Rozhodování o určení, že k osvojení nezletilého dítěte není třeba souhlasu rodiče dle NOZ

Úprava je na svém počátku jasná, kdy ustanovení § 818 odst. 1 nového občanského zákoníku uvádí tři zákonné důvody, pro něž není v řízení třeba souhlasu rodiče s osvojením:

Prvou skupinu tak představují případy, kdy byl rodič zbaven rodičovské odpovědnosti a zároveň práva dát souhlas k osvojení.

Jedná se zde o rodiče, o němž rozhodl soud ve zvláštním řízení péče soudu o nezletilé, že se zbavuje rodičovské odpovědnosti (§ 871 odst. 1, 2 nového občanského zákoníku). Je zde nutné si uvědomit, že ovšem nepostačí prosté rozhodnutí o zbavení rodičovské odpovědnosti, jako tomu bylo do 31. 12. 2013. Dle dikce ustanovení § 873, 856 a 818 odst. 1 písm. a) nového občanského zákoníku, je totiž třeba výslovně uvést, že mimo zbavení rodičovské odpovědnosti se rodič zbavuje také práva udělit souhlas s osvojením (Do 31. 12. 2013 obecná praxe soudů pracovala s tím, že postačí pouhý výrok o zbavení rodičovské odpovědnosti k tomu, aby nebylo souhlasu takového rodiče k osvojení třeba.)

Druhou skupinou případů, kdy není třeba souhlasu rodiče s osvojením, pak jsou dle § 818 odst. 1 písm. b) případy, kdy rodič není schopen projevit svou vůli nebo rozpoznat následky svého jednání nebo je ovládnout.

Jedná se tedy o rodiče, kteří nemají plnou svéprávnost (§ 24 nového občanského zákoníku), kdy může jít již o rodiče omezené ve svéprávnosti soudním rozhodnutím (§ 55 odst. 1, 2 nového občanského zákoníku), nebo kteří nemají schopnost projevit svou vůli nebo rozpoznat následky svého jednání nebo je ovládnout, aniž by soud o omezení jejich svéprávnosti rozhodl. Přitom osoby omezené již rozhodnutím soudu přímo z rozhodnutí soudu o omezení svéprávnosti nemají právo dát souhlas s osvojením svého nezletilého dítěte pouze tehdy, jsou-li v takovém jednání výrokem soudu výslovně omezeni. To znamená, opět musí být výrokem soudního rozhodnutí výslovně omezeni tak, že nemohou dát souhlas s osvojením nezletilého dítěte. Nový občanský zákoník přitom dále dává soudci projednávajícímu řízení o osvojení možnost, aby sám posoudil, zda rodič pro nedostatek svéprávnosti má či nemá právo dát souhlas s osvojením. Je ovšem těžko představitelné, že by soudce v rámci osvojovacího řízení provedl odpovídající dokazování nejméně v podobě znaleckého zkoumání. Reálně lze spíše doporučit podat podnět soudu příslušnému k řízení o omezení svéprávnosti a vyčkat jeho výsledku.

Třetí skupinou jsou případy, kdy se rodič zdržuje na neznámém místě a toto místo se nepodaří soudu v součinnosti s dalšími orgány veřejné moci zjistit ani při vynaložení potřebné pečlivosti.

Tento důvod se přitom svou podstatou do jisté míry kryje s důvodem níže uvedeným dle § 819 nového občanského zákoníku, když neznámý pobyt rodiče může být jedním z hledisek nedostatku opravdového zájmu o dítě. Lze si totiž opravdu těžko představit, že by rodič neznámého pobytu projevoval o dítě opravdový zájem.

