Snad by si někdo mohl myslet, že se jednalo o specifické trestání recidivy opilství, ovšem nebylo tomu tak a v platné právní úpravě má tento trestný čin nejblíže k ustanovení § 274 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, tedy ohrožení pod vlivem návykové látky. Podíváme-li se do období habsburské monarchie, tak trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích č. 117/1852 ř. z. zakotvoval tento čin následujícím způsobem. Pro zastaralé opilství jako přestupek měli být trestáni řemeslníci a nádeníci, kteří pracovali na střechách a lešeních, nebo kteří zacházeli s věcmi, ze kterých by mohl vzniknout požár, a dále též osoby ve služebném postavení, jejichž nedbalostí by mohl snadno vzniknout oheň. Trestem za takovéto jednání bylo posléze vězení s dolní hranicí trestní sazby jeden den a horní osm dnů, v případě recidivy se horní trestní sazba navyšovala na jeden měsíc či mohlo dojít v závislosti na okolnostech také ke zostření vězení. Ustanovení dále zakotvovalo, že trest za zastaralé opilství se ukládal, když se tak stalo veřejně a vrchnost se o tom dozvěděla, tehdy se uplatňovala žaloba ex officio, v opačných případech byl k podání soukromé žaloby oprávněn mistr nebo zaměstnavatel osob, které u něho sloužily.
Ve starších právních památkách bychom tento trestný čin hledali marně. Je to možná dáno tím, že stojí na jakémsi pomezí mezi trestným činem opilství jakožto příčinou a žhářstvím jakožto následkem. Jistou podobnost můžeme snad nalézt v Koldínových právech městských, kde článek O XVII. pojednává o tom, že pokud by oheň vzniknul z nedbalosti od hospodáře či čeládky a tímto jednáním by oni způsobili škodu okolním sousedům, tehdy budou potrestáni Úřadem dle spravedlivého uvážení, a to buď vězením, nebo pokutou. V Josephině, trestním zákoníku Josefa I. z roku 1707, bychom zastaralé opilství hledali též marně, artikul XVII o důkazech a okolnostech zločinnost snižujících v ustanovení § 5 stanovil opilost jako polehčující okolnost. Obdobně tomu bylo i v Theresianě, hrdelním řádu Marie Terezie z roku 1768, který tak stanovoval v ustanovení § 5 článku jedenáctého, který hovořil O okolnostech, které skutek zmenšují a trest změlňují. I zákoník Josefa II. z roku 1787 se držel stejné koncepce, aniž by zakotvoval skutkovou podstatu, přibližující se zastaralému opilství. Poprvé se zastaralé opilství objevuje v zákoníku o zločinech a těžkých policejních přestupcích z roku 1803, a to v ustanovení § 268, hlavy třinácté. Dané ustanovení je velmi podobné tomu, které je uvedeno na začátku tohoto článku. Jeví se jako vhodné připomenout, že trestní zákon z roku 1852 vtáhl z předchozí trestněprávní úpravy mnoho skutkových podstat v takřka nezměněné podobě. Rozdíl lze spatřovat v tom, že trest byl ostřejší, neboť v tomto případě kromě kárání nastupoval i fyzický trest od 15 do 25 ran, a navíc vězení zostřené postem. Ohledně ohlášení činu platilo obdobně, že vrchnost dané jednání trestala pouze pokud se tak dělo veřejně a vrchnost s tímto byla srozuměna, jinak se ponechávalo žalování v pravomoci mistrů či držitelů čeládky, kteří jsou oprávněni podat stížnost, tedy nikoli soukromou žalobu, jako tomu bylo posléze.
K tomuto je nezbytné doplnit, že shora zmiňovaný zákoník nezakotvoval soukromou žalobu, byť byla v jeho textaci připuštěna. Obecně lze dané shrnout tak, že v rámci uvedeného zákona platila inkvisiční zásada ve smyslu iniciativy trestního stíhání, ovšem s výjimkou u konkrétně určených ustanovení.[1]
Nyní se vraťme zpět k trestnímu zákonu z roku 1852, v monografiích souvisejících s tímto zákonem bližší rozvedení zastaralého opilství nenalezneme. Ani Wintíř[2] ve svém prostonárodním vysvětlení trestního zákona nepřináší bližší informace, pouze opakuje skutkovou podstatu.
