K nákladům soudního exekutora při střetu dědického a exekučního řízení

Povaha nákladů a odměny soudního exeku­tora

V judikatuře a odborné literatuře lze nalézt několik argumen­tačních teorií zabývajících se charakterem nároku soudního exekutora. Je signifikantní, že se tímto problémem zabývá in­solvenční judikatura, nikoliv judikatura exekučních soudů.

Prvním, v současné době spíše již ojediněle zastávaným názo­rem je konstrukce, že nárok soudního exekutora je příslušen­stvím pohledávky. Proti tomuto názoru však lze najít několik zcela zásadních protiargumentů. Nárok soudního exekutora na náhradu nákladů a odměny nemůže být příslušenstvím pohle­dávky věřitele ze své podstaty a především z důvodu odlišnosti subjektů, kterým svědčí dlužná částka a nárok na odměnu a ná­klady soudního exekutora. Příslušenstvím věci jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány. U pohledávek se hovoří o nákla­dech spojených s jejich vymáháním. To by však předpokládalo, že je oprávněný nejprve uhradí soudnímu exekutorovi a poté takto uhrazené náklady vymáhá po povinném.[1]

Pouze v tomto případě by se jednalo o příslušenstvím a byla splněna jednota vlastníka věci hlavní a příslušenství. Analogic­ky jako tomu je u nákladů na právní zastoupení advokátem, kdy advokátovi vzniká nárok na odměnu buď smluvní, nebo dle ad­vokátního tarifu, mimosmluvní na základě odvedené práce pro klienta a vůči klientovi. Až klient následně tyto již vynaložené náklady vymáhá na tom, kdo je zapříčinil, tzn. povinném. S ohle­dem na různost subjektům, kterým jednotlivé pohledávky – jis­tina a oproti tomu odměna exekutora a jeho náklady – svědčí, nelze formálně logicky hovořit o příslušenství. To jednoznačně potvrzuje i sám zákonodárce, když např. u exekutorského zá­stavního práva nejsou náklady a odměna soudního exekutora výslovně kryty tímto exekutorským zástavním právem, a to od­kazujíc na argumentaci výše uvedenou.

Dalším názorem je, že nároky exekutora v exekučním řízení ne­jsou ničím jiným než náklady (exekučního) řízení, což vyplývá i z dikce § 87 odst. 1 exekučního řádu. Z ust. § 88 téhož zákona vyplývá, že rozhodování o těchto nákladech zákon primárně svěřuje soudnímu exekutorovi, který tak činí prostřednictvím příkazu k úhradě nákladů exekuce. Teprve v případě podání námitek proti tomuto příkazu některým z účastníků, a jestli­že těmto námitkám sám exekutor zcela nevyhoví, se přenáší rozhodování o nákladech exekuce na soud, který rozhodne o důvodnosti námitek (§ 88 odst. 3 a 4 exekučního řádu). Pro výklad, podle něhož je rozhodnutím o nákladech řízení právě příkaz k úhradě nákladů exekuce, svědčí i dikce § 87 odst. 4 exekučního řádu, která stanoví, že náklady exekuce vymůže soudní exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce.

Jsou-li tedy náklady exekutora pohledávkou z titulu práva na náhradu nákladů řízení, jsou v dané věci aplikovatelné i závě­ry právní teorie a judikatury, podle nichž nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí, které má v tomto smě­ru konstitutivní povahu. V případě exekučního řízení se jedná o pravomocné soudní rozhodnutí, jímž je exekutorovi vůči některému z účastníků exekučního řízení přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce, anebo o exekutorem vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce (§ 88 exekučního řádu). Pakliže o nákladech exekučního řízení dosud nebylo pravomocně roz­hodnuto, pohledávka soudního exekutora za dlužníkem (jako povinným) dosud nevznikla. Tato teorie se však musí vypo­řádat s faktem, že v pověření exekučního soudu je výslovně soudní exekutor pověřován současně i k vymáhání svých ná­kladů a odměny. Tím je učiněn závěr, že pověřením se pouze v souladu s ust. § 87 odst. 3 exekučního řádu presumuje nárok exekutora vůči povinnému.[3][2]