Samostatně je tedy uvedena v dalších ustanoveních, a to § 819-820 nového občanského zákoníku, skupina rodičů, jejichž souhlasu k osvojení není třeba, neboť o dítě zjevně nemají zájem. Takovými rodiči jsou ti, kteří neprojevují soustavně o dítě opravdový zájem a tím trvale zaviněně porušují své povinnosti rodiče (§ 819 odst. 2 nového občanského zákoníku). Definici opravdového zájmu poskytuje ustanovení § 820 odst. 1 nového občanského zákoníku tak, že jde o rodiče, který se o dítě nezajímá alespoň tři měsíce od posledního opravdového zájmu. Je ovšem stanoveno, že nelze-li v chování rodiče spatřovat hrubé porušování jeho povinností (například není-li dítě ohroženo tak, že by ho rodič opustil, aniž by zajistil péči o dítě), musí být rodič poučen OSPOD o možných důsledcích svého chování. Od uvedeného poučení přitom musí uběhnout další tři měsíce, v nichž rodič neprojeví zájem o své dítě. Doba nezájmu tak činí šest měsíců. Výjimkou z povinnosti učinit rodiči poučení představuje pouze případ, kdy je rodič neznámého faktického pobytu, když se i zde ukládá povinnost zjistit místo pobytu rodiče.

Pro všechny shora vyjmenované skupiny případů (tedy dle § 818 odst. 1 písm. a-c) a 819-920 nového občanského zákoníku) pak stanoví dle mého názoru zákon soudu dle výkladu jeho textu povinnost rozhodnout ve zvláštním řízení, že k osvojení není nebo je třeba souhlasu rodiče. Mám totiž za to, že ustanovení § 821 se vztahuje jak k § 818, tak i § 819, a to s ohledem na jednoznačně stejnou dikci § 818 a 819 při uvádění, kdy není třeba souhlasu, pokud jde o důvod a dále na formulaci § 821, jež nepřipouští žádné výjimky. Těžko si lze navíc představit, že takové rozhodnutí by nemusel soud vydávat v případě dle § 818 odst. 1 písm. c), neboť takto upřít základní právo rodiči nelze dle mého názoru bez zvláštního rozhodnutí právě v případě tak sporném, jako je neznámý pobyt rodiče osvojence. Je pak samozřejmé, že v praxi budou působit pochybnosti případy, kdy již soudní rozhodnutí existuje, a to při existenci rozsudku o zbavení rodičovské odpovědnosti a práva dát souhlas s osvojením nebo při existenci rozsudku o omezení svéprávnosti včetně zbavení práva dát souhlas s osvojením. Dovolím si však zde prezentovat názor, že pokud bychom se drželi přesně textu vykládaného zákona, bude třeba i v těchto případech vydat navíc rozhodnutí o určení, že není třeba souhlasu rodiče. A to, i když dle dosavadní právní úpravy, která však byla rozdílně formulována (§ 68 z.č. 94/1963 Sb., zákona o rodině).

Je ovšem zřejmé, že by šlo právě u těchto případů zdvojeného soudního rozhodnutí o tomtéž o formalitu, lze tedy mít za to, že praxe ukáže případnou cestu odchylky, kdy by se zde další rozhodnutí nevydávalo volnějším výkladem. Například by se za rozhodnutí o tom, že není třeba souhlasu rodičů, považovalo již vydané rozhodnutí o zbavení rodičovské odpovědnosti, zbavení svéprávnosti v řádné podobě popsané shora v textu. Nicméně za současného stavu lze spíše vydání dalšího rozhodnutí dle § 821 nového občanského zákoníku doporučit, což ovšem v reálném řízení jistě způsobí řadu problémů, neboť řízení o vydání rozhodnutí, že není třeba souhlasu rodičů s osvojením jeho dítěte, je návrhovým a soudce se tak může dostat do velmi složité situace, pokud mu nebude návrh na vydání nutného rozhodnutí podán s uplatněním např. názoru orgánu sociálně právní ochrany dětí, že toho není třeba, neboť již takové rozhodnutí mají právě v podobě rozhodnutí o omezení svéprávnosti či zbavení rodičovské odpovědnosti.