Konfuzní novelou zákona č. 120/2001, o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“), tj. zákonem č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, bylo zavedeno několik nových důvodů k zastavení exekučního řízení. Jedním z nich je tzv. zastavování exekucí po šesti letech, který byl dále modifikován novelou provedenou zákonem č. 214/2022 Sb., o zvláštních důvodech pro zastavení exekuce a o změně souvisejících zákonů, tedy zákonem, který zavedl speciální úpravu tzv. Milostivého léta II. Ačkoliv se to na první pohled nejeví zřejmé, došlo tím k jedné z největších systémových změn v exekučním právu s daleko systémovějšími dopady, než kdybychom milostivá léta počítali na desítky.
První část článku si můžete přečíst zde.
Výzva, složení zálohy a případné zastavení exekuce
Po uplynutí šesti let od pravomocnosti exekuce soudní exekutor vyzve oprávněného, aby se vyjádřil, zda souhlasí či nesouhlasí se zastavením exekuce, ve lhůtě třiceti dnů od doručení výzvy s tím, že pokud se oprávněný nevyjádří nebo souhlasí se zastavením, soudní exekutor exekuci zastaví. Dispozice ust. § 55 odst 7 e. ř. je naplněna bez dalšího uplynutím této lhůty i s ohledem na hospodárnost a efektivnost řízení, a proto tuto lhůtu není možné prodloužit či přihlížet k pozdějším úkonům. Ke stejnému závěru dochází i Svoboda[1], avšak Kasíková[2] dovozuje závěr opačný, že k opožděnému vyjádření oprávněného je třeba přihlížet i třeba až v odvolání oprávněného proti usnesení o zastavení řízení. Dle výše uvedeného názoru autora se jedná o lhůtu zákonnou propadnou, neboť zákon výslovně stanoví, že pouze do uplynutí lhůty něco činit lze, tedy vyjádřit nesouhlas se zastavením exekuce. Tím spíše, že i lhůta pro úkon související, povinnost složit oprávněným zálohu na další vedení exekuce, je rovněž lhůtou propadnou. Jedná se tedy o obdobnou povinnost - učinit procesní úkon.
Pokud oprávněný se zastavením nesouhlasí, vyzve ho soudní exekutor ke složení zálohy na další vedení exekuce ve lhůtě třiceti dnů ode dne doručení výzvy na další vedení exekuce. V případě, že oprávněný zálohu nesloží v této lhůtě, soudní exekutor exekuci zastaví. Na rozdíl od lhůty, ve které soudní exekutor vyzývá oprávněného ke složení zálohy v případě marných bagatelních exekucí, se zde jedná o lhůtu zákonnou propadnou[3] a tedy tato záloha musí být složena na účet soudního exekutora nejpozději v poslední den lhůty. Tento závěr je podpořen i výše citovaným rozhodnutím NS ČR v poslední citované větě, neboť zákon výslovně hovoří o povinnosti oprávněného komisivně jednat a o důsledku jeho případného nekonání.
Možnost spojit tyto dvě výzvy exekutorem do jedné není možné, neboť zákon výslovně předjímá, že soudní exekutor vyzve oprávněného ke složení zálohy na další vedení exekuce až poté, co se vyjádří, že se zastavením exekuce nesouhlasí. Tento nesouhlas oprávněného nelze předjímat již při vydání výzvy k vyjádření, zda oprávněný souhlasí či nesouhlasí se zastavenítakové exekuce.
V případě, že dojde k částečnému vymožení vymáhaného plnění po zaslání výzvy oprávněnému ke složení zálohy na další vedení exekuce, nemění to ničeho na povinnosti oprávněného zálohu složit, například dojde ke srážce ze mzdy či jiného příjmu povinného.
V případě, že vymáhané plnění je vymoženo po vydání výzvy před jejím doručením v plném rozsahu, soudní exekutor exekuci zastaví ve smyslu ust. § 46 odst. 2 e. ř. Rovněž tak rozhodne, že tato situace nastane po jejím doručení.