Tato hypotéza má však v případě oddlužení fyzických osob formou splátkového kalendáře v rámci insolvenčního řízení a v následném osvobození od zbývajících dluhů pro insolvenční soudy a insolvenční správce nepřekonatelné praktické defici­ty. Především v tom, že v obou výše popsaných konstrukcích lze po osvobození od zbývajících dluhů povinného v roli tzv. „oddlužence“ přiznat náklady a odměnu soudního exekutora, i vzhledem k judikatuře Ústavního soudu, a to s ohledem na absenci zavinění oprávněného, výlučně vůči povinnému a po pravomocném skončení insolvenčního řízení. To s ohledem na skutečnost, že dle této teorie nárok soudního exekutora vzniká jako procesní až pravomocným přiznáním jeho nákladů pří­kazem k úhradě nákladů exekuce nebo právní mocí usnesení o zastavení.[4]

Takové řešení je dle insolvenčních soudců v čele s JUDr. Zdeň­kem Krčmářem jako předsedou insolvenčního senátu Nejvyš­šího soudu České republiky situace, které je třeba zabránit. Dle principů insolvenčního zákona má dlužník po úspěšném spl­nění oddlužení a osvobození od zbývajících dluhů začínat svou „novou“ ekonomickou existenci bez pokračování exekučních řízení týkajících se „starých dluhů“. Při přijetí výše uvedené te­orie procesního nároku soudního exekutora vznikajícího kon­stitutivně až rozhodnutím o nákladech by to znamenalo pravý opak. V zásadě by mohlo docházet k pokračování takových „předinsolvenčních“ exekučních řízení pouze v části týkající se údajně až procesním rozhodnutím nově vzniklých pohledávek soudního exekutora. Samotný dluh včetně příslušenství ve for­mě nákladů oprávněného by však již zanikl v rámci oddlužení.

Proto je nejnověji prosazována především v insolvenčních ří­zeních teorie, kterou avizoval a rozvedl především JUDr. Krč­mář na společném semináři k výkonu rozhodnutí a exekucím, který se konal ve dnech 31. března až 2. dubna 2014 v Kro­měříži. Vychází z konstrukce, že soudnímu exekutorovi vzniká samotný nárok již na základě provedených úkonů v rámci exe­kučního řízení.

Je nutné rozlišit následující situace:

1. Exekutor požádá o pověření, ale nebyl pověřen vedením exekuce – nemá nárok na odměnu podle § 11 odst. 5 vy­hlášky č. 330/2001 Sb.
2. Exekutor požádá o pověření, ale nebyl pověřen vedením exekuce a zároveň zamítl nebo odmítl exekuční návrh nebo zastavil exekuční řízení – má nárok na odměnu 500,- Kč podle § 11 odst. 4 vyhlášky č. 30/2001 Sb.
3. Exekutor byl pověřen a provedl nějaké úkony v rámci exekuce; bude mít nárok na odměnu ve výši stanovené vyhláškou č. 330/2001 Sb., podle toho, které úkony učiní.

Vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce, jakož i uspokojení nákladů exekuce poté, co ve vztahu k povinnému nastaly účin­ky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek, je nepřípustným prováděním exekuce. Vzniklo-li exekutorovi podle exekučních předpisů vůči účastníkovi (lho­stejno, zda jde o povinného, nebo oprávněného) právo na ná­hradu nákladů exekuce, je povinen přihlásit pohledávku (má-li být v insolvenčním řízení uspokojena) do insolvenčního řízení jako nevykonatelnou.

