Dohoda pro Českou republiku vstoupila v platnost v roce 2015. Její význam zesílil vystoupením Spojeného království, které je od roku 2020 smluvní stranou úmluvy, z Evropské unie. Stať analyzuje v prvé části působnost úmluvy a vazby k jiným zdrojům právní úpravy, zejména potom k Nařízení Brusel Ibis. Centrem práce je analýza tzv. výlučné prorogační dohody tak, jak je upravena Haagskou úmluvou. Ta obsahuje autonomní definici a účinky výlučné prorogační dohody s tím, že část otázek týkajících se materiální platnosti prorogační dohody je upravena odkazem na národní právo. Základní zkoumanou otázkou je identifikace "prostoru" aplikace vnitrostátního práva spolu se způsobem jeho určení a prostoru autonomního, upraveného unifikovanou úpravou. Prostor je vymezen jak vnějšími mezemi (tedy dosahem působnosti zkoumané úmluvy), tak vnitřními mezemi jako mezerami v úpravě. Článek se věnuje otázce určení rozhodného práva pro otázky důvodů neplatnosti smlouvy a způsobilosti stran k uzavření prorogační smlouvy. Zvláštní pozornost je věnována možnosti autonomního výkladu při vyplnění mezer, konkrétně využitím Zásad mezinárodních smluv UNIDROIT.
Úvod
Řada změn, které se odehrály v posledním desetiletí v oblasti mezinárodního práva procesního, se dotkla i České republiky a jejího právního řádu. Jde o změny jak na úrovni unijního práva, tak i vně evropského justičního prostoru. Především vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (dále Spojené království) z Evropské unie "přepsalo" řadu stávajících vazeb. Přestože Spojené království zvolilo v době svého členství podobu opt in pro jednotlivá nařízení z oblasti civilní justice a neúčastnilo se přímo a plně na vytváření evropského justičního prostoru ve věcech civilních, v reálu byl postup opt in zvolen u řady nařízení, která usnadňovala realizaci přeshraničního styku. Vystoupení tak poznamenalo i oblast civilní justice.[2][1]
Další změny – na universální úrovni – se týkají Haagské konference mezinárodního práva soukromého jako mezinárodní organizace, která se zabývá unifikací a harmonizací (ve smyslu přijetí nezávazných předpisů) v oblasti mezinárodního práva soukromého a procesního. Více předpisů, které vznikly či vstoupily v účinnost v relativně nedávné době, má potenciál získat vliv na formování univerzálního prostoru v oblasti mezinárodního práva soukromého a procesního. Vedle přijetí soft law v podobě Principů volby práva v mezinárodních obchodních smlouvách to jsou dvě mezinárodní úmluvy z oblasti procesní: Haagská úmluva ze dne 30. června 2005 o dohodách o volbě soudu (dále jen Úmluva o dohodách o volbě soudu, nebo v kontextu úmluva) a Úmluva ze dne 2. července 2019 o uznání a výkonu cizích rozhodnutí v civilních a obchodních věcech (dále jen Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodnutí 2019). Tyto si zaslouží pozornost a mohou, v případě přijetí větším množstvím států, změnit situaci v oblasti, kde aktuálně dominují regionální či vnitrostátní předpisy.[5][4][3]
