Jedním z nich je tzv. zastavování exekucí pošesti letech, který byl dále modifikován novelou provedenou zákonem č. 214/2022 Sb., o zvláštních důvodech pro zastavení exekuce a o změně souvisejících zákonů, tedy zákonem, který zavedl speciální úpravu tzv. Milostivého léta II. Ačkoliv se to na první pohled nejeví zřejmé, došlo tím k jedné z největších systémových změn v exekučním právu s daleko systémovějšími dopady, než kdybychom milostivá léta počítali na desítky.
Zastavování exekucí po šesti letech
Účinnost
Tzv. zastavování exekucí po šesti letech je relativně novým důvodem pro zastavení exekuce a je upraven v ust. § 55 odst. 7 an. exekučního řádu. Tato úprava se použije i na řízení zahájená přede dnem, kdy tato úprava nabyla účinnosti, tj. 1. 1. 2022. Nicméně tato lhůta neuplyne dříve než jeden rok ode dne, kdy uvedená úprava nabyla účinnosti, tedy ne dříve než 1. 1. 2023.
Do šestileté lhůty, ve které se zkoumá, zda došlo k vymožení částky, se započítává i doba přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, ve které nedošlo ani k částečnému vymožení vymáhané povinnosti v těch řízeních, ve kterých usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci před více než třemi lety před nabytím účinnosti této novely, tedy v řízeních, kde tato skutečnost nastala před 1. 1. 2013, nebo na ta řízení, ve kterých nastaly skutečnosti ust. § 52 odst. 1 písm. a) a b) exekučního řádu.
Okruh řízení
Předpokladem pro zastavení exekuce je to, že po nabytí právní moci usnesení o nabytí právní moci o nařízení exekuce nebo od vyznačení doložky provedení exekuce nebyla ani částečně uspokojena vymáhaná povinnost v uplynulých šesti letech․ Tato úprava se nepoužije, je-li v exekuci postižena nemovitá věc a soudní exekutor tedy rozhodl o provedení exekuce prodejem nemovité věci. Tato úprava se rovněž nepoužije na řízení, ve kterých je vymáhána nepeněžitá povinnost.
V původním znění ust. § 55 odst. 7 e. ř., bylo jedním z předpokladů k zastavení exekuce to, že nebyla vymožena ani částka, která by postačovala alespoň na pokrytí nákladů exekuce. Tato podmínka ze zákona byla odstraněna legi speciali k exekučnímu řádu, tj. zákonem o zvláštních důvodech pro zastavení exekuce a o změně souvisejících zákonů. Je zcela zjevné, že touto změnou se exekuční řád ještě více přiklonil na stranu dlužníků, než jak jej naklonila konfuzní novela. Z důvodové zprávy plyne, že důvodem odstranění této podmínky byly pochybnosti o tom, jak vysoké vymožené plnění mělo být, aby stačilo ke krytí nákladů exekuce. Tento závěr je poněkud zcestný, protože namísto toho, aby případně nejasná formulace byla zpřesněna, tak byla pro jistotu zcela vypuštěna, přičemž výše jednotlivých částek, z nichž se náklady exekuce vypočítávají, je známa a jejich identifikace nečiní potíže. To pouze dokresluje závěry Mlynarčíka[1], že exekuční řád se postupem času více a více kloní na stranu dlužníků a pomyslný strom symbolizující příklon na stranu dlužníků nebo věřitelů se stále více nahýbá na stranu dlužníků.
Předmět řízení
Tato úprava se vztahuje na všechna exekuční řízení, která splňují výše uvedené podmínky, kromě těch, ve kterých byla postižena nemovitost. Toto omezení patrně vychází z předpokladu zákonodárce, že v exekuci, ve které je postižena nemovitost, dojde k vyššímu uspokojení oprávněného nebo zde může předpoklad takového uspokojení existovat. To zcela nepřiměřeně znevýhodňuje některé věřitele. Ti jsou oproti věřitelům, jejichž dlužníci žádnou nemovitost nevlastní, zásadně zvýhodněni, neboť na exekuce vedené proti těmto dlužníkům se úprava tohoto důvodu k zastavení exekuce neuplatní.
