Cílem této studie je komparativní analýza právní úpravy a praxe provedení exekuce v České republice a v Japonsku, se zvláštním důrazem na institucionální odlišnosti, procesní mechanismy a kulturně-právní specifika japonského modelu. Česká republika je reprezentantem kontinentálního modelu, v němž se exekuční pravomoc sdílí mezi soudy a samostatným stavem soudních exekutorů, zatímco Japonsko vychází z čistě soudního systému, kde výkon rozhodnutí zůstává v rukou státní moci prostřednictvím soudů a jejich vykonavatelů (shikkōkan, 執行官).[1]
Metodologicky práce vychází z komparace právních textů, doktrinální literatury a relevantní judikatury, přičemž pro japonské prostředí jsou klíčovými prameny zejména:
- Minji Shikkō-hō (民事執行法 – Zákon o civilní exekuci, zákon č. 4/1979);
- Minji Soshō-hō (民事訴訟法 – Zákon o civilním soudním řízení, zákon č. 109/1996);
- a jejich oficiální anglické překlady publikované Ministerstvem spravedlnosti Japonska.[2]
Komparace bude provedena ve čtyřech rovinách: (a) systémové a institucionální zakotvení exekuce, (b) procesní mechanismy zahájení a vedení výkonu rozhodnutí, (c) ochrana účastníků a (d) kulturně-právní determinanty ovlivňující efektivitu vymáhání.
Záměrem není pouze deskriptivní srovnání právních norem, ale i hodnotící syntéza, která umožní zhodnotit možné inspirační prvky japonské úpravy pro české prostředí – zejména v oblasti soudní kontroly exekuce, ochrany povinného a elektronizace řízení.
Vzhledem k rozdílnému vývoji obou právních systémů, přičemž japonské právo prošlo po druhé světové válce výraznou recepcí kontinentálních (zejména německých) principů, představuje tato komparace zajímavý příklad konvergence a divergence civilně-procesních tradic v prostředí, kde se mísí evropské právní vlivy s kulturními specifiky Dálného východu.
Právní rámec a systematika exekučního práva v České republice
Základem českého systému nuceného výkonu rozhodnutí je dualismus mezi výkonem rozhodnutí podle občanského soudního řádu a exekucí podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu). Tento model představuje specifickou kombinaci soudní ingerence a delegace výkonu na soukromé subjekty s veřejnoprávním postavením – soudní exekutory.
Zatímco soudní výkon rozhodnutí má v českém právu charakter reziduálního institutu, aplikovatelného zejména v případech, kdy zákon výslovně vylučuje exekuci vedenou soudním exekutorem (srov. např. § 497 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), exekuční řízení dle exekučního řádu představuje obecnou cestu k vymožení vykonatelného titulu. Soudní exekutor zde vystupuje jako orgán veřejné moci vykonávající svěřenou pravomoc v mezích zákona, přičemž na jeho činnost dopadá jak dozor soudu, tak i dozor Exekutorské komory a Ministerstva spravedlnosti (§ 7 exekučního řádu).
Z procesního hlediska exekuční řízení navazuje na nalézací řízení, tedy na vydání pravomocného a vykonatelného rozhodnutí (tzv. exekučního titulu), které je podmínkou k podání exekučního návrhu. Oprávněný podává exekuční návrh k soudnímu exekutorovi ve smyslu § 37 exekučního řádu, který po formálním přezkoumání návrhu požádá exekuční soud o pověření a nařízení exekuce. Exekuční soud (typicky okresní soud podle místa pobytu povinného) pak vydává pověření exekutora k provedení exekuce (§ 43a exekučního řádu). Teprve na základě tohoto pověření začíná exekutor jednotlivé úkony směřující k vymožení pohledávky.