Úmluva o dohodách o volbě soudu byla přijata v roce 2005, v užívání vstoupila v roce 2015. Je jí vázáno 32 států a objevují se prvá rozhodnutí národních soudů. K poměrně vysokému počtu stran přispěl přístup Evropské unie (a s ní států zúčastněných na tvorbě evropského justičního prostoru ve věcech civilních), Dánska a v návaznosti na vystoupení Spojeného království z EU i jeho přístup k této dohodě. Význam úmluva získala i v důsledku negativního stanoviska Evropské komise k přistoupení Spojeného království k Úmluvě o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 10. 6. 2009 (dále jen Luganská úmluva II). Alespoň pro nejbližší budoucnost se tak jedná o jediný mnohostranný nástroj, který váže Spojené království a členské státy EU v procesní oblasti, pokud jde o věci občanské a obchodní.[8][7][6]
Druhá z uvedených úmluv – Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodnutí 2019 - je připravena k podpisu a ratifikaci. Budoucnost ukáže, nakolik bude úspěšná. Jistou šanci k úspěchu jí dává paradoxně negativní stanovisko Evropské komise k přístupu Spojeného království k Luganské úmluvě II.[10][9]
Studie se věnuje prvé z úmluv – Úmluvě o dohodách o volbě soudu. Důvodů našeho zájmu je více. Úmluva vstoupila do prostoru, kde již existují jiné předpisy, které na nadstátní úrovni upravují institut dohod o volbě soudu. Konkrétně jde o Nařízení Brusel I bis regulující problematiku příslušnosti a uznání a výkonu rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních v rámci EU; mezinárodní úmluvu mezi EU a Dánskem; Luganskou úmluvu II upravující obdobně stejné otázky mezi členskými státy EU, Dánskem, Švýcarskem, Islandem a Norskem; úmluvy z oblasti přepravy zboží a osob, případně i smlouvy o právní pomoci s nečlenskými státy EU. To jen pokud hovoříme o českém právním prostoru. V universálním prostoru existují další mezinárodní úmluvy. Konkurence úprav přináší nejenom komplikace ve vymezení aplikace předpisů. V právních úpravách existují rozdílné koncepty dohod o volbě soudů, jejich platnosti či důvodů neplatnosti, různá uchopení vazby prorogovaného soudu a soudu, jehož příslušnost je založena právním předpisem, respektive jiný koncept povinností nepříslušných soudů či vazeb příslušnosti na uznání a výkon vydaného rozhodnutí. Zatímco např. mezinárodní úmluvy z oblasti mezinárodní přepravy obsahují pouhá konstatování o připuštění dohody stran o soudu, jiné obsahují podrobnou regulaci řady otázek, případně odkaz na jejich národní úpravu. To vše komplikuje vazby mezi předpisy a závěr o jejich využití.[15][14][13][12][11]
Česká odborná literatura se z různých pohledů zabývala problematikou prorogačních dohod obsažených v unijních, mezinárodních či vnitrostátních předpisech. Cílem této stati je uchopení interakce unifikovaného práva představovaného Haagskou úmluvou o dohodách o volbě soudu a vnitrostátní (či případně jinou) úpravou tam, kde existují mezery v úpravě úmluvy. Zkoumanou otázkou je identifikace "prostoru" pro aplikaci vnitrostátního práva spolu se způsobem jeho určení a prostoru autonomního, upraveného unifikovanou úpravou. Prostor je vymezen jak vnějšími mezemi (tedy dosahem působnosti zkoumané úmluvy), tak vnitřními mezemi jako mezerami v úpravě.[16]
Výsledky analýzy napomohou zodpovědět otázku možného přínosu úmluvy k jednotnému uchopení prorogační dohody a identifikovat rizika různosti výsledku při aplikaci unifikované úpravy.
Úmluva o dohodách o volbě soudu
Shrňme si základní data – aktuálně 8 signatářů s aplikací pro území 32 smluvních států (velkou část tvoří, vzhledem k tomu, že signatářem je i EU, členské státy EU); přijetí na 20. zasedání Haagské konference mezinárodního práva soukromého 30. června 2005; užívání mezi smluvními státy od 1. října 2015.