Jisté vodítko, proč dané ustanovení vlastně existovalo, nám může poskytnout publikace vybízející k omezení konzumace alkoholických nápojů, s příznačným názvem Pryč s kořalkou.[3]
Autor apeluje na to, aby se učinila přítrž opilství za pomoci trestních zákonů. Dle jeho slov sice již delší dobu figuruje v trestních předpisech nařízení, dle kterého se má trestat zastaralé opilství, na papíře tomu tak je, ale dle autorových slov „skutek utek". Domníval se snad autor, že přestože je naplňována skutková podstata tohoto činu, ke konečnému potrestání pachatelů či podání soukromé obžaloby vůbec nedochází? Nejspíše ano, o čemž nás může přesvědčit následující citace z téže publikace:
„Známeť právě takové řemeslníky, dělníky i čeledíny jakožto opilce nejnáruživější a nejzatvrzelejší. Zájmy veřejné bezpečnosti, zájmy obecného blaha společnosti, a především soukromě hospodářské i mravní zájmy rodinné žádají toho nezbytně, aby občan, po nálezu odborných znalcův za uvyklého kořalečníka a opilce prohlášený, zbaven byl všech občanských i čestných politických práv, jakož i toho, aby zvláště nebezpeční opilci byli přidržování ku práci a k střídmosti v robotárnách nebo ve zvláštních útulnách. "[4]
Další zajímavostí je, že v časopisu Právník bylo k zastaralému opilství řečeno to, že ustanovení § 524 hovořilo o pijáctví zastaralém nebo navyklém, v němčině tedy eingealterte Trunkenheit. Ovšem s tímto označením – navyklé opilství – se setkáváme pouze v rámci daného výtisku, jinde se s tímto pojmem již neoperuje.[5]
Storch se v souvislosti se soukromou žalobou podivoval, proč by měl některý mistr či osoba zaměstnávající služebnictvo dobrovolně vstupovat do postavení soukromého žalobce. Zároveň sbírky soudních nálezů nevykazovaly žádný případ, kdy se tak stalo.[6] Ani zahraniční literatura, zejména komentář k trestnímu zákonu od Eduarda Herbsta[7] či příručka Nachschlagebuch über das österreichische Strafgesetz od Ignaze Mauchera[8] nic nového k zastaralému opilství neuváděly.
Jedním z možných vysvětlení, proč nebyli pachatelé potrestáni, dále rozvíjí Storch tak, že se zastaralé opilství trestalo v případech, kdy se objevilo nějaké nebezpečí, a to například nebezpečí ohně či ohrožení života a zdraví. Pokud si toto uvědomíme, bylo v zájmu veřejném, aby byl pachatel potrestán, a ne pouze v případě, kdy se dané jednání dělo veřejně a vrchnost se o něm dozvěděla. Z toho Storch dovodil, že věc nelze vysvětlit jinak, než že v případě, že se skutek nestal veřejně, měli mistrové a služební páni, dnes bychom tedy řekli spíše zaměstnavatelé, zájem na tom, aby se toto jednání nedostalo na širší veřejnost.[9]
Kallab s ohledem na výše uvedené dokonce stavil v kontextu soukromé žaloby na roveň poměr rodinný a vztah, který je mezi zaměstnavatelem a dělníkem.[10]
Kallab později k tomuto doplnil, že zvyk opíjet se, je u určitých povolání spojen s nebezpečím, a tak se trestá zastaralé opilství jako přestupek proti mravopočestnosti. Judikatura, která by nějakým způsobem rozvíjela danou tematiku je též velmi raritní. Za zmínku stojí snad nález z Vážného sbírky, jehož právní věta je citována níže.[11]
„Rovněž § 524 tr. zák. stihá zastaralé opilství i v zájmu pachatelů, kteří pracují na střechách a lešení. Bylo by nemyslitelným, že by zákon, jenž chrání v § 524 tr. zák. i zájem opilcův, nemínil chrániti co nejvydatněji společnost proti nebezpečím vznikajícím jí z opilosti."[12]
Zucker[13] uváděl, že u zastaralého opilství, které bylo stíháno k žádosti mistra nebo zaměstnavatele sloužících osob, nelze tvrdit, že by byl trestným činem poškozen.[14] Osnova trestního zákona z roku 1867 již zastaralé opilství nezmiňuje.[15] Ani prozatímní osnova zákona trestního z roku 1909 již se zastaralým opilstvím nepočítala.[16] Jisté vysvětlení nám dává odůvodnění osnovy trestního zákona z roku 1926, kdy k ustanovení § 37 uvádí, že koho čekal výkon, který vyžadoval opatrnost, a ten i přesto vědomě nebo z nedbalosti se opil a tímto jednáním ohrozil na zdraví jiného, se trestal dle ustanovení o deliktech proti životu a tělu nebo o deliktech obecně nebezpečných.[17]
Ani nepřijatá osnova trestního zákona z roku 1937 neinklinovala k zakotvení zastaralého opilství, a tak se tedy stalo, že tento čin byl kriminalizován až do roku 1950, tedy ustanovení o zastaralém opilství bylo platné a účinné téměř 150 let. Přesto se již v trestním zákoně z roku 1950 neobjevuje, ale jeho obsah byl volně transformován do oddílu pátého, ustanovení § 187 odst. 2, kdy pachatel byl potrestán odnětím svobody až na šest měsíců, jestliže požil alkoholického nápoje v takových okolnostech, kdy mohl ohrozit život či zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