Postavení a pravomoci soudního exekutora
Institut soudního exekutora, jakožto nezávislého nositele veřejné moci, byl do českého právního řádu zaveden v roce 2001 a byl inspirován především francouzským a slovenským modelem. Exekutor je fyzickou osobou, kterou stát pověřuje vedením exekuční činnosti, přičemž úkony exekutora se podle § 28 exekučního řádu považují za úkony soudu.
V praxi exekutor disponuje širokou škálou prostředků vymáhání – od exekuce přikázáním pohledávky z účtu (§ 303 a násl zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) přes srážky ze mzdy (§ 276 a násl. o. s. ř.), prodej movitých věcí (§ 321 a násl. o. s. ř.) či nemovitostí (§ 335 a násl o. s. ř.), až po novější formy výkonu, jako je postižení obchodního podílu (§ 320a o. s. ř.) nebo postižení závodu (§ 338f a násl. o. s. ř.)
Zásadní je princip subsidiarity (§ 58 exekučního řádu), podle něhož se výkon provádí pouze v rozsahu nezbytném k uspokojení pohledávky oprávněného. Na druhé straně je exekutor povinen postupovat tak, aby výkon byl účinný, hospodárný a přiměřený (§ 46 odst. 1 exekučního řádu).
Soudní dohled a ochrana účastníků
Exekuční řízení je charakteristické výraznou soudní kontrolou. Exekuční soud nejen vydává pověření k provedení exekuce, ale rovněž rozhoduje o námitkách účastníků proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, návrzích na zastavení exekuce, čí návrzích na odklad exekuce. Tím je zajištěna ústavně konformní rovnováha mezi výkonem práva oprávněného a ochranou základních práv povinného ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
K ochraně třetích osob a povinného směřují též procesní instituty jako vylučovací žaloba (§ 267 o. s. ř.), či omezení rozsahu postižitelného majetku (§ 44a exekučního řádu). Česká úprava navíc reflektuje i moderní požadavky na sociální odpovědnost exekuce, zejména prostřednictvím novel o chráněném účtu (§ 304c o. s. ř.) a zastavování neefektivních exekucí (§ 55 odst. 7 až 13 exekučního řádu).
Systémová východiska
Z hlediska systematiky se český exekuční řád řadí do tradice kontinentálního smíšeného modelu, v němž je výkon rozhodnutí delegován na profesně samostatné, ale veřejnoprávně kontrolované subjekty. Tento model vyvažuje potřebu efektivního vymáhání s garancí právní jistoty a procesní kontroly. Oproti tomu japonská úprava, jak bude uvedeno dále, vychází z čistě soudního pojetí exekuce bez existence profesního stavu srovnatelného se soudními exekutory.
Právní rámec a systematika exekučního práva v Japonsku
Japonské exekuční právo je zakotveno v rámci soudního systému a vyznačuje se vysokým stupněm judicializace celého procesu výkonu rozhodnutí. Na rozdíl od České republiky, kde exekuci provádí samostatní soudní exekutoři, je v Japonsku výkon rozhodnutí výlučně soudní činností, kterou zajišťují soudy a jejich zvláštní výkonné složky – vykonavatelé (shikkōkan, 執行官). Tento systém vychází z tradičního důrazu japonského práva na autoritu soudní moci a na omezený zásah soukromých subjektů do výkonu veřejné moci.
Zdroje právní úpravy
Základní právní úpravou je Zákon o civilní exekuci – Minji Shikkō-hō (民事執行法, zákon č. 4/1979), který byl přijat jako samostatný kodex oddělený od procesního předpisu o civilním soudním řízení (Minji Soshō-hō, 民事訴訟法, zákon č. 109/1996). Zákon upravuje jak hmotněprávní předpoklady exekuce, tak i procesní postupy, včetně jednotlivých forem výkonu rozhodnutí.
