Promlčení v soukromém právu
Úpravu institutu promlčení v jeho soukromoprávního podobě najdeme v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (NOZ).
Ten v § 609 a násl. říká, že „nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil“. Jinak řečeno, pokud vznikne dluh, spolu s ním vzniká také jeho promlčecí lhůta po jejímž uplynutí není třeba dluh plnit. To neznamená, že dlužník plnit nesmí. Po uplynutí promlčecí lhůty se ale z původního dluhu stává tzv. naturální obligace a původní věřitel ztrácí nárok splacení dluhu žádat. Řádná a včasná námitka promlčení, je podmínkou přiznání promlčení soudem, jak také uvádí § 610 odst. 1 NOZ.[1]
Existence toho institutu v soukromém právu je projevem zásady vigilantibus iura scripta sunt, (práva svědčí bdělým). Pokud totiž věřitel otálí s uplatněním práva na splacení dluhu, narušuje tím princip právní jistoty, který by měl svědčit dlužníku a dochází k oslabení tohoto práva.[2]
Promlčecí lhůta má vždy dvě formy. Jedná se o promlčecí lhůtu subjektivní a objektivní. Obecná subjektivní lhůta trvá v soukromoprávních vztazích tři roky a její počátek je závislý na okamžiku, kdy se oprávněný, tedy věřitel, poprvé dozvěděl o možnosti právo uplatnit. Může se ale stát, že se strana o této možnosti včas nedozví.
Z toho důvodu a aby byl zachován princip právní jistoty, zákon stanoví také lhůtu objektivní v délce deseti let. Objektivní lhůta je nezávislá na vědomosti oprávněného a počíná běžet jednoduše okamžikem, kdy dluh dospěl a teoreticky mohl být uplatněn poprvé.
Tyto dvě lhůty jsou na sobě navzájem nezávislé. Tzn. že pokud marně uplyne lhůta subjektivní, právo je promlčeno nezávisle na tom, zda již uplynula lhůta objektivní a naopak.
Je také dobré zmínit, že v soukromoprávních vztazích si strany, v mezích určitých hranic, mohou délku promlčecí lhůty konkrétního dluhu smluvně dohodnout.[3]
Promlčení ve správním právu
Ve správním právu se s institutem promlčení zpravidla setkáme v souvislosti se správními přestupky. Pravidla promlčení zde určuje zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, ve znění pozdějších předpisů (ZOP). Ten se promlčením přestupků zabývá v ustanovení § 29 a následující. Promlčení je zde jedním ze čtyř důvodů zániku odpovědnosti za přestupek. Dalšími důvody jsou smrt fyzické osoby, zánik právnické osoby bez právního nástupce a vyhlášení amnestie.[4]
Základním rozdílem mezi soukromoprávní a správněprávní verzí tohoto institutu je jeho povaha. Zatímco soukromoprávní promlčení má opravdu povahu promlčecí lhůty, správněprávní promlčecí lhůta je tzv. lhůtou prekluzivní. Přestože označení promlčecí doba v ZOP není přesné, důvodová zpráva k ZOP na toto pamatuje a uvádí jako důvod udržení kontinuity s označením institutu promlčení trestní odpovědnosti dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, který má také prekluzivní povahu.
Rozdíl mezi promlčecí lhůtou a prekluzívní lhůtou je takový, že jak bylo zmíněno výše, marným uplynutím promlčecí lhůty právo nezaniká, pouze se z něj stává naturální obligace a věřitel ztrácí právo se jí úspěšně domáhat. Dlužník ale plnit stále může. Naproti tomu při marném uplynutí prekluzivní lhůty právní důvod zcela zaniká. Kdyby dlužník plnil i poté, jednalo by se o bezdůvodné obohacení na straně původního věřitele. Orgány veřejné moci k marnému uplynutí promlčecí doby přihlížejí ox offo (z moci úřední), jinak by bylo narušeno právo na spravedlivý proces.[5]
Pro přehlednost bude tento článek referovat ke správněprávnímu promlčení jako promlčecí době tak, jak ji označuje zákon.
Podobně jako soukromoprávní obdoba tohoto institutu, i správněprávní promlčecí doba má dvě formy. Subjektivní promlčecí doba je zde jednoletá. Krom toho ale ZOP stanoví také prodlouženou subjektivní lhůtu v délce tří let v případech, kdy zákon stanoví za přestupek sankci, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč.
Objektivní promlčecí doba je tříletá.
Promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po spáchání přestupku. Tím se rozumí den po dni, ve kterém došlo k ukončení jednání, kterým byl přestupek spáchán. Pokud se jedná o přestupek, jehož znakem je účinek (například padělání cestovního pasu), promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni, kdy účinek nastal.[6]
Jak bylo uvedeno výše, v soukromém právu je institut promlčení projevem zásady vigilantibus iura scripta sunt. Jedná se totiž čistě o soukromé nároky některé ze stran, které za normálních okolností nemají veřejnoprávní přesah. V kontrastu s tím, promlčecí doba ve správním právu je projevem zásady nullum crimen sine lege (žádný trest bez zákona). Základní premisou možnosti autoritativního uvalení trestu veřejnou mocí na jednotlivce je totiž jasné vymezení nejen toho, za co se trest může udělit, ale také toho, po jakou dobu je možné trest stíhat.
Stavění a přerušení
Promlčecí doba se za určitých okolností může přerušit, nebo stavět. Rozdíl spočívá v tom, že při přerušení se doba přetrhne a začíná běžet doba nová v plné délce. Stavění znamená pouze dočasné pozastavení běhu s tím, že po určitou dobu neběží a poté pokračuje její běh dále.
Stavění promlčecí doby znamená zpravidla nějakou překážku, přičemž doba, po kterou tato překážka trvá, se do běhu promlčecí doby nezapočítává. ZOP obsahuje taxativní (vyčerpávající) seznam překážek, po kterých se promlčecí doba staví:[7]
„Do promlčecí doby se nezapočítává doba,
a) po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení,
b) po kterou bylo řízení o přestupku přerušeno proto, že bylo možné očekávat uložení trestu obviněnému z přestupku za jiný skutek v trestním řízení, přičemž správní trest, který lze uložit v řízení o přestupku, je bezvýznamný vedle trestu, který by bylo možné uložit v trestním řízení,
c) po kterou se o věci vedlo soudní řízení správní,
d) po kterou trvalo podmíněné upuštění od uložení správního trestu.“
Stejně tak zákon taxativně určuje důvody přerušení promlčecí doby[8] :
„Promlčecí doba se přerušuje
a) oznámením o zahájení řízení o přestupku,
b) vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným; je-li prvním úkonem v řízení vydání příkazu, přerušuje se běh promlčecí doby jeho doručením,
c) vydáním rozhodnutí o schválení dohody o narovnání;
přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová.“
Shrnutí
Na rozdíl od soukromého práva, kde je promlčení projevem zásady vigilantibus iura scripta sunt (práva svědčí bdělým), ve správním právu je promlčení odpovědnosti za přestupek primárně projevem zásady nullum crimen sine lege (žádný trest bez zákona). Aby tedy za něco bylo možné uložit trest nebo pokutu, je nutné přesně definovat jak samotnou skutkovou podstatu přestupku, tak dobu, po jakou bude možné přestupek stíhat.
ZOP referuje k tomuto institutu jako promlčecí doba, přestože se reálně jedná o tzv. prekluzivní lhůtu. Narozdíl od soukromoprávní promlčecí lhůty, při jejímž uplynutí věřitel ztrácí nárok právo vymáhat, ale dlužník může stále plnit, při marném uplynutí správněprávní promlčecí doby, která má prekluzivní charakter, právo orgánu veřejné moci udělit sankci za přestupek zcela zaniká. K marnému uplynutí promlčecí doby veřejná moc přihlíží ex offo, tedy sama od sebe z moci úřední. Není třeba uplatňovat námitky.
Délka subjektivní promlčecí doby je jeden rok. V případě přestupků, za které je možné uložit sankci alespoň 100 000 Kč, jsou to tři roky. V každém případě odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději tři roky od jeho spáchání – jedná se o tzv. objektivní promlčecí dobu. Tyto dvě jsou na sobě nezávislé – pokud uběhne doba subjektivní, právo uložit sankci zaniká, nehledě na to, zda již uběhla doba objektivní a naopak.
[1] BODEČKOVÁ, Jana. § 609 [Podstata promlčení a výluka z bezdůvodného obohacení]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 2.
[2] NS 21 Cdo 1026/2009, 23 Cdo 2535/2012
[3] § 630 odst. 1 NOZ
[4] § 29 ZOP
[5] VS v Praze 6 A 69/96
[6] § 31 odst. 1 ZOP
[7] § 32 odst. 1 ZOP
[8] § 32 odst. 2 ZOP
Diskuze k článku ()