Tlumočník ve správním řízení

Právo na tlumočníka patří mezi základní práva, která je třeba účastníkovi řízení zajistit. Ať se to týká přestupkového nebo trestního řízení, je třeba dbát na to, aby účastník nebyl zkrácen na svých právech a to ani za situace, že je jedinou překážkou v řízení odlišný jazyk.

Asistentka soudce, Krajský soud v Brně
Foto: Fotolia

Právo na tlumočníka však není vždy právem, které je přiznáno zákonem automaticky bez účasti samotných účastníků nebo vynaložení jejich nákladů na tlumočníka. Uvedený článek se tak zaměří na to, zda má cizinec právo na tlumočníka ve správním řízení a jaké jsou případné odlišnosti u řízení, které je zahájeno na návrh, nebo jak je to v případě řízení na místě. Další část příspěvku se týká úhrady nákladů za tlumočníka, tedy zda tlumočníka vždy hradí sám účastník nebo zda jsou situace, kdy tlumočníka hradí stát.  Cílem článku je shrnout základní východiska práva na tlumočníka a vymezit situace, kdy je na samotném účastníkovi, a kdy naopak na státu, aby tlumočníka zajistil a uhradil mu náklady s tlumočením spojené.

Základní ustanovení upravující právo na tlumočníka ve správním řádu je ustanovení § 16 odst. 3, který zní: „Každý, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků, kterého si obstará na své náklady. V řízení o žádosti si žadatel, který není občanem České republiky, obstará tlumočníka na své náklady sám, nestanoví-li zákon jinak.“Uvedené ustanovení je však ve vztahu k čl. 10 Ústavy neaplikovatelné v rámci správních deliktů, jelikož správní řád výslovně uvádí, že si účastník sám na své náklady zajistí tlumočníka ze seznamu tlumočníků a především se jedná o úpravu ve správním řízení, kterou výslovně žádná z mezinárodních smluv neupravuje.

Je třeba v tomto momentu zdůraznit, že ustanovení § 16 odst. 3 a odst. 4 správního řádu je možné aplikovat pouze v případě, že se jedná o řízení o žádostech, tedy v řízení návrhovém. 

V rámci správních řízení, je tak třeba rozlišovat, zda se jedná o řízení zahájené na návrh nebo o řízení zahájené z moci úřední. Pokud se zahajuje řízení na návrh, účastník pak postupuje dle ustanovení § 16 odst. 3, případně odst. 4 správního řádu, přičemž nelze odkazovat na mezinárodní úmluvy. Už z dikce samotného ustanovení § 16 odst. 3 správního řádu vyplývá, že správní řád v tomto případě uvádí, že účastník má právo. Správní řád neuvádí dikci zákona ve smyslu „musí“, ale spíše „může“využít svého práva na tlumočníka, avšak na své náklady. Pokud má však být tlumočník ustanoven ze strany správního orgánu je třeba per analogiam postupovat podle ustanovení § 16 odst. 5 správního řádu, které upravuje ustanovování tlumočníka znakového jazyka.

V případě, že je tlumočník nezbytný v řízení, které zahajuje správní orgán, nelze odkazovat na ustanovení § 16 odst. 3 a 4 správního řádu a správní orgán tak nemůže nechat volbu a zajištění tlumočníka na podezřelém, když je na správním orgánu, aby zajistil a opatřil veškeré důkazy, což je v jeho zájmu resp. v zájmu veřejném. V případě, že obviněný ze spáchání přestupku nemluví a nerozumí jednacímu jazyku, správní orgán musí jednat dle Úmluvy[1], a to znamená, že správní orgán musí zařídit tlumočníka sám a na své náklady.

Samotné ustanovení tlumočníka se pak řídí dle § 9 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb. o znalcích a tlumočnících, kde je uvedeno, že orgány veřejné moci ustanovují zpravidla tlumočníky, kteří jsou zapsáni v seznamu toho krajského soudu, v jehož obvodu má orgán veřejné moci sídlo nebo pracoviště, a to po předchozím projednání s tlumočníkem. Toto ustanovení provede správní orgán usnesením.

Příkaz na místě

Problém nastává v případě vydání příkazu na místě. S ohledem na Úmluvu a na ustanovení tlumočníka, Ústavu a Listinu základních práv a svobod dle § 16 odst. 3 správního řádu řízení nelze takové řízení zahájit, jelikož příkazem na místě, a tudíž tímto vydáním příkazu nebo odmítnutím pokutu zaplatit, příkazní řízení končí. 