Historie prací na projektu je dlouhá. Intelektuální počátky úmluvy jsou svázány se jménem Artura T. von Mehrena, profesora Harvardské university a velkého podporovatele uzavření dohody o uznání a výkonu rozhodnutí, která by vázala USA především s evropskými státy. Jako inspirace byla diskutována Bruselská úmluva o příslušnosti a uznání a prohlášení vykonatelnosti soudních rozhodnutí z roku 1968 (dále jen Bruselská úmluva). Ta poprvé reálně ovlivnila mezi skupinou států řešení dvou základních problémů mezinárodního procesního práva včetně jejich propojení: příslušnosti soudů smluvních států ve vazbě na uznání a výkon soudního rozhodnutí ve smluvním státě. Diskutovány byly koncepty obdobné Bruselské úmluvě nebo koncept tzv. smíšené úmluvy (convention mixta). Anebo nakonec, což je případ Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodnutí z roku 2019, ponechání regulace příslušnosti na jiných předpisech a úprava pouze fáze procesu uznání a výkonu jako kompromisu mezi anglosaským přístupem k určování příslušnosti a přístupem kontinentálním.[19][18]
Samotný projekt unifikace příslušnosti a uznání a výkonu ve věcech civilních byl zahájen v roce 1994 na půdě Haagské konference mezinárodního práva soukromého. V průběhu prací došlo k několika zpřesněním a k zásadnímu zúžení předmětu unifikace. Výsledným počinem je sice vznik tzv. double convention jako úmluvy upravující na jedné straně založení příslušnosti soudu smluvního státu, na straně druhé podmínky a uznání vydaného rozhodnutí tohoto soudu v jiném smluvním státě, nicméně vázané a omezené na jediný případ založení příslušnosti soudu – prorogaci soudu.[20]
Vzorem, ke kterému se úmluva hlásí, je Newyorská úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. Ta upravuje rozhodčí smlouvy a uznání cizích rozhodčích nálezů. Stanoví výslovnou povinnost státu zajistit "vykonatelnost" nejen rozhodčího nálezu, ale i rozhodčí smlouvy tím, že obecné soudy smluvního státu budou respektovat pravomoc rozhodčích soudů. V tomto směru jsou si úmluvy podobné. Nicméně rozdílné je uchopení vazeb k mezinárodním smlouvám a vnitrostátnímu právu, a zejména je rozdílný koncept přístupu k autonomii vůle. Ten se projevuje jak v "zacházení se samotnou úmluvou", tak v konceptu uplatnění námitek vůči konečnému uznávanému rozhodnutí. Diskuse, které se objevily na různých fórech, poukazují na rozdíly a případně dokonce i "vady" nové úmluvy oproti Newyorské úmluvě o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů.[23][22][21]
Článek byl publikován v časopisu Právník č. 1/2023. Pokračování je dostupné zde.
Protokol (č. 21) o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva. Dokument 12016E/PRO/21.[1]
Přehled ROZEHNALOVÁ, N. a kol. Nařízení Řím I a Nařízení Řím II, Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, Praha: 2021, s. XIX-XXI.[2]
Principles on Choice of Law in International Commercial Contracts, přijaté 15. 3. 2015, [cit. 2021-20-10]. Dostupné z: https://www.hcch.net/en/instruments/conventions/full-text/?cid=135. Dále také: UNCITRAL, HCCH and Unidroit Legal Guide to Uniform Instruments in the Area of International Commercial Contracts, with a Focus on Sales. United Nations edition. Viena, 2021.[3]
Convention of 30 June 2005 on Choice of Court Agreements, účinná od 1. 10. 2015. Úmluva z 30. června o dohodách o volbě soudu, [cit. 2021-10-21]. Dostupné z: https://www.hcch.net/en/instruments/conventions/specialised-sections/choice-of-court.[4]
Convention of 2 July 2019 on the Recognition and Enforcement of Foreign Judgments in Civil or Commercial Matters, [cit. 2021-10-20]. Dostupné z: https://assets.hcch.net/docs/806e290e-bbd8-413d-b15e-8e3e1bf1496d.pdf.[5]
Smluvní stranou je Evropská unie, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Mexiko, Singapur, Černá hora a Dánsko (které se rovněž neúčastní na evropském justičním prostoru ve věcech civilních). Aktuální stav podpisů a ratifikací, [cit. 2021-21-11].[6]