Zde byl také avizován připravovaný judikát Nejvyššího soudu České republiky, který by tento názor měl zahrnovat a problém v praxi vyřešit.[5]

Máme za to, že stejná pravidla jako výše uvedená a navrhova­ná JUDr. Krčmářem se uplatní i v případě, že soudní exekutor bude přihlašovat svou pohledávku v některých níže popsa­ných případech do dědického řízení. V jiných níže popsaných případech však soudní exekutor nebude žádné náklady přihla­šovat, ale bude po právní moci usnesení o záměně účastníka na straně dlužníka pokračovat v provádění exekuce.

V rámci dědického řízení mohou vzniknout smrtí zůstavitele jako dlužníka pro soudního exekutora následující situace.

Jednotlivé situace v dědickém řízení

V případě, že je v dědickém řízení zjištěno, že zůstavitel neza­nechal žádného, popř. nepatrného majetku, dojde k zastavení dědického řízení pro nedostatek majetku povinného nebo pro jeho nepatrnost. V takovém případě zde není právní nástupce dlužníka, není zde dědice a ani stát není z titulu odúmrti účast­níkem řízení. Nelze rozhodnout o záměně účastníků na straně povinného. Důsledkem je skutečnost, že odměna ani náklady exekuce soudnímu exekutorovi nenáleží. Ten nese náklady jako své podnikatelské riziko, a sice podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 395/07, ze dne 18. 6. 2009. V případě ne­patrnosti je vhodné vědět, že částka považovaná za nepatrnou činí kolem 15.000,- Kč a taková majetková hodnota se vydá­vá vypraviteli pohřbu. Je však potřeba zdůraznit, že zde není zákonem pregnantně určený limit, ale otázka notářského po­souzení in concreto. V případě, že soudní exekutor z určitých důvodů o nákladech exekuce rozhodnout potřebuje, rozhodne tzv. obecným výrokem o nákladech, který není adresně smě­řován vůči dlužníkovi z důvodu jeho úmrtí. O zastavení řízení a např. nákladech exekuce oprávněného v případě, že tento je z jakýchkoli důvodů – především daňových – požaduje, neroz­hodnout nelze. Jednalo by se o denegatio iustitiae.[6]

Na tomto místě je nutné zmínit i konstelaci, která může pravi­delně nastat. S ohledem na nikoliv striktní vyšetřovací způsob zjišťování rozsahu pozůstalosti se může stát, že soudní komi­sař ani příbuzní zesnulého nebudou vědět, že např. existu­jí zajištěné movité věci, jež jsou uloženy ve skladu soudního exekutora, popř. že může existovat výtěžek z prodeje takových věcí na účtu exekutorského úřadu. Stále by se jednalo o majet­kové hodnoty zemřelého. Opět by se zde uplatnily přiměřeně principy nastavené při střetu insolvenčního a exekučního ří­zení. Především v případě, že do dne úmrtí nenabylo usnesení o příklepu právní moci, vlastnictví věci nemůže přejít, dokud nedojde k řádnému doručení právnímu nástupci zemřelého.

Pokud nebylo vymožené plnění vyplaceno do smrti dlužníka, nemůže být do okamžiku záměny účastníků na straně povinné­ho vyplaceno věřiteli. Zde opět stejně jako v insolvenčním řízení narážíme na střet s judikaturou týkající se zastavení běhu úro­ků z prodlení zaplacením na účet soudního exekutora. Proto v případě, že by v rámci dědického řízení došlo k zastavení ří­zení z důvodu nemajetnosti nebo majetku nepatrné hodnoty, musel by soudní exekutor podávat podnět k dodatečnému pro­jednání dědictví. To z důvodu, že vůči zastavení dědického říze­ní z důvodu nemajetnosti nebo majetku nepatrné hodnoty není možné se odvolat a domníváme se, že v řízení nelze bez dalšího ani zaměnit na straně povinného vypravitele pohřbu.[7]

