Poznámky k zastavování exekucí pro bagatelní pohledávky – část II.

Konfuzní novela přináší velké množství změn, přičemž většina z nich je velmi prodlužnická, ale zejména taky nesystémová, spojená s mnoha výkladovými nejasnostmi, a na druhou stranu přináší některé nové instituty zvyšující efektivitu exekucí prováděných soudními exekutory a díky tomu snad i mírnou kompenzaci stále se zvyšujících nákladů soudního exekutora.

MG
exekutorský koncipient Exekutorský úřad Praha 4; Právnická fakulta UK
Foto: Fotolia

Novela zákona č. 120/2001, o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „ex. řád“), nazývaná mnohými přízvisky, z nichž je nejvíce vystihující „novela konfuzní“, byla provedena zákonem č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Konfuzní novelou byly zavedeny tři nové důvody k zastavení exekuce. Některé byly zavedeny formou přechodných ustanovení, jeden z těchto důvodů byl pak vtělen do textu samotného zákona. Autor se v dalším textu zabývá zastavováním soudních exekucí k vymožení tzv. bagatelních pohledávek.

První část článku si můžete přečíst zde.

Zastavení exekuce

V případě, že oprávněný zálohu na vedení exekuce nesloží, soudní exekutor exekuci zastaví.

V případě, že oprávněný zálohu na vedení exekuce složí, soud po dobu 3 let od jejího složení nerozhodne o zastavení exekuce pro nemajetnost bez návrhu a návrh na zastavení exekuce pro nemajetnost zamítne. Tuto lhůtu není možné prodloužit.

„Nespojená spojená“ řízení

Dle ustanovení bodu 18. článku IV části druhé zákona č. 286/2021 Sb. in fine se na společná řízení hledí jako by ke spojení nedošlo. Domyslitelný závěr tohoto ustanovení přímo podporuje tezi, že záměrem zákonodárce je zastavení co možná největšího počtu exekučních řízení, neboť ačkoliv tato řízení jsou spojena, a v zásadě se na ně hledí jako na řízení jedno (nejen z pohledu nákladů exekuce), tak právě za účelem zastavení se na ně hledí, jako by spojena nebyla. To navíc pouze ilustruje prodlužnickost této novely, neboť řízení a zejména ta ex lege spojovaná, jsou spojována za účelem šetření nákladů, které má hradit povinný. V tomto případě se na ně však hledí jako by spojena nebyla, oprávněného soudní exekutor musí vyzvat ke složení zálohy, přičemž není jakkoliv myšleno na náklady oprávněného, ačkoliv ten jako věřitel s pravomocným titulem, který uhradil náklady nalézacích řízení, je povinen hradit náklady další.

Překážky

Zákon jako důvod, kdy soudní exekutor nezašle výzvu ke složení zálohy, stanoví to, že proti povinnému je vedeno insolvenční řízení, v řízení je vymáháno výživné, náhradní výživné, náhrada újmy způsobená ublížením na zdraví a náhrada újmy způsobené úmyslnými trestnými činy.

Po skončení insolvenčního řízení jinak než osvobozením dlužníka od placení neuspokojených pohledávek exekutor postupuje dle ust. bodu 18. článku IV části druhé zákona č. 286/2021 Sb. Lhůta pro zaslání výzvy oprávněnému začne běžet od skončení insolvenčního řízení.

Povinný ztratil procesní způsobilost

Soudní exekutor kdykoliv během řízení zkoumá, zda nenastaly překážky postupu řízení. V případě zastavování exekučních řízení pro vymožení marných bagatelních exekucí zkoumá zejména, zda nenastala situace, kdy povinný ztratil způsobilost být účastníkem řízení, tedy v případě, kdy fyzická osoba zemřela nebo jako právnická osoba zanikla. V případě, že povinný ztratí v průběhu exekučního řízení způsobilost být účastníkem řízení a existuje osoba, která vstoupila do jejích práv nebo povinností, o něž v řízení jde, eventuálně v případě povinného jako právnické osoby existuje osoba, která po zániku právnické osoby převzala její práva a povinnosti, o něž v řízení jde, soudní exekutor pokračuje v řízení s touto osobou, s ohledem na úpravu plynutí lhůt dle občanského soudního řádu, pokud to povaha řízení umožňuje s ohledem na druh vymáhané povinnosti, tedy vymáhaná povinnost není osobní povahy.