Přehled dostupný z: https://www.hcch.net/en/instruments/specialised-sections/choice-of-court/case-law-coca, [cit. 2021-12-12].[7]
Note verbale. Communication from the European Commission representing the European Union to the Swiss Federal Council as the Depository of the 2007 Lugano Convention, [cit. 2021-12-12].[8]
K obsahu také GARCIMARTÍN, F. - SAUMIER, G. Explanatory Report on the Convention of 2 July 2019 on the Recognition and Enforcement of Foreign Judgments in Civil or Commercial Matters. Hague: HCH, 2020; BRAND, R. A. Jurisdiction and Judgments Recognition at the Hague Conference: Choices Made, Treaties Completed, and the Path Ahead. Netherlands International Law Review. 2020, Vol. 67, Iss. 1, s. 3-17. Akcent na unijní vazby např.: ASENSIO, P. M. - CUNIBERTI, G. - FRANZINA, P. - HEINZE, CH. - REQAUEJO ISIDRA, M. The Hague Conference on Private International Law "Judgments Convention". European Union, 2018, [cit. 2021-10-12].[9]
EU se vyjádřila kladně k podpisu a ratifikaci této úmluvy. Viz: Proposal for a Council decision on the accession by the European Union to the Convention on the Recognition and Enforcement of Foreign Judgments in Civil or Commercial Matter. Brussels, 16. 7. 2021 COM(2021) 388 final; 2021/0208 (NLE).[10]
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení Brusel Ibis).[11]
Dohoda mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 16. 11. 2005.[12]
Úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 30. října 2007 (dále jen Luganská úmluva II).[13]
Tyto úpravy zpravidla obsahují jen uvedení možnosti respektovat příslušnost založenou na písemné prorogační dohodě, další vazby a znaky neuvádějí.[14]
SCHULZ, A. - MURÍA TUNON, A. - VILLANUEVA MEZA, R. The American Instruments on Private International Law. A Paper on their Relation to a Future Hague Convention on Exclusive Choice of Court Agreements. Prel. Doc. No 31. June 2005, [cit. 2021-10-10]. [15]
V české literatuře zejména: BŘÍZA, P. Volba práva a volba soudu v mezinárodním obchodě. Praha: C. H. Beck, 2012; BŘÍZA, P. Choice-of-Court Agreements: Could the Hague Choice of Court Agreements Convention and the Reform of the Brussels I Regulation be the Way out of the Gasser-Owusu Disillusion? Journal of Private International Law. 2009, Vol. 5, Iss. 3, s. 537-563; BĚLOHLÁVEK, A. J. Procesní smlouvy a kvalifikace rozhodčích a prorogačních smluv: aplikace hmotně právní úpravy na smlouvy s procesním účinkem pro futuro. Právník. 2012, Vol. 151, č. 9, s. 972-1001; HRNČIŘÍKOVÁ, M. - HALLA, S. - MALACKA, M. - RYŠAVÝ, L. Mediační, prorogační a rozhodčí doložky o řešení sporů. Praha: Leges, 2019; MALACHTA, R. Prorogace soudu a asymetrické doložky v 21. století. In: KORONCZIOVÁ, A. - HLINKA, T. Mílniky práva v stredoeurópskom priestore 2019. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislave, 2019, s. 75-84; ZABLOUDILOVÁ, K. Choice of Court Agreements after Brexit. In: ROZEHNALOVÁ, N. Universal, Regional, National - Ways of the Development of Private International Law in 21st Century. Brno: Masaryk University, 2020, s. 266-314; ROZEHNALOVÁ, N. - MAHDALOVÁ, S. - ZAVADILOVÁ, L. Czech Republic: The Treatment of Optional and Exclusive Choice of Court Agreements. In: KEYES, M. General Report. In: KEYES, M. (ed.). Optional Choice of Court Agreements in Private International Law. Heidelberg: Springer International, 2020, s. 169-196.[16]
17) Vzhledem k tomu, že převážnou část tvoří členské státy EU, mezi nimiž by neměla být, vzhledem k článku 26 odst. 6 úmluva používána, má praktický význam jen k ostatním smluvním státům. K datu sepsání článku to je Mexiko, Singapur, Černá Hora, Spojené království Velké Británie a Irska a Dánsko (které se neúčastní na evropském justičním prostoru, nicméně směrem k EU je vázáno Dohodou mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech z 16. 11. 2005). Delší dobu se očekává ratifikace Číny a USA. To by úmluvu posunulo směrem k nejvýznamnějším aktům v procesní oblasti.