Pokusme se obsáhnout všechny možné situace. Lze si také před­stavit stav, že soudní exekutor má v okamžiku smrti povinného na bankovním účtu vymožené plnění ve výši 15.000,- Kč. Na žá­dost o součinnosti sdělí tuto skutečnost soudnímu komisaři. Ten bude chtít v případě, že nenalezne další majetek, řízení pro ne­patrnost majetku zastavit. Pak bude nutné analogicky uplatnit § 46 odst. 7 EŘ. To prakticky znamená odečíst od vymoženého plnění náklady včetně minimální odměny soudního exekutora a vydat zbývající vymožené plnění vypraviteli pohřbu. Jsme to­tiž toho názoru, že zájem na úhradě nákladů pohřbu zemřelého by při porovnání s právem věřitele na zaplacení pohledávky měl z morálního, ale i celospolečenského hlediska přednost.

Další konstelace je tzv. standardní dědické řízení, za které po­važujeme řízení, v němž dědic, popř. dědicové neodmítnou dědictví a neprovedou výhradu soupisu. Neuplatní-li dědic nebo dědicové výhradu soupisu, je bez právního významu, nakolik dluhy zatěžují pozůstalost, protože dědic je musí spl­nit bez omezení z celého svého celkového majetku. Proto zde exekuce po záměně účastníků na straně povinného nadále pokračuje s dědicem a je možné exekuovat celý jeho maje­tek, jak nabytý dědictvím, tak jeho další majetek, a to bez hodnotového omezení. V rámci dědického řízení soudní exekutor nikterak své nároky na náhradu nákladů a odměny nepřihlašuje. Samozřejmě na žádost o součinnost sděluje po­třebné informace.

Variantou standardního dědického řízení je skutkový terén, kdy dědic nebo dědicové neodmítnou dědictví, využijí však in­stitut výhrady soupisu.

Výhradu soupisu lze fakticky provést soupisem, seznamem pozůstalostního majetku vyhotoveným správcem nebo spo­lečným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku v tzv. jednoduchých případech. Výhrada soupisu znamená, že dědic, který tuto výhradu uplatnil, odpovídá za dluhy zůstavitele pouze do výše ceny nabytého dědictví.[8]

To však neplatí v případě, že prohlášení nebo seznam neod­povídá skutečnosti v rozsahu nikoliv nepodstatném. V tako­vé situaci se ruší beneficio výhrady soupisu pro dědice a ten odpovídá celým svým majetkem, a to bez hodnotového ome­zení stejně jako ve výše uvedeném případě tzv. standardního dědického řízení. Právě při kontrole dodržování pravdivosti soupisu by mohl soudní exekutor hrát významnou roli. Soudní exekutor, který jako subjekt vedoucí exekuci měl širokou pově­domost o majetkových hodnotách zesnulého, může dosáhnout ve prospěch věřitele v případě snahy zatajit majetkové hodno­ty ze strany dědiců.

Nedodržení řádného provedení výhrady soupisu připadá v úvahu v případě, že se dědic ujme plné správy pozůstalos­ti, ač není k této oprávněn. Např. smísením majetkových kusů z pozůstalosti se svým ostatním majetkem, převodem finanč­ních prostředků na svůj účet, zpeněžením těchto majetkových kusů aj. Nebo jak již bylo uvedeno výše, dědicem zaviněnou (až na výjimky u tzv. osob pod zvláštní ochranou i nedbalos­tí) neúplností prohlášení nebo seznamu. V úvahu event. při­cházejí i neúplnost způsobená správcem.[10][9]

Co se týče dědice, který učinil výhradu soupisu, je u něj nutno dále zkoumat nikoliv pouze skutečnost, zda byl soupis pozůs­talosti proveden řádně, ale také zda dědic požádal o tzv. kon­vokaci věřitelů zůstavitele.

Dle našeho názoru se totiž i při nové právní úpravě použijí judikaturní závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 346/2005, ze dne 26. 6. 2007.[11]

To proto, že teprve u dědice, který řádně provedl výhradu sou­pisu a zároveň požádal o konvokaci věřitelů, dochází k účinné ochraně vůči dluhům zůstavitele.