Podle čl. 1 Minji Shikkō-hō (民事執行法第1条) je účelem exekuce zajištění realizace práv uznaných pravomocným soudním rozhodnutím nebo jiným titulem, prostřednictvím výkonu provedeného soudem. Tím se potvrzuje, že výkon rozhodnutí je integrální součástí soudní funkce a není ponechán na žádné soukromé entitě.
Systém je dále doplněn o prováděcí vyhlášku – Minji Shikkō Kisoku (民事執行規則), vydanou Nejvyšším soudem Japonska, která stanoví podrobnosti o postupu vykonavatelů, lhůtách, formálních náležitostech návrhů a způsobu provedení dražeb.
Institucionální rámec
Exekuci provádí okresní soudy (chihō saibansho, 地方裁判所), které mají věcnou příslušnost pro výkon rozhodnutí, zatímco v rámci soudu působí zvláštní funkcionáři – vykonavatelé (shikkōkan, 執行官), které lze přirovnat k soudním úředníkům s výkonnou pravomocí. Tito vykonavatelé nejsou samostatnými profesionály, ale jsou přímo podřízeni soudu a jednají na základě jeho pokynů. Jejich postavení upravuje Zákon o vykonavatelích – Shikkōkan-hō (執行官法, zákon č. 4/1890).
Vykonavatelé jsou jmenováni předsedou okresního soudu a jejich úkolem je provádět faktické úkony exekuce, jako je zajištění majetku, provádění prohlídek či doručování oznámení o dražbě. Na rozdíl od českých soudních exekutorů nevykonávají samostatnou podnikatelskou činnost a nejsou odměňováni podle výtěžku, ale podle tarifní tabulky stanovené soudní vyhláškou, jako je tomu u soudních vykonavatelů v České republice
Procesní principy a soudní kontrola
Zahájení exekuce vyžaduje, aby oprávněný podal k příslušnému soudu návrh na nařízení výkonu – shikkō no mōshitate (執行の申立て). Tento návrh musí být doložen vykonatelným titulem – pravomocným rozhodnutím nebo jiným aktem, který má podle zákona stejný účinek.
O povolení výkonu rozhoduje soud usnesením označovaným jako „exekuční příkaz“ – shikkō meirei (執行命令) dle čl. 23 Minji Shikkō-hō (民事執行法第23条). Teprve po jeho vydání může vykonavatel přistoupit k faktickému výkonu exekuce. Všechny úkony jsou podřízeny přímé kontrole soudu, který zkoumá jejich zákonnost a přiměřenost.
Zásadním principem je proporcionalita a ochrana lidské důstojnosti dlužníka. Minji Shikkō-hō obsahuje ustanovení o nezabavitelných položkách (fukarihin, 不仮立品), která odpovídají českému konceptu nezabavitelných věcí a příjmů. Typicky sem patří základní domácí vybavení, osobní oděvy, nástroje nezbytné pro výkon povolání či minimální část mzdy stanovená prováděcí vyhláškou.
Typologie výkonu rozhodnutí
Japonská právní úprava rozlišuje tři základní formy výkonu rozhodnutí:
- exekuci na majetek (財産執行, zaisan shikkō), zahrnující postižení movitých a nemovitých věcí, pohledávek, účtů či jiných majetkových práv;
- exekuci na konání, opomenutí nebo trpění (行為の強制, kōi no kyōsei), která odpovídá výkonu rozhodnutí ukládajícímu povinnost jednat či zdržet se jednání;
- exekuci na vyklizení a předání věci (明渡·引渡執行, akewatashi shikkō), typicky při vyklizení nemovitostí či vydání movitých věcí.
V případě neplnění peněžité povinnosti se exekuce provádí zejména prodejem majetku prostřednictvím soudní dražby (keibai, 競売), kterou řídí soud. Pravidla dražby jsou obsažena v části II zákona – Dai-ni shō (第二章) a konkretizována v prováděcích předpisech Nejvyššího soudu.
