Nakolik se Pravidla liší od ADR pravidel rozhodných pro .eu spory a UDRP v případě generických domén a co musí Stěžovatel tvrdit a prokázat, aby měl v takovém sporu úspěch, je předmětem tohoto článku.
Každá z těchto procedur, která může být zahájena u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR se nepatrně liší svými vlastními pravidly, avšak základním stavebním kamenem zůstávají UDRP (Uniform Domain-Name Dispute-Resolution Policy), tz. Jednotná pravidla pro rozhodování sporů z doménových jmen, která se uplatňují u generických domén. Byla vytvořena organizací ICANN, která se již od svého vzniku měla zabývat tzv. "The Trademark Dilemma"[1]. Výstupem byl tříkrokový test, který je jádrem UDRP a na základě něhož jsou spory rozhodovány dodnes. UDRP byla uvedena k 1. prosinci 1999 a prvním rozhodovaným sporem byl World Wrestling Federation Entertainment, Inc v. Michael Bosman, týkající se doménového jména worldwrestlingfederation.com.
Jednotlivé kroky tohoto testu jsou následující: navrhovatel může zahájit řízení a mít ve věci úspěch v případě, že (i) Doménové jméno je shodné nebo zaměnitelné s ochrannou známkou nebo známkou služby, ke které má Navrhovatel právo; (ii) Odpůrce nemá žádná práva, či odůvodněný zájem ve vztahu k Doménovému jménu a (iii) Doménové jméno bylo registrováno a užíváno ve zlé víře. Dle UDRP Navrhovatel musí prokázat přítomnost každého z těchto prvků, aby měl ve věci úspěch.
Shoda či zaměnitelnost Doménového jména
Na první pohled jasný požadavek možnosti záměny Doménového jména s ochrannou známkou může skrývat hned několik problémů. Ačkoliv je tento požadavek ze všech tří nejjednoznačnější, existuje rozhodovací praxe, která ovlivňuje výklad i tohoto.
Jedním z problémů, který může vyvstat, je otázka, která jména mohou být chráněna jako ochranná známka. UDRP totiž hovoří pouze o ochranných známkách jako takových (tzv. trademarks). Ta v prostředí kontinentálního práva mohou vzniknout pouze registrací takové známky u příslušného úřadu dle dané země. V common law systému však bylo dovozeno, konkrétně na případu týkajícího se Spojených států, že v rámci UDRP může být chráněna i neregistrovaná známka, v případě, že Navrhovatel prokáže její alternativní vznik.
Další otázkou v této souvislosti může být, „co všechno je chráněno.“ Podle UDRP jsou chráněny pouze ochranné známky, tz. trademarks. Nemohou být tudíž chráněna osobní jména jako taková, avšak bylo dovozeno, že v případě, že se stanou natolik všeobecně známými, že vytvoří jakousi ochrannou známku, bude jim poskytnuta ochrana dle UDRP. Podobná situace je i u zeměpisných označení, u kterých UDRP automaticky ochranu neposkytuje, pouze po prokázání souvislosti s neregistrovanou ochrannou známkou. V těchto případech, je však pro Navrhovatele téměř nemožné tuto souvislost prokázat, tudíž zeměpisným označením ochrana dle UDRP v praxi velmi často poskytována nebývá. Naopak Pravidla pro spory .cz jednoznačně definují „chráněné označení“ mezi něž mimo jiné výslovně řadí jméno fyzické osoby, zeměpisné označení či obchodní firmu.[2] ADR pro doménové spory .eu pak mluví o tzv. „přednostních právech“, což je pak také širší kategorie, než dle UDRP.[3]
V neposlední řadě se také experti museli zabývat otázkou zaměnitelnosti doménového jména, tedy co může takovou zaměnitelnost u uživatelů vyvolat. Obsah webu při tomto posuzování primárně nehraje roli, avšak ve specifických případech tomu tak být může. Za zaměnitelná doménová jména se považují dle UDRP překlady nebo přepisy Odpůrcovy ochranné známky a také zjevné překlepy. V této souvislosti jsou z historie známé případy tzv. „sucks cases“, kdy Odpůrci registrovali doménová jména Navrhovatelů s tímto hanlivým anglickým přídavkem, zejména když nebyli se službou či výrobkem spokojeni, či měli jinou špatnou zkušenost. Rozhodovací praxe se ustálila na tom, že v případě prvního kroku se zde zaměnitelnost dovozuje, aby následně mohly být posouzeny další kroky testu.