V obou výše uvedených situacích není možné přistoupit na to, že uplynutím šesti (nebo více po tříletých prodlouženích) let dojde k účinkům srovnatelným s odkladem exekuce, jak dovozuje Svoboda[4]. A takto vymožené plnění považovat za bezdůvodné obohacení, respektive přeplatek v exekuci, pokud zde neexistuje hmotněprávní důvod toho, proč by takové plnění oprávněnému nenáleželo. Stejně tak se nemůže jednat o přeplatek, neboť procesněprávní důvod je zde naplněn až po marném uplynutí lhůty pro složení zálohy na další vedení exekuce. Takový závěr je absurdní, neboť bychom tím připouštěli možnost, že se exekuce ex lege odkládá, či dokonce zastavuje pouhým uplynutím šesti let, kdy nebylo ničeho vymoženo, aniž bychom přihlíželi k nezbytným následným procesním úkonům soudního exekutora a oprávněného. Při připuštění podobné možnosti bychom otevřeli dveře k tomu, že se exekuce odkládá či zastavuje již pouhým potenciálním naplněním jiného důvodu pro zastavení exekuce ve smyslu e. ř. či o. s. ř. K podobnému závěru dochází i Kasíková[5].
Výše zálohy činí 500 Kč dle ust. § 12 odst. 4 exekutorského tarifu.
Soudní exekutor nevyzve oprávněného ke složení zálohy na další vedení exekuce, jestliže předmětem exekuce je výživné pro nezletilé dítě, pohledávky za náhradní výživné podle jiného zákona, náhrady újmy způsobené poškozenému pracovním úrazem, nemocí z povolání, ublížením na zdraví nebo trestným činem, pohledávky z deliktu podle občanského zákoníku, bezdůvodného obohacení, pohledávky školy nebo školského zařízení z veřejné služby poskytované podle školského zákona, nebo pokud by zastavení exekuce odporovalo dobrým mravům, neboť v těchto případech je osvobozen od složení zálohy na další vedení exekuce ex lege. Osvobození od povinnosti složit zálohu na další vedení exekuce však neznamená, že soudní exekutor nevyzve oprávněného k tomu, aby se vyjádřil, zda souhlasí se zastavením jeho exekuce po uplynutí maximální doby běhu exekuce. Zda je ex lege osvobození od povinnosti složit zálohu na další vedení exekuce spravedlivé a není nespravedlivé vůči tomu oprávněnému, který byl například poškozen pachatelem a takové jednání naplnilo skutkovou podstatu „pouze“ přestupkového jednání, je otázkou nad rozsah úvahy tohoto článku.
Na návrh oprávněného může soudní exekutor rozhodnout o jeho zproštění od povinnosti složit zálohu na další vedení exekuce ze zvlášť závažných důvodů, které zejména odůvodňují poměry oprávněného. Tento návrh je nutné podat na formuláři, ke kterému oprávněný připojí potvrzení o osobních a majetkových poměrech do deseti dnů ode dne doručení výzvy soudního exekutora ke složení zálohy na další vedení exekuce.
Běh lhůt
Dle ust. § 55 odst. 12 e. ř. zmiňovaná šestiletá lhůta neběží za a) pokud se jedná o exekuci na nepeněžité plnění. V případě, že se jedná o exekuci pouze na nepeněžité plnění, tak zda tato otázka nečiní problémy a exekutor oprávněného k vyjádření, zda se zastavením exekuce souhlasí či nesouhlasí, nevyzve nikdy, neboť ani tato šestiletá lhůta neuplyne nikdy. O mírně složitější otázku se jedná, pokud v rámci jednoho řízení, exekuce, (zde se opět projevuje nejednotná terminologie zákona) jsou kromě samotné nepeněžité povinnosti vymáhány i náklady nalézacího řízení. V tomto případě exekutor oprávněného rovněž k ničemu vyzývat nebude, neboť dle hmotného práva jsou náklady spojené s uplatněním pohledávky[6] dle ust. § 513 o. z.jejím příslušenstvím a dle ust. § 510 odst. 2 o. z. práva i povinnosti týkající se hlavní věci se týkají i jejího příslušenství.
Za b) tato lhůta neběží, pokud nastaly výslovně stanovené skutečnosti v komentovaném ustanovení, přičemž za zmínku stojí, že neběží, pokud „trval odklad exekuce části majetku, během něhož nelze exekuci provést“, v tomto případě tato lhůta nebude běžet, pokud byla exekuce částečně odložena pro jakýkoliv majetek povinného. Za zmínku dále stojí to, že tato lhůta neběží po dobu řízení o odvolání nebo jiném podání účastníka řízení, ačkoliv se bude jednat spíš o výjimečné případy, tak by mohlo jít například o podané námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce nebo po dobu, kdy probíhalo řízení o procesním nástupnictví účastníka na návrh některého z účastníků řízení dle ust. § 107a o. s. ř. Za c) tato lhůta neběží po dobu, po kterou byla jako celek exekuce odložena, nebo ji není možné podle zvláštního právního předpisu provést, tedy zejména případy, kdy bylo proti povinnému zahájeno insolvenční řízení do doby jeho skončení, nebo o dobu, od kdy jeden z účastníku ztratil právní způsobilost do rozhodnutí o jeho procesním nástupci dle ust. § 107 o. s. ř.
