K zásadě veřejnosti soudního jednání

Probíhající celosvětová pandemie s sebou kromě jiného přinesla různé právní otázky. Zejména na podzim roku 2020 a na jaře roku 2021 docházelo u některých soudů k podstatnému omezení možnosti vstupu veřejnosti do soudních budov. Například opatřením předsedy Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. 10. 2020[1] došlo k uzavření budovy Okresního soudu v Nymburce pro veřejnost, přičemž podle čl. II písm. a) tohoto opatření mohl být vstup do budovy soudu umožněn pouze osobě, která byla předvolána k úkonu na příslušný den. Podle zkušeností několika advokátů rovněž docházelo u některých soudů k vyloučení veřejnosti ze soudních jednání, často na základě neformálního požadavku soudu právě s poukazem na nepříznivou epidemickou situaci a protiepidemická omezení.

Je otázkou, zda jsou obdobná opatření předsedů soudů či vyloučení veřejnosti ze soudních jednání s poukazem na pandemickou situaci a protiepidemická omezení, přípustná, a zda nevedou ve svém důsledku k omezení či porušení ústavně zaručených práv účastníků řízení. 

Zásada veřejnosti

Zásada veřejnosti je jedním z hlavních principů soudního procesu a je promítnuta jak do Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod (čl. 6 odst. 1 Úmluvy[2]), tak do Ústavy ČR (čl. 96 odst. 2 Ústavy[3]) a Listiny základních práv a svobod (čl. 38 odst. 2 Listiny[4]). Z hlediska zákonných norem je pak zásada veřejnosti zakotvena především v § 116 a § 156 odst. 1 občanského soudního řádu, v § 2 odst. 2 a §§ 199 až 201 trestního řádu, a v § 6 zákona o soudech a soudcích. 

Výstižné shrnutí podstaty zásady veřejnosti lze najít hned v několika v nálezech Ústavního soudu ČR. Lze citovat např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2672/07: „Soudní řízení je tradičně postaveno na principu veřejnosti, a ústavodárce význam tohoto principu zdůraznil tím, že je zakotvil jak v čl. 96 odst. 2 Ústavy, tak v čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle nauky princip veřejnosti spočívá v tom, že soudnímu projednávání věci může být v zásadě kdokoliv přítomen, i osoba na daném případu bezprostředně nezainteresovaná, a sleduje jednak prvek kontroly činnosti soudů a jednak prvek prevence (Pavlíček, V., Hřebejk, J.: Ústava a ústavní řád české republiky. Svazek I. Ústava České republiky. Linde Praha: 1994. str. 233). Jinak řečeno veřejnost jednání má především umožňovat kontrolu řádného výkonu soudnictví, posouzení "jak ze strany státu koná se spravedlnost", má zabraňovat "utajené" tzv. kabinetní justici. Podle některých názorů je veřejnost jednání zároveň zárukou soudcovské nezávislosti, zřejmě proto, že veřejnost se může přesvědčit o tom, že soudce nejedná a nerozhoduje pod nějakým viditelným dohledem či nátlakem (Sládeček, V., Mikule, V, Sydlová, J.: Ústava České republiky. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2007. str. 798. bod 12). Ještě jinak řečeno jde o všeobecný požadavek na transparentnost soudní moci (Klíma, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. str. 498). Ústavní soud se rovněž v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/04 (in N 205/39 SbNU 171; 20/2006 Sb.) přihlásil k tomu, že obecné právní vědomí tradičně vnímá právo na veřejné projednání věci jako nástroj veřejné kontroly justice. Účelem veřejného jednání "jest, aby se každý přesvědčiti mohl o tom, jak ze strany státu koná se spravedlnost, kteroužto kontrolou obecenstva nemožnou se stává všeliká strannost soudců" (srov. heslo "Veřejný", in: Riegrův slovník naučný, IX, Praha 1872, str. 997). Tento účel veřejného projednání věci byl po dlouhou dobu v českých zemích pokládán za jediný. Z judikatury prvorepublikového československého Nejvyššího soudu se opakovaně podává, že "účel, který zákon ustanovením o veřejnosti hlavního líčení jedině sleduje jest, by se soudní řízení nekonalo bez umožnění veřejné jeho kontroly". V tomto jediném účelu veřejnosti hlavního přelíčení není podle zákona rozdílu mezi řízením před porotou a před senátem a nesleduje zákon zejména ani při porotě záměr, by bylo mocným dojmem nálady posluchačstva v porotní síni působeno na porotu" [srov. rozhodnutí č. 4336/1932 in: F. Vážný, Rozhodnutí Nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních (dále jen "Vážný"), XIII, 1932, str. 568]. Obdobně pak dospěl prvorepublikový Nejvyšší soud k závěru, že "účelem zákona je veřejná kontrolovatelnost konání spravedlnosti, souzení na bílém dni, nikterak v temnu tajnosti soudního řízení. Podává se tudíž pojem veřejnosti jako protiklad tajnosti a je jen otázkou praktikability, do jaké míry zjednán býti může obecenstvu přístup k líčení za šetření neporušitelného postulátu nepřípustnosti vlivů nepříznivě působících na zákonný postup řízení a na činitele na něm zúčastněné" (srov. rozhodnutí č. 1729/1925, in: Vážný, VI, 1925, str. 549).“[5]