Pouhý řádný soupis ohraničuje jen výši odpovědnosti dědi­ce na částku odpovídající hodnotě převzatého dědictví. Tuto skutečnost lze použít vůči jednomu věřiteli s vysokou pohle­dávkou popř. několika známým věřitelům, jejichž součet dlu­hů je vyšší, než je hodnota převzatého dědictví. V případě, že dědic velice dobře nezná možnou množinu věřitelů zůstavi­tele, pouhou výhradou soupisu se úhradě dluhů nad hodno­tu převzatého dědictví neubrání. Musí totiž provést rozvrh a poměrně uspokojit všechny takové věřitele. V případě, že se věřitel přihlásí až po provedení takového rozvrhu, nemůže mu dědic namítat, že se hodnota dědictví již vyčerpala výplatou předchozích věřitelů.

Takovou námitku musí věřitel a potažmo soudní exekutor zkoumat v případě, že došlo k platnému provedení tzv. kon­vokace neboli svolání věřitelů. Věřitel, který se ve lhůtě ne­přihlásí, nemůže již ničeho požadovat po dědici v případě, že hodnota dědictví byla vyčerpána již výplatou včasně při­hlášených věřitelů. A contrario, pokud by hodnota všech zá­vazků přihlášených věřitelů nepřevyšovala hodnotu převza­tého dědictví, pak by opožděný věřitel mohl úhradu žádat. Samozřejmě do výše představující část nevyčerpané hodnoty převzatého dědictví.

Na základě výše uvedeného ani v případě výhrady soupisu soudní exekutor nepřihlašuje pohledávku do dědického ří­zení, ale opět přibírá dědice do exekučního řízení na základě usnesení o záměně účastníka na straně povinného. Zároveň dle judikatury nemusí zkoumat, do jaké výše odpovídá dědic za dluhy zůstavitele. Platí totiž ustálená judikatura, která sta­noví, že při rozhodování o nařízení exekuce není rozhodující, zda povinný skutečně odpovídá za dluh zemřelého. Tato sku­tečnost je posuzována až v souvislosti se zastavením exekuce a soud není ani vázán zjištěními, které byly v rámci dědického řízení o ceně majetku zůstavitele učiněny. Obezřetný soudní exekutor si však s ohledem na možné náklady řízení povin­ného o zastavení exekuce, které by mohly být přiznány vůči oprávněnému, vyžádá informace o dědickém řízení a dle těch­to zjištěných informací případně omezí vymáhanou částku.[12]

V případě, že je prováděna konvokace věřitelů, lze v tomto speciálním případě doporučit přihlášení soudního exekutora s jeho nároky na náhradu nákladů a odměnu. V souladu s po­vahou nároku soudního exekutora, jež byla zmíněna na počát­ku článku, by tento měl být přihlašován i bez vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce. To již i z toho důvodu, že někteří správci daně v souladu s již neúčinným pokynem D – 247 Mini­sterstva financí považují datum právní moci příkazu k úhradě nákladů exekuce za datum zdanitelného plnění u daně z při­dané hodnoty.[13]

Samozřejmě se nabízí otázka, proč se má soudní exekutor přihlašovat do dědického řízení, když exekuční řízení bude pokračovat s dědici podle § 107a OSŘ. Vždyť o nákladech exekuce se může rozhodnout kdykoliv poté, kdy dojde k vy­dání usnesení o záměně na straně povinného. Přihláška je potud relevantní, protože v případě nepřihlášení soudního exekutora a vyčerpání hodnoty převzatého dědictví rozdě­lením mezi přihlášené věřitele by dědic dlužníka měl důvod pro zastavení exekučního řízení. Tzn., že dědic dlužníka by mohl argumentovat tak, že má povinnost, v případě vyčer­pání hodnoty převzatého dědictví, rozdělit a uspokojit pouze a výlučně přihlášené věřitele. Vůči nepřihlášeným takovou povinnost nemá. A tato hmotněprávní regulace dědicovy odpovědnosti za dluhy zůstavitele by byla důvodem pro za­stavení exekučního řízení v části nároku soudního exekutora na úhradu nákladů, které vznikly před úmrtím zůstavitele. A contrario tedy nikoliv nároku na úhradu nákladů, které již vznikly vůči dědici samotnému.

