Spojení neurovědy a práva: Neuroprávo - inovativní kategorie soudních důkazů

V českém prostředí se bude jednat např. o psychiatrické a psychologické znalecké posudky, výsledky toxikologických testů a jiné. Ve světě se však objevuje relativně nový vědecký proud, někdy nazývaný např. „neuroprávo“, „právo a neurověda“, apod., který kombinací práva (zejména trestního) a neurovědy přináší novou kategorii důkazních prostředků, předkládaných obhajobou, resp. obžalobou při dokazování před trestním senátem. Přirozeně je otázkou, zda jsou tyto důkazy akceptovány soudem, resp. v případě angloamerických právních systémů, také porotou. Na řádcích níže bychom rádi tzv. „neuroprávo“ stručně nastínili a obohatili o vlastní výstupy.[2][1]

Co je neurověda?

Neurověda, někdy nazývána jako neurální věda, představuje studium vývoje nervového systému, jeho struktury a jeho funkcí. Neurověda se zaměřuje na mozek a jeho dopad na chování a kognitivní (poznávací) funkce. Předmětem zájmu není jen normálně fungující nervový systém, ale také to, co se děje s nervovým systémem u lidí s neurologickými, psychiatrickými a nervově vývojovými vadami. V současnosti hovoříme o interdisciplinární vědě, která úzce spolupracuje s dalšími obory, jako jsou např. lingvistika, informatika, chemie, psychologie a jiné. Někteří vědci tvrdí, že neurověda znamená totéž jako neurobiologie, avšak neurobiologie se zaměřuje na biologii nervového systému, přičemž neurověda se týká všeho, co s nervovým systémem souvisí. Neurovědy jsou dnes zapojeny do mnohem širšího rámce oborů než dříve, když studují buněčné, funkční, evoluční, výpočetní, molekulární a lékařské aspekty nervového systému.[3]

Americké kořeny moderního vzestupu neurovědy v soudních síních

Počátky neuropráva sahají až do 19. století, přičemž tato vědní disciplína je v posledním desetiletí na vzestupu. Každopádně, převážná část vědeckých bádání v oblasti práva a neurovědy souvisela s trestním právem. Soudobá diskuze byla podnícena americkým případem Herberta Weinsteina z roku 1991. Weinstein uškrtil svoji manželku a vyhodil ji z okna, obhajujíc se nepříčetností. Neuropsychologická ani psychiatrická vyšetření neobjevila žádné známky poškození mozku nebo výskytu duševní poruchy. Nakonec se Weinstein podrobil zobrazovacímu vyšetření mozku pomocí magnetické rezonance, kterým bylo zjištěno, že se v jeho mozku nachází nezhoubný útvar o velikosti pomeranče. Weinsteinův obhájce, Diarmuid White, chtěl předmětnou mozkovou anomálii použít k obhajobě svého klienta, tedy ke snížení nebo vyloučení jeho trestní odpovědnosti.[5][4]

Po Weinsteinově případu se významně změnila pravidla upravující předkládání vědeckých důkazů před federálními soudy ve Spojených státech Amerických. V civilním sporu Daubert versus Merrell Dow Pharmaceuticals, Inc. z roku 1993, byla na korporaci Merrell Dow podána dvěma rodinami žaloba za vrozené vady svých dětí, údajně způsobené prenatálním požitím léku prodávaného společností. Případ se dostal až k Nejvyššímu soudu Spojených států Amerických. Před případem Daubert byl u soudů využíván tzv. „Frye standard“ jako návod pro rozhodování o přípustnosti znaleckých výpovědí. Frye standard stanovil, že aby byla výpověď akceptovatelná před soudem, musí být metoda, pomocí níž byly důkazy získány, „obecně přijímána“ příslušnou vědeckou komunitou. Téměř dvacet let před případem Daubert však Kongres schválil Federal Rules of Evidence (FRE), nabízející liberálnější standard (než Frye) umožňující vstup znaleckých výpovědí do soudních síní.[6]

Nejvyšší soud Spojených států rozhodl, že FRE nahradila Frye jako standard pro přípustnost znaleckých důkazů u federálních soudů. Nutno podotknout, že některé jednotlivé státy dodržují Frye standard nadále. Standard podle FRE je od té doby znám také jako „Daubert standard“. Daubert standard konkrétně umožnil, aby se v soudních síních začaly objevovat vědecké metody a výsledky, které dosud nedosáhly obecného přijetí. Díky Daubert standardu se tak staly přípustné nové zobrazovací nástroje, které dosud nebyly široce používány.[8][7]

Neurověda v dokazování

Jak vyplývá z výše uvedených informací, možnost využití neurovědeckého dokazování není omezena jen na oblast práva trestního, ale i občanského. Podle našeho názoru si lze neurovědecké dokazování velmi teoreticky představit i u dalších typů řízení, v nichž se dokazování vede, tj. např. správní či přestupkové řízení, ačkoliv lze polemizovat nad účelností. Naopak např. při daňovém dokazování nevidíme využití žádné. Ačkoliv se tedy nabízí širší využití neurovědy v právu, tak pro položení badatelských základů, považujeme za dostačující se v dalším textu zaměřit pouze na oblast trestněprávní, neboť zde spatřujeme nejvyšší míru využitelnosti neurovědy.

