Toto právo dále znamená, že v konkrétní věci má rozhodovat stejný soudce a věc mu nesmí být odňata. Tento soudce nesmí být ani podjatý, tzn. nesmí mít vztah k předmětu řízení, k jeho účastníkům a ani k jejich zástupcům. Důležitým aspektem je rovněž rozhodování příslušným soudním tělesem, kdy především platí, že namísto senátu nesmí rozhodovat samosoudce. Porušením práva na zákonného soudce je rovněž situace, kdy nebyla předložena předběžná otázka Soudu EU, byť se jednalo o „poslední soud“ a byla řešena otázka výkladu evropského práva.
Úvod
Institut práva na zákonného soudce má poměrně dlouhou historii a zejména hlubokou logiku a opodstatnění.[1] Jeho podstata totiž nespočívá pouze v tom, co říká Listina, tedy že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci,[2] nýbrž v pojistce proti jakýmkoliv zásahům do příslušnosti soudu a také do práva a současně povinnosti soudce projednávat a rozhodovat konkrétní věc. Je totiž nutno vycházet z toho, že hlavním úkolem soudů je podle čl. 4 Ústavy ochrana základních práv a svobod. Tato ochrana však může být poskytnuta jen v procesně bezvadném řízení, kde je především postavena najisto místní i věcná příslušnost soudu a soudce.
Materiální podstatou této záruky je, že podávání návrhů soudům a přidělování případů soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, čímž má být minimalizována možnost jejich ovlivňování, korupce, svévole apod. Toto právo však není vyčerpáno toliko zákonným určením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu a ani pouhým zákonným vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, jakož i stanovením počtu soudců (přísedících) v senátech, jak požaduje čl. 94 Ústavy. Není vyčerpáno ani požadavkem dalším, a to vyloučením soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti. Toto právo totiž představuje zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části státní moci, která soudům byla ústavně svěřena. Zásada zákonného soudce tak na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen – pro různé důvody a rozličné účely – výběr soudů a soudců ad hoc.[3]
Rád bych rovněž zdůraznil, že funkci práva na zákonného soudce můžeme dělit z časového hlediska, neboť jeho obsahem jsou jak záruky před přidělením konkrétní věci zákonnému soudci, tak také záruky zabraňující svévolnému odnětí této věci poté, co tato věc již byla přidělena.
Současně je však třeba vidět, že právo na zákonného soudce nelze zaměňovat s právem na výběr soudce, kterého účastník řízení považuje za nejspravedlivějšího, nejrychlejšího či prostě lidsky pocitově nejpříjemnějšího. Toto právo totiž není právem na určení konkrétního soudce, nýbrž právem na transparentní, předvídatelný a nahodilý způsob přidělení případu konkrétnímu senátu, respektive soudci. Dodávám ovšem, že tato nahodilost a priori nevylučuje určitou racionalizaci přidělování případů soudcům, spočívající např. v tom, že po zrušení věci instančně nadřízeným soudem věc rozhoduje stejný soudce (respektive senát), anebo že je zavedena určitá forma specializace.
Nikoliv náhodou je proto právo na zákonného soudce řazeno mezi jeden z klíčových atributů práva na spravedlivý proces, jelikož je neoddělitelně spojeno s takovými zárukami, jako je právo na přístup k soudu či nezávislost a nestrannost soudů a soudců.
Právo na zákonného soudce je dále podrobněji konkretizováno v zákonu o soudech a soudcích,[4] podle něhož rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení se řídí rozvrhem práce. Záruky spojené s právem na zákonného soudce se tedy upínají v prvé řadě ke způsobu určení soudce, který bude tu kterou věc rozhodovat, a zahrnují rovněž výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce. Jinými slovy řečeno, ústavní garance se vztahují jak na způsob ustavení senátu (samosoudce), který bude ve věci účastníka rozhodovat, tak na stabilitu obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení.
