Než se dostaneme ke specifikům, je vhodné poznamenat, že se zápisy ve veřejných seznamech NOZ spojuje poměrně zásadní důsledky, a to v podstatě dva hlavní. Za prvé, nikoho neomlouvá neznalost zápisu ve veřejném seznamu, (§ 980 odst. 1), čili v podstatě říkáme, že nelze jednat v dobré víře contra tabulas. Hned ve druhém odstavci téhož ustanovení je pak obsažen systém dvou vyvratitelných domněnek, tzn. domněnky pozitivní, dle které o právu, které bylo zapsáno do veřejného seznamu, se má za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Vedle toho stojí negativní domněnka – o právu, které bylo z veřejného seznamu vymazáno, se má za to, že neexistuje. Jistě by zde stačila jen první domněnka, resp. by stačila obecná zásada, že o tom, co je zapsáno do veřejného seznamu, se má za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Vedle zásady, že neznalost neomlouvá a vedle zmiňovaných domněnek je pak nejdůležitějším ustanovením § 984, tedy materiální publicita, čili ochrana (veřejné) dobré víry třetích osob.
Co se týká navazujících právních úprav, zejména veřejnoprávních (viz dále), které pracují s určitými druhy veřejných evidencí, registrů, rejstříků atd., zde je třeba si v prvé řadě uvědomit, že NOZ může být v určitých záležitostech podpůrným předpisem i pro tuto veřejnoprávní regulaci (viz výše). Je-li určitý seznam (evidence, registr) upravovaný zvláštním předpisem seznamem veřejným – tak, jak mu rozumí NOZ – je přirozeně možné aplikovat NOZ i na tento seznam. O tom, co je veřejným seznamem, viz dále.
Na úvod je vhodná jedna terminologická poznámka. NOZ používá dva podobné pojmy, a sice pojem veřejný seznam a veřejný rejstřík. Rozdíl je v tom, že v podstatě až na jednu jedinou výjimku pracuje zákon s touto terminologií precizně, když veřejným seznamem rozumí evidenci objektů, tzn. věcí a určitých zápisů k nim (zápisů práv). Oproti tomu veřejný rejstřík je chápán jako určitá evidence osob. Co se týká veřejných rejstříků, lze odkázat na zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, který má podrobnou regulaci těchto otázek. Výjimka v NOZ, kdy se nevhodně užívá pojem veřejný seznam, je obsažena v § 721. Zde se mluví o veřejném seznamu manželských smluv, tzn. vlastně o veškerých modifikujících právních jednáních, na základě kterých dochází ke změnám v režimu společného jmění manželů, ať už v jeho rozsahu, správy, okamžiku vzniku SJM, a to včetně modifikací, které byly založeny rozhodnutím soudu.
S terminologií NOZ souvisí i terminologie dalších právních předpisů. Sledujeme-li dosavadní legislativu, zjišťujeme, že řada právních předpisů používá různé pojmy pro vyjádření téhož. V naší souvislosti předpisy pracují s pojmem seznam, evidence, registr, rejstřík atd. Již tato skutečnost sama značně znesnadňuje poznání pravé podstaty té které evidence. Jde o rejstřík, seznam, registr? A o jaký typ evidence se pak jedná – o veřejnou či neveřejnou? V dalším textu je obsaženo několik příkladů z legislativy, kdy je upravena evidence určitých věcí (tedy jde o to, čemu NOZ říká seznam), ačkoliv jsou tyto evidence označeny jako rejstříky. To, zda jsou tyto seznamy veřejné nebo neveřejné, zatím ponecháváme stranou. Je zde tedy možné vystopovat určité východisko. Primárně se nelze spoléhat na terminologii, tedy na označení určitého registru jako seznamu či rejstříku. Legislativa obsahuje případy, kdy je něco sice označeno jako rejstřík, avšak typově jde o seznam (viz výše). Stejně tak jsou známy případy, kdy je něco označeno za seznam (dokonce veřejný), avšak jedná se o rejstřík – např. veřejný seznam veřejných výzkumných institucí podle zákona o veřejných výzkumných institucích (§ 6 odst. 1).