Existence práva či odůvodněného zájmu ve vztahu k Doménovému jménu
Ve druhém kroku se Panel zabývá otázkou, zda má Odpůrce k doménovému jménu právo či odůvodněný zájem. Právo bude vykládáno stejně jako pro účely prvního kroku. Co se týče odůvodněného zájmu, zde je situace trochu složitější.
Česká Pravidla používají označení poctivé účely a koncipují je jako podmnožinu práva. Poctivé účely jsou zde tehdy, pokud nebylo zájmem Odpůrce uvést v omyl třetí osoby nebo poškodit pověst Navrhovatele či jeho chráněného označení.[4] Podle UDRP se pak na odůvodněný zájem dá usuzovat, pokud Odpůrce (i) používá doménové jméno v dobré víře k nabízení služeb, (ii) pokud je všeobecně znám pod ochrannou známkou ze strany veřejnosti, nebo pokud (iii) využívá doménové jméno bez toho aniž by bylo jeho cílem získat obchodní prospěch ze záměny tohoto jména s navrhovatelovou ochrannou známkou.
Velmi důležitá jsou rozhodnutí, podle nichž Panel dovodil, že důkazní břemeno týkající se odůvodněného zájmu bude ležet na Odpůrci. Bylo dovozeno, že Navrhovatel často nemá prostředky k tomu, aby neexistenci legitimního účelu prokázal, jelikož jde často o úkol k „prokázání negativní skutečnosti“ a rozhodné informace budou primárně v dispozici Odpůrce. Navrhovateli tedy postačí tvrdit, že zde neexistuje na první pohled legitimní účel a Odpůrce pak musí prokázat opak, aby měl ve věci úspěch.
Dále se Panely zabývaly jednotlivými možnostmi, jak lze odůvodněný účel prokázat. Jmenujme například, že pokud Odpůrce tvrdí, že má legitimní účel k doménovému jménu, protože je pod ním všeobecně znám, může k tomu využít různé formy důkazních prostředků. Např. průkaz totožnosti, faktury, které toto jméno obsahují, společenskou smlouvu, ale např. i internetové stránky nezávislých třetích osob.
Co se týče „sucks cases“, vyvstává zde otázka, zda doménové jméno může být používáno Odpůrcem k legitimním účelům, pokud jeho stránka slouží pouze ke kritice Navrhovatele a jeho služeb. Tento argument podporuje právo na svobodu projevu a v případech, kdy se posuzuje mezi dvěma subjekty ze Spojených států, velmi často vítězí. Panely dovozují, že právo na svobodu projevu může zde být legitimním účelem, avšak nesmí se tak pouze „tvářit“, tz. nesmí se za tímto argumentem ve skutečnosti skrývat cíl odpůrce získat z doménového jména pro sebe zisk. Panely pak často nedovodí legitimní účel tam, kde je doménové jméno naprosto shodné s ochrannou známkou. Podobná situace je pak i u fanouškových stránek. Legitimní účel pak dle Panelů není tam, kde doménové jméno využívá Odpůrce pouze k umístění klikacích reklam.
Druhý a třetí krok testu jsou velmi často posuzovány společně, jelikož v mnoha případech může vodítko zlé víry naznačovat i samotnou neexistenci legitimního účelu.
Registrace či užívání Doménového jména ve zlé víře
Na zlou víru lze dle UDRP usuzovat, pokud primárním cílem Odpůrce bylo doménové jméno prodat, pronajmout nebo jinak převést na Odpůrce, nebo pokud zaregistroval doménové jméno jen proto, aby zabránil držiteli ochranné známky využít toto doménové jméno či narušit obchod konkurence. Zlá víra zde bude také pokud chtěl Odpůrce těžit a získat zisk z toho, že bude zaměněn s držitelem ochranné známky.[5] Pravidla pro spory z domén .eu[6] a .cz[7] pak přidávají i časový rozměr, kdy na zlou víru je možné usuzovat, pakliže doménové jméno nebylo řádně užíváno alespoň po dobu dvou let. Avšak i dle rozhodnutí UDRP může neaktivita Odpůrce a neužívání doménového jména sloužit jako důkaz zlé víry zejména v případech, kdy Odpůrce neodpoví na Návrh, nebo není znám.