Historické a systémové východisko
Moderní japonské exekuční právo vychází z německé a rakouské právní tradice, přijaté během právních reforem období Meidži (明治時代). V rámci poválečné ústavní reformy (1947) byl systém doplněn o zásady právního státu a soudní ochrany podle amerického vzoru, avšak bez přijetí konceptu soukromých exekutorů. Výkon rozhodnutí tak zůstal výlučně soudní agendou, čímž si Japonsko zachovalo model s vysokým stupněm soudní autority a procesní kontroly.
Procesní aspekty exekuce – zahájení, vedení a ukončení řízení
Z procesního hlediska se český i japonský systém výkonu rozhodnutí opírá o zásadu dispozice oprávněného– exekuci lze zahájit pouze na jeho návrh. Přesto se oba modely výrazně liší ve způsobu, jakým je exekuce nařizována, řízena a kontrolována. Česká úprava stojí na principu soukromé exekuce pod soudním dohledem, zatímco japonská praxe odpovídá systému čistě soudního výkonu.
Zahájení exekučního řízení
V českém právu se exekuční řízení zahajuje podáním exekučního návrhu. Návrh se podává přímo soudnímu exekutorovi, který po ověření formálních náležitostí požádá příslušný soud o pověření k provedení exekuce. Na základě pověření je exekutor oprávněn činit všechny potřebné úkony směřující ke splnění povinnosti stanovené exekučním titulem.
Naproti tomu v Japonsku se návrh na výkon rozhodnutí (shikkō no mōshitate, 執行の申立て) podává přímo k soudu, který rozhoduje o jeho přípustnosti a důvodnosti. Soud posuzuje, zda je předložen vykonatelný titul (shikkō-tekina saiban, 執行的な裁判) a zda jsou splněny formální podmínky podle čl. 22 Minji Shikkō-hō (民事執行法第22条).
Po kladném posouzení vydá soud exekuční příkaz – shikkō meirei (執行命令), který podle čl. 23 téhož zákona zakládá oprávnění k výkonu. Vykonavatel pak jedná výlučně na základě tohoto příkazu. V japonském systému tedy absentuje mezistupeň v podobě samostatného pověření či povinného schválení návrhu jiným orgánem, protože exekuční autoritou zůstává od počátku soud.
Průběh a řízení exekuce
Český exekutor disponuje širokou procesní autonomií – po pověření soudem sám volí způsob provedení exekuce (§ 58 odst. 3 exekučního řádu), rozhoduje o pořadí jednotlivých způsobů provedení exekuce, koordinuje komunikaci s bankami, zaměstnavateli či orgány veřejné moci. Exekuční soud se uplatňuje převážně v kontrolní roli, např. při rozhodování o zastavení exekuce nebo o vylučovacích žalobách.
V Japonsku naopak výkon zůstává zcela v rukou soudu. Vykonavatel vykonává jednotlivé úkony pod přímým dohledem soudce, který je může kdykoli zrušit či změnit. Například při prodeji nemovitosti soud stanoví podmínky dražby, vyhlašuje termín, schvaluje příklep a rozhoduje o rozvrhu výtěžku. Právě tato soudní centralizace je v japonské literatuře považována za záruku legality a nestrannosti výkonu,[3] i když bývá zároveň kritizována pro nižší efektivitu a procesní zdlouhavost.[4]
Zvláštní důraz klade japonské právo na ochranu povinného. V rámci exekuce na mzdu (kyūyo shikkō, 給与執行) nebo jiné příjmy stanoví čl. 152 Minji Shikkō-hō (民事執行法第152条) nezabavitelnou částku odpovídající základním životním potřebám. Obdobně jsou chráněny věci běžné osobní potřeby (čl. 131–134 téhož zákona). Tyto normy mají veřejnoprávní povahu a nelze se jich vzdát smluvně.