Dostáváme se k otázce, jak poznat, že něco je veřejným seznamem. Jsou v zásadě dvě možnosti přístupu k řešení tohoto problému. První cesta, legislativně jednodušší a nepochybně pro praxi příznivější – neboť zajišťující právní jistotu, je taková, že veřejný seznam je pouze to, co tímto způsobem zákon výslovně označí. Tak to činí např. § 1 odst. 1 nového katastrálního zákona (shodné platí pro úpravu námořního rejstříku v zákoně o námořní plavbě). Na druhou stranu ani toto výslovné označení samo o sobě nemusí stačit. Jak již bylo řečeno, § 721 NOZ užívá spojení veřejný seznam, ačkoli jde věcně o něco jiného (stejně tak § 6 zákona o veřejných výzkumných institucích). Proto je třeba vždy zodpovědět otázku, zda má ten který seznam – byť výslovně označen za veřejný – všechny atributy veřejného seznamu. Je tedy potřeba zkoumat smysl a účel té které evidence a význam zápisů v ní uvedených.
Druhou možností pro rozhodnutí o tom, že něco je veřejným seznamem je – vedle výslovného označení – to, že určitý seznam má typické atributy veřejného seznamu, byť není za veřejný seznam prohlášen. Pak je třeba odpovědět na otázku, které atributy to jsou. Dle mého názoru se vždy musí jednat o kumulativní splnění dvou podmínek, a to existence principu formální a materiální publicity. Jedno bez druhého nepostačuje. Formální publicitou rozumíme možnost veřejného nahlédnutí do seznamu, a to bez překonání větších formálních překážek, tzn., bez toho aniž by bylo nutno prokazovat právní zájem či dokonce naléhavý právní zájem. Pokud je nahlédnutí do seznamu zpoplatněno – což je pravidlem, pak toto zpoplatnění nelze chápat jako překážku, tzn. i tehdy je princip formální publicity zachován.
Vedle formální publicity stojí princip ještě významnější, totiž materiální publicita, tzn. ochrana dobré víry třetích osob, jednajících v důvěře ve správnost a úplnost zápisu v seznamu.
Splnění obou atributů je dle mého názoru obligatorní. Za úvahu stojí též otázka, zda se vedle těchto dvou prvků vyžaduje ještě další, jímž je výlučná (resp. alespoň převážná) konstitutivnost zápisů práv do seznamu. Je pro závěr o tom, že něco je veřejným seznamem, důležitý fakt, že zápisy do seznamu mají právotvorné účinky? V naší zemi jsme zvyklí na to, že – alespoň ve vztahu ke katastru nemovitostí – zápisy jsou zpravidla ovládány intabulační zásadou. Navíc nový katastrální zákon vkladovou (intabulační) zásadu oproti staré úpravě ještě rozšířil, tzn., že podle nového katastrálního zákona se vkladem zapisují i jiná práva než jen ta, která byla zřízena smlouvou. Patří sem tedy např. zápis práva vzniklého ze zákona, v důsledku vydržení, v důsledku rozhodnutí orgánu veřejné moci apod. I zde se práva nově zapisují vkladem, byť v těchto případech zápis bude mít pouze deklaratorní účinky.
Byť by bylo žádoucí, aby intabulace byla dotažena co do nejširší míry, tzn. aby vznik práv, která se evidují ve veřejném seznamu, byl navázán na okamžik zápisu do seznamu (a stejné by mělo platit pro extabulaci – tzn., že práva zanikají až na výjimky teprve výmazem), pak z povahy věci nemůže být intabulační princip bezvýjimečný. Typickým příkladem za všechny je smrt osoby, která byla vlastníkem určité věci zapsané ve veřejném seznamu. V okamžiku smrti zůstavitele dochází k nabytí vlastnického práva k věci ze strany dědiců. Než se však změna vlastníka promítne do zápisu v seznamu, vždy nutně musí uběhnout nějaká doba. V tomto mezidobí pak existuje rozpor mezi zápisem v seznamu a skutečným právním stavem.
