Volba cizího práva v ryze vnitrostátním právním vztahu

Cizí prvek je obecně považován za předpoklad použití kolizněprávní úpravy (metody). V průběhu vývoje se ovšem mění jeho fungování jako tohoto předpokladu v závislosti na významu skutkového základu onoho prvku daného právního vztahu. Je však třeba připustit, že určitou relativizaci tohoto poměru mohou představovat tzv. únikové klauzule či konstrukt nepřímého spojení se subjektivním hraničním určovatelem – volbou práva. Obecně v tomto ohledu platí, že cizím prvkem je objektivní skutkový stav (např. poloha věci), který lze právně kvalifikovat jako hraniční určovatel.[2]

Na rozdíl od přímé vazby cizího prvku na součást kolizní normy (hraničního určovatele) je kategorie volby práva zásadně odlišná. V důsledku vývoje evropského (unijního) konceptu dochází k podstatné změně funkce volby práva (nejen) u závazkových vztahů ze smlouvy. Tradičně se uznávalo, že jde jen o hraniční určovatel subjektivního charakteru. Neboť jde o právo stran rozhodnout, že daný skutkový stav (typicky smluvní poměr) vykazující objektivní cizí prvek podřídí zahraničnímu právnímu řádu. Příkladem tohoto vývoje je tzv. Římská úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (tzv. Římská úmluva, dále též ŘÚ) z 19. 6. 1980. Volba práva v čl. 3 této mezinárodní smlouvy je cizím prvkem v ryze vnitrostátním právním vztahu (viz dále 4.4).[3]

Cizí prvek jako předpoklad použití kolizněprávní úpravy

Typickým příkladem zmíněného pojetí je současná česká úprava mezinárodního práva soukromého v zákoně č. 91/2012 Sb., jenž v § 1 stanoví jako předpoklad aplikace této úpravy mezinárodní prvek. Podstatně flexibilnější klauzuli o věcné působnosti, svědčící nepochybně o vývoji funkce mezinárodního práva soukromého, obsahuje nařízení Řím I, které nepoužívá výrazu cizí prvek. Obdobný flexibilní pojem, který ovšem, jak ještě ukážeme, nevedl k jednoznačnému vymezení působnosti švýcarského zákona o mezinárodním právu soukromém (IPRG), obsahuje tento zákon v čl. 1 ve spojení „internationales Verhältnis“ (mezinárodní vztah). Účelem cizího prvku je zmezinárodňovat (viz „internacionalizace“) skutkový stav, kterým je závazkový poměr ze smlouvy.[6][5][4]

Tradičně se tímto klíčovým pojmem rozuměla a dosud do jisté míry rozumí objektivní skutečnost jako předpoklad použití kolizní normy obsahující objektivní hraniční určovatel. V tomto smyslu se rozsáhlá literatura, ale i judikatura včetně pozoruhodného názoru obsaženého v závěrečném návrhu generálního advokáta SDEU Szpunara z 2. 3. 2017 touto kategorií velmi důkladně zabývají. Z hlediska účelu tohoto pojednání je podstatný význam volby práva jako cizího prvku (nejen coby hraničního určovatele), jenž daný právní vztah internacionalizuje a v pojetí čl. 3 Řím I umožňuje její fungování jako hraničního určovatele.[7]

Pauknerová v souladu s tradicí zavedenou Z. Kučerou uvádí při kvalifikaci „mezinárodního prvku“, že tento prvek musí být pro daný vztah „relevantní“, tedy dostatečně významný, nikoliv zanedbatelný.[10]

Ohledně významnosti cizího (mezinárodního) prvku se Bříza přiklání k tendenci, která považuje za dostatečnou i přítomnost nějak (jakkoliv) „významného cizího prvku k tomu, aby se čistě vnitrostátní situace stala situací s mezinárodním prvkem.“ Je zřejmé, že tento autor vykládá klíčový pojem velmi extenzivně a dochází k názoru, že režim čistě vnitrostátního stavu by měl být omezen jen na ty případy, kdy „neexistuje žádná objektivní sku­tečnost, která by danou situaci ‚internacionalizovala‘.“[11]

Bělohlávek uvádí, že cizí prvek je objektivní kategorií, která – včetně své významnosti – nepodléhá subjektivní vůli stran právního vztahu. To není přesvědčivý výklad, neboť významnost prvku je možno hodnotit nejen z objektivního hlediska, ale právě i optikou dotčených subjektů, typicky stran konkrétního právního poměru.[12]

Na druhé straně je třeba chápat jednu velmi podstatnou okolnost, že totiž v praktickém životě mnohdy ani smluvní strany o internacionalizaci svého vztahu neuvažují. Tento pohled je charakteristický i pro některá soudní rozhodnutí, příznačná tím, že ani soud nepovažuje určitý vztah za mezinárodní, byť je charakteristický právě oním zahraničním prvkem.[13]

Za příklad souvislosti dvou právních vztahů jako možného spojení s ohledem na za- hraniční prvek v jednom z nich obsažený uvádí Bělohlávek případ akcesority právních poměrů.[14]

Obecně se přijímá, že navazovací skutečnost jako cizí prvek musí dosáhnout určitého významu. Tak tomu je např. u obvyklého místa pobytu smluvní strany nebo místa plnění, jež se nachází v zahraničí. Může jím však být i zboží, o které se jedná, nebo určitá právní či ekonomická souvislost. U. Magnus však přiznává, že kvalifikace skutečnosti jako cizího prvku může být sporná, např. jestliže obchodní zástupce má jednat v tuzemsku i v cizině. Jako o cizím prvku lze uvažovat i o jazyku smlouvy. Na relativitu pojmu „cizí prvek“ upozorňuje H. Koch, když uvádí, že základní otázkou je nutná míra mezinárodnosti skutkového stavu s ohledem na její význam. Většina autorů se však shoduje v tom, že o skutečnost s povahou cizího prvku jako předpokladu použití kolizněprávní úpravy jde tehdy, jestliže taková skutečnost má přímou vazbu ke stranám, jejich jednání a předmětu sporu.[19][18][17][16][15]