Z judikatury soudů, zejména Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, se podává, že obsahem práva na zákonného soudce jsou reálné a transparentní záruky toho, aby každý případ dostal nejen k tomu příslušný soud, nýbrž i soudce zpravodaj a odpovídající soudní těleso, dále aby ve věci nejednal a nerozhodoval podjatý soudce, a konečně aby byly vytvořeny záruky zabraňující svévolnému odebrání věci rozhodujícímu soudci. Jak v této souvislosti zdůraznil Ústavní soud,[5] vždy je třeba dodržet dvě zásadní podmínky: 1) pravidla přidělování soudní agendy musí být stanovena přímo v rozvrhu práce (formální aspekt) a 2) tato pravidla zakotvená v rozvrhu práce musí být transparentní, obecná, určená předem a musí obsahovat záruky proti případnému zneužití (materiální aspekt).
Je zajímavé, že námitka porušení práva na zákonného soudce se v judikatuře Ústavního soudu objevuje v posledním období poměrně často a zejména častěji, než tomu bylo dříve.[6] Tuto informaci si však dovolím komentovat subjektivním dojmem v tom smyslu, že z ní určitě nelze dovozovat výraznější porušování tohoto základního práva, nýbrž daleko více je této otázce přikládána větší pozornost ze strany účastníků řízení a jejich zástupců, což se pak samozřejmě logicky projeví i v obsahu ústavních stížností.
Přidělování věcí soudu, soudci a soudnímu tělesu
Jak plyne již ze shora uvedeného, základem práva na zákonného soudce je zajištění toho, aby se každá věc dostala na „správný stůl“ příslušného soudu i soudce. Proto také ostatně v Listině v čl. 38 odst. 1 za citovanou větou o nemožnosti odnětí zákonnému soudci následuje věta druhá, podle níž „příslušnost soudu i soudce stanoví zákon“. Obsahem práva na zákonného soudce je proto záruka toho, aby se daná věc dostala způsobem předvídatelným, transparentním a odolným vůči případné svévoli k projednání a rozhodování příslušnému soudu, soudci a také soudnímu tělesu.
Příslušnost soudu
V případě příslušnosti soudu právo na zákonného soudce procesní předpisy poměrně podrobně vymezují kritéria, podle nichž se určuje, který soud je místně, věcně a funkčně příslušný pro rozhodování konkrétního případu, přičemž je zejména důsledně respektována zásada perpetuatio fori.[7] Současně zákonná úprava výslovně pamatuje též na případy, kdy se jeví být sporným, který konkrétní soud je příslušný,[8] a pamatováno je rovněž na situace, kdy je nutno věc přikázat jinému soudu z důvodu vyloučení soudců příslušného soudu.[9] Mám za to, že v tomto směru v současnosti nedochází k zásadnějším problémům.
Nezbytnou výjimkou potvrzující pravidlo je v tomto směru zejména problém řešený nálezem Ústavního soudu,[10] který se týkal určení místní příslušnosti státního zastupitelství z pohledu práva na zákonného soudce. V tomto nálezu Ústavní soud konstatoval, že ústavně konformním výkladem § 26 trestního řádu je nutno dospět k takovému závěru, že pokud v přípravném řízení příslušný návrh (například na vzetí do vazby, nařízení domovní prohlídky, povolení odposlechu a záznamů telekomunikačního provozu) podá státní zástupce krajského nebo vrchního státního zastupitelství, je třeba aplikovat rovněž obecnou úpravu místní příslušnosti soudů v trestním řádu a místní příslušnost okresního soudu určit podle kritérií stanovených v § 18 trestního řádu, tj. z množiny okresních soudů, v jejichž obvodech krajské nebo vrchní státní zastupitelství působí, zvolit ten, jehož místní příslušnost těmto kritériím odpovídá.
Příslušnost soudce
Daleko větší problém spatřuji ve způsobu vnitřního rozdělování nápadu. V tomto směru je právo na zákonného soudce podrobněji konkretizováno především v zákonu o soudech a soudcích, podle něhož rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení se řídí rozvrhem práce (§ 41 odst. 1).