V trestním zákoně z roku 1961 bylo ukotveno ustanovení § 201 s názvem opilství, kdy pachatel poté, co by požil alkoholické nápoje, vykonával zaměstnání či jinou činnost, při které mohl ohrozit život, zdraví lidí či způsobit škodu na majetku, byl potrestán trestem odnětí svobody s horní trestní sazbou jednoho roku nebo nápravným opatřením či zákazem činnosti či peněžitým trestem. Od roku 1991 se objevuje v trestním právu nově trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky, a to v rámci ustanovení § 201. Namísto práce na střechách a lešeních se v písm. c) klade důraz na řízení hromadného dopravní prostředku. V platném a účinném trestním zákoníku je, jak bylo v úvodu zmiňováno, trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky upraven v ustanovení § 274 a jen vzácně si někdo položí otázku, jak dlouhou cestou dané ustanovení vlastně prošlo. Světlou výjimku tvoří článek Nové znění skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 trestního zákona, kdy jeho autor Říha odkazuje v poznámce pod čarou v souvislosti s podobností, jakou má shora uvedený čin, právě na zastaralé opilství.[18]
Pro pohyb a práci ve výškách je klíčový střízlivý úsudek, který nám sice ubere na odvaze, ale o to více přidá na koordinaci. Na to pamatovaly i trestněprávní předpisy již od počátku 19. století. Kromě potrestání podnapilých dělníků, kteří by pracovali v rizikovém prostředí střech a lešení, se pamatovalo i na možnost vzniku požárů. Dané ustanovení tak drželo pomyslný výstražný prst jak nad dělníky, kteří by pracovali se snadno vznítitelným materiálem, tak nad sloužícími osobami, které by z nedbalosti či neopatrnosti něco zapálily. Je možné, že název zastaralé opilství naše předky nijak nevyváděl z míry a teprve s časovým odstupem se z něho stala zvláštnost. Je pravděpodobné, že další generace právních historiků budou psát například o pletichách při veřejné dražbě, jakožto o těžko představitelné skutkové podstatě.
Článek byl publikován v Komorních listech č. 3/2021.
[1] STORCH, F. Delikty návrhové a soukromožalobné v právu rakouském. Právník, roč. 34, 1895, s. 341–343.
[2] WINTÍŘ, J. Prostonárodní vysvětlení trestního zákona Rakouského od dne 27. měsíce května 1852. V Praze: Knihkupectví I. L. Kober, 1861, 287 s.
[3] KONĚRZA, J. Pryč s kořalkou! Praha: J. Koněrza, Bedřich Grund a Vilém Svatoň, 1885, s. 414.
[4] KONĚRZA, J. Pryč s kořalkou! Praha: J. Koněrza, Bedřich Grund a Vilém Svatoň, 1885, s. 415.
[5] Autor neznámý. K názvosloví právnickému. Právník, 1891, roč. 30, s. 799.
[6] STORCH, F. Delikty návrhové a soukromožalobné v právu rakouském. Právník, 1895, roč. 34, s. 384.
[7] V letech 1867 až 1870 ministr spravedlnosti Předlitavska. HERBST, E. Handbuch des österreichischen Strafrechts, Zweiter Band – Vergehen und Uebertretungen. Wien: 1871, s. 259.
MAUCHER, I. Nachschlagebuch über das österreichische Strafgesetz vom 27. Mai 1852 mit Rücksicht auf die Strafproceß Ordnung vom 29. Juli 1853. Wien: Gerold, 1853, s. 14.
[8] Rada trestního soudnictví ve Vídni, znám autorstvím dané publikace.
[9] STORCH, F. Delikty návrhové a soukromožalobné v právu rakouském. Právník, 1895, roč. 34, s. 344.
[10] KALLAB, J. O legitimaci k obžalobě v trestním řízení rakouském. Praha: Tiskem Aloisa Wiesnera – nákladem vlastním, 1906, s. 314–317.
[11] KALLAB, J. Trestní právo hmotné platné v zemi české a moravskoslezské (část obecná i zvláštní) . Praha: Mellantrich a.s., 1935, s. 41.
[12] Plenární usnesení ze dne 12. dubna 1928, č. pres. 186/27, publikováno pod č. 3145. In: VÁŽNÝ, F. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické nakladatelství V. Tomsa, 1928–1929, s. 269.
[13] Český právník, vysokoškolský profesor a poslanec Říšské rady.
[14] ZUCKER, A. Zprávy o týdenních schůzích Právnické Jednoty v Praze, týdenní schůze dne 14. března 1895. Právník, 1895, roč. 34, s. 447.
[15] Osnova nového zákona trestního. In: Právník, roč. VI., Praha: Nakladatel a vydavatel Dr. Ed. Grégr, 1867, s. 549–554; 585–596; 621–634; 657–668; 706–714; 748–756; 788–795; 830–835; 860–868.
[16] STORCH, F. Prozatímná osnova zákona trestního z měsíce září 1909. In: Právník, roč. XLIX., Praha: Právnická Jednota v Praze, 1910, s. 313–327, 353–373.
[17] Přípravné osnovy trestního zákona o zločinech a přečinech a zákona přestupkového. Vydala komise pro reformu československého trestního zákona. II. Odůvodnění osnov. Nákladem ministerstva spravedlnosti. Praha 1926, s. 196.
[18] ŘÍHA, J. Nové znění skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 trestního zákona (1. část) . In: Beck-online [právní informační systém]. C. H. Beck [cit. 12. 11. 2020].
Diskuze k článku ()