Švarcsystém v hledáčku ministerstva vnitra

V případě, kdy cizinec neplní účel pobytu, pro který mu bylo vydáno povolení, může totiž dojít k jeho zrušení, resp. k neprodloužení jeho platnosti. Neplněním účelu pobytu může být právě skutečnost, že činnost, kterou cizinec vykonává, bude kontrolními orgány, případně soudem posouzena nikoli jako podnikání, ale jako závislá práce, kterou lze vykonávat jen v pracovním poměru.[1] 

Obecně řečeno, zákon o pobytu cizinců stanoví, že pobyt může být cizinci neudělen, neprodloužen nebo dokonce zrušen, pokud se na straně cizince vyskytne závažná překážka. Takovou závažnou překážkou může být právě skutečnost, kdy cizinec neplní účel pobytu, pro který mu bylo uděleno povolení. O tom, zda cizinec skutečně účel pobytu plní či nikoli rozhoduje ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky. 

V projednávaném případě podala cizinka žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Na základě výzvy ministerstva vnitra k prokázání provozování živnosti doložila smlouvu o dílo, jejímž předmětem byly montážní a kompletační práce, smlouvu o podnájmu nebytových prostor a pracovních prostředků a faktury za poskytování technických služeb, ve kterých cizinka figuruje jako dodavatel. Z doložených podkladů bylo patrné, že pronajímatelem prostor, objednatelem díla i odběratelem uvedeným na fakturách je totožná obchodní společnost. V průběhu řízení cizinka dále vypověděla, že původně přicestovala do České republiky v květnu 2008 za účelem zaměstnání a pro danou společnost pracovala nejdříve v pracovním poměru. V průběhu roku 2009 jí bylo tehdejším zaměstnavatelem doporučeno, aby si změnila účel pobytu ze zaměstnání na „podnikání“, s čímž dobrovolně souhlasila. Dále uvedla, že k výkonu své práce si musela opatřit vlastní oděv, přičemž potřebné nářadí obdržela od odpovědné osoby již výše zmíněné společnosti, která jí zároveň zadává práci. Pracovní dobu cizinky určovala právě tato společnost, přičemž cizinka pracovala ve směnném provozu a na konci každé směny odevzdávala evidenci své práce vedoucímu. Zástupce společnosti pak každý měsíc za cizinku vystavoval fakturu. V neposlední řadě pak cizinka uvedla, že evidovala svůj příchod a odchod elektronicky na vrátnici společnosti a v případě plánované dovolené jí musela hlásit společnosti přibližně tři týdny dopředu. Na základě zjištěných skutečností ministerstvo vnitra žádost cizinky o prodloužení platnosti povolení k pobytu za účelem podnikání zamítlo, neboť došlo k závěru, že činnost vykonávaná cizinkou není podnikáním, „nýbrž vykazuje znaky závislé práce a prokázaný výkon nelegální práce žalobkyně od roku 2009 po dobu povoleného pobytu tvoří závažnou překážku k dalšímu pobytu žalobkyně na území“.

Cizinka se proti výše uvedenému rozhodnutí bránila nejen tím, že má řádně uzavřenou smlouvu o dílo a i další podmínky, za kterých činnost vykonává (na subdodávkách pracuje zcela samostatně, volí si nástroje k provedení daného díla, opatřila si pracovní oděv i jiné věci potřebné k provedení díla) naplňují znaky podnikání, ale poukazovala i na skutečnost, že podnikatelskou činnost vykonává od roku 2009, její legálnost nebyla nikdy zpochybněna, a naopak jí bylo povolení k pobytu opakovaně prodlužováno. 

Ani Krajský soud, ani Nejvyšší správní soud, u kterých se cizinka proti rozhodnutí ministerstva vnitra bránila, se však na její stranu nepostavily. Naopak se zcela ztotožnily s rozhodnutím ministerstva vnitra. 

Nejvyšší správní soud zejména připomněl, že podle ustanovení § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn, je podnikání definováno jako výkon výdělečné činnosti na vlastní účet živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem soustavného dosažení zisku. Aby se jednalo o podnikání, musí být naplněny znaky kumulativně pojmové znaky podnikání – samostatná, soustavná činnost za účelem dosažení zisku, vykonávaná na vlastní účet a odpovědnost. Z výše uvedeného je patrné, že cizinka sice vykonávala soustavnou pracovní činnost za účelem dosažení zisku, ale tato činnost postrádala znaky samostatnosti a vlastní odpovědnosti. Fakticky byla cizinka řízena společností, resp. jejím zástupcem, který vůči ní vystupoval v nadřazeném postavení. Nejvyšší správní soud při svém rozhodování přihlédl dále i k tomu, že cizinka pracovala dlouhodobě výhradně pro tuto společnost, a přesto, že si změnila účel pobytu ze zaměstnání na podnikání, vykonávala stále typově stejnou činnost. Rozhodnutí o tom, že se fakticky jednalo o výkon závislé práce a nikoli o podnikání Nejvyšší správní soud opřel i to, že cizinka v průběhu řízení odpovídala v množném čísle, z čehož je dle soudu patrné, že stejnou práci jako ona vykonává řada dalších pracovníků, a tedy se nemůže jednat o individuální, nezávislou pracovní činnost na vlastní odpovědnost, když cizinka je „jedním z mnoha pracovníků vykonávajících tutéž práci v továrně“.  Závěrem Nejvyšší správní soud odmítl i argumentaci cizinky, že jí povolení k pobytu za účelem podnikání bylo v minulosti opakovaně prodlužováno. Poukázal zejména to, že v předchozích řízeních cizinka dokládala pouze zákonné náležitosti, jako je výpis z živnostenského rejstříku a platební výměr, ze kterých nebylo možné poznat, jak konkrétně podniká. Navíc upozornil, že tento postup správních orgánů je zcela v souladu s jeho dřívější judikaturou.[2]  

Z výše popsaného rozhodnutí je patrné, že jak správní orgány, tak i soudy, přistupují ke zjišťování, zda se jedná o výkon podnikatelské činnosti nebo o závislou práci stále pečlivěji. Zpravidla již nestačí mít dobře nastavenou smluvní dokumentaci, ale důležité je zejména to, jak spolupráce mezi dodavatelem a odběratelem probíhá fakticky. V posuzovaném případě, přesto, že formální náležitosti žádosti o prodloužení pobytu byly bezvadné, správní orgány i soudy opřely svá rozhodnutí o faktickou povahu vykonávané činnosti. Uvedené rozhodnutí navíc ukazuje, že výkon nelegální práce, tzv. „švarcsystému“ již není jen v hledáčku inspektorátů práce a finančních úřadů, ale i správních orgánů, do jejichž agendy spadá rozhodování o pobytu cizinců na území České republiky. Výkon nelegální práce tak může mít negativní dopad i do samotného práva cizince legálně pobývat na našem území. 

---

[1] Rozsudek NSS ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 4 Azs 405/2020