Rozvrh práce vydává na období kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou (§ 41 odst. 2). Vydaný rozvrh práce je veřejně přístupný; každý má právo do něho nahlížet a činit si z něj výpisy nebo opisy (§ 41 odst. 3). Zmínit je vhodné rovněž instrukci Ministerstva spravedlnosti,[11] která konkretizuje, že předseda soudu sestaví nejpozději do 30. listopadu každého roku návrh rozvrhu práce pro příští kalendářní rok k projednání se soudcovskou radou, a podrobně stanoví jednotlivé náležitosti rozvrhu práce.
Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří nezbytně předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu (včetně zastupování) pro účastníky řízení. Složení senátů a způsob přidělení věci soudci zpravodaji musí tedy vyplývat z předem stanovených pravidel, která jsou dána ještě před tím, než návrh ve věci civilní, respektive obžaloba ve věci trestní anebo žaloba ve věci správního soudnictví, dojde soudu. Pokud příslušný senát, stanovený rozvrhem práce soudu, projedná a rozhodne věc v jiném než původně určeném složení, může se tak stát buď tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná a současně je i předvídána předem stanovenými pravidly (za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce pro jeho podjatost či odůvodněnou nepřítomnost v důsledku déletrvající nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.), anebo dojde rozvrhem práce ke změně samotného složení rozhodujícího senátu (samozřejmě za ponechání stejné osoby „soudce zpravodaje“), zaměřené nikoliv jen na rozhodování jednoho či několika případů, nýbrž jedná se o opatření trvalejší povahy. Zastoupení soudců se tedy stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly, určenými rozvrhem práce. Záruky spojené s právem na zákonného soudce proto obsahují rovněž výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce. Výjimečnost tohoto zastupování a nezbytnost restriktivního výkladu akcentoval i Ústavní soud, který uvedl, že zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce.[12] „Nahrazování soudců senátu, jimž je věc řádně přidělena, je [proto] možné jen při jejich legitimní nepřítomnosti.“[13] Nelze rovněž pominout, že jakkoliv se v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod[14] výslovně neobjevuje požadavek zákonného soudce, lze z ní dovodit všechny podstatné atributy tohoto práva a Evropský soud pro lidská práva tak ostatně i pravidelně činí. Ve zkoumaném směru je významný především čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož musí být soud „zřízený zákonem“. Tento pojem je přitom Evropským soudem pro lidská práva vykládán tak, že zahrnuje nejen zákonný základ pro samotnou existenci soudu, nýbrž také vyhovění tohoto soudu jednotlivým pravidlům, která jej upravují, a také složení senátu v každé věci.[15] Výslovně tento soud konstatoval, že „s ohledem na značnou důležitost nezávislosti soudu a právní jistoty je potřebná jistá jasnost pravidel aplikovaných v každém jednotlivém případě a zřejmost záruk, které by zajistily objektivitu a transparentnost a především zamezily jakékoliv zvůli při rozdělování případů soudcům.“[16]
Lze tak učinit dílčí závěr, že z ústavní úpravy, z judikatury Ústavního soudu a také z výkladu Úmluvy provedeného Evropským soudem pro lidská práva plyne, že přidělování jednotlivých případů soudcům musí probíhat podle pevně stanovených a předvídatelných kritérií, která zamezí zneužívání při výběru soudců.