V případě, že Odpůrce navrhne prodej doménového jména, neslouží to však samo o sobě jako důkaz zlé víry. Panely se při posuzování tohoto kroku zabývají širokým spektrem okolností, jmenujme např. jak moc je pravděpodobné, že Odpůrce byl seznámen s existencí ochranné známky Navrhovatele, charakterističnost Navrhovatelovy známky, zda se Odpůrce dopustil takovýchto registrací i v jiných případech, zda stránka obsahuje např. odkazy na Navrhovatelovy soutěžitele a další.
Podle Panelů může být na zlou víru usuzováno už z toho, že Odpůrce registroval doménové jméno velmi známé značky. Zlá víra existuje zejména tam, kde je pravděpodobnost záměny, nebo kde Odpůrce chce tuto záměnu vyvolat, když nebyl prokázán odůvodněný zájem Odpůrce, nebo pokud stránka odkazuje na další Odpůrcovy stránky. I v případě, že by stránky pak byly přesměrovány na faktické stránky Navrhovatele, je zde stále přítomen prvek zlé víry, jelikož Odpůrce má kontrolu nad tímto přesměrováním a představuje tak stálou hrozbu pro Navrhovatele.
Otázka zlé víry je však velmi obsáhlá a rozhodně není tímto vyčerpána.
Procedurální otázky
Jak bylo uvedeno výše, všechna tři řízení jsou si velmi podobná, což dokazují procedurální pravidla, která vykazují jen nepatrné odchylky. Řízení jsou vedena on-line formou, což umožňuje jejich rychlé rozhodnutí. Z logiky věci vyplývá rozdíl např. v jazyku, kdy UDRP a ADR pro .eu stanoví, že řízení bude vedeno podle jazyku Registrační smlouvy mezi držitelem domény a Registrem. Podle Pravidel .cz je jazykem řešení sporu čeština popř. slovenština a Expert nemusí přihlédnout k dokumentům, které nebudou do těchto jazyků přeloženy.
Další rozdíly lze najít např. ve lhůtách, kdy odpověď Odpůrce dle UDRP musí být předložena do 20 dnů, dle českých Pravidel postačí do 30 dnů.
Spory rozhoduje primárně pouze jeden Expert. V případě, že jakákoliv ze stran navrhne, aby byl spor řešen třemi Experty, nese náklady na další spolurozhodující tato strana, dle českých pravidel. V případě UDRP, pokud odpůrce navrhne tříčlenný panel, je povinen uhradit polovinu poplatku stanoveného pro celý Panel.
Výsledkem řízení doménového sporu může být zrušení registrace nebo převod registrace Doménového jména na Navrhovatele. Důležité je pravidlo, že zahájený spor nepředstavuje překážku věci zahájené (litispendence) a ani rozhodnutí Experta není překážkou rei iudicate. V případě neúspěchu se tak Navrhovatel může např. následně obrátit na obecný soud.
Expert také nemůže rozhodnout o náhradě nákladů. Pokud by Navrhovatel uspěl, musel by se náhrady poplatků, které vynaložil ve sporu podle Pravidel, domáhat taktéž u soudu obecného.
Rozhodování doménových sporů nemá velmi dlouhou tradici jako jiné soudní spory. Za několik let své existence se však velmi rychle vyvíjí a v současné době lze díky již rozsáhlé rozhodovací praxi usuzovat na případný (ne)úspěch ve sporu. Jedním ze Správců je tzv. WIPO, která vydává a aktualizuje přehled nejdůležitějších rozhodnutí, které ovlivňují rozhodovací praxi do budoucna.[8] Proto je před zahájením řízení vhodné se s touto rozhodovací praxí seznámit a zejména důkladně pročíst Pravidla a Řád. Vše lze najít na stránkách Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR v sekci zabývající se pouze doménovými spory.[9]
Doménové spory představují kvalitní alternativu klasických soudních sporů a zaručují rychlost a nižší nákladnost při řešení takového sporu.
[1] „Problém ochranné známky“
[2] Čl. 2.3 Pravidel
[3] Tzv. „prior rights“ dle čl. 10.1. ADR
[4] Čl. 3.3.3. Pravidel
[5] UDRP čl. 4 (b)
[6] ADR čl. 21.3. (b)(ii)
[7] Pravidla čl. 3.4.2.
[8] http://www.wipo.int/amc/en/domains/search/overview3.0/#item21 - pozn. Z tohoto seznamu vycházela autorka při zpracování tohoto článku
Diskuze k článku ()