Česká úprava obdobně obsahuje katalog nezabavitelných movitých věcí (§ 322 o. s. ř.) a nezabavitelné částky (§ 278 o. s. ř.), avšak přístup je méně restriktivní, neboť umožňuje exekutorovi volnější úvahu při určení rozsahu postižení majetku.
Dražba a zpeněžení majetku
V českém právu představuje dražba jeden z klíčových způsobů zpeněžení (zvláště pak u movitých a nemovitých věcí nebo závodu). Exekutor ji provádí buď elektronicky prostřednictvím dražebního portálu, nebo tzv. kamenně. Výtěžek se následně rozvrhuje mezi oprávněného a další přihlášené věřitele podle pořadí jejich nároků.
V Japonsku probíhá dražba výlučně pod správou soudu – tzv. keibai (競売). Podle části II Minji Shikkō-hō (第二章) je zahájena usnesením soudu, který vyzve vykonavatele k ohledání majetku a zveřejní oznámení o dražbě. Účastníci mohou podat námitky proti dražebnímu výsledku – keibai ni taisuru igi (競売に対する異議) dle čl. 65. Dražba je striktně formalizovaná a soud dohlíží i na distribuci výtěžku (haibun, 配分).
Zatímco v českém systému nese exekutor odpovědnost za výběr způsobu zpeněžení a může preferovat efektivnější řešení (např. přímý prodej mimo dražbu podle § 44a odst. 4 exekučního řádu), v Japonsku je každý krok procesně vázán soudním rozhodnutím.
Ukončení a zastavení řízení
Exekuční řízení končí nejčastěji odmítnutím návrhu, vymožením plnění, nebo zastavením exekuce.
V Česku může být exekuce zastavena na návrh povinného nebo z moci úřední (§ 55 exekučního řádu). V Japonsku soud rozhoduje o zastavení výkonu na základě návrhu dlužníka (shikkō teishi no mōshitate, 執行停止の申立て) podle čl. 35 Minji Shikkō-hō (民事執行法第35条), nebo může výkon odložit (shikkō teishi, 執行停止) z důvodu podané kasační stížnosti (jōkoku, 上告). Soud tak zachovává přímou kontrolu nad celým řízením až do jeho skončení.
Komparativní shrnutí
Z uvedeného vyplývá, že český model klade důraz na efektivitu a decentralizaci výkonu, zatímco japonský model preferuje legálnost, soudní kontrolu a ochranu povinného. Rozdíly odrážejí i širší kulturní kontext – japonská právní kultura se vyznačuje nižší mírou konfliktu a silnou orientací na dobrovolné plnění závazků, což umožňuje udržet centralizovaný systém bez potřeby komerčních exekutorů.[5]
Komparativní zhodnocení
Institucionální rozdíly
Zásadní rozdíl mezi českým a japonským systémem spočívá v rozdělení exekuční pravomoci.
Česká republika uplatňuje smíšený model, v němž stát přenáší část výkonu veřejné moci na soukromé osoby – soudní exekutory. Ti působí nezávisle, ale pod dozorem státu a soudu, čímž se vytváří systém delegované exekuce.
Naproti tomu Japonsko setrvává u modelu plně soudního výkonu (saibansho shikkō, 裁判所執), kde exekuci provádí přímo soud prostřednictvím vykonavatele, který je jeho interním orgánem.
Absence profesního stavu srovnatelného se soudními exekutory je v japonské doktríně zdůvodňována jednak snahou o zachování soudní autority, jednak kulturní averzí vůči vymáhacím mechanismům vnímaným jako „represivní“.[6]
Z hlediska funkce tedy český exekutor kombinuje prvky úřední osoby a podnikatele s odpovědností za hospodárnost, zatímco japonský vykonavatel je soudní úředník bez ekonomické motivace. Tento kontrast zásadně ovlivňuje efektivitu celého systému.
Efektivita a hospodárnost
Český exekuční systém pak s největší pravděpodobností vykazuje vyšší míru vymoženosti a rychlost řízení, což je logickým důsledkem soutěžního prostředí mezi exekutory, které vytváří ekonomické pobídky k efektivitě.