Tento rozdíl je patrný na dvou modelových případech:
- vysokopříjmový povinný, z jehož příjmu je srážena poměrně vysoká částka, je nevlastník nemovitosti
- nízkopříjmový povinný, z jehož příjmu je srážena velmi nízká částka, nicméně je vlastníkem nemovitosti, například id. desetinu pozemku bez významné hodnoty. Zatímco exekucestojící za exekucí vedené proti 1) povinnému v pořadí za exekucí, v níž jsou prováděny srážky z příjmu povinného, jsou zastaveny nejpozději po dvanácti letech, obdobné exekuce vedené proti 2) povinnému zastaveny nebudou, natož věřitelé, oprávnění, tohoto dlužníka nebudou vyzváni ke složení zálohy na další vedení exekuce, ačkoliv pravděpodobnost vymožení jejich pohledávky je zásadně nižší. Přičemž náklady soudního exekutora, na něž je záloha skládána, jsou minimálně stejné, což navíc tedy i znevýhodňuj e i soudního exekutora, který vede tuto exekuci, ve které je šance k vymožení nižší, oproti té, kterou bude muset zastavit, pokud oprávněný zálohu nesloží.
Svoboda uvádí, že těchto exekucích, ve kterých je postižena nemovitost, soudní exekutor nemá [z]míněné pravidlo naopak (...) vést k tomu, aby exekutorovi vznikl další prostor pro postižení majetkových hodnot, které do nejzazší doby trvání exekuce nebyly postiženy. Zákon exekutorovi tedy skrze toto pravidlo dává prostor pro dokončení realizace prodeje již postižené nemovitosti, ale nikoliv k tomu, aby prováděl jiné procesní úkony směřující k postižení nebo k realizaci jiných majetkových hodnot. A že toto omezení bylo zavedeno proto, aby neexistovala zákonná překážka pro realizaci již postižené nemovitosti (.) [t]řeba proto, že povinný důsledně využíval práva podat opravné prostředky vůči rozhodnutím vedoucím k realizaci nemovité věci.[2] Nicméně s tím se autor neztotožňuje, neboť na základě gramatického výkladu je zcela zřejmé, že zákon hovoří o exekucích, ve kterých byla postižena nemovitost bez dalšího a zcela opomíjí situace, kdy exekuce prodejem nemovitých věcí je přerušena ve smyslu ust. § 14 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí. Na základě této úvahy je možné dospět k tomu, že tato výjimka dopadá i na exekuce, které jsou v tomto smyslu přerušené, nicméně jsou v nich nemovité věci postiženy. K opačnému výkladu není možné dojít ani systematickým výkladem tohoto ustanovení. K tomuto závěru by sice bylo možné dospět na základě nevyřčeného záměru zákonodárce, jehož záměrem je zastavit co nejvíce „starých“ exekucí, nicméně takový teleologický výklad by již byl silně excesivní. Dále Svoboda uvádí, že soudní exekutor není oprávněn v těchto řízeních postihnout například další movité věci, provést exekuci srážkami ze mzdy či jiných příjmů a tím spíše je vyplatit, naopak účinky tohoto ustanovení srovnává s důsledky odkladu exekuce. Podle jeho názoru by se tím soudní exekutor dopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu § 32 e. ř. a povinný by po něm mohl požadovat náhradu škody, a dále, že by se tím potenciálně dopustil kárného prohřešku. Nicméně tento závěr je nepřiléhavý, vzhledem k tomu, že záměrem zákonodárce bylo právě vyloučit exekuce, ve kterých byla postižena nemovitost s ohledem na domnělou šanci vyššího uspokojení věřitelů, oprávněných.