Trestní právo hmotné - důkazy, dokazování

V soudní fázi trestního řízení, jsou státní zástupce i obviněný oprávněni navrhovat a provádět důkazy. Při hodnocení důkazů, postupují orgány činné v trestním řízení (v řízení před soudem soud) podle svého niterného přesvědčení, vycházejícího z pečlivého uvážení veškerých okolností, a to jednotlivě i v jejich souhrnu [Ustanovení § 2 odst. 5) věty čtvrté a odst. 6) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TŘ“)]. Proces hodnocení důkazů musí vždy respektovat právní normy a principy obecné i právní logiky. Příslušný orgán (zejména soud) musí své niterné přesvědčení věrohodně vysvětlit v odůvodnění svého rozhodnutí.[9]

„Za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu.“ (Ustanovení § 89 odst. 2 TŘ)

Ze shora uvedených indicií tedy vyplývá, že české trestní právo procesní předpokládá relativně širokou paletu důkazů, které může státní zástupce nebo obviněný, resp. obžalovaný, na podporu svých tvrzení navrhnout k provedení. Mezi takovými důkazy si umíme představit např. i grafické výstupy z moderních lékařských zobrazovacích zařízení, jakými jsou magnetická resonance, počítačová tomografie, elektroencefalograf a jiné. Nabízí se doplnění o výpověď znalce z předmětného oboru.

Trestní právo procesní - nepříčetnost, zmenšená příčetnost

„Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.“ [Ustanovení § 26 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TZ)] „Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu měl podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, je zmenšeně příčetný.“ (Ustanovení § 27 TZ) 

„… Příčetností ve smyslu trestního práva se obecně rozumí subjektivně daná způsobilost být z hlediska duševních schopností - tedy schopností rozpoznávacích a rozumových a schopností určovacích a ovládacích - pachatelem trestného činu. … Duševní poruchou je přitom - obecně vzato - třeba rozumět zásadní odchylku od duševního zdraví a rovnováhy. Jde tedy o pojem širší než duševní nemoc v medicínském slova smyslu. …“[10]

Výběr z nálezu Ústavní soudu ČR sp. zn. III. ÚS 1330/11-1 ze dne 15. 3. 2012: „… Zjištění nepříčetnosti jako okolnosti vylučující trestní odpovědnost je otázkou právní; její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky však vyžaduje, aby toto posouzení bylo založeno na skutkovém podkladu, který představuje procesní uplatnění odborných znalostí z oboru psychiatrie … platí, že soudu nepřísluší nahrazovat důkaz znaleckým posudkem "hodnocením" vlastním. …“ Z uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR vyplývá, že při posuzování nepříčetnosti pachatele trestného činu se předpokládá, že orgán činný v trestním řízení vždy přibere znalce z oboru psychiatrie a bude vycházet z jeho expertních zjištění, která nesmí být nahrazena „názorem“ soudu.

Pro doplnění též např. právní věta Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Tdo 1194/2017 ze dne 12. 10. 2017: „Vzniknou-li pochybnosti při posuzování příčetnosti pachatele ve smyslu § 26 TZ, je vždy třeba přibrat znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.“, nebo právní věta Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Tdo 423/2014 ze dne 8. 4. 2014: „Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ke zjištění příčetnosti nebo nepříčetnosti pachatele v době spáchání trestného činu je třeba vypracovat zejména v případě, že z okolností věci vyplývá pochybnost o schopnosti pachatele ovládat své jednání nebo rozpoznat protiprávnost spáchaného činu. Přitom není rozhodné, jakého druhu trestné činnosti se měl pachatel dopustit.“

V případě, že vzniknou pochyby o duševním zdraví (stavu) pachatele trestného činu, resp. o jeho schopnosti uvědomovat si následky svého jednání nebo o schopnosti své jednání ovládat, vztahujíc se na dobu spáchání trestného činu, pak lze dospět k závěru, že český právní řád předpokládá přibrání znalce z oboru psychiatrie, který vyhotoví znalecký posudek. Avšak máme za to, že běžné znalecké posudky, které vychází z interakce zkoumaného jedince se svým okolím (různé testy, rozhovory, dotazníky, pozorování a jiné) mohou nabírat subjektivního směru, naproti čemuž např. posouzení, zda má zkoumaný jedinec zlomenou nohu, bude krajně objektivní. Náš předpoklad je umocněn např. glosou předního českého neuropatologa, profesora MUDr. Františka Koukolíka, DrSc., který poznamenal: „… Dobrý inteligentní psychopat vždycky zmákne svého psychoterapeuta, nebo psychoterapeutku. Naučí se od něj vše a je v tom vždy o třídu lepší.“[11]