Současně však tento model vyvolává otázky ohledně sociální únosnosti, regulace nákladů a rovnosti účastníků. Kritika českého systému směřuje zejména k excesivnímu využívání exekuce u drobných pohledávek a k nerovnováze mezi oprávněnými a povinnými.
Japonský model naproti tomu dosahuje menší míry vymoženosti, ale je považován za sociálně citlivější a méně konfliktní.
Zásadní roli zde hraje dobrovolné plnění — podle statistik japonského Ministerstva spravedlnosti je přibližně 80 % civilních rozsudků splněno bez nutnosti exekuce.[7]
Proto japonské soudy nemusí usilovat o rychlý výkon za každou cenu, ale kladou důraz na legálnost a zachování lidské důstojnosti povinného (ningen no songen, 人間の尊厳).[8]
Právní jistota a soudní kontrola
Z hlediska právní jistoty má japonský model významnou výhodu, neboť veškeré úkony exekuce podléhají přímé soudní kontrole.
Soud rozhoduje nejen o zahájení výkonu (shikkō meirei, 執行命令), ale i o každém jeho dílčím kroku. Tím se minimalizuje riziko nezákonného postupu či střetu zájmů.
Tento systém posiluje legitimitu výkonu soudní moci, ovšem za cenu pomalejšího řízení a větší administrativní náročnosti.
V českém modelu je soudní kontrola spíše ex post, prostřednictvím opravných prostředků či dohledových oprávnění. Exekutor má značnou míru diskrece při volbě způsobu výkonu, což zvyšuje operativnost, ale i potenciální riziko excesů.
Z pohledu komparativního lze konstatovat, že Česká republika staví na efektivitě a odpovědnosti jednotlivce, zatímco Japonsko na institucionální důvěře a soudní neutralitě. Oba přístupy odrážejí různé právně-kulturní paradigmaty – individualizovaný výkon práva vs. kolektivní důraz na společenskou harmonii (wa, 和).
Ochrana povinného a sociální rozměr
Japonské právo klade mimořádný důraz na zachování sociální stability povinného. Minji Shikkō-hō v části V (第五章) stanoví rozsáhlý katalog nezabavitelných věcí a příjmů (fukarihin, 不仮立品), který zahrnuje nejen běžné osobní potřeby, ale i nástroje nezbytné pro výkon povolání a část mzdy zaručující minimální životní úroveň.
Ochrana povinného je chápána nikoliv jako výjimka z principu vymahatelnosti, ale jako součást spravedlivého výkonu soudní pravomoci.
Japonský Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že „účelem výkonu rozhodnutí není trest, nýbrž realizace rovnováhy mezi právem věřitele a zachováním lidské důstojnosti dlužníka“ (Saikō Saibansho hanketsu, 最高裁判所判決, 18. 07. 1991, Hanrei Jihō č. 1403)⁸.
Český systém sice rovněž chrání povinného prostřednictvím nezabavitelných částek při srážkách ze mzdy nebo prostřednictvím chráněného účtu, avšak historicky měl spíše restriktivní charakter a teprve v posledních letech prochází humanizační transformací (např. zákon č. 286/2021 Sb.).
Elektronizace a moderní trendy
V oblasti digitalizace je český systém díky elektronizaci informačních systémů využívaných soudními exekutory překvapivě poměrně napřed.
Japonsko sice postupně zavádí elektronickou komunikaci se soudy (denshi shikkō shinsei, 電子執行申請), avšak digitalizace zůstává omezená především z důvodu přísné ochrany osobních údajů a konzervativního přístupu soudů.[9]
Zajímavým trendem v Japonsku je rostoucí využití mimosoudních smírů a mediačních řízení (chōtei, 調停), která často předcházejí samotné exekuci. Tento trend vychází z japonského étosu smírného řešení sporů a potvrzuje, že exekuce zde představuje krajní prostředek nikoli běžný nástroj vymáhání.
