Otevřená vrátka pro poškozené aneb odpovědnost městské části za škodu

Hlavní město Praha v postavení vlastníka

Hlavní město Praha (dále jen „Praha“) je veřejnoprávní korporace, která má vlastní majetek a vlastní příjmy. Stejně jako na všechny ostatní vlastníky i na Prahu se vztahuje ústavněprávní norma, dle níž „vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“[1]

Ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze (dále jen „ZHMP“) je Praha povinna pečovat o svůj majetek a kontrolovat hospodaření s ním. S úmyslem řádně dostát této zákonné povinnosti omezuje Praha své vlastnické právo na tzv. „nuda proprietas“ (tj. holé vlastnictví) a svůj majetek svěřuje do správy městských částí, na které se člení[2] a které v roce 1990 vznikly na územích v působnosti někdejších národních výborů.

Městské části pak v souladu se ZHMP a na základě obecně závazné vyhlášky č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy, kterou se vydává Statut hlavního města Prahy (dále jen „Statut“), vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem všechna práva a povinnosti vlastníka, rozhodují o všech majetkoprávních úkonech, jsou povinny zajišťovat samostatnou odbornou údržbu svěřeného majetku a odpovídají za technický stav tohoto majetku,[3] přičemž v právních vztazích vystupují svým jménem a nesou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající.[4]

Specifikem svěřené správy nemovitého majetku ve vlastnictví Prahy je zápis správy do evidence katastru nemovitostí a to, že k takovémuto svěřování pražského majetku dochází bezúplatně. Nejedná se tedy o závazek, na jehož základě by Praha poskytovala městským částem jakékoli plnění. Naopak příjmy z majetku ve svěřené správě plynou do rozpočtů jednotlivých městských částí.

Vlastník není pokaždé povinen k náhradě újmy jen z titulu svého vlastnictví

Nutno podotknout, že výše zmíněné pravidlo „vlastnictví zavazuje“ často mnohé vede k mylnému právnímu závěru o tom, že vlastník je vždy povinen k náhradě újmy už jen z titulu svého vlastnictví, aniž by byl přímo odpovědný případný škůdce. Takové dedukce jsou v rozporu s právní úpravou a neodpovídají ani závěrům judikatury.

Podmínky odpovědnosti za majetkovou i nemajetkovou újmu upravuje občanský zákoník (dále jen „OZ“), jenž odpovědnost za vzniklou újmu rozlišuje na obecnou a zvláštní. Právní úprava dále klasifikuje obecnou odpovědnost za újmu na odpovědnost za porušení:

1. dobrých mravů (§ 2909 OZ),
2. zákona (§ 2910 OZ),
3. smlouvy (§ 2913 OZ).