Docela paradoxní situace nastává v případě, že nová exekuce je spojena s relativně starší exekucí ve smyslu ust. § 37 odst. 5 e. ř. V tomto případě se naplnění podmínek posuzuje podle starší exekuce, s níž je novější spojena. V tomto případě bude tedy opravněný vyzván ke složení zálohy na další vedení exekuce de facto po velmi krátké době od podání exekučního návrhu. To povede tedy ke dvěma důsledkům, jedním jsou zvýšené náklady oprávněných za účelem vymáhání jejich pravomocně určených nároků, v případě, že své pohledávky procesně zodpovědně vymáhají u jednoho exekutora. Druhým důsledkem bude to, že oprávnění budou motivováni k tomu, aby své pozdější pohledávky vymáhali u jiných exekutorů, neboť se tak vyhnou dřívější povinnosti skládat zálohu na další vedení exekuce, stejně jako si tím založí možnost tuto povinnost vymáhat déle, neboť nedojde k ex legezastavení exekuce po nejpozději dvanácti letech. Tento důsledek zákonodárce zcela zjevně opomněl. V případě zastavování exekucí vedených pro tzv. bagatelní pohledávky se stanovuje, že pro účely zastavování bagatelních exekucí se na spojená řízení hledí, jako by ke spojení nedošlo (bod 18. článku IV části druhé zákona č. 286/2021 Sb. in fine), a vzhledem k tomu, že speciální úprava zde není, tak se pro účely zastavování exekucí ve smyslu ust. § 55 odst. 7 an. e. ř. na spojená řízení hledí jako na řízení jedno. Nicméně pochopitelně oprávněný bude ke složení zálohy na další vedení exekuce vyzván pouze jednou, nehledě na počet takto vedených řízení, respektive počet exekučních návrhů podaných u jednoho soudního exekutora, na základě kterých by se takový počet exekucí vedl.
Nad otázkou zastavování exekucí, které jsou vymáhány jako spojené ve smyslu § 37 odst. 5 e. ř., ale nesplňují časový test obsažený v ust. § 55 odst. 7 e. ř., lze uvažovat tak, že pro naplnění podmínek ust. § 55 odst 7 an. je třeba zkoumat naplnění podmínky plynutí času pro každou jednotlivou exekuci zvlášť, respektive každou subčást spojeného řízení jednotlivě, tj. dobu uplynulou ode dne pravomocnosti každé části zahájené dle různých exekučních návrhů. Takový výklad by byl pro oprávněného jistě výhodnější, neboť by měl možnost svoji pohledávku vymáhat po delší dobu. Tomu však odporuje úvaha, že záměrem zákonodárce bylo ulehčit celému systému, povinným i soudním exekutorům tak, aby nebyly vedeny nemrtvé exekuce, respektive zvýhodňovat exekuce mladší. Jistou nejistotu přináší srovnání citovaných ustanovení zákona, kdy zákonodárce v ust. § 37 odst. 5 e. ř. užívá pojmu exekuce, kdy se spojuje více exekucí v exekuci jednu a v citovaném bodu 18. článku IV části druhé zákona č. 286/2021 Sb. in fine hovoří o spojených exekučních řízeních, nicméně to je spíše ilustrací toho, že zákonodárce neužívá jednotnou terminologii. Rovněž by tento závěr znamenal, že by soudní exekutor vyzýval ke složení zálohy na více exekucí vykonávaných v jednom řízení oprávněného opakovaně, přičemž snad nelze předpokládat, že zákonodárce takový cíl sledoval. V každém případě nelze nepřipustit, že tuto mezeru zákona by bylo možné překonat analogií zákona a hledět na tyto případy tak, že se jedná o nespojené exekuce v jednu jako tomu je při zastavení v Milostivém létě I/II. Závěrem se jeví, že ani jeden výklad není možné považovat za extenzivní a o jejich správnosti rozhodnou až vyšší soudy.
Článek byl publikován v časopisu Komorní listy č. 4/2022.
[1] HAVLÍČEK K. Za moderní exekuce in Komorní listy: časopis soudních exekutorů. 13. ročník. IV/2021. Praha: Exekutorská komora České republiky, 2018. ISSN 1805-1081.
[2] SVOBODA K. in SVOBODA, K., JÍCHA, L., KREJSTA, J., HOZMAN, D., ÚŠELOVÁ, V., KOCINEC, J. a kol. Exekuční řád: komentář. V Praze: C. H. Beck, 2022. Beckovy komentáře. ISBN 978-80-7400-863-4. s. 407-475; nebo SVOBODA, K. Zastavení exekuce pro uplynutí času. Právní rozhledy, 2021, č. 19, s. 649-654.
Diskuze k článku ()