Kulturně-právní determinanty
Rozdíly v institucionálním uspořádání exekuce nelze pochopit bez zohlednění širších kulturních souvislostí.
Zatímco český právní systém (a evropský obecně) vychází z individualistické koncepce práv, kde se věřitel domáhá svého nároku vůči povinnému v rámci soupeření právních subjektů, japonské právo je založeno na harmonizačním principu – cílem není prosadit individuální zájem, jako spíše obnovit sociální rovnováhu (wa, 和).
To se odráží i v právní mentalitě: dlužník není vnímán jako porušitel práva, ale jako účastník vztahu, který by měl být napraven tak, aby mohl zůstat součástí společenského systému. Proto se japonská exekuce vyznačuje nízkou mírou represe, absencí veřejného tlaku či medializace a velmi nízkou úrovní stížností proti vykonavatelům.[10]
Hodnotící shrnutí
Z komparativního hlediska lze shrnout, že:
- český systém dosahuje vysoké efektivity a operativnosti, ale čelí výzvám v oblasti proporcionality, sociální citlivosti a důvěry veřejnosti;
- japonský systém zaručuje vysokou míru legality, soudní kontroly a ochrany povinného, avšak za cenu nižší dynamiky a administrativní náročnosti;
- inspirací pro české prostředí může být zejména soudní přezkum přiměřenosti výkonu, standardizace sociálních záruk a důraz na dobrovolné plnění jako preferovaný způsob uspokojení věřitele.
Závěr
Komparativní analýza českého a japonského systému výkonu rozhodnutí ukazuje dva odlišné přístupy k realizaci soudní ochrany práv – evropský model s delegovanou exekuční pravomocí a asijský model soudního monopolu.
Oba systémy jsou funkční v rámci svých kulturních, právních i institucionálních kontextů, přičemž jejich rozdílnost není projevem nedokonalosti, ale spíše odrazem odlišných hodnotových priorit.
Český model je postaven na principu efektivity, autonomie a odpovědnosti soudního exekutora, což odpovídá evropské tradici soukromoprávního výkonu veřejné moci. Exekutor zde představuje klíčového aktéra, který zajišťuje hospodárnost a pružnost vymáhacího procesu.
Výhodou je rychlost a dostupnost výkonu, nevýhodou pak riziko sociální disproporce a možné ekonomické motivace nad rámec spravedlivého cíle.
Japonský systém naopak zdůrazňuje princip legality, nestrannosti a soudní autority. Exekuce je integrální součástí soudní funkce, vykonávaná soudními úředníky (shikkōkan, 執行官) pod přímou kontrolou soudce. Tento model minimalizuje riziko excesů, garantuje ochranu povinného a posiluje důvěru veřejnosti v justici, avšak za cenu menší flexibility a nižší míry vymoženosti.
Z hlediska právní politiky lze identifikovat několik inspiračních prvků, které by mohly být pro české prostředí přínosné:
- rozšíření soudní kontroly přiměřenosti výkonu – obdobně jako v Japonsku, kde soud zkoumá proporcionalitu zásahu vůči povinnému v každé fázi řízení (shikkō no tekisei, 執行の適正);
- standardizace sociálních garancí – japonská úprava přesně vymezuje nezabavitelné minimum a předměty vyloučené z exekuce; obdobná precizace by mohla zvýšit předvídatelnost českého systému;
- posílení role dobrovolného plnění a mediačních nástrojů – inspirace japonskou praxí chōtei (調停), která omezuje potřebu exekucí prostřednictvím mimosoudních dohod;
- etický rámec exekuční praxe – japonská právní kultura chápe výkon rozhodnutí jako nástroj sociální rovnováhy, nikoli represe; obdobný přístup by mohl přispět k posílení důvěry veřejnosti v exekuční systém.