Ústavní soud k tomu výslovně konstatoval,[17] že pokud by bylo jen na soudním funkcionáři, aby určoval konkrétní rozhodující soudce (a např. rozvrh práce by jen vymezil množství soudců, z nichž si může vybírat), hrozilo by zaprvé riziko zneužití, jelikož by bylo možné ovlivňovat, kdo bude ve sporu rozhodovat, nepřímo tak působit na výsledek soudního řízení, čímž by byla ohrožena interní nezávislost soudců. Zadruhé, tento přístup ohrožuje důvěru veřejnosti v soudní moc. Zatímco přidělování věcí podle předem stanovených pravidel zajišťuje transparentnost a umožňuje kontrolu ze strany veřejnosti, rozhodování soudního funkcionáře nikoliv. Jeho rozhodnutí nejsou zveřejňována ani odůvodňována; i kdyby odůvodňována byla, ověření pravdivosti takového odůvodnění by bylo prakticky nemožné. Nelze přitom očekávat, že soudní moc bude požívat důvěry veřejnosti, pokud ta nebude mít dostatečnou možnost kontrolovat způsob, jakým soudy a soudci svou moc uplatňují. Zatřetí, tento přístup v konečném důsledku snižuje možnost účastníků řízení účinně se bránit proti případné účelové manipulaci při přidělování věcí konkrétním soudcům. Účastníky řízení totiž tíží důkazní břemeno, že ve věci došlo k účelové manipulaci s příslušností soudců. Toto břemeno by však bylo obtížné unést i v případech, v nichž by k účelové manipulaci skutečně došlo, a to vzhledem k omezenému množství informací, které účastníci řízení mají o vnitřním fungování soudu.
Podle ustanovení § 42 odst. 2 zákona o soudech se věci rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují. Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné a aby v den, kdy věc soudu došla, bylo nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží; je-li v rámci jednotlivých úseků určeno rozvrhem práce více soudních oddělení, rozdělují se mezi ně věci ve stanovených poměrech vždy postupně.
Na základě shora provedené citace zákona o soudech je zřejmé, že smyslem rozvrhu práce je rozdělit napadlé věci tak, aby byla respektována kritéria 1) specializace jednotlivých soudců a 2) rovnoměrného pracovního vytížení jednotlivých soudních oddělení. Tato kritéria lze ostatně označit za zcela obvyklá, vhodná a také tradiční, neboť byla jako prioritní akcentována již od konce 19. století.[18] Rozvrh práce musí být proto koncipován na principu náhodnosti a zejména nesmí vytvářet žádný prostor pro svévolné zásahy, spočívající např. v tom, že by si účastníci řízení, vedeni nejrůznějšími motivy, mohli „vybrat“ některého ze soudců, případně že by si samotní soudci mohli z napadlých věcí přidělit ty, které je třeba z odborného hlediska zaujaly, které jsou mediálně známé anebo na kterých by byli přímo či nepřímo zainteresováni. Stejně tak rozvrh práce nesmí umožnit soudcům vyhýbat se řešení případů, které považují za příliš pracné, kontroverzní či pro ně osobně nepříjemné z jiného důvodu. Proto také ostatně zákon výslovně stanoví, že nejpozději v den, kdy věc soudu došla, má být nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží. Stručně řečeno, rozvrh práce představuje systém obecných pravidel pro rozdělování soudní agendy mezi jednotlivá oddělení a soudce, který musí být nastaven tak, aby byl „imunní“ proti jakýmkoliv svévolným zásahům ze strany účastníků řízení, jednotlivých soudů a také vedení soudu. V neposlední řadě se totiž rozvrh práce nesmí stát ani prostředkem potenciální šikany (tzv. bossingu), anebo naopak zvýhodňování ve vztahu k některým soudcům.[19]
Proto také je rozvrh práce pro soud závazný a zákon o soudech výslovně stanoví (§ 44 odst. 1), že napadlou věc projedná a rozhodne na základě rozhodnutí vydaného předsedou soudu jiný než rozvrhem práce stanovený soudce nebo senát pouze tehdy, „[n]emůže-li věc v určeném soudním oddělení projednat a rozhodnout soudce nebo senát stanovený rozvrhem práce [§ 42 odst. 1 písm. a) a d)]“. Je tak zcela zřejmé, že k tomuto výjimečnému opatření může předseda soudu přistoupit nikoliv např. jen proto, že o to daný soudce požádá, že je pracovně přetížen, že se mu jeví daná věc jako příliš obtížná apod., nýbrž pouze, není-li v konkrétním případě možné danou věc projednat a rozhodnout. Tato nemožnost je zákonem stanovena prostřednictvím odkazu na ustanovení § 42 odst. 1 písm. d) zákona o soudech, který upravuje zastupování soudců v případě jejich nepřítomnosti, vyloučení anebo z jiných zákonem stanovených důvodů. To znamená, že předseda soudu je zákonem velmi přísně limitován, v jakých případech teprve může přistoupit k natolik zásadnímu kroku, kterým je určení jiného soudce (nebo senátu) k projednání a rozhodnutí věci.