Mám-li se vrátit k otázce, zda je intabulační princip podstatným atributem veřejného seznamu, pak se domnívám, že tomu tak není. Intabulace má v tomto ohledu spíše sekundární význam. Lze si představit i fungování takového veřejného seznamu, do kterého se zapisuje převážně (popř. teoreticky i výlučně) deklaratorním způsobem. Byť taková koncepce není příliš praktická, není bez dalšího vyloučena (známe ji konec konců i z vlastní historie evidence nemovitostí).
V další části příspěvku bych se rád zaměřil na otázku zkoumání povahy leteckého rejstříku podle zákona o civilním letectví, plavebního rejstříku podle zákona o vnitrozemské plavbě a rejstříku ochranných známek podle zákona o ochranných známkách. Je zjevné, že se typově jedná o seznamy, nikoli o rejstříky – bez ohledu na jejich označení.
Žádný z uvedených rejstříků není výslovně prohlášen za veřejný seznam. V takovém případě jsou v zásadě myslitelné dva přístupy – s ohledem na zkoumání výše uvedených typických atributů. Buď v pochybnostech přiznat povahu veřejného seznamu všem těmto registrům, nebo být naopak spíše opatrnější a tudíž restriktivní. První cestou se vydal komentář k věcným právům nakladatelství C. H. Beck (Spáčil a kol.). Autorka příslušných partií (980-986) zaujala téměř bezbřehý výklad pojmu veřejný seznam a – v zásadě bez jakékoliv podrobnější analýzy – označuje za veřejné seznamy nejen ty rejstříky, které jsou uvedeny shora (tj. letecký, plavební a rejstřík ochranných známek), nýbrž i řadu dalších, např. rejstřík patentový, rejstřík topografií polovodičových výrobků atd. Domnívám se, že toto volné pojetí je naprosto neudržitelné. Argumentem proti takto bezbřehému výkladu je rovněž fakt, že všechny právní předpisy upravující speciální druhy seznamů vznikly – někdy i relativně dlouho – před přijetím NOZ. Pak se ovšem klade otázka, zda tvůrci těchto předpisů měli vůli vybavit jednotlivé registry uvedenými atributy? Mezi jednotlivými předpisy jsou totiž v tomto ohledu značné rozdíly, svědčící o tom, že přístupy zákonodárce zdaleka nelze označit za jednotné. Navíc je mi znám např. názor ministerstva dopravy jakožto garanta zákona o vnitrozemské plavbě, že plavební rejstřík veřejným seznamem být nemá (resp. není).
Při odpovědi na otázku, zda je něco veřejným seznamem, bych proto byl velmi zdrženlivý. Opatrnost je namístě již proto, že – jak už bylo poznamenáno – zápis nějaké skutečnosti do veřejného seznamu s sebou nese dalekosáhlé právní následky.