Ze zásady veřejnosti jsou sice v souladu s čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR a čl. 38 odst. 2 Listiny zákonem stanoveny výjimky, tyto je však vzhledem k důležitosti zásady veřejnosti potřeba vykládat restriktivně. Ze soudního jednání či hlavního líčení tak může být veřejnost pro celé jednání (hlavní líčení) nebo jeho část vyloučena pouze v případě, že by veřejné projednání věci ohrozilo tajnost utajovaných informací, obchodní tajemství, důležitý zájem účastníků nebo mravnost (§ 116 odst. 1 o.s.ř.), nerušený průběh jednání, anebo bezpečnost nebo jiný důležitý zájem svědků (§ 200 odst. 1 trestního řádu). 

Vyloučení veřejnosti

O vyloučení veřejnosti z výše uvedených důvodů rozhoduje soud (samosoudce nebo senát) usnesením, přičemž k vyloučení veřejnosti by mělo být přistupováno pouze ve výjimečných případech. Jak ve vztahu k zásadě veřejnosti judikoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 3046/14: „Soudním procesem se upevňuje vědomí spravedlnosti. Nelze pomíjet, že veřejné projednání a veřejný výkon soudnictví jsou významným prvkem kontroly soudní moci, která jinak musí být nezávislá, což věcně vzato omezuje možnosti uplatnění kontrolních pravomocí obvykle užívaných pro jiné úseky fungování státu, označení, chápání a vnímání justice jako kabinetní je schopné napáchat obtížně napravitelné škody v důvěře v soudy a právo, a tím podrývat jejich efektivnost (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2012, str. 792). Listina výslovně umožňuje určité odchylky od veřejnosti soudního jednání, které je nutno stanovit zákonem a mezi něž je možno zahrnout např. mravnost, obchodní tajemství, důležitý zájem účastníků. Všechny tyto pojmy však podléhají restriktivnímu výkladu a soud je vždy povinen poměřovat ústavně zakotvený princip veřejnosti soudního jednání s konkrétní povahou ohrožení, které má být naplněno, bude-li jednání veřejné.“[6] 

Z tohoto hlediska lze mít za to, že obecný poukaz na nepříznivou epidemickou situaci a protiepidemická omezení by jako důvod pro vyloučení veřejnosti zřejmě neobstál. Dokonce ani podrobnější zdůvodnění týkající se epidemické situace by nemuselo být dostatečné, jelikož nepříznivou epidemickou situaci nelze podřadit pod žádný z taxativních důvodů pro vyloučení veřejnosti z jednání či hlavního líčení. Nejedná se o utajovanou skutečnost, obchodní tajemství, neohrožuje, ani důležitý zájem účastníků nebo svědků.  