Von MEHREN, A. The Case for a Convention-mixte Approach to Jurisdiction to Adjudicate and Recognition and Enforcement of Foreign Judgments. Rabels Zeitschrift für ausländisches und internationales Privatrecht. 1997, Vol. 61, Nr. 1, s. 87-88, s. 86-92. Von MEHREN, A. T. Drafting a Convention on International Jurisdiction and the Effects of Foreign Judgments Acceptable World-Wide: Can the Hague Conference Project Succeed? American Journal of Comparative Law. 2021, Vol. 49, No. 2, s. 191-202.[18]
Tzv. smíšené úmluvy navrhoval původně von Mehren jako situaci, kdy by pro příslušnost byla uvedena kritéria tří kategorií: seznam schválených kritérií, seznam zakázaných kritérií a šedou zónu. Soud, který má příslušnost dle schváleného kritéria, může spor projednat a rozhodnutí bude v ostatních smluvních státech uznáno a vykonáno dle úmluvy. Pokud jde o zakázaná kritéria, nemůže soud na jejich základě vůbec příslušnost založit. V případě kritérií šedé zóny není vyloučeno příslušnost založit, nicméně uznání a výkon nemohou být realizovány dle úmluvy. HARTLEY, T. - DOGAUCHI, M. The Explanatory Report on the Convention of 30 June 2005 on Choice of Court Agreements. Haagská konference mezinárodního práva soukromého, 2013, s. 18. [cit. 2021-15-09]. Dostupné z: https://www.hcch.net/en/publications-and- studies/details4/?pid=3959&dtid=3. Dále uváděno jen: Zpráva HARTLEY, T. - DOGAUCHI, M. K otázce přístupů ke smíšeným smlouvám, kdy není navrhován výčet kritérií jako vyčerpávající, BRAND, R. A. The 1999 The Hague Preliminary Draft Convention Text on Jurisdiction on Judgments: The View of the United States. In: POCAR, F. - HONORATI, C. (eds). The Hague Preliminary Draft Convention on Jurisdiction and Judgments. Proceedings of the round table held at Milan University on 15 Novembre 2003. Padova: Cedam, 2005, s. 5-6. K různým konceptům mezinárodních úmluv v oblasti procesní obecně MICHAELS, R. Some fundamental jurisdictional conceptions as applied in judgment conventions. In: GOTTSCHALK, E. - MICHAELS, R. - RÜHL, G. - HEIN, J. Conflict of Laws in a Globalized World. Cambridge: Cambridge University Press, 2007, s. 29-62.[19]
Materiály z konference ukazují od roku 2002 postupné gradování myšlenky na zúžení předmětu prací na jeden z případů založení příslušnosti – na dohodu o volbě soudu, [cit. 2021-12-15]. Dostupné z: https://www.hcch.net/en/instruments/ conventions/publications1/?dtid=35&cid=98.[20]
Vyhl. č.79/1959 Sb., Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. K počtu smluvních stran viz depozitář UNCITRAL. [cit. 2022-01-12]. Dostupné z: https://www.uncitral.org. V české literatuře zejména: MIČINSKÝ, L. - OLÍK, M. Dohovor o uznaní a výkone cudzích rozhodcovských rozhodnutí. Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. New York, 1958. Komentár/Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016.[21]
V ČR byl závazek proveden ustanovením § 106 o. s. ř.[22]
Viz zejména diskusi, kterou rozpoutal G. Born na stránkách arbitration blog, kde silně kritizuje úmluvu oproti režimu Newyorské úmluvy, [cit. 2022-01-15]. Dostupné z: http://arbitrationblog.kluwerarbitration.com/category/hague-convention- on-choice-of-court-agreements/. Dále kritika úmluvy a srovnání s Newyorskou úmluvou: BORN, G. The Hague Convention on Choice of Court Agreements: A Critical Assesment. University of Pennsylvania Law Review. 2021, Vol. 169, s. 2079-2126.[23]
Diskuze k článku ()