Důsledky
Za předpokladu, že oprávněný složí zálohu na další vedení exekuce nebo je od složení zálohy osvobozen, prodlužuje se lhůta k zastavení exekuce o tři roky. Tuto lhůtu je možné prodloužit maximálně dvakrát. Po jejím uplynutí soudní exekutor exekuci zastaví. Celková doba počítaná ode dne pravomocnosti exekuce nesmí přesáhnout dvanáct let od vymožení posledního plnění v exekuci. Běh této lhůty se přerušuje po dobu, po kterou probíhalo řízení o návrhu na zastavení exekuce, námitce podjatosti, návrhu na odklad, odvolání nebo jiném podání účastníka řízení či trval odklad exekuce části majetku, během něhož nelze exekuci provést, nebo po dobu, po kterou byla jako celek exekuce odložena nebo ji není možné podle zvláštního právního předpisu provést. Pokud oprávněný zálohu složí, soud nerozhodne o zastavení exekuce pro nemajetnost a návrh na zastavení exekucepro nemajetnost zamítne.
Ačkoliv dle ust. § 55 odst. 13 exekučního řádu se při zastavení exekuce pro její nevymahatelnost určují náklady ve výši minimální odměny a paušální náhrady hotových výdajů vesmyslu exekutorského tarifu, tak dle tohoto ustanovení věty poslední právo soudního exekutora zaniká v části přesahující výši složené zálohy na náklady exekuce, respektive ve výši zálohy na další vedení exekuce. Takové ustanovení se zdá být neústavní vzhledem k ustálené judikatuře Ústavního soudu, že nárok na náklady exekuce soudnímu exekutorovi vznikají již dnem pověření soudního exekutora vedením exekuce[7], neboť v případě, že náklady soudního exekutora jsou vyšší než jejich minimální výše, tak nárok ve výši rozdílu mezi těmito částkami v rozporu s legitimním očekáváním a právem na spravedlivou odměnu soudního exekutora zaniká.
V případě, že se oprávněný rozhodne podat exekuční návrh za účelem vymožení pohledávky, pro niž exekuce již byla vedena a tato exekuce byla zastavena z výše uvedených důvodů, musí soudní exekutor oprávněného požádat o složení přiměřené zálohy na náklady exekuce, dle novelizovaného znění exekučního řádu v ust. § 90 odst. 3 věty druhé. Tato úprava je smutným pozůstatkem navrhované novely, jejímž záměrem bylo zavedení povinných záloh za účelem vedení exekuce, a tedy motivujícím prvkem pro procesní zodpovědnost věřitelů.
Tuto úpravu je možné vnímat přinejmenším jako nespravedlivou, neboť jako nevymahatelná může být z prostého důvodu, že stála v pořadí za exekucí, jež měla přednost a která byla vymahatelná. Tuto úpravu je také možné vnímat jako nespravedlivou, protože její opětovné vymáhání přináší věřiteli/oprávněnému dodatečné náklady.
Závěrem
Tuto úpravu lze jistě částečně vnímat jako vítanou, neboť řeší systematicky osud dlouhotrvajících nemrtvých exekucí, které dlouhodobě zatěžují povinné (zcela jistě důvodně), soudní exekutory (v pohledu doufání uspokojení vzniklých nákladů důvodně, nicméně ve většině případů zbytečně), tak i exekuční soudy, ale stejně tak oprávněné v očekávání uspokojení jejich nároků. Nicméně namísto toho, aby zákonodárce vyřešil tento problém více systémově a systematicky, pouze nepřímo osvobodí dlužníky od povinnosti plnit jejich závazky a povinnosti, neboť nutí oprávněné činit další procesní úkony spojené se zvýšenými náklady, ať už se jedná o povinné zálohy na náklady exekuce ve smyslu ust. § 90 odst. 3 in fine, ale i jeho administrativní náklady spojené se znovu uplatněním jeho nároku, což jistě bude oprávněné odrazovat od dalšího uplatňováním jejich nároků, ačkoliv tyto nároky zcela správně procesně již jednou uplatnili.