Zcizení dědictví znamená, že dědic svůj dědický podíl převede třetí osobě, nabyvateli. Z pohledu exekučního práva zde dojde k pluralitě povinných subjektů. Do řízení lze přibrat jak dědice zcizitele, tak nabyvatele. Oba odpovídají společně a nerozdíl­ně. Dle kroků, které byly v rámci dědického řízení provedeny, odpovídají společně tyto subjekty. Buď bez výhrady oba bez omezení, nebo po provedené výhradě, popř. po provedené konvokaci věřitelů. Soudní exekutor tedy s nárokem na ná­hradu svých nákladů a odměny postupuje dle výše uvedených principů jako u jednotlivých typů dědictví – standardního, s výhradou soupisu, s neřádnou výhradou soupisu, s výhradou soupisu a provedené konvokace věřitelů.

Svěřenecké nástupnictví není v případě exekuce pro dluhy zů­stavitele nikterak speciálně chráněno. Masa majetku nacháze­jící se v režimu svěřeneckého nástupnictví je chráněna ze své podstaty pouze vůči dluhům tzv. předního dědice jako právní­ho nástupce, nikoliv vůči dluhům zůstavitele. Proto není žádný speciální režim než výše uvedené.

K faktickému střetu mezi dědickým a exekučním řízení dochá­zí stricto sensu pouze v případě zahájení řízení o likvidaci po­zůstalosti. Nezbytnou podmínkou řízení o likvidaci pozůsta­losti je zjištění předlužení pozůstalosti. V případě nepatrnosti nebo nedostatku majetku nelze likvidovat. Lze jen zastavit. O nařízení likvidace rozhodne soud buď na návrh dědice, kte­rému svědčí výhrada vlastnictví, nebo na návrh státu, nebo věřitele, popř. bez návrhu, a to usnesením. Pro střet exekuce s likvidací je však rozhodný nikoliv okamžik vydání, popř. práv­ní moci takového usnesení, ale vyvěšení usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti na úřední desce soudu. Po tomto oka­mžiku nelze dle § 198 ZZŘS nařídit a provést exekuci, která by postihovala majetek náležející do likvidační podstaty. Zde opět paralela s insolvenčním řízením, a contrario majetek, který nenáleží do likvidační podstaty, postihnout lze. Např. u nepeněžitého plnění lze požadovat vydání cizí věci, kterou měl v držení zůstavitel. Nenáležela totiž zůstaviteli, ale oprávněné­mu vlastníkovi, tj. nepatří do likvidační podstaty.

Exekuce, která by postihovala majetek náležející do likvidační podstaty, se dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti zastavuje. Účastníky řízení o výkon rozhodnutí nebo exekuce o tom bezodkladně vyrozumí soud, u něhož je toto řízení vedeno. Pokud se řízení o výkon rozhodnutí nebo exekuce týkalo nemovitosti evidované v katastru nemovitos­tí, oznámí soud tuto skutečnost také katastrálnímu úřadu. V tomto případě je nutno ze strany soudního exekutora reagovat pravděpodobně následujícím způsobem. Soudní exekutor roz­hodne o zastavení a zároveň řeší otázku nákladů. Připustit lze ale i výklad, že se řízení zastavuje ex lege a soudní exekutor nemá povinnost vydávat o tomto usnesení.