Výjimečnost tohoto kroku plyne ostatně i z ustanovení § 44 odst. 2 zákona o soudech, podle něhož „[b]rání-li náhlá překážka nebo překážka krátkodobé povahy soudci, vyššímu soudnímu úředníku, soudnímu tajemníku, soudnímu vykonavateli nebo justičnímu čekateli provést ve věci jednotlivé úkony, určí předseda soudu, kdo místo něj potřebné úkony provede“. Jinak řečeno, z citovaného zákonného ustanovení je zcela zřejmé, že pokud by se jednalo o případ (pouze) náhlé nebo krátkodobé překážky na straně zákonného soudce, kdy je z důvodu plynulosti řízení či zabránění promeškání některých nezbytných úkonů nutno rozhodnout, ještě není dán žádný důvod ke změně zákonného soudce, nýbrž je pouze třeba operativně jednat tak, aby průběh řízení nebyl zásadněji ohrožen. Předseda soudu tedy nesmí svými zásahy do konkrétního řízení porušit právo na zákonného soudce účastníků řízení a svoje zásahy proto musí minimalizovat pouze na takové situace, kdy by mohl být ohrožen účel soudního řízení.
Považuji rovněž za podstatné, že funkce předsedy soudu spadá podle stávající právní úpravy spíše do oblasti výkonu státní správy soudů. Také z hlediska principu důsledné separace jednotlivých mocí je proto důležité, aby se přidělování věcí soudcům řídilo podle obecně nastaveného, náhodného a předvídatelného systému (byť i vydaného předsedou soudu), a nikoliv na základě výhradně vlastního uvážení daného předsedy. Ústavní soud ostatně v minulosti již judikoval, že podobná neurčitost kritérií pro přidělení věci je protiústavní, když uvedl,[20] že „rozhodně přitom není v souladu se zásadou přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě předem daných pravidel, aby se obsazování jednotlivých senátů, respektive odůvodněných zastupování jednotlivých členů senátu, řídilo takovou vágní skutečností, jakou je pracovní vytížení jednotlivých soudců. Lze totiž předpokládat, že všichni soudci jsou téměř permanentně pracovně vytíženi přípravou či projednáváním vlastních věcí. Přitom je vždy záležitostí ryze subjektivního charakteru, nakolik ten který soudce dokáže své vlastní pracovní vytížení a svou pracovní dobu přizpůsobit dalším povinnostem, například povinnosti zastupovat člena jiného senátu.“
Samostatnou otázkou pak je to, zda je věcně správná stávající zákonná úprava způsobu sestavování rozvrhu práce a zákonné vymezení jeho obsahu, respektive judikatura, která dovodila jeho nepřezkoumatelnost.[21] O tomto řešení lze mít značné pochybnosti, nicméně nejedná se o otázku, která měla být primárně řešena v tomto textu. V každém případě se však domnívám, že pokud by v budoucnu měl vzniknout orgán typu celostátní rady soudnictví, měl by být jeden z jeho nejvýznamnějších úkolů vytvářet jakousi protiváhu proti předsedům soudů, které by mohl třeba i kárně žalovat a na který by se mohli obracet soudci v případě, kdy by měli pocit, že „jejich“ předseda soudu rozvrhu práce zneužívá, či dokonce manipuluje s napadlými věcmi.[22]
Článek byl publikován v časopise Právník, č. 10, 2017. Pokračování článku dostupné zde.
[1] Ústavní soud např. již v jednom ze svých prvních nálezů připomněl, že tato zásada „byla nezřídka porušována v období komunistické diktatury v letech 1948–1989. Často docházelo k tomu, zejména v 50. letech, že se trestní a někdy i občanskoprávní věci odnímaly příslušnému soudci a byly přidělovány soudci stoprocentně spolehlivému či soudci oportunistickému a povolnému. Soudní praxe i v 70. a 80. letech zná případy, kdy předsedové soudů atrahovali trestní či civilní věcí politické povahy v rozporu se stanoveným rozvrhem práce (např. některé spory týkající se chartistů).“ Nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994, N 37/1 SbNU 267. Veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná rovněž z: (http://nalus.usoud.cz).