Ve výše uvedených případech je posouzení stavu řízení poměrně snadné a nekomplikované. Složitější situace nastává, pokud povinný takto vymezeného právního nástupce nemá. V případě, že tato skutečnost nastala přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, bylo namístě řízení ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.

V případě, že povinný ztratí procesní způsobilost po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, před výzvou oprávněnému ke složení zálohy na vedení exekuce, soudní exekutor rovněž zastaví řízení ve smyslu ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Pokud povinný ztratí procesní způsobilost po výzvě soudního exekutora oprávněnému ke složení zálohy na vedení exekuce podle komentovaného ustanovení a oprávněný zálohu na vedení exekuce nesloží, soudní exekutor exekuci zastaví ve smyslu komentovaného ustanovení, neboť je naplněna dispozice tohoto ustanovení. Tím spíše dojdeme ke stejnému závěru, pokud povinný zemře po vydání usnesení o zastavení řízení z důvodu, že oprávněný tuto zálohu nesložil, a zároveň zde není nikoho, kdo by vstoupil do jeho práv a povinností, soudní exekutor po skončení dědického řízení vyznačí právní moc tohoto usnesení, neboť je tímto rozhodnutím vázán.

Náhrady

Pokud je exekuce zastavena v tomto režimu, náleží oprávněnému náhrada ve výši 30 % vymáhané pohledávky bez příslušenství, která je případně ponížena o částku, která byla oprávněnému během zastaveného řízení vyplacena z vymoženého plnění. Tato náhrada po jejím přiznání soudním exekutorem se poskytuje formou slevy na dani z příjmů.

Ačkoliv 30% náhrada je lepší náplastí než nulová náhrada, tak věřitel přijde ve většině případů až o 70 % své pohledávky na jistině, 100 % úroků, náhradu nákladů nalézacího řízení, nákladů oprávněného v exekučním řízení, popřípadě právního zástupce a další příslušenství, a tento důsledek nabourává požadavek legitimního očekávání a právní jistoty. To neplatí v případě, že věřitel takto vzniklé nároky vymáhá odděleně u více exekutorů a povinný se nebránil tomuto postupem ve smyslu ust. § 37 odst. 6 ex. řádu, budou jednotlivé nároky považovány za samostatný nárok, ačkoliv, pokud by byly vymáhány v jednom řízení, byly by považovány za příslušenství pohledávky.

Podobná situace může nastat rovněž i v případě, že exekučním titulem je přiznáno více samostatných nároků, například jistina a smluvní pokuta. Nicméně tento výklad by již překračoval limity exekučního řízení, neboť taková úvaha soudního exekutora by již přesahovala hranice samotného exekučního řízení, vymáhacího řízení, a přesahovala by do samotného nalézacího řízení, což by stále mělo být nežádoucím jevem. Navíc by v případě přijetí takového závěru jako možného bylo třeba na vymáhání těchto jednotlivých nároků pohlížet jako na jednotlivá řízení, která byla spojena již návrhem oprávněného. V tom případě by i exekutor měl požadovat uhrazení stejného počtu záloh na náklady exekuce, nebo v případě jejich neuhrazení, by byl oprávněn požadovat stejný počet náhrad ve výši 30 % hotových nákladů, a takový výklad by byl nepochybně extenzivním a překračující záměr zákonodárce.