Pojďme se podívat na jednotlivé úpravy. Pokud jde o letecký rejstřík, pak zákon o civilním letectví říká, že letecký rejstřík je evidencí letadel (§ 4 odst. 1). Hned v následujícím odstavci pak doplňuje, že se jedná o veřejně přístupný – nikoli veřejný – seznam. Tzn., že zákon mluví jednak o evidenci, jednak o seznamu. Otázka je, co z toho platí. Terminologickou různorodost lze řešit tak, že evidenci chápeme jako širší pojem než seznam. Nejednotnost vyjadřování však není ku prospěchu věci. Jak vidno, zákon vypichuje formální publicitu – veřejnou přístupnost leteckého rejstříku. Obsahem leteckého rejstříku je evidence vlastnického a zástavního práva k letadlům, součástkám apod., s tím, že je zde poměrně nepochybně vyjádřen intabulační princip ve vztahu k zápisu smluvního zástavního práva. V § 5a odst. 4 se říká, že smluvní zástavní právo vzniká dnem zápisu do leteckého rejstříku. Na druhé straně v § 5b odst. 1 se říká, že převod vlastnictví a zástavního práva k letadlu zapsanému do leteckého rejstříku nabývá účinnosti dnem zápisu do leteckého rejstříku. Za prvé není jasné, co se rozumí pod spojením převod zástavního práva. Zástavní právo nelze převádět, maximálně jako akcesorium zajištěné pohledávky přechází s touto pohledávkou (např. při jejím postoupení). Za druhé, říká se, že převod vlastnictví nabývá účinnosti dnem zápisu do leteckého rejstříku. Co to znamená? Je to snad koncepce, že vlastnické právo přejde inter partes mezi smluvními stranami jako absolutní věcné právo, ale vůči třetím osobám začne účinkovat až zápisem do rejstříku? To je poměrně zvláštní konstrukce, kterou zákonodárce jistě nezamýšlel. Intabulační princip u vlastnického práva zde zůstal na půli cesty. Ve vztahu k leteckému rejstříku je částečně řešena i materiální publicita – což by mohlo ukazovat na povahu tohoto rejstříku jako veřejného seznamu. V § 5a odst. 5 se říká – zjednodušeně řečeno, že materiální publicita působí pouze ve vztahu k zapsanému zástavnímu právu. Vůbec se tady nepočítá s ochranou dobré víry ve vztahu k zapsanému vlastnickému právu. To ovšem nedává smysl. Mohu-li se spolehnout, že zapsané zástavní právo existuje a náleží uvedenému zástavnímu věřiteli, pak jen těžko může platit stav, kdy zápis o vlastnickém právu nezakládá dobrou víru třetích osob. Neplatí-li dobrá víra pro základní a nejširší věcné právo (vlastnictví), pak jen těžko může fungovat pro limitované věcné právo (zástavní). Opět těžko říci, zda jde o nedůslednost zákonodárce nebo naopak o nějaký skrytý záměr. Spíše se přikláním k prvnímu řešení. Dle právě uvedeného dospívám k závěru, že letecký rejstřík není veřejným seznamem.
Následuje úprava plavebního rejstříku podle zákona o vnitrozemské plavbě. Jak už jsem poznamenal, gestor tohoto zákona (ministerstvo dopravy) nechápe plavební rejstřík jako veřejný seznam, byť § 14 odst. 2 zákona říká, že to je veřejně přístupný seznam, tzn. zase je zdůrazněna zásada formální publicity. Co je podstatné, na rozdíl od zákona o civilním letectví zákon o vnitrozemské plavbě vůbec neřeší materiální publicitu ani princip priority. Není řešena ani otázka vzniku věcných práv k jednotlivým evidovaným objektům (plavidlům), ať už práva vlastnického či zástavního. Zákon přesto obsahuje jednu zvláštní konstrukci. Tou je dokument, který se označuje legislativní zkratkou Osvědčení plavidla. Jde o dokument vydávaný plavebním úřadem, o němž zákon říká (§ 10 odst. 7), že dokládá vlastnictví k plavidlu. Funguje tedy osvědčení podobně jako výpis z katastru nemovitostí? Znamená to, že můžeme plavebnímu rejstříku přiznat povahu veřejného seznamu? Avšak ani výpis z katastru nemovitostí nedokládá vlastnictví. Zakládá pouze dobrou víru o tom, že zapsaný stav je v souladu se skutečným právním stavem, tedy že na zapsaný stav může třetí osoba spoléhat. Zjistit skutečnou vůli zákonodárce je i zde mimořádně složité, ne-li nemožné. U plavebního rejstříku se proto – snad ještě více, než u leteckého – ukazuje závěr, že nejde o veřejný seznam.
