náhrady, poskytne stavebník nebo vlastník vodovodu nebo kanalizace osobě uvedené v odstavci 4 jednorázovou náhradu podle zvláštního právního předpisu bez zbytečného odkladu, nejpozději do 6 měsíců ode dne vzniku práva na náhradu. Tím není dotčeno právo domáhat se náhrady u soudu. Toto ustanovení se nepoužije na případy styku vodovodů a kanalizací se stavbami zřízenými podle zákona o pozemních komunikacích."
Z výše uvedeného vyplývá, že by poškozený mohl mít právo na náhradu škody, ovšem je třeba vycházet ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který definuje způsoby, kterými může být způsobena škoda a kdy má poškozený právo na náhradu škody, když se jedná zejména o následující:
a) porušení právní povinnosti,
b) porušení smluvní povinnosti,
c) porušení dobrých mravů.
Pakliže tedy budeme vycházet ze stejné typové situace a vezmeme v potaz příslušná ustanovení občanského zákoníku, je třeba před uplatněním nároku na náhradu škody definovat, jakým způsobem mohl škůdce škodu způsobit.
Vzhledem ke skutečnosti, že existuje rozhodnutí správního orgánu o úplné uzavírce veřejné komunikace a investor - domnělý škůdce toto rozhodnutí plně respektuje, ovšem rozhodnutí mu umožňuje, že nemusí být například zaručen nezbytný přístup či příjezd k nemovitostem, potom je značně diskutabilní, zda domnělý škůdce porušil některý ze 3 výše uvedených bodů, neboť se nejedná o porušení smluvní povinnosti, o porušení právní povinnosti se jednat může, ale nemusí - sice zákon o vodovodech a kanalizacích stanoví, že je třeba co nejméně zasahovat do práv ostatních osob, nicméně investor - domnělý škůdce se řídí příslušným rozhodnutím správního orgánu, které respektuje a konečně, pakliže by se mělo týkat porušení dobrých mravů, je to také věc značně diskutabilní a nelze předem odhadovat, jak může v této věci rozhodnout obecný soud, případně vyšší instance, pakliže bude docházet k uplatnění řádných či mimořádných opravných prostředků.
Autor tedy prozatím rozebral tři typové situace, u kterých je spíše nepravděpodobná existence nároku na náhradu škody a to mimo jiné proto, že ačkoli je zasahováno do práv osob, stále převažuje veřejný zájem nad zájmem soukromoprávním. V níže uvedeném odstavci se autor bude zabývat situací, kdy je spíše pravděpodobná existence nároku na náhradu škody.
Pokud se tedy ještě vrátíme ke třetímu typovému příkladu, ale některé parametry poupravíme, pak je existence nároku na náhradu škody spíše pravděpodobná.
Příklad č. 4 (existence nároku je pravděpodobná):
Typový příklad je následující. Fyzická osoba zakoupila nemovitost (byt a podzemní garážové stání v bytovém domě) v lokalitě, kde je například zvýšená kriminalita. Současně tato osoba potřebuje užívat vozidlo k výkonu svého zaměstnání. Jedná se o vozidlo vyšší cenové kategorie, kdy tato fyzická osoba nemá zájem vozidlo parkovat například na navazující pozemní komunikaci, která uzavřena není, z důvodu obavy o poškození vozidla, přičemž fyzická osoba vychází ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který mj. stanoví, že "Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě a životním prostředí. Tato povinnost se vztahuje na ochranu nejen vlastního majetku, ale i celého majetku společnosti."
Proto tedy, aby se fyzická osoba vyhnula postihu za přestupek či jiný správní delikt, hodlá své vozidlo parkovat v podzemní garáži, která se nachází pod bytovém domem, ve které fyzická osoba současně vlastní bytovou jednotku. Nadto tato osoba platí splátky hypotečního úvěru jak za garáž, tak za byt.
A nyní k objektivní změně parametrů. Existuje rozhodnutí o úplné uzavírce veřejné pozemní komunikace z důvodu opravy inženýrských sítí, ovšem jak investor, tak investorem najatá stavební firma, jenž opravu komunikace veřejné cesty provádí, nerespektuje vydané rozhodnutí, které stanoví, že musí zůstat zachován nezbytný přístup a příjezd k nemovitostem. Byť rozhodnutí přesně nedefinuje jak tohoto cíle má být dosaženo, je na investorovi, aby toto rozhodnutí interpretoval takovým způsobem, aby byl zachován účel tohoto rozhodnutí.
Konkrétní příklad - veřejná komunikace je v celé její délce zahrazena plotem s upozorněním o zákazu vstupu a vjezdu z důvodu provádění údržbových prací. Po dobu celého dne bude komunikace přístupná pro pěší, aby se mohli dostat ke svým nemovitostem. V čase od 7:30 do 8:00 a v čase od 16:00 do 16:30 zajistí stavební firma posunutí plotu tak, aby se vlastníci garáží dostali s vozidlem k jejich nemovitostem. Dle názoru autora je toto nezbytné zachování přístupu a příjezdu.
Ovšem pokud investor zajistí například přístup pouze pro pěší, avšak vozidla se nebudou moci dostat do garáží, pak lze usuzovat, že investor nerespektuje správní rozhodnutí o uzavírce veřejné cesty a tudíž se jedná o důvod, který může vést ke vzniku škody třetím osobám. Tato škoda může spočívat například v tom, že fyzická osoba, jenž vlastní garážové stání v daném místě, bude nucena k tomu, aby si pronajala garážové stání v jiném bytovém domě a za něj hradila tržní nájemné (například 2.500,- Kč měsíčně po dobu 10 měsíců), v takovém případě lze diskutovat o právním nároku fyzické osoby na náhradu škody ve výši 25.000,- Kč, když investor porušil svoji povinnost a třetí osobě tak v příčinné souvislosti vznikla škoda. Obdobná situace může nastat, pokud fyzická osoba má pronajaté garážové stání za tržní nájemné, nemůže jej fakticky užívat, přičemž povinnost úhrady nájemného nadále trvá.
Závěrem nutno uvést, že každý případ je potřeba posuzovat individuálně a vždy hodnotit, zda má přednost veřejný zájem nad zájmem soukromoprávním, při zohlednění, že Ústava České republiky, kterou je Základní listina práv a svobod dle jejího článku č. 11 garantuje vlastnické právo k věci, přičemž pakliže někdo brání jinému využívat své vlastnické právo, může se dopouštět jednání, které povede ke vzniku škody z důvodu porušení zákonné povinnosti.
Diskuze k článku ()