Pokud účastník řízení opravdu jazyku nerozumí, ani s pomocí příbuzného, je třeba zahájit přestupkové řízení správním orgánem a postupuje se dále dle Evropské úmluvy, a to článku 6 odst. 3 písm. e)[2], kde je uvedeno, že sankce může být uložena pouze v případě, že obviněný rozumí jazyku, v němž se jednání vede. Taková situace však nemusí nastat, pokud obviněný fakticky rozumí postupu úřední osoby, to znamená, že je mu vše jasné a srozumitelné, byl využit formulář v příslušném cizím jazyku nebo je zde osoba blízká, která jednacímu jazyku rozumí a vysvětlí a přetlumočí situaci obviněnému, v takovém případě je nepřítomnost tlumočníka zhojena a situace naplňuje požadavky uvedené v článku 6 odst. 3 písm. e) Evropské úmluvy. Zásadní je v tomto případě, aby účastník rozuměl situaci a definici přestupku, ze kterého je obviněn. Pokud by však tato povinnost byla porušena, je takové rozhodnutí správního orgánu nezákonné a je třeba jej zrušit.[3]

Národnostní menšiny

Dle ustanovení § 16 odst. 4 správního řádu má občan České republiky příslušející k národnostní menšině, která tradičně a dlouhodobě žije na území České republiky má před správním orgánem právo činit podání a jednat v jazyce své národnostní menšiny. Pokud správní orgán nemá nikoho, kdo by byl schopen v jazyce jednat, musí si zajistit tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků. V tomto případě náklady na tlumočení a pořízení překladu nese sám správní orgán. Jedná se o další specifickou situaci, kdy ani není třeba, aby bylo zahájeno řízení z moci úřední, a tlumočníka musí obstarat sám správní orgán na vlastní náklady. 

Někdy je však velmi obtížné určit, zda účastník řízení patří k národnostní menšině, která tradičně a dlouhodobě žije na území České republiky. Definici národnostní menšiny nalezneme v ustanovení § 2 zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin, kde je uvedeno, že národnostní menšinou je společenství občanů České republiky žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo.

V případě, že taková situace nastane, je na správním orgánu, aby zjistil, zda patří účastník řízení k národnostní menšině žijící v České republice a tím vypátral, zda je třeba tlumočníka v řízení ustanovit na náklady správního orgánu, nebo v případě návrhového řízení na náklady samotného účastníka řízení.  

Závěr

V rámci práva na tlumočníka ve správním řádu je třeba nahlížet na situaci jinak u řízení návrhového a jinak u řízení zahájeného správním orgánem. Pokud se jedná o návrhové řízení, pak se nabízí možnost pro účastníka řízení obstarat si tlumočníka sám a na své náklady. V případě řízení zahájeného z moci správního orgánu, tedy i v případě řízení o odpovědnosti za přestupky, je třeba postupovat tak, aby bylo základní právo na tlumočníka účastníkovi, který prohlásí, že jednacímu jazyku nerozumí, tlumočníka obstarat na náklady správního orgánu, a to postupem dle ustanovení § 16 odst. 5 správního řádu spolu s přihlédnutím k mezinárodním úmluvám. 

Specifickým případem je řízení na místě, kde je možné zhojit vadu eventuelní absence tlumočníka, pokud účastník prohlásí, že je mu jasné z jakého důvodu příkaz na místě obdržel, případně i za pomoci příbuzných. Pokud je však příkaz na místě vydán, aniž by byl přítomen tlumočník a z řízení je zřejmé, že tlumočník měl být přítomen, pak je tento příkaz vydán správním orgánem nezákonně a je třeba takové rozhodnutí zrušit. 


[1] Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících č. 209/1992 Sb.

[2] K tomu, že ustanovení tlumočníka pro naplnění práva podle čl. 6 odst. 3 písm. e) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Kamasinski v. Austria, 1989: „Naopak podmínky čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy byly podle Evropského sudu naplněny v případě, kdy obviněnému nebyly poskytnuty informace týkající se obvinění v jazyce, kterému rozumí, avšak byl mu určen právní zástupce, který ovládal oba jazyky.“

[3] Závěr č. 56 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 14. 5. 2007. Právo na tlumočníka ve zkráceném řízení. Ministerstvo vnitra. Poradní sbor ministra vnitra ke správnímu řádu. Dostupné z: www.mvcr.cz/soubor/zaver-56-pdf.aspx

Hodnocení článku
75%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články