Zbývá zákon o ochranných známkách, který počítá s tím, že ochranné známky jako nehmotné věci se zapisují do rejstříku ochranných známek. Kromě vlastnického práva se zapisuje i právo zástavní. Podobně jako zákon o vnitrozemské plavbě říká § 8 odst. 1 zákona o ochranných známkách, že výpisem z rejstříku ochranných známek vlastník prokazuje své právo k ochranné známce. Zase vzniká otázka, jak tomu rozumět? Podle mého jde opět pouze o průkaz existence dobré víry třetích osob. A konečně je zde (opět) další podivná konstrukce § 15 odst. 3, kde se říká, že převod či přechod ochranné známky je vůči třetím osobám účinný zápisem do rejstříku ochranných známek. V dřívější verzi zákona o ochranných známkách, resp. v dřívějších zákonech o ochranných známkách byla tato konstrukce jiná. Říkalo se, že samotná smlouva nabývá účinnosti registrací v rejstříku ochranných známek. Nově se říká, že převod – nikoli smlouva – je vůči třetím osobám účinný zápisem. Nicméně nahlédneme-li do aktuálních komentářů k zákonu o ochranných známkách, zjišťujeme, že názory autorů jsou v podstatě stejné jako ke starým úpravám. Dočítáme se, zjevně v rozporu s jasnou legislativní úpravou, že smlouva jako taková se stává účinnou až zápisem do rejstříku ochranných známek. Opět se proto nabízí otázka podobná jako u leteckého rejstříku. Znamená tato dikce, že pokud převádím ochrannou známku, pak ve vztahu převodce – nabyvatel vlastnické právo přechází okamžitě, avšak vůči třetím osobám působí až od okamžiku zápisu? Oproti tomu § 17 odst. 3 naprosto jasně drží intabulační princip ve vztahu k zástavnímu právu, když říká, že smluvní zástavní právo vzniká dnem zápisu do rejstříku. Pak je otázka, proč je tomu u vlastnického práva jinak.
Samotná úprava rejstříku ochranných známek je poměrně podrobně regulována v § 44, kde se tradičně zdůrazňuje formální publicita. Velkou novinkou je § 44 odst. 5, který váže na úpravu § 986 NOZ, a umožňuje zapsat tzv. poznámku spornosti. Tvrdí-li proto někdo, že byl dotčen zápisem ochranné známky do rejstříku ochranných známek, k němuž došlo bez právního důvodu, pak může žádat zápis poznámky spornosti. Poznámka spornosti má jeden zásadní důsledek, a sice že vylučuje dobrou víru třetích osob. Touto úpravou by bylo možno argumentovat ve prospěch názoru o povaze rejstříku ochranných známek jako veřejného seznamu. Na druhou stranu se zde vůbec nepočítá s poznámkou spornosti dle § 985 OZ, a to bez zjevného rozumného důvodu. Ochrana dobré víry ve vztahu k třetím osobám je tedy pouze částečná. Domnívám se, že přes naznačený princip materiální publicity nelze o rejstříku ochranných známek mluvit jako o veřejném seznamu.
V předchozím textu jsem se snažil poukázat na to, že řada předpisů obsahuje regulaci různých evidencí věcí a zápisů práv k nim. Povaha toho kterého seznamu je však mimořádně sporná. Mezi různými zákony nelze najít jasné pojítko a snahu o zachování stejné konstrukce. To platí nejen pro uvedené zákony (a uvedené rejstříky), nýbrž i pro předpisy další. V žádném případě proto nelze paušálně a apriorně říci, že všechny speciální typy seznamů (registrů) jsou veřejnými seznamy v režimu NOZ. V pochybnostech je dle mého názoru třeba zaujmout spíše opatrný (restriktivní) přístup a držet názor, že se o veřejný seznam nejedná. Za současného stavu lze bez rizika za veřejné seznamy označit pouze katastr nemovitostí a námořní rejstřík.
Kongres Právní prostor 2014
Ve dnech 15. a 16. dubna 2014 se v Seči u Chrudimi konal již 4. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali ministryně pro místní rozvoj ČR, ministr zemědělství ČR, náměstkyně ministra vnitra ČR, prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR a prezident Soudcovské unie ČR. Kongres s podtitulem (NE)ZNÁMÉ PRÁVO zahrnoval sedm tematických bloků, v rámci kterých vystoupilo na dvacet přednášejících odborníků z oblasti advokacie, komerčního práva, justice, státní správy a samosprávy a dalších. Pořadateli byly CODEXIS a Právní rádce.
Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/
Diskuze k článku ()