Řešením, kterým se bude autor zabývat v budoucích úvahách, a které by se nabízelo, by mohlo spočívat v tom, že po marném uplynutí doby pro vedení exekuce by soudní exekutor ex lege svým rozhodnutím zahájil insolvenční řízení, respektive takové rozhodnutí by bylo insolvenčním návrhem sui generis. S tím spojená administrativa by byla o to více přijatelná, kdyby došlo k zavedení zvažovaných povinných záloh na náklady exekuce, o to více by takové řešení dávalo smysl, kdy za a) soudní exekutor mohl vykonávat činnost insolvenčního správce (jak rovněž bylo několikrát zvažováno), za b) tím spíše, kdyby existovala tzv. teritorialita soudních exekutorů, kdyby soudní exekutor vykonával všechny exekuce proti témuž povinnému a byl by tak seznámen s jeho majetkoprávní situací. Takovým řešením by skutečně mohla být systémově vyřešena neutěšená problematika vícečetných a marně vedených exekučních řízení. Takové řešení by bylo pochopitelně daleko složitější než přijetí sedmi odstavců jednoho paragrafu a dalece přesahuje tuto stručnou úvahu autora, nicméně zákonodárce bohužel dlouhodobě tíhne k jednorázovým řešením, která jsou ovlivňována volebními kolotoči a na skutečné řešení nároků věřitelů a situaci dlužníků zapomíná.
Článek byl publikován v časopisu Komorní listy č. 4/2022.
[1] Ditto, s. 2.
[2] Kasíková M. in KASÍKOVÁ, M., JIRMANOVÁ, M., HUBÁČEK, J., PLÁŠIL, V., ŠIMKA, K., KUČERA, Z., NEKOLA, V. Exekuční řád: komentář. 5. vydání. V Praze: C. H. Beck, 2022. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7400-855-9. s. 463-513.
[3] „(...) Hmotněprávní lhůty jsou lhůty, jejichž běh je stanoven zákonem a zpravidla jej nelze ovlivnit jednáním adresátů příslušných právních norem. Konec lhůty je absolutní a jejich zmeškání má za následek zánik práva. Tyto lhůty nelze navracet ani prominout. Jedná se o lhůty prekluzivní neboli propadné. Procesní lhůty mohou být zákonné (stanoveny přímo zákonem), soudcovské (stanoveny soudem, příp. předsedou senátu), nebo mohou být stanoveny správním orgánem. Tyto lhůty mají svůj význam především ve vztahu k efektivitě řízení a jejich zmeškání nemusí mít za následek ztrátu práva. S nedodržením těchto lhůt zákon přímo nespojuje žádné právní následky pro věc samu. (...) Ustanovení upravující lhůty propadné určují s jejich uplynutím konkrétní právní důsledek, který je zpravidla vyjádřen slovy, že po uplynutí těchto lhůt již nelze něco nadále vykonat či činit, či naopak, že pouze do uplynutí lhůty něco činit lze.“ Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 25. 6. 2014, č. j. 1 As 31/2014-27.
[4] Ditto, s. 2.
[5] Ditto, s. 4.
[6] Nepeněžitá povinnost je pohledávkou, neboť ust. § 1721 o. z. stanoví: Ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit.
[7] „Z právě uvedeného plyne, že soudní exekutor má nárok na úhradu nákladů exekuce zásadně povinným, a to již od okamžiku nařízení exekuce (resp. okamžiku, kdy byl jejím provedením exekučním soudem pověřen), s výjimkou situací, kdy je třeba za v řízení úspěšného účastníka namísto oprávněného považovat povinného (tak by tomu bylo např. tehdy, kdy by exekuce byla zastavena z důvodu spočívajícího na straně oprávněného). Jde-li pak o příkaz k úhradě nákladů exekuce ve smyslu § 88 odst. 1 exekučního řádu, je třeba tento v souladu s výše uvedeným považovat pouze za rozhodnutí, jímž je s ohledem na průběh předmětného exekučního řízení autoritativně určena konkrétní výše nákladů exekuce, nikoli za rozhodnutí, které by teprve zakládalo povinnost povinného k jejich úhradě, neboť tato povinnost povinnému vznikla již nařízením exekuce.“ Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3250/14, ze dne 1. 7. 2016.
Diskuze k článku ()