Zůstává zde však otázka nákladů. Soudní exekutor ji musí řešit ve dvou oblastech. Především jde o to, jak o nákladech rozhodne, není totiž povinného. Dle našeho názoru může o svých nákladech a nákladech oprávněného exekučního řízení rozhodnout obecným rozhodnutím o nákladech bez adres­nosti povinného subjektu je nést. Případně lze přiznat nákla­dy soudního exekutora vůči oprávněnému, který je v případě zaplacení soudnímu exekutorovi může uplatňovat vůči likvi­dační podstatě jako příslušenství pohledávky (zde by se již jednalo o příslušenství, s ohledem na jednotu věřitele). Pro­ ti tomuto postupu ale mluví již výše zmiňovaná judikatura Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 395/07, ze dne 18. 06. 2009, která trvá na zavinění oprávněného, které zde ale těžko na­lezneme (možná pouze v případě, že by oprávněný způsobil smrt povinného).

Co se týče výše nákladů a odměny soudního exekutora, může nastat několik variant. Buď soudní exekutor něčeho vymohl a vydává do likvidační podstaty po odečtu svých nákladů a poměrné odměny zbývající vymožené plnění dle § 46 odst. 7 EŘ. Zároveň má buď naplněnu minimální odměnu a hotové výdaje, nebo nikoliv.[14]

Nebo soudní exekutor ničeho nevymohl a přihlašuje paušální hotové výdaje a minimální odměnu, popř. zváží, zda v likvidaci pozůstalosti vůbec může očekávat nějaké plnění na jeho po­hledávku, a pohledávku nepřihlásí.

Případně může dojít ke kombinaci obou situací: Soudní exe­kutor vymohl částečně a nenaplnil minimální odměnu nebo hotové výdaje. Pak částečně odečte a vydá do likvidační pod­staty a ve zbytku se přihlásí se svou pohledávkou do likvidace pozůstalosti.

V případě, že dle postupu § 46 odst. 7 EŘ částečným vymo­žením byly kryty veškeré hotové výdaje soudního exekutora a minimální odměna soudního exekutora, pak si již tento nic dalšího přihlásit v rámci likvidace pozůstalosti nemůže.

V případě tzv. odúmrtě, kdy nabývá stát dědictví z důvodu, že nedědí nikdo jiný, hledí se na něj jako dědice (změna proti před­chozí úpravě), kterému svědčí výhrada soupisu. Stát je v těchto případech zastupován Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „ÚZSVM“). V případě, že bude v pozůs­talosti majetek, bude možno přibrat ÚZSVM do řízení na zákla­dě usnesení o záměně účastníků na straně dlužníka. Důsledky budou téže, jako ve výše uvedených případech. Bude zajímavé sledovat, zda ÚZSVM bude navrhovat konvokaci věřitelů. V pří­padě předlužení bude stejně jako dle dřívější úpravy ze strany ÚZSVM pravidelně navrhována likvidace pozůstalosti.[15]

Závěr

Nakonec si nemůžeme odpustit podobné srovnání, které bylo učiněno na již zmíněném diskusním fóru v případě střetu in­solvenčního a exekučního řízení. Nacházíme se v době, kdy bývají zpochybňovány odměny právních profesí, a to včetně vzájemného zpochybňování ze stran jednotlivých profesních komor. To však dle našeho názoru povede k postupné degra­daci postavení všech právních profesí. Proto by mělo být za­ručeno právo na odměnu nikoliv pouze insolvenčních správců formou ústavního nálezu Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 06. 2002 a následně nálezu II. ÚS 1816/08 ze dne 24. 11. 2009 nebo právo na odměnu notáře jako soudního komisaře pomoci zá­konného zakotvení v § 109 ZZŘS (Stát ručí za uspokojení práva notáře na odměnu a náhrady), ale také soudního exekutora.