Na druhé straně může být český systém inspirací pro Japonsko v oblasti digitalizace řízení, elektronických dražeb a ekonomické motivace efektivity. Kombinace těchto přístupů by mohla přinést vyvážený model, který spojuje rychlost výkonu s důrazem na právní jistotu a sociální udržitelnost.
Závěrem lze říci, že exekuční právo není pouze technickou disciplínou, ale i zrcadlem právní kultury dané společnosti. Česká republika i Japonsko řeší tentýž problém – jak přimět povinného k plnění bez nadměrné represe a jak chránit věřitele bez oslabení sociální soudržnosti.
Japonská zkušenost dokládá, že vyšší míra soudní kontroly a etického přístupu nemusí znamenat neefektivitu, ale může být projevem důvěry v roli práva jako prostředku harmonizace společenských vztahů (shakai no chōwa, 社会の調和).
Komparace tak potvrzuje, že právní jistota a efektivita výkonu nejsou protiklady, ale komplementární hodnoty, jejichž rovnováha určuje kvalitu právního státu.
[1] Srov. čl. 2 Minji Shikkō-hō (民事執行法第2条), který stanoví, že výkon rozhodnutí provádí soud prostřednictvím vykonavatele.
[2] Japan Law Translation, Civil Execution Act (Act No. 4 of 1979), dostupné na: https://www.japaneselawtranslation.go.jp.
[3] Taniguchi, Y.: Civil Procedure in Japan, 2nd ed., Tokyo: Yuhikaku, 2019, s. 244–247.
[4] Kawashima, T.: Dispute Resolution and the Japanese Character, Law in Japan, Vol. 7, 1974, s. 23 an.
[5] Haley, J. O.: Authority without Power: Law and the Japanese Paradox, Oxford UP, 1991.
[6] Tanaka, H.: Civil Enforcement in Japan: Judicial Centralization and Cultural Constraint, Kyoto University Law Review, 2020, s. 78.
[7] Ministry of Justice Japan, Annual Report on the Judicial Statistics 2023, s. 312.
[8] Ningen no songen (人間の尊厳) – princip lidské důstojnosti vyplývající z čl. 13 Ústavy Japonska.
[9] Supreme Court of Japan, Digital Court Vision 2030, 2022.
[10] Haley, J. O.: Authority without Power: Law and the Japanese Paradox, Oxford UP, 1991, s. 87–94.
Prameny a zdroje
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád).
Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.
Shikkōkan-hō (執行官法) – Zákon o vykonavatelích, zákon č. 4/1890.
Minji Shikkō-hō (民事執行法) – Zákon o civilní exekuci, zákon č. 4/1979
Minji Soshō-hō (民事訴訟法) – Zákon o civilním soudním řízení, zákon č. 109/1996.
Minji Shikkō Kisoku (民事執行規則) – Prováděcí vyhláška Nejvyššího soudu Japonska.
Haley, J. O.: Authority without Power: Law and the Japanese Paradox, Oxford UP, 1991.
Kawashima, T.: Dispute Resolution and the Japanese Character, Law in Japan, Vol. 7, 1974, s. 23 a násl.
Tanaka, H.: Civil Enforcement in Japan: Judicial Centralization and Cultural Constraint, Kyoto University Law Review, 2020, s. 78.
Taniguchi, Y.: Civil Procedure in Japan, 2nd ed., Tokyo: Yuhikaku, 2019, s. 244–247.
Japan Law Translation, dostupné na: https://www.japaneselawtranslation.go.jp.
Ministry of Justice of Japan, dostupné na: https://www.moj.go.jp/EN/.
Supreme Court of Japan, dostupné na: https://www.courts.go.jp/english/.
Ningen no songen (人間の尊厳) – princip lidské důstojnosti vyplývající z čl. 13 Ústavy Japonska.
Diskuze k článku ()