[2] čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, uvozené ústavním zákonem č. 23/1991 Sb.
[3] Viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996, N 15/5 SbNU 101 anebo sp. zn. III. ÚS 293/98 ze dne 21. 1. 1999, N 11/13 SbNU 71.
[4] Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, dále též „zákon o soudech“.
[5] Nález sp. zn. I. ÚS 2769/15 ze dne 15. 6. 2016.
[6] Z databáze Ústavního soudu NALUS např. plyne, že od roku 1993 bylo vydáno celkem 155 nálezů, v nichž se Ústavní soud meritorně vyjádřil k právu na zákonného soudce, přičemž 20 z těchto nálezů bylo vydáno po 1. 1. 2015.
[7] Viz zejména § 9 an. občanského soudního řádu, § 13 an. trestního řádu, § 7 soudního řádu správního a § 3 an. zákona o zvláštních řízeních soudních.
[8] Viz také zákon č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, podle něhož se (mimo jiné) postupuje v případě kompetenčních sporů mezi soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví.
[9] Viz kupř. § 11 a § 12 občanského soudního řádu, § 24 a § 25 trestního řádu, § 7 soudního řádu správního.
[10] Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 ze dne 19. 4. 2016 (č. 201/2016 Sb.).
[11] Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001 č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vnitřní řád“).
[12] Nález ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/03, N 76/33 SbNU 243.
[13] Nález ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. II. ÚS 2029/08, N 125/53 SbNU 565.
[14] Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, publikována jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“).
[15] Viz např. rozsudky ze dne 20. 7. 2006 Sokurenko a Strygun proti Ukrajině, č. stížnosti 29465/04, nebo rozhodnutí ze dne 4. 5. 2000 Buscarini proti San Marinu, č. stížnosti 31657/96.
[16] Rozsudek ze dne 5. 10. 2010 DMD Group, a. s. proti Slovensku, č. stížnosti 19334/03. V této věci Evropský soud pro lidská práva také konstatoval, že porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy je i situace, kdy pravidla přidělování případů se řídila rozvrhem práce, který ponechával značnou volnost předsedovi soudu a mohla tak vzniknout situace, kdy soudce D. v rámci výkonu svého mandátu soudce rozhodl případ bez projednání (nárok ve výši 2.900.000 EUR) ten samý den, kdy – vykonávaje současně svůj mandát předsedy soudu – znovu přidělil tento případ sobě.
[17] Viz citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2769/15 ze dne 15. 6. 2016.
[18] Viz k tomu podrobněji např. PRINC, M. Soudnictví v českých zemích v letech 1848–1938 (soudy, soudní osoby, dobové problémy. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 184 an.
[19] Zatím ojedinělý odborný text, který se podrobněji zabývá problematikou rozvrhů práce v našich podmínkách, je článek D. Kosaře: KOSAŘ, D. Rozvrh práce: Klíčový nástroj pro boj s korupcí soudců a nezbytný předpoklad nezávislosti řadových soudců. Právník. 2014, roč. 153, č. 12, s. 1049 an. V tomto článku autor zmiňuje právě i případy, kdy docházelo ke zneužívání rozvrhu práce, a to zejména bývalým předsedou slovenského Nejvyššího soudu Š. Harabinem.
[20] Viz shora cit. nález sp. zn. IV. ÚS 307/03.
[21] Viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 1 As 48/2012. Veškerá judikatura tohoto soudu je dostupná z: http://www.nssoud.cz.
[22] Dovedu si např. představit mechanismus spočívající v tom, že pokud by stanovisko soudcovské rady k návrhu rozvrhu práce bylo nesouhlasné, automaticky by tento rozvrh musela posoudit celostátní rada soudnictví.
Diskuze k článku ()