Současný stav diagnostiky psychiatrických poruch pomocí „mapování mozku“

Dostupnost zobrazovacích metod mozku narůstá, a tak nalézají běžné uplatnění i v psychiatrické praxi, avšak spíše jako nástroje pomocné. Psychiatrické poruchy se nadále diagnostikují pomocí klinického vyšetření stávajícího stavu a anamnézy. Zobrazovací metody pak mají převážně význam v diagnostice nepsychiatrických poruch. Zobrazovací metody mozku se dělí na strukturální a funkční. Strukturální metody (např. počítačová tomografie - CT, magnetická rezonance - MRI) vizualizují anatomické poměry a patologické změny uvnitř lebky, naproti čemuž funkční metody vizualizují aktivitu populací neuronů (např. elektroencefalografie - EEG, jednofotonová emisní tomografie - SPECT, pozitronová emisní tomografie - PET).[12]

Zobrazovací metody (zejména CT, MRI, EEG a v menší míře pak SPECT a PET) se v klinické psychiatrii používají především v diferenciální diagnostice. Diferenciální diagnostika zjednodušeně řečeno znamená situaci, kdy má lékař stanoveno několik pravděpodobných diagnóz, z nichž musí vybrat tu nejpravděpodobnější. Jasné medicínské indikace pro použití uvedených zobrazovacích metod nejsou předepsány.[14][13]

Závěr

Byť lze namítat, že shora předestřené spojení neurovědy a práva nemusí být prozatím v tuzemsku akceptováno jako samostatná vědní disciplína, tak si nelze nepovšimnout, že ve světě nabývá tento svébytný multidisciplinární konstrukt na vědeckém významu. Dlužno podotknout, že množství seriózních příspěvků věnujících se danému tématu, publikovaných na internetu v češtině nebo slověnštině, je marginální. Rádi bychom upozornili např. na publikaci Mgr. Alžběty Krausové, Ph.D., LL.M. z Ústavu státu a práva Akademie věd ČR, pro kterou je neuroprávo jedním z jejích objektů vědeckého zájmu.[15]

Neuroprávo jako takové lze sice chápat v širším pojetí, nicméně my jsme se cíleně zaměřili na neurovědu v právu trestním, kde jsme shledali hned dvě aplikační oblasti, tj. v rámci dokazování před soudem a při posuzování (ne)příčetnosti pachatele trestného činu. Konkrétně by bylo možné použít grafické výstupy s informacemi o mozku a jeho aktivitě, pocházející z moderních zobrazovacích přístrojů. Stěžejní využití předpokládáme konkrétně v objektivizaci znaleckého zkoumání v oboru psychiatrie.

Psychiatrické znalecké posudky (předložené obhájcem, státním zástupcem nebo vyžádané již v přípravném řízení) jsou běžně využívaným důkazním prostředkem při posuzování, zda v době spáchání trestného činu byly u pachatele zachovány volní a ovládací schopnosti, nebo zda byly omezeny či absentovaly. Vrátíme-li k případu Weinstein, tak již víme, že běžná psychiatrická vyšetření, jež se v rámci psychiatrických znaleckých zkoumání využívají i v České republice, neodhalily ve Weinsteinově mozku deviantní útvar o velikosti pomeranče. Záměrně jsme neřešili, zda obhájce uspěl s tvrzením o nepříčetnosti na základě této mozkové anomálie, neboť uběhly tři desetiletí a vědecké poznatky o „mapování mozku“ se jistě prohloubily, pročež je třeba na daný problém pohlížet soudobou optikou.

Pokud jsou současné vědecké poznatky na takové úrovni, aby bylo možno objektivizovat značně subjektivní psychiatrická vyšetření, tedy je doplnit o strukturální a funkční „mapování mozku“ - a to je medicínská otázka pro neurovědce, nikoliv pro právníky - nevidíme důvody, proč toho nevyužít při posuzování (ne)příčetnosti pachatelů trestných činů (jsou-li o jejich duševním zdraví pochyby). V trestním právu neshledáváme překážku, když jednak definice důkazu je velmi liberální, a dále, v případě znaleckých posudků, je věc v rukách znalce.

Závěrem nezbývá než konstatovat, že cíle našeho příspěvku pokládáme za naplněné, když jsme předložili a zhodnotili současný stav neuropráva v České republice. Ambicí nebyla ucelená a obsáhlá analýza tématu. Je namístě poznamenat, že neuroprávo je relativně nový vědní obor, který se velmi dynamicky vyvíjí, a to, co je pravda dnes, nemusí být pravda za několik let. Uvítáme, když na naší práci naváží další, a zejména pak, když bude doplněna o medicínská stanoviska.