Zásada veřejného vyhlášení rozsudku

Nicméně i v případě, že byla veřejnost z jednání či hlavního líčení důvodně vyloučena, rozsudek musí být vždy vyhlášen veřejně. Jde o bezvýjimečný princip, zakotvený v čl. 96 odst. 2 Ústavy a v čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i v § 156 odst. 1 o.s.ř.[7] a § 200 odst. 2 trestního řádu[8]. Ve výše zmiňovaném nálezu ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 3046/14, Ústavní soud ve vztahu k zásadě veřejného vyhlášení rozsudku konstatoval: „Na rozdíl od ústavní zásady veřejnosti jednání před soudem, jež může být ze zákonem stanovených důvodů omezena či vyloučena (viz výše), veřejné vyhlášení rozsudku jako ústavní imperativ musí být bezpodmínečné a bezvýjimečné, což ostatně jak Ústava, tak i Úmluva výslovně stanoví. Pokud k němu z nějakých důvodů nedojde, nelze tento nedostatek zhojit tím, že odvolací soud pouze konstatuje, že i kdyby k veřejnému vyhlášení došlo, stejně by to na obsahu rozsudku nic nezměnilo. Takový postup a chápání ústavního požadavku na veřejné vyhlašování všech rozsudků je nejen v rozporu s jeho účelem (kontrola justice prostřednictvím veřejnosti), ale je i v příkrém rozporu s chápáním spravedlnosti v našem kulturním a právním prostředí. Z hlediska materiálního chápání právního státu je uvedený imperativ základním stavebním kamenem demokratické justice, jenž má zabránit "utajené" neboli tzv. kabinetní justici.“[9]

Rozsudek tedy musí být vyhlašován veřejně v každém případě, tzn. i v případě, že jinak byla veřejnost pro celé jednání nebo pro jeho část vyloučena. Pokud rozsudek není vyhlášen veřejně, jedná se o porušení ústavně zaručených práv účastníků řízení, zejména práva účastníků na spravedlivý proces.

Závěrem

Jak vyplývá z výše uvedeného, zásada veřejnosti je základní zásadou spravedlivého procesu a účast veřejnosti lze omezit či vyloučit pouze v zákonem taxativně stanovených případech, přičemž k vyloučení nebo omezení účasti veřejnosti by mělo docházet ve výjimečných případech a po důkladném posouzení konkrétních okolností ze strany soudu. Vyhlášení rozsudku však musí být veřejné vždy, veřejnost z vyhlášení rozsudku vyloučit nelze. 

Opatřením, kterým byl do budovy soudu umožněn vstup pouze účastníkům řízení, resp. pouze osobám předvolaným k úkonu na příslušný den, ve svém důsledku došlo k zamezení vstupu jiným osobám, které by se chtěly zúčastnit soudního jednání jako veřejnost. Takové opatření je ve zjevném rozporu se zásadou veřejnosti i zásady veřejného vyhlášení rozsudku, neboť veřejnost nemá reálnou možnost se zúčastnit jednání, potažmo ani veřejného vyhlášení rozsudku. Rozpor s uvedenými zásadami by pak nepochybně mohl vést k porušení ústavně zaručených práv účastníků těch řízení, u kterých došlo k nedůvodnému vyloučení veřejnosti z jednání nebo hlavního líčení, případně kde se konala jednání či hlavní líčení nebo vyhlášení rozsudku v období platnosti takových opatření, jež neumožňovala vstup veřejnosti do budovy soudů. 

Opatření, jimiž byl zcela zakázán vstup veřejnosti do soudních budov, již byla v mezidobí vesměs upravena nebo zrušena, přičemž vydávání nových opatření předsedů soudů v obdobném rozsahu v současné situaci zřejmě nelze očekávat. Nicméně u většiny soudů jsou nadále v platnosti opatření, kterými jsou s ohledem na epidemickou situaci stanovena více či méně přísná omezení pro vstupu do soudních budov, jak účastníků, tak osob z řad veřejnosti. Otázka, zda v důsledku takových opatření může docházet k porušení zásady veřejnosti, je proto stále aktuální.