Naopak, pokud je v rámci jedné exekuce vymáháno více nároků přiznaných více exekučními tituly, typicky opět samostatná „jistina“ a smluvní pokuta, nebo několik pokut uložených jako sankce za spáchání několika přestupků, jejichž vymožení oprávněný navrhne jedním exekučním návrhem, je namístě tyto jednotlivé nároky nesčítat a nepovažovat je za samostatně stojící nároky nespojené do jednoho řízení sui generis, jakkoliv může být společensko-politicky žádoucí zastavit co nejvíce exekucí, neboť analogicky při vymáhání 1+n povinností uložené 1+n exekučním titulem se náklady exekuce určují (náklady exekuce a náklady oprávněného bez ohledu na počet uložených povinností a počet exekučních titulů, kterými byly tyto povinnosti uloženy) zvlášť. V tomto případě je tedy namístě oprávněného vyzvat pro každý nárok zvlášť a v případě, že oprávněný zálohu na náklady exekuce neuhradí může soudní exekutor soudnímu exekutorovi (jemu v zákonném omezení počtu pěti) a oprávněnému níže popsané náhrady.

Soudnímu exekutorovi při zastavení exekuce v případě uvedených podmínek náleží náhrada ve výši 30 % paušálních hotových výdajů dle exekučního tarifu, případně zvýšených o DPH, která tedy činí 1 050 Kč, případně zvýšených o DPH. Tato částka je alespoň o něco vyšší než paušální náhrada nákladů v případě zastavení exekuce v tzv. milostivém létě, ale stěží pokryje skutečné hotové náklady soudního exekutora za několikaleté neúspěšné vedení exekuce. Tato náhrada dle bodu 23. článku IV části druhé zákona č. 286/2021 Sb. náleží soudnímu exekutorovi za nejvýše 5 exekucí, přičemž je toto omezení a celkovou retroaktivitu tohoto ustanovení třeba vnímat jako porušení práva soudního exekutora na spravedlivou odměnu, neboť soudnímu exekutorovi vznikají náklady na vedení exekuce nehledě na počet vedených řízení a vzniklých již pověřením vedením exekuce[1].

Důsledky

V případě, že je exekuce zastavena na základě výše splněných důvodů, nelze znovu pro stejnou pohledávku podat exekuční návrh či ji uplatnit před soudem ani jiným orgánem. Povinnost dlužníka splnit jeho závazek ve výši, ve které byla věřiteli přiznána náhrada (viz výše) ke dni právní moci usnesení o zastavení exekuce, zaniká, tedy v tomto rozsahu pohledávka prekluduje a ve zbylém rozsahu se stává naturální obligací.

Tuto úpravu je třeba vnímat jako nespravedlivou, neboť jako nevymahatelná může být z prostého důvodu, že stála v pořadí za exekucí, jež měla přednost a byla vymahatelná, ale nikoliv dostatečně rychle, aby se dostalo na uspokojení pohledávky, jež byla označena jako bagatelní a marná. Zejména ji je ale potřeba vnímat jako nespravedlivou, protože z větší části (v části, ve které je exekuce vedená pro vymožení této pohledávky zastavena), případně v celém rozsahu, se pohledávka stane naturální obligací a již ji není možné dále a zejména znovu vymáhat.

Článek byl publikován v Komorních listech č. 3/2022.


[1] „Z právě uvedeného plyne, že soudní exekutor má nárok na úhradu nákladů exekuce zásadně povinným, a to již od okamžiku nařízení exekuce (resp. okamžiku, kdy byl jejím provedením exekučním soudem pověřen), s výjimkou situací, kdy je třeba za v řízení úspěšného účastníka namísto oprávněného považovat povinného (tak by tomu bylo např. tehdy, kdy by exekuce byla zastavena z důvodu spočívajícího na straně oprávněného). Jde-li pak o příkaz k úhradě nákladů exekuce ve smyslu § 88 odst. 1 exekučního řádu, je třeba tento v souladu s výše uvedeným považovat pouze za rozhodnutí, jímž je s ohledem na průběh předmětného exekučního řízení autoritativně určena konkrétní výše nákladů exekuce, nikoli za rozhodnutí, které by teprve zakládalo povinnost povinného k jejich úhradě, neboť tato povinnost povinnému vznikla již nařízením exekuce.“ Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 ze dne 1. 7. 2016.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články