Článek byl publikován v Komorních listech č. 4/2015

---

Srovnej vadně např. Konkurzní noviny, 10. 10. 2013, Lukáš Pachl, Ná­klady exekutora vzniklé v průběhu plnění oddlužení, nebo nejnověji při prodeji zástavy usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4022/2010, ze dne 30. 11. 2012.[1]

Např. Drápal, L., Bureš J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář I. vydání Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1009.[2]

Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007.[3]

Nález Ústavního soudu IV. ÚS 395/07, ze dne 18. 6. 2009.[4]

Prozatím např. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. KSPH-48 INS 10182/2012, 102 VSPH 134/2014-64, ve které je uvedeno, že „exekutor si tedy po zahájení insolvenčního řízení nemůže vyrobit exekuční titul, aby zajistil vykonatelnost pohledávky z titulu nákladů exekuce, což ale neznamená, že by nemohl (neměl a nemusel) takovou pohledávku přihlásit (uplatnit) v insolvenčním řízení jako pohle­dávku nevykonatelnou…“.[5]

Srovnej např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 922/09, ze dne 11. 6. 2009.[6]

Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3594/2007, ze dne 18. 2. 2009.[7]

Více o novém smyslu a účelu soupisu oproti dřívějšímu stavu např. Muzi­kář, L.: Řízení o pozůstalosti, II. část, Zpravodaj Jednoty českých právníků 3/2015, str. 63 a násl.[8]

§ 1681 NOZ.[9]

 § 1685 odst. 2 písmeno a) NOZ – leg. zkratka osob pod zvl. ochranou.[10]

V případě rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 346/2005, ze dne 26. 6. 2007, dědic v průběhu dědického řízení nenavrhl soudu, aby usnese­ním ve smyslu § 175n o. s. ř. (pozn. autora - dle ZZŘS je to nově § 174) vyzval věřitele k oznámení svých pohledávek vůči zůstaviteli ve lhůtě k tomu určené s poučením, že dědici neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky dědictví neoznámili, pokud bude uspokojením pohledávek ostatních věřitelů vyčer­pána cena. Z iniciativy dědice tak nedošlo k vyjasnění okruhu osob, které uplatňují pohledávky vůči zůstaviteli, a nebyla tak využita možnost ochrany dědice vůči věřitelům zůstavitele, kteří se na základě konvokace nepřihlásí. Před skončením dědického řízení nedošlo k dohodě mezi dědicem a věřiteli o přenechání dědictví k úhradě dluhů ve smyslu § 471 odst. 1 obč. zák. a nebyla ani nařízena likvidace dědictví. Za tohoto stavu se řídí povinnost dědice uhradit dluhy zůstavitele (do výše ceny nabytého dědictví) ustanove­ními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví (§ 175t až § 175v o. s. ř.). Dědic si nemůže vybrat, kterého z věřitelů uspokojí. Jestliže proti němu více věřitelů uplatňuje své pohledávky, které nemohou být uspokojeny zcela, ne­boť jejich celková výše přesahuje cenu nabytého dědictví, uspokojí se podle zásad stanovených v § 175v odst. 2 a 3 o. s. ř.; patří-li pohledávky do stejné skupiny, uspokojí se poměrně. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 346/2005, ze dne 26. 6. 2007.[11]

Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 245/2004 a nejnověji usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1634/2013.[12]

 Pokyn č. D – 247 – Uplatňování daně z přidané hodnoty u činností usku­tečňovaných podle zvláštních právních předpisů, čj. 181/100 874/2002 ze dne 17. 4. 2003 stanoví, že v případě exekuční činnosti je služba po­važována za poskytnutou dnem nabytí právní moci vystaveného příkazu k úhradě nákladů exekuce účastníkům řízení nebo dnem nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce.[13]

Výklad tohoto ustanovení zůstává dle mého osobního názoru v dědictví nedotčen judikaturou Nejvyššího soudu, ke které se autor vyjádřil kritic­ky v Kocinec, J.: Judikát Nejvyššího soudu v otázce střetu insolvence s exekuci, Komorní listy č. 1/2015, str. 33 a násl. To i s ohledem na to, že v případě střetu insolvenčního řízení a likvidace dědictví má insolvenční správce dle § 310 odst. 2 insolvenčního zákona stejně jako soudní exekutor dle § 46 odst. 7 exekučního řádu právo na náhradu nákladů.[14]